JW subtitle extractor

Vítejte!
Jsme moc rádi,
že sledujete tenhle pořad.
Máme pro vás několik novinek
a taky nás čeká povzbudivé vyprávění.
Jsme nadšení, že dva bratři,
kteří byli v Rusku
ve vězení za svoji víru,
z něj byli nedávno propuštěni.
19. července 2023
byl propuštěn
69letý bratr Jurij Saveljev.
Za mřížemi strávil
přes čtyři a půl roku.
Před věznicí na něj čekaly
desítky bratrů a sester.
Radujeme se
spolu s ním a jeho blízkými.
A 26. července 2023
byl propuštěn
asi po pěti letech bratr Sergej Klimov.
Jeho rodina
a přátelé ho vřele přivítali.
Máme z toho obrovskou radost!
Ve Zjevení 2:10 Ježíš řekl:
„Ďábel uvrhne některé z vás do vězení.“
Ale taky tam řekl:
„Neboj se toho.“
Ve „Strážné věži“
z července 2019 se psalo:
Co se ale od těchhle
dvou drahých bratrů z Ruska učíme?
I přes to,
že byli ve vězení, zvládli to.
Zůstali Jehovovi věrní.
Je to přesně tak, jak to řekl Ježíš,
nemáme se vůbec čeho bát.
Naši bratři a sestry po celém světě
si užívají
regionální sjezd „Buďte trpěliví“.
Pro některé děti je to první sjezd,
na kterém jsou osobně
a budou si to pamatovat.
Něco nám k tomu řeknou.
Mám fakt velkou radost,
protože jsem dneska na sjezdu
a můžu zase všechny vidět.
Tady na sjezdu se mi to moc líbí,
protože se tady můžu potkat
s bratrama a sestrama.
Rád se fotím s novýma kamarádama.
Jsem ráda,
že můžu být dneska na sjezdu,
protože můžu objímat bratry a sestry.
A taky se mi líbí ty písničky,
hodně mě uklidňujou.
Pomáhala jsem
s kamarádama ze sboru uklízet.
Bylo to super.
Mám tu kolem sebe rodinu a kamarády,
kteří mají rádi Jehovu stejně jako já.
Já jsem tu rád proto,
že se můžu dívat na videa
a taky vidět všechny ty bratry.
Myslím, že být na sjezdu osobně
je rozhodně lepší.
Víc jsem se toho naučila,
protože doma
jsem se tolik nesoustředila.
Jít na sjezd je lepší
než se na něho dívat v televizi.
To bylo krásné, co říkáte?
Rodiče, jsme na vás opravdu hrdí.
Úsilí, které věnujete tomu,
abyste se svými dětmi
přišli na regionální sjezd,
nám připomíná to,
co dělali Josef s Marií.
Rok co rok chodívali s Ježíšem
a jeho sourozenci
na svátek do Jeruzaléma.
A stálo to za to.
Podobně i vy, rodiče,
když berete svoje děti na sjezd,
dáváte jim tím krásný dárek.
Jehova musí být moc šťastný,
když vidí, že jste tam všichni společně.
1. září začne nový služební rok.
A začne taky celosvětová kampaň,
při které budeme používat
„Strážnou věž“ č. 2 z roku 2020.
Má název:
„Co je Boží království?“
Ti, kdo budou sloužit
jako pomocní průkopníci,
si budou moct vybrat
mezi 15- a 30hodinovou kvótou.
Království potřebujeme víc než kdy dřív.
A jsme rádi,
že se o tuhle životně důležitou
zprávu můžeme podělit s druhými.
Hodně sborů už brzy dostane informaci,
kdy se budou konat
regionální sjezdy 2024.
Ale už teď vám můžeme říct,
že námět regionálního sjezdu
na příští rok je
„Oznamuj dobrou zprávu“.
Námět je založený
na 1. Korinťanům 9:16.
Čteme tady:
Všude kolem nás
slyšíme spoustu špatných zpráv.
Takže věříme, že si tenhle sjezd
budete užívat hned od prvního proslovu.
Když jsme u těch dobrých zpráv,
ta, která přišla 4. prosince 2020,
nám udělala obrovskou radost.
28 bratrů a sester
bylo propuštěno z vězení v Eritreji.
Někteří tam strávili 5 let, jiní až 26!
Proč tam byli?
Protože zůstali neutrální.
Mezi těmi, kdo se kvůli neutralitě
stali terčem pronásledování,
byl i bratr Negede Teklemariam.
V roce 1994,
když mu bylo teprve 21 let,
ho vojáci násilím odvedli z domova.
Ve dvou vězeních
dohromady strávil 26 let.
Spolu s ním tam byli
bratři Paulos Eyasu a Isaac Mogos.
Isaac byl po svém propuštění
v roce 2020 pokřtěn
a tihle tři bratři
dál věrně slouží Jehovovi.
Bratr Negede nám teď povypráví,
co mu pomohlo zůstat Jehovovi věrný
i navzdory pronásledování.
17. září 1994, asi v jednu ráno,
k nám přišli tři vojáci
a zabouchali na vrata.
Neměl jsem možnost
nic říct ani se převlíct.
Máma mi řekla:
„Buď odvážný, Jehova je s tebou.
Dokud mu budeš věrný, bude tě chránit.“
Když mě odváděli,
ta slova pořád opakovala.
Sawa je
obrovský vojenský výcvikový tábor
a v něm je malé vězení.
Ale říkáme tomu tak jen proto,
že neexistuje slovo, kterým by se
tohle hrozné místo dalo popsat.
To, jak tam s námi zacházeli,
bylo nelidské.
Cely byly z vlnitého plechu
a přes den tam bylo extrémní horko.
Nedalo se větrat, žádné postele.
Spali jsme na zemi.
Jídlo, které jsme dostávali,
bylo hodně chabé –
chleba, suchá čočka, občas polívka.
Byli jsme svázaní provazy,
dozorci s námi krutě zacházeli,
extrémně nás bili a nutili nás do práce.
Chtěli, ať pracujeme co nejvíc,
abysme se unavili,
vzdali to a přestali být neutrální.
To, co pro mě bylo
za těch 23 let v Sawě nejhorší,
bylo to, že jsem si
nikdy nemohl dojít na záchod,
když jsem to potřeboval.
Vždycky jsem
musel požádat o povolení
a pokaždé u toho byl voják,
který mě sledoval a hlídal.
Nic horšího neznám.
Koupelnu jsme neměli nikdy.
Nepočítali jsme s tím,
že by nás propustili
nebo poslali před soud,
a my aspoň věděli,
jak dlouho ve vězení budeme.
Prostě čekali, dokud nezešílíme
nebo nezemřeme
kvůli nedostatku lékařské péče.
To, co mi hodně pomáhalo, byl verš,
který připadal
na ten den, kdy mě zatkli.
Jan 16:33.
Píše se v něm:
Tahle slova povzbuzovala
a utěšovala nejenom nás,
co jsme byli ve vězení,
ale i bratry a sestry venku.
Jednou mě vojáci
odvezli pryč na opuštěné místo
a přikázali, ať vykopu jámu.
Dali mi dvě možnosti.
Řekli: „Zkoušeli jsme všechno,
ale nezměnil ses.
Vláda rozhodla, že tě popraví.
Obleč si uniformu
a buď voják jako všichni ostatní.
Ale jestli budeš dál říkat
‚patřím Božímu království‘
nebo ‚patřím nebeskému království‘,
v té jámě skončíš.“
Dali mě do ní.
Byla dost hluboká,
abych v ní byl celý až po krk.
Nejenom,
že mi slunce pražilo na hlavu,
ale byl jsem pohřbený
v rozpáleném písku,
na který svítilo celý den.
Potil jsem se
a postupně ztrácel vědomí.
Pak se zničehonic
objevilo auto s nějakými vojáky.
Jediné, co viděli, byla moje hlava.
Nebyli z toho tábora,
jenom projížděli kolem.
Byl tam i jeden důstojník.
Neznal jsem ho, ani on mě.
Zeptal se těch mužů:
„Jak se tohle stalo?
Je vůbec dovolené udělat tohle člověku?
Kdo vám dal rozkaz pohřbít ho zaživa?“
Jedna věc, kterou jsme se
já a ostatní naučili, je,
že když člověk jde do vězení,
může mít pocit, že je tam sám.
Ale když zůstaneme Jehovovi věrní,
máme jistotu, že se o nás postará.
Viděl jsem,
jak se na nás splňovala slova
z Římanům 8 od verše 35.
Jehova nám pomáhal.
Nic nás nemůže oddělit od jeho lásky.
V tom vězení byl i jeden dozorce
a sekretářka, kteří byli moc milí.
Mluvili spolu a říkali:
„Vypadá to, že vláda je nechá zemřít.
Co kdybychom zdokumentovali to,
co tady vidíme,
ať lidi venku vědí, co se tady děje?
Aspoň řekneme jejich rodinám
‚byli tady a takhle vypadali‘.“
Tak nás vyfotili a tu fotku ukázali
našim blízkým a zbytku světa.
Paulos tady má ruce od hlíny.
V té době jsme pracovali venku,
přenášeli nějaké kameny a jiné věci.
Nechtěli jsme, aby nás příbuzní
a rodiče viděli smutné a odevzdané.
Spíš jsme chtěli,
aby viděli, že jsme šťastní,
že nás pronásledují kvůli Kristu.
Proto jsem se snažili usmívat.
Když jsme tam byli, modlitba byla něco,
co nám pomáhalo
to zvládnout, zvlášť ty první roky.
Neměli jsme žádné duchovní jídlo –
Bibli nebo publikace.
Jediné, co jsme měli, byla modlitba.
Jedna konkrétní věc, o kterou
jsem se ze začátku modlil, byla,
aby nás odtamtud Jehova dostal.
Ale jak roky ubíhaly,
začal jsem se modlit jinak.
Říkal jsem:
„Jehovo, pomoz mi to vydržet.
Pomoz mi
zvládnout ten těžký život tady.“
Vůbec jsem nečekal,
že budu propuštěný
ten den nebo ten rok.
Viděl jsem, že Jehova
dokáže zachránit své služebníky
i z hodně náročných situací
a udělá to v ten správný čas.
Za těch 26 let
jsem se toho hodně naučil.
Vím, že Jehova naslouchá,
když se trápíme.
Nepohodlí, které člověk zažívá,
se vůbec nedá srovnat
s výsadou zastávat se jeho jména.
Nevíme, co přinese zítřek
nebo co se změní,
takže bát se vězení
nebo pronásledování
nám nijak neprospěje.
Ale můžeme se na to připravit.
Jehova nám pomůže
zvládnout jakoukoli zkoušku,
jenom ho musíme poprosit o pomoc.
Ať už se stane cokoli,
ať to budeme čekat, nebo ne,
tohle jsem se naučil:
Jehova nám dá sílu vytrvat.
Spoustu lidí z různých částí světa
nám posílalo dopisy a různé věci.
To, že se za nás
bratři a sestry modlili,
dokonce děti, které ani neuměly
vyslovit naše jména, nás moc posilovalo.
Dál se modlete,
protože ve vězení je pořád hodně bratrů.
Negede, moc děkujeme,
že ses s námi o svůj příběh podělil.
Když jsme slyšeli,
jak ti Jehova pomáhal
tohle brutální zacházení zvládat,
všechny nás to hodně povzbudilo.
Jsi věrný Jehovův služebník
a máme tě opravdu rádi.
Vím, že jsem nebyl jediný,
kdo se za tebe modlil.
Během těch 26 let,
kdy jsi byl ty a další bratři ve vězení,
za vás prosilo Jehovu
spoustu vašich spoluvěřících.
A dál se modlíme
za 32 bratrů a sester v Eritreji,
kteří jsou pořád
ve vězení za svoji víru.
Co si z toho, co nám Negede
povyprávěl, můžeme odnést?
Tady jsou tři věci:
1. verš na den si čtěte každý den,
2. modlete se k Jehovovi
a spoléhejte se na něj
a 3. radost můžete cítit,
i když vás pronásledují.
Věřím, že vás potěší,
že celé vyprávění
bratra Negedeho Teklemariama
bude později k dispozici na jw.org.
Když jsme společně přemýšleli
nad jeho vytrvalostí,
připomíná nám to všechny,
kdo jsou za svoji víru momentálně
ve vězení nebo je pronásledují.
Vám, milí bratři a sestry,
kteří teď v Eritreji, v Rusku
a na dalších místech po celém světě
pronásledování zažíváte, chceme říct,
že se za vás modlíme
a máme vás moc rádi.
Sledovali jste JW Broadcasting®
ze světového ústředí svědků Jehovových.

Aktuální informace od vedoucího sboru č. 6/2023