JW subtitle extractor

Vítejte, bratři a sestry.
Je skvělé být s vámi.
Dneska bychom vám rádi
řekli několik aktuálních zpráv.
Pak se podíváme
na hodně povzbuzující interview.
Určitě to posílí vaši víru.
Nejdřív ty aktuální zprávy.
Na konci dubna jel
bratr Mark Sanderson do Polska.
Ve sjezdovém sále ve Varšavě
se konalo mimořádné shromáždění,
které mělo za cíl povzbudit ty,
kterých se dotýká válka na Ukrajině.
Program sledovalo
přes 250 000 lidí z Polska,
Ukrajiny a Donbasu,
mnozí připojeni na dálku.
Jeden krajský dozorce z Donbasu napsal:
„Byl to nádherný program
a pokrm v pravý čas.
Když vidím, jak moc nás
Jehova miluje, vhání mi to slzy do očí.“
Po skončení programu se bratr
Sanderson a tři členové výboru pobočky
vydali na cestu dlouhou 2 500 kilometrů.
Cestovali po Polsku
a navštěvovali uprchlíky
a pracovité dobrovolníky
ve sjezdových sálech,
sálech Království a na hranicích.
Z té návštěvy bylo vidět,
jak moc Jehova svoje služebníky miluje.
Ze srdce vám děkujeme
za vaše modlitby a štědré dary.
Bez nich by
humanitární pomoc nebyla možná.
4. května byla 71letá sestra Valentina
Baranovská konečně propuštěna z vězení.
Byla tam víc než rok a půl.
Čekalo na ni krásné přivítání.
Sestro Valentino, prožíváme to s tebou.
I my máme velkou radost.
Ale nezapomínáme, že tvůj syn Roman
je za svou víru pořád ve vězení.
Za vás oba se modlíme.
Bratr Dennis Christensen byl
24. května propuštěn z vězení.
V různých ruských
věznicích strávil pět let.
Po propuštění ho okamžitě deportovali.
Jak uvidíte v následujícím videu,
on i jeho manželka Irina
jsou teď v bezpečí v Dánsku.
Dneska je šťastný den.
Šťastný, protože mě propustili z vězení
a já se mohl vrátit do Kodaně v Dánsku,
kde můžu být znovu se svými přáteli
a svojí milovanou rodinou.
Taky se moc těším,
že budu moct trávit čas
se svojí milovanou ženou Irinou,
prostě na normální život.
Jsem moc rád a vážím si všeho,
co pro mě bratři a sestry
za těch pět let udělali.
Všechno to, jak na mě mysleli.
Všechny ty dopisy, všechny ty modlitby,
všechny ty obrázky a další dárky,
které jsem dostal od dětí,
mě hrozně povzbuzovaly.
A během toho všeho jsem cítil,
že na to nejsem sám.
Jehovova ruka nebyla
nikdy příliš krátká na to,
aby mě zachránil,
pomohl mi a podpořil mě.
Hodně lidí se mě ptá:
„Ó, Dennisi, zdeptalo tě to vězení?
Zlomilo tě to?“
V žádném případě!
Ani za nic! A víte co?
Jsem ještě odhodlanější
být věrný Jehovovi,
kázat dobrou zprávu
a pomáhat ostatním bratrům a sestrám
a dalším lidem dosahovat jejich cílů.
Tím hlavním cílem je věčný život v ráji,
kde budeme moct všichni
navždy sloužit Jehovovi a chválit ho.
Takže ne,
nejsem zlomený, nejsem zdeptaný.
Jsem pořád tady. Jsem zpátky!
I my máme radost, Dennisi a Irino.
To, jak jste věrní,
posiluje i víru nás všech.
Je skvělé mít tě zpátky.
I když máme z každého
propuštění velkou radost,
nezapomínáme, že po celém světě
je víc než 150 našich bratrů a sester
pořád ve vězení za svoji víru.
V Rusku si čtyři bratři
odpykávají osmiletý trest.
A jedna sestra je ve vězení na šest let.
Hebrejcům 13:3 říká:
Jak můžeme pamatovat
na bratry a sestry ve vězení?
Když žijeme blízko nich, možná je něco
konkrétního, s čím jim můžeme pomoct.
Ale všichni se můžeme za ně
a jejich rodiny každý den modlit.
Taky můžeme přemýšlet,
jak skvělý nám dávají příklad.
Když je vidíme,
jak s radostí vytrvávají,
i když jsou nespravedlivě odsouzení,
povzbuzuje nás to,
abychom napodobovali jejich víru.
Motivuje nás to, abychom zvládali
problémy, které teď máme.
A ujišťuje nás to,
že všechno, co přijde v budoucnu,
můžeme zvládnout s radostí.
V následujícím interview
nám dva bratři z Ruska povypráví,
jak si udrželi víru a radost, když si
odpykávali čtyřletý trest ve vězení.
Moje trestní stíhání
začalo 22. července 2018.
Byla neděle.
Zrovna bylo shromáždění.
Když skončila prohlídka,
řekli mi, abych šel s nimi.
Agenti FSB nepřetržitě zvonili
u dveří, a tak jsem šel otevřít.
Po pár vteřinách jsem slyšel
zvuk rozbíjejícího se skla.
Vyrazili okna na balkoně
a rozbili balkonové dveře.
Když se jim manželka snažila říct,
že nic nemuseli rozbíjet,
protože jsme jim už otevřeli dveře,
kousky skla ji pořezali na čele.
A potom, potom jí přeřízly žílu na ruce.
Pak ke mně přišel vyšetřovatel
a ukazoval mi
příkaz k domovní prohlídce.
A já jsem mu řekl: „Tohle mě nezajímá!
Zavolejte záchranku!“
Chtěl jsem,
aby manželku odvezli do nemocnice,
ale ona se rozhodla, že zůstane se mnou.
Prohlídka trvala pět hodin.
Zadrželi mě.
O dva dny později
se konalo soudní slyšení.
Soud rozhodl, že půjdu do vazby.
Nejnáročnější z toho všeho bylo,
když mě dali do takzvané nátlakové cely.
Když jsem tam vstoupil, nebo spíš když
mě tam pracovníci a dozorci strčili,
první, co jsem uslyšel, byla slova:
„Klekni si na kolena.“
Já jim ale řekl, že jediný,
před kým si kleknu, je Bůh.
Pak na mě začali křičet, vysmívat se mi,
i když jsem nechápal, co vlastně
po mně chtějí, co chtějí slyšet.
Zjistil jsem to až po několika hodinách,
když mi konečně otevřeně řekli,
že chtějí informace o dvou bratrech,
které zadrželi ve vedlejším městě.
Potom přede mě položili mučicí nástroje
a řekli mi, že tohle nevydržím,
že to prostě nedám.
Takže by bylo lepší,
kdybych s nimi začal spolupracovat.
Neřekl jsem jim
o těch dvou bratrech vůbec nic,
protože jsem věděl, že jejich
situaci by to mohlo jenom zhoršit.
Když jsem se dostal do vazby,
vůbec to pro mě nebylo jednoduché.
Každý den tam
od rána až do večera hrálo rádio.
Bylo puštěné strašně nahlas.
Do toho mluvili lidé.
Po několika měsících
mě přesunuli na samotku.
Trápilo mě,
jestli tam budu mít komu kázat
a jak dlouho tam budu muset zůstat.
Ten večer jsem se hodně modlil.
O pár dní později umístili
do vedlejší cely jednoho muže.
Byl ve vězení už 13 let.
A v posledním roce začal
víc přemýšlet o duchovních věcech.
A dokonce se pustil do čtení Bible.
Často jsme si o Bohu a o Bibli povídali.
Každý den jsme tím
trávili i několik hodin.
Zpíval jsem mu naše písničky.
A taky jsem mu četl verše, které mi
bratři a sestry napsali do dopisů.
Jeden z těch, kdo byli v nátlakové cele,
spolupracoval s vedením věznice
a fyzicky byl opravdu silný.
Byla to taková hora svalů.
Pak mi ale hlavou bleskla myšlenka,
že to, co stojí přede mnou,
je z 80 procent jenom voda.
Nevím to jistě, ale možná jsem se
v tu chvíli dokonce usmíval.
Ta myšlenka byla určitě od Jehovy.
Díky ní jsem se od té chvíle
dokázal na ty lidi dívat jinak.
Vedle mojí cely byla ještě jedna.
Taky to byla samotka
a často byla prázdná.
Skoro každý den jsem se
modlil a prosil Jehovu,
aby tam přemístili
mojeho kamaráda a bratra Vadima.
Když se Vadim dozvěděl,
o co Jehovu prosím,
řekl mi: „Sergeji, nebuď naivní!
Ty a já jsme podle nich jedna ruka.
Takže ani podle zákona prostě
nemůžeme být v sousedních celách.“
A já na to: „Počkáme a uvidíme.“
Večer někdo přišel do cely a řekl:
„Levčuku, budeme vás přesouvat!“
Tak mě odvedli do vedlejšího bloku.
Dali mě do cely a já od vedle,
přes zeď, uslyšel Sergejův hlas.
Říkal: „Vadime, jsi to ty?“
A já na to: „Jo, jsem to já!“
A on: „To je krása!
Modlil jsem se o tebe.“
Když jsem slyšel, že se modlil, aby mě
přesunuli, byl jsem docela naštvaný,
protože mi to pokazilo moje opětovky.
Byli jsme domluvený, že jim budu
vyprávět biblické příběhy.
Pak jsem si ale uvědomil,
proč to tak Jehova zařídil.
Potřebovali jsme se navzájem podpořit.
Byli jsme spolu dva týdny.
Každý den jsme si přečetli
a rozebrali nějaký verš
a povídali si o myšlenkách z dopisů.
Když jsem byl na samotce,
přišlo několik dní,
kdy jsem se necítil psychicky dobře.
Pak jsem dostal balíček dopisů.
Většinou jsem si je rozdělil na ty,
které si přečtu jako první,
a ty, které si přečtu později.
Jeden dopis
se mi ale nechtělo číst vůbec.
Tak jsem ho dal bokem, na někdy jindy.
Ale něco uvnitř mi říkalo:
Ne, měl by sis to přečíst.
A v tom dopise
byla odpověď na moje modlitby.
Byl o tom, jak Satan používá
jednu ze svých
nejúčinnějších zbraní – sklíčenost.
Hned jsem ty rady uplatnil,
a to mi pomohlo,
abych začal přemýšlet jinak
a vyhnal negativní myšlenky z hlavy.
Ať už jsem byl kdekoliv, měl jsem
se svými spoluvězni hezké rozhovory.
Povídali jsme si přes zeď.
Často jsem si říkal,
proč mě pořád přesouvají jinam.
Nemohl bych prostě zůstat na jedné cele?
A právě v tu dobu jsem dostal dopis,
kde mi jedna sestra napsala větu:
„Když tě přesouvají
z jedné cely na druhou,
dívej se na to,
jako kdybys dostal nový obvod,
protože tamten už jsi propracoval.“
To mě dostalo!
Přesně to jsem potřeboval slyšet!
Psali nám bratři
a sestry z celého světa.
Často nám posílali
různé obrázky a fotky.
Od někoho jsem dostal třeba tady ten.
Jsem na něm se svojí ženou Natašou,
jak sedíme v Jehovových rukou.
V těch dopisech jsme dostávali všechno,
co jsme v duchovním ohledu potřebovali.
Dokonce jsme v nich dostali
i výpisky z celého regionálního sjezdu.
Když jsem ty dopisy četl,
měl jsem pocit,
jako bych ani nebyl zavřený ve vězení.
V tu chvíli jsem byl se svými přáteli,
jako kdyby mě přišli navštívit.
Takže jsem měl pocit,
jako bych půlku z těch tří a půl let,
co jsem byl ve vězení,
ani nestrávil za mřížemi.
Neuplynulo ani jediné ráno,
kdy bych Jehovu neprosil,
aby mi dal vnitřní klid.
A dělal jsem to tak po celou dobu,
co jsem byl ve vězení.
A když člověk prochází něčím takovým,
cítí klid, který se ani nedá popsat.
A vůbec přitom nezáleží na tom,
co se děje kolem vás,
v jaké jste společnosti
nebo jak jste na tom zdravotně.
Klíčem k tomu, aby člověk cítil
vnitřní klid, je mít pokoj v srdci.
Kromě toho jsem během celého
soudního procesu cítil Jehovovu lásku
a obrovskou podporu od bratrů a sester,
protože jich ke každému
slyšení přišlo opravdu hodně.
Když nás bratři a sestry chtěli přijít
podpořit na jedna z prvních slyšení,
kdy soud rozhodoval,
jaká omezení dostaneme,
příslušníci FSB
si zapisovali jejich jména
a pak jim dali předvolání k výslechu.
Když se konalo další slyšení a my jsme
tam viděli ty samé bratry a sestry,
hrozně nás to povzbudilo.
Viděli jsme, že nemají strach
a že nás opravdu chtějí podpořit.
Tak to bylo po celou dobu.
V jednom dopise jsem dostal
snovu k Památné slavnosti
a hrozně moc jsem si přál mít proslov.
Jen o pár dní později,
když jsem cvičil na dvoře,
jsem se dal do řeči s jedním
spoluvězněm, který se zajímal o Bibli.
Den před Památnou jsem s ním
mluvil zase a řekl jsem mu:
„Víš, že se bude zítra
po celém světě konat jedna slavnost?“
Vysvětlil jsem mu,
o co v té slavnosti jde,
jak to probíhá
a že k tomu patří i proslov.
A on mi řekl:
„Ty ten proslov máš, Sergeji?“
A já na to: „Jo, mám!“
Tak jsme se domluvili, že mu ho zítra,
v den Památné slavnosti, přednesu.
A pak ten den přišel.
Bylo už deset večer, ale ten muž
byl pořád do něčeho zabraný.
Modlil jsem se k Jehovovi:
„Co mám dělat?“
A pak, o půl jedenácté, na mě zakřičel:
„Sergeji, můžeš začít!
Všichni tě posloucháme.“
A takhle můj proslov začal.
Uběhlo doslova jen pár minut
a uslyšel jsem na chodbě nějaké kroky.
Dozorce přišel k mým dveřím
a podíval se okýnkem dovnitř.
Zeptal jsem se ho: „Děje se něco?“
A on řekl:
„Nic, nic, jen čti, pokračuj.“
Řekl jsem si: Jehovo, moc ti děkuju.
A pokračoval jsem v proslovu.
Věděl jsem, že nás nejspíš oddělí,
umístí každého do jiné části věznice
a už nebudeme mít možnost
se navzájem podporovat
a pořádat shromáždění,
která byla pro mě hodně důležitá.
Vadim vysvětlil vedení věznice,
že potřebuju jeho pomoc,
protože jsem na tom
nebyl zdravotně dobře.
A oni nám udělili výjimku.
Přesně to jsem potřeboval!
Vadim mi pomáhal
duchovně, citově i fyzicky.
Dělali jsme si společně shromáždění.
Každý týden v ten samý čas
jsme měli shromáždění.
Někdy se k nám přidali
i druzí a poslouchali nás.
Když jsme se Vadim i já modlili,
všichni nás u toho viděli.
Ať už to bylo před jídlem,
před shromážděním,
po shromáždění, nebo před spaním.
Bylo to krásné svědectví
a lidé si toho všímali.
Díky tomu nás pak respektovali.
Viděli, že máme pevnou víru.
Pořád jsem si uvědomoval,
že ten čas musím dobře využít.
Modlil jsem se. Celou dobu
jsem prosil o jednu konkrétní věc.
Říkal jsem: „Jehovo, ty jsi Hrnčíř
a já jsem hlína. Prosím, tvaruj mě!“
Všechny ty situace, do kterých jsem se
během těch tří a půl let dostal,
ať už byly dobré, nebo špatné, jsem bral
jako příležitost nechat se tvarovat.
Když jsem procházel
jednou zkouškou za druhou,
cítil jsem, že můj vztah
k Jehovovi je čím dál silnější
a že mu stále víc důvěřuju.
Bylo to díky tomu,
že jsem měl hodně času na modlitbu.
A velmi často jsem viděl, jak Jehova
na moje konkrétní modlitby odpovídá.
To mě k němu neskutečně přiblížilo.
Po celou tu dobu,
co jsem byl pronásledovaný,
mi dodával sílu Jeremjáš 48:10:
„Prokletý je ten,
kdo poslání od Jehovy plní nedbale!“
Bylo to náročné a stresující období,
ale uvědomoval jsem si,
že mám odpovědnost chovat se tak,
abych dělal Jehovovi dobré jméno.
Další věc, která mi celou tu dobu
dodávala sílu, byl verš z Izajáše 57:15.
Je tam myšlenka, že Jehova je s těmi,
kdo jsou zdrcení a cítí se na dně.
V takových chvílích jsem si
představoval Jehovu, jak sedí vedle mě,
drží mě kolem ramen a říká mi:
„Všechno bude dobrý, jsem s tebou.“
Viděl jsem, že všechny zkoušky,
kterými jsem si prošel,
ať už byly jakkoli těžké,
Jehova obrátil v něco dobrého.
To bylo opravdu dojemné!
Všimli jste si, co jim pomohlo zvládnout
to nespravedlivé vězení s radostí?
Řekli, jak zásadní bylo, aby se
pravidelně věnovali duchovním věcem.
Četli si Bibli,
modlili se a měli shromáždění,
dokonce i když byli ve vězení.
Využili každou příležitost ke službě.
A cítili, jak o ně osobně
Jehova s láskou pečuje.
To samé můžeme dělat my, abychom si
posílili víru a udrželi radost.
Když mluvíme o radosti, je úžasné,
že jsme se mohli vrátit do sálu
a zase tam chodit na shromáždění.
Stojí to nějaký čas a síly,
ale vidět naše bratry a sestry,
slyšet jejich smích,
společně zpívat naše písně a modlit se,
to rozhodně stojí za to úsilí!
Je to další dar od Jehovy,
který nám pomáhá s radostí vytrvávat.
Takže ať už teď bojujete s čímkoli,
nikdy neztrácejte
radost ze služby Jehovovi.
Jak říká Nehemjáš 8:10:
Bratři a sestry,
vážíme si všeho, co děláte,
a toho, jak zůstáváte
radostní i přes mnoho problémů.
Máme vás díky tomu ještě radši.
Sledovali jste JW Broadcasting®
ze světového ústředí svědků Jehovových.

Aktuální informace od vedoucího sboru č. 4/2022