JW subtitle extractor

Vítejte, bratři a sestry!
Za chvíli začne další hudební video.
Během jeho sledování přemýšlejte o tom,
jak naše věrnost
povede k ještě větší radosti v budoucnu.
Pokud u sebe máte mobil
nebo jiné elektronické zařízení,
nastavte je do takového režimu,
aby nerušily ostatní.
A teď si užijte video.
Vítejte u další části našeho sjezdu
„Vždy se radujte“.
V našem tištěném programu
to je neděle dopoledne.
Námět tohoto dne
je ze Žalmu 37:4, kde se píše:
„Měj největší potěšení v Jehovovi,
a on ti dá, po čem touží tvé srdce.“
Postavte se prosím
a společně zazpíváme úvodní píseň.
Má číslo 22 „Království už panuje“.
Po písni můžete program zastavit
a někdo se může pomodlit.
A teď píseň číslo 22.
Můžete se posadit.
Je možné mít radost,
i když zažíváme těžké zkoušky?
Bible nás ujišťuje, že ano.
V této sedmidílné sérii proslovů se dozvíme,
jak nám v tom pomáhá Jehova.
Každý řečník uvede toho následujícího.
Teď věnujme pozornost
bratru Kennethu Flodinovi,
pomocníkovi vyučovacího výboru,
který přednese první proslov s názvem
„O radost nás nic nepřipraví – těžkosti“.
Všimněte si,
bratři a sestry,
jak se tato série proslovů jmenuje:
„O radost nás nic nepřipraví.“
To je velmi zajímavý námět, že?
Z proslovů, které uslyšíme, se dozvíme,
že se můžeme radovat,
i když se setkáváme se zkouškami.
Na první poslech to zní zvláštně, že?
Radost
si většinou spojuju s dárky,
ne se zkouškami.
A přesto to tak je.
O radost nás zkoušky nepřipraví,
protože dostáváme dary od Jehovy.
V této sérii proslovů
budeme mluvit o třech z nich –
našem vztahu s Jehovou,
bratrech a sestrách
a úžasné naději do budoucnosti.
Prosím najděte si se mnou Římanům
5. kapitolu verše 3 až 5
a zkuste přijít na to,
kde se v těchto verších
mluví o prvním daru –
o vztahu s Jehovou.
Římanům 5:3–5:
„Ale nejen to.
Radujme se i tehdy, když máme těžkosti,
protože víme,
že těžkosti vedou k vytrvalosti,
vytrvalost k Božímu schválení.“
Mluví se tady o schválení od Jehovy.
Dál tu je:
„Boží schválení k naději
a naděje nevede ke zklamání.“
Proč ne?
Díky vztahu s Jehovou.
Je tu:
„Protože prostřednictvím svatého ducha,
kterého jsme dostali,
Bůh do našeho srdce
vlil svou lásku.“
Když vytrváváme ve zkouškách,
můžeme cítit Jehovovo schválení,
a díky tomu nás o radost nic nepřipraví.
Teď si najděte Římanům 8. kapitolu.
Jak víte,
Pavel zažíval jednu zkoušku za druhou,
a přesto byl přesvědčený,
že ani jedna z nich
ho nemůže vzdálit od Jehovy,
oddělit ho od Boží lásky.
To byl pevný vztah.
Římanům 8:38, 39:
„Jsem totiž přesvědčený,
že ani smrt, ani život,
ani andělé, ani vlády,
ani věci nynější, ani věci budoucí,
ani moci, ani výška, ani hloubka,
[a potom říká]
ani žádné jiné stvoření nás
nedokážou oddělit od Boží lásky,
která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“
Ve zkouškách
nám může pomoct vztah s Bohem.
A co je ten druhý dar od Jehovy?
První Petra 5:9.
Když prožíváme zkoušky,
Satan se snaží toho využít.
Ale všimněte si vybídky v 9. verši.
Je tady:
„Postavte se proti němu,
pevní ve víře.“
Co nám pomůže?
Apoštol Petr tady říká:
„Víte přece,
že vaši bratři na celém světě
trpí stejně.“
To, že naši bratři a sestry
taky zažívají zkoušky,
cítíme zvláště
v těchto posledních šesti měsících.
Nejsme v tom sami.
O třetím daru,
který nám ve zkouškách pomáhá,
se píše v Římanům 12:12.
Římanům 12:12.
Je to tady napsáno černé na bílém.
„Radujte se z naděje.“
A dál:
„Snášejte těžkosti.
Vytrvávejte v modlitbě.“
Takže náš vztah s Jehovou,
bratři a sestry a naše naděje
nás můžou různým způsobem posílit,
abychom zvládli zkoušky, které zažíváme.
Třeba bratr ve vězení
se nemůže stýkat s nikým ze svědků.
Co ho posiluje?
V jeho případě to bude vztah s Jehovou.
Možná si vzpomínáte
na bratra Harolda Kinga z broadcastingu®.
Čtyři a půl roku
strávil na samotce v čínském vězení.
Ale opravdu tam byl sám?
Jeho věznitelé si to mysleli,
ale on měl toho nejlepšího spoluvězně,
jakého by si kdy kdo přál.
V jednom interview se vyjádřil takto:
„Měl jsem s Jehovou úžasný vztah.
Miloval jsem ho.
Byl pro mě skutečný.
Nebyl vymyšlený.“
Ano, bratra Kinga nepřipravila o radost
ani tato zkouška,
protože měl pevný vztah se svým Bohem.
Jiný příklad:
Pro křesťana,
který má psychické problémy,
je možná těžké si vztah s Bohem udržet.
Může mu ale pomoct jiný dar od Jehovy.
Podpořit ho může někdo
z jeho duchovní rodiny.
Je jako člověk, který hodně špatně dýchá.
Je naživu, ale už bojuje z posledních sil.
Pak mu ale pomůže tým zdravotníků
a on znovu začne normálně fungovat
a správně dýchat.
Naši bratři a sestry
nám můžou přijít na pomoc,
když máme psychické problémy
nebo zažíváme jiné zkoušky.
A jak nám v těžkostech může pomoct
naše naděje?
Uveďme si další přiklad.
Někteří z nás mají rodiče,
kteří jsou staří
a už se o sebe v určitém ohledu
nedokážou postarat.
Je to, jako když někdo, koho máme rádi,
po těžkém úrazu leží v nemocnici.
Nemůže se o sebe postarat.
Pak ale přijde doktor a říká:
„Brzy se z toho dostane.“
To nám dá naději.
Podobné je to s našimi rodiči.
Máme jistou naději do budoucnosti.
Jehova jakoby říká:
„Brzy se z toho dostanou
a stáří už je nebude trápit.“
Ano, naděje nám pomáhá mít radost.
Ať už zažíváme cokoli,
můžeme si být jisti,
že aspoň jeden z těchto darů
nám pomůže zvládnout to s radostí.
Najděme si 8. kapitolu Římanům.
Přečteme si verše 35 a 37.
V této sérii proslovů
si rozebereme všech sedm zkoušek
zmíněných v 35. verši.
Podívejte se na ně se mnou.
Římanům 8:35:
„Kdo nás oddělí od Kristovy lásky?
1. Těžkosti, 2. tíseň
... pronásledování?
Hlad, nahota,
nebezpečí nebo meč?“
To je těch sedm.
Podívejte se ale do 37. verše.
„Ale s pomocí toho, kdo si nás zamiloval,
v tom všem [tedy ve všech sedmi]
jasně vítězíme.“
Součástí každého proslovu
bude video o bratrovi nebo sestře,
kteří nějakou těžkou zkoušku zažili.
A pokaždé si řekneme,
který dar jim pomohl,
aby radost neztratili.
Uvažujme o tom prvním, co Pavel zmínil,
o těžkostech.
Těžkosti bývají způsobené
nějakou náročnou situací,
možná vysilující nemocí.
Najděte si se mnou 2. Korinťanům.
2. Korinťanům 12:7, 8.
Pavel tady mluví o něčem,
co pro něj bylo tak těžké,
že to nazval „ostnem v těle“.
Druhý Korinťanům 12:7, 8:
„Abych se moc nepovyšoval,
byl mi dán do těla osten,
Satanův anděl, aby mě bil do tváře
a já se moc nepovyšoval.
Třikrát jsem proto prosil Pána,
aby mě toho zbavil.“
„Osten v těle“ –
což byla zřejmě nějaká nemoc,
a Pavel řekl,
že ho „[bije] do tváře“.
Takže to nepřestávalo.
Nebylo to jenom nějaké
nachlazení nebo chřipka,
ze které se za týden dostaneme.
Byl to dlouhodobý, chronický problém,
se kterým musel bojovat.
Na základě Písma mnozí tvrdí,
že to mohla být vážná
zhoršující se oční vada.
To muselo Pavlovi hodně ztěžovat život.
Dokonce se třikrát modlil,
aby to od něj odešlo.
„Zbav mě toho.“
A pamatujme, že tehdy
neměli žádné dioptrické brýle,
nebylo možné zrak operovat.
Byl to chronický problém.
A vemte si tohle:
Díky svatému duchu
Pavel při několika příležitostech
léčil nemocné.
Snadno si mohl říct:
„Kde je ten dar svatého ducha,
když ho potřebuju já?
Potřebuju vyléčit.“
Jak to, že i přesto neztratil radost?
Měl blízký, osobní vztah s Jehovou.
Ve 2. Korinťanům 12. kapitole
se podívejme do 9. verše.
Pavel dostává od Jehovy
jasnou zprávu:
Žádnou zázračnou léčbu nedostaneš.
9. verš:
„Ale řekl mi:
‚Stačí ti moje nezasloužená laskavost,
protože moje moc se plně projeví,
když jsi slabý.‘“
Jinými slovy,
„nevyléčím tě, ale dám ti sílu,
abys to dokázal zvládnout“.
Všimněte si,
jaký měl Pavel zjevně s Jehovou vztah,
jak to zmiňuje druhá část toho verše.
Řekl:
„Velmi rád se tedy budu
chlubit svými slabostmi,
aby Kristova moc
zůstala nade mnou jako stan.“
Radoval se díky síle od Jehovy.
A teď 10. verš:
„Proto mám kvůli Kristu potěšení
[nebo můžeme také říct radost,
potěšení] ve slabostech,
v urážkách, v obdobích nouze,
v pronásledování a v těžkostech.
Když jsem totiž slabý,
pak jsem mocný.“
Podívejme se na video,
ve kterém uvidíme,
jak můžou vypadat těžkosti.
Co pomohlo tomu bratrovi a jeho manželce,
aby navzdory vážné nemoci
neztratili radost?
V posledních 45 letech
jsem byl průkopník,
cestující dozorce
a teď už několik let sloužím tady v betelu.
Zdraví jsem měl vždycky dobré,
nikdy jsem neměl žádné problémy.
Jednou mě hrozně rozbolela hlava,
už jsem myslel, že to nevydržím.
Všechno jsem viděl rozmazaně.
Šli jsme k betelovému doktorovi,
poslal nás za specialistou
a ten zjistil, že Scott
má velmi agresivní mozkový nádor,
kterému se říká glioblastom.
Operovali ho hned další čtvrtek.
Po operaci chodil na ozařování
a zároveň dostával chemoterapii.
O rok později musel na další operaci.
V současné době dostává
už čtvrtou dávku chemoterapie.
Od chvíle, kdy Scott onemocněl,
pro mě bylo nejtěžší se dívat,
jak je čím dál více závislý na mně
a na dalších lidech.
Nechtěla jsem, aby nás ta nemoc změnila.
Bratři nám ohromně pomohli.
Když se jeden bratr dozvěděl,
že musím jít na operaci,
přečetl mi jeden verš
a pomodlil se se mnou.
Nikdy na to nezapomenu,
přesně to jsem potřeboval.
Velkou oporou je pro mě moje žena.
Pomáhá mi třeba s přípravami na shromáždění.
Jsem moc rád,
když můžeme jít spolu do služby,
jsem rád, že můžu pomáhat lidem –
povídat si s nimi a povzbudit je.
V betelu pracuju ve služebním oddělení.
Často se za mnou zastaví jeden nebo dva bratři
a probereme spolu nějakou záležitost,
která se zrovna řeší.
Mám z toho velkou radost.
Jsem moc vděčný,
že pořád můžu aspoň trochu pomáhat.
Scott mi to celou tu dobu ulehčuje tím,
jak je pokorný.
Naprosto se spoléhám na Jehovu,
a ať se stane cokoli,
chci mu dál věrně sloužit,
dokud nepřijde nový svět.
Scott a Sara Shoffnerovi
měli očividně dobrý vztah s Jehovou.
A Sara Scotta úžasně podporovala.
Všimli jste si ale,
co od Jehovy dostali navíc?
Scott se vyjádřil,
že jim hodně pomohli bratři a sestry.
Vzpomněl si na konkrétní verš
a na modlitbu před operací
a na mladé bratry,
kteří mu později pomáhali s jeho úkoly.
On sám řekl,
že z toho má velkou radost –
radost navzdory těžkostem.
A co vy?
Který dar od Jehovy
vás drží nad vodou,
když procházíte tím svým
problémem nebo zkouškou?
Váš vztah s Jehovou?
Jsou to bratři a sestry?
Naděje?
Nebo jiný dar od Boha?
Pokud vás těžkosti srážejí na kolena,
pamatujte na to,
že Jehova sleduje monitor.
A on vidí bolest vašeho srdce.
Utěšuje vás:
„Zůstaň v klidu.
Budeš v pořádku.“
Takže ať už zažíváme jakoukoli bolest,
jakékoli těžkosti,
pamatujme na slova
v Římanům 8:37 a 39:
„Ale s pomocí toho,
kdo si nás zamiloval,
v tom všem jasně vítězíme.“
A verš 39 říká, že nic,
nic, žádné těžkosti
„nás nedokážou oddělit od Boží lásky,
která je v Kristu Ježíši, našem Pánu“.
Mějte tedy radost
navzdory těžkostem!
Teď bych rád uvedl bratra Samuela Herda,
člena vedoucího sboru,
který přednese další proslov z této série:
„O radost nás nic nepřipraví – tíseň.“
Padne na tebe někdy tíseň?
Jestli ne, tak nejsi člověk,
protože dokud žijeme v tomhle starém světě,
tak se to někdy stane každému z nás.
Všichni občas zažíváme určitou tíseň.
Co to vlastně je?
Někdo říká, že je to extrémní úzkost.
Jiní, že je to smutek.
A ještě jiní by to označili jako bolest.
Kvůli čemu můžou lidé tíseň zažívat?
Příčin je víc.
Úplně nejzávažnější příčinou je smrt partnera.
Hned na dalším místě je to,
když se člověk zraní nebo trpí nějakou nemocí.
Pak je to ztráta práce.
Jak se teď postarám o rodinu, o ženu, o děti?
A je ještě jedna závažná příčina –
to, když člověk nemůže kázat
dobrou zprávu tak moc, jak by si přál.
Takže tohle jsou některé situace,
které v nás můžou vyvolat tíseň.
Těch příčin je samozřejmě mnohem víc.
Jak bys to zvládal ty?
Nebo co bys cítil,
kdybys něco takového prožíval?
Byl bys smutný?
Zdrtilo by tě to?
Byl bys zničený?
Někdo řekne: Přesně tak se cítím.
Jiní řeknou: Je mi mizerně.
Já ani nevím, cítím se pod psa.
Vůbec na nic nemám náladu a energii.
Nebo:
Nejradši bych si zalezl do kouta a jenom brečel.
Hodně z nás se tak občas cítí.
A tak nás možná napadne:
Dá se cítit radost, když zažíváme tíseň?
My víme, že to jde.
Ukazují to příklady z Bible.
Je jich tam spousta,
ale my si rozebereme jenom jeden nebo dva.
Tím prvním je Pavel.
Zažíval velkou tíseň,
ale i přesto si dokázal udržet radost.
Neztratil ji, i když bojoval s nejrůznějšími pocity.
Takže pokud máte po ruce Bibli,
najděte si prosím 2. dopis Korinťanům.
Přečteme si spolu 2. Korinťanům 7:5.
Pavel tady popisuje svoje pocity:
„Když jsme přijeli do Makedonie,
neulevilo se nám,
ale zakoušeli jsme nejrůznější trápení
[a teď si všimněte] –
zvenku byly boje,
uvnitř obavy.“
Zvenku boje, uvnitř obavy.
Ano, Pavel to měl opravdu těžké.
Bojoval s problémy,
ale ani přes to všechno neztratil radost.
Co pro něj bylo tak těžké?
Když byl předtím v Troadě,
doufal, že se tam setká s Titem.
Vůbec nic o něm ale neslyšel
ani od něj nedostal žádnou zprávu.
Dělal si starosti, jak se mu vede.
Vznikly snad v korintském sboru
nějaké závažné problémy,
se kterými se teď Titus musí potýkat?
Pavla to zajímalo, měl o svého přítele obavy.
Představ si, že bys čekal,
až se ti ozve někdo z tvých přátel, a ono nic.
Pavel si dělal starosti.
Velké starosti.
A nejspíš mu kvůli tomu bylo opravdu úzko.
Trápil se tím.
Možná se mu honilo hlavou:
Jak dlouho budu muset čekat, než Titus dorazí?
Nemusel čekat zas tak dlouho.
Titus za ním nakonec přijel do Makedonie.
Jak se Pavel cítil?
Povzbudilo ho to.
A když mu potom Titus vyprávěl,
že bratři a sestry v Korintu
jsou na tom duchovně dobře,
pocítil „ještě větší radost“,
jak o tom čteme v 2. Korinťanům 7. kapitole.
Najdete to ve verši 6 a 7.
Takže Pavlovi pomohl jeho bratr.
A stejnou pomoc máme k dispozici i my.
Máme kolem sebe naše bratry a sestry –
úžasnou duchovní rodinu,
do které nás Jehova přivedl.
Ať už bojujeme s jakýmkoli problémem,
naši bratři a sestry jsou tu vždycky pro nás.
A tak neztrácejme radost.
Jako tíseň bychom mohli označit i sklíčenost.
A tohle už asi zažil každý z nás.
Každý z nás byl někdy sklíčený –
a možných příčin je celá řada.
Už jsme se zmínili
o ztrátě manželského partnera.
Možná jsi to i ty sám zažil.
Možná jste spolu byli dlouhé roky
a splnilo se na vás to,
co Jehova řekl v zahradě Eden:
„Ti dva budou jedno tělo.“
A oba jste cítili,
že to o tom vašem vztahu opravdu platí,
že jste se stali jedním tělem.
Takže se ti teď hrozně stýská, trápíš se,
jsi skleslý, je ti těžko u srdce.
Jsi smutný, cítíš se sám
a uvnitř to pořád bolí.
Ale ani v takových chvílích
nemusíme ztratit radost.
Připomeňme si teď ty tři věci,
které nám pomáhají udržet si radost
navzdory zkouškám, které zažíváme.
Které věci to jsou?
Za prvé, je to náš vztah s Jehovou.
Hodně blízko k Jehovovi měl třeba David.
Pojďme si najít 1. Samuelovu 30. kapitolu
a krátce si shrneme, co se popisuje
v prvních dvou třech verších, nebo čtyřech.
Začneme od 1. verše.
1. Samuelova 30. kapitola.
Dozvídáme se tady,
že Davida chtěli zabít jeho vlastní muži,
protože Amalekité vypálili město,
ve kterém bydleli,
a odvedli do zajetí jejich manželky a děti,
včetně dvou Davidových manželek.
A jak říká ta zpráva, Davidovi bylo velmi úzko.
Ale všimněte si, co se píše na konci 6. verše:
„Ale David načerpal sílu od Jehovy,
svého Boha.“
A můžeme to udělat i my.
Můžeme čerpat sílu od našeho Boha Jehovy.
Je tu vždycky pro nás a chce nás utěšit.
Jak to čteme v 2. Korinťanům,
Jehova je „Bůh veškeré útěchy“.
Takže to byla první věc – náš vztah s Jehovou.
A teď ta druhá.
Jsou to naši bratři a sestry.
Stojí při nás a jsou pro nás obrovskou pomocí.
Na začátku 133. žalmu,
určitě si to vybavíte, se říká:
„Jak je dobré a příjemné,
když spolu bratři bydlí v jednotě!“
My všichni dobře víme, že to tak opravdu je.
Ale víme ještě něco:
Náš nepřítel Satan používá různé zbraně.
Mimo jiné se nás snaží dostat do vězení
a od bratrů nás izolovat.
I kdyby se nám to někdy stalo,
nemusíme být sami.
Ale jak toho dosáhnout,
když jsou naši bratři od nás daleko
a my jsme za mřížemi?
Pomocí vzpomínek.
Můžeme si otevřít fotoalbum –
to, které máme uložené ve své paměti.
Ne doslovné, ale to, které máme v hlavě.
A vzpomínat, co hezkého jsme s bratry zažili.
Jsou to fotky v naší paměti.
Vzpomínky nám dodávají sílu i radost.
Jestli je mezi vámi někdo, komu je tolik, co mně,
tak víte, že my, staříci, vzpomínáme pořád.
Na cokoli jiného už jsme moc unavení.
A proto žijeme ze vzpomínek
a dělají nám radost.
Takže to byla druhá věc.
A teď ta třetí – naše naděje.
Máme naději, že v novém světě
budeme moct Jehovovi sloužit věčně.
A věčně znamená navždy.
Nikdy to neskončí, bude to trvat dál a dál a dál.
Zkuste se podívat nahoru, na nebe.
Neuvidíte tam žádný začátek ani konec.
Tohle je věčnost,
takhle dlouho budeme moct žít.
Budeme žít věčně a naše radost nikdy neskončí.
V následujícím videu si všimněte,
co jedněm manželům pomohlo,
aby je tísnivá situace, do které se dostali,
nepřipravila o radost.
Už když jsme se brali,
tak jsme věděli, že budeme chtít děti.
Takže když jsme zjistili, že jsem těhotná,
měli jsme obrovskou radost.
Když mi Becky řekla, že je těhotná,
jakoby se svět úplně rozzářil.
Hned jsem se začal cítit jako táta.
Hned jsme si začali dělat plány.
Chtěli jsme naše miminko zahrnout láskou.
Jednou se Becky necítila dobře
a kamarádka nám poradila,
ať si zajdeme k doktorovi.
Tam Becky udělali ultrazvuk,
a když se doktor vrátil, tak řekl,
že miminku už nebije srdce.
To byl hodně těžký moment –
já, pořád to mám před očima.
Protože najednou, z ničeho nic,
vaše naděje, vaše sny, všechny vaše plány
jsou pryč.
To místo, které jsme pro naše děťátko
v našem srdci udělali,
se změnilo v obrovskou hlubokou propast
a nebylo čím ji zaplnit.
Zbyla jenom strašná prázdnota.
Nevěděli jsme, co máme dělat,
ale měli jsme ten večer shromáždění
a chtěli jsme tam být.
Chtěli jsme tam být,
protože jsme věděli,
že tam působí Jehovův svatý duch,
a věděli jsme,
že tuhle situaci sami nezvládneme.
Potřebovali jsme Jehovu.
Když se druzí dozvěděli,
že jsme o miminko přišli,
spousta z nich se nám svěřila s tím,
co potkalo je.
Díky tomu jsme se necítili tak sami.
Jehova nám dal úžasné přátele –
přátele, kteří k nám přilnuli víc než bratr,
přátele, kteří vždycky nějak poznají,
že máme špatný den,
modlí se s námi,
chodí se s námi projít,
naslouchají nám.
Víme, že nám tak Jehova ukazuje,
že nás má rád.
Mít zase radost na tom pořád pracujeme.
Při osobním studiu jsem našla jednu myšlenku,
která mi moc pomohla, je ze 139. žalmu.
Píše se tam, že neexistuje žádné místo,
kde by nás Jehova nenašel.
Že žádná tma není pro Jehovu příliš temná.
A já měla pocit, že kolem mě je taková tma.
Ten žalm mi opravdu strašně moc pomohl.
Díky Jehovovi jsem postupně,
krůček po krůčku
zase v životě začala vidět to hezké.
Když na nás padne tíseň, Jehova nám pomůže.
Díky němu si nemusíme zoufat.
Pojďme se podívat do 2. Korinťanům 4. kapitoly.
Přečteme si 8. verš
a podíváme se i do poznámky pod čarou.
Takže 2. Korinťanům 4:8:
„Ze všech stran jsme pod tlakem,
ale ne stísněni tak, že se nemůžeme hnout,
jsme bezradní, ale ne úplně bez východiska.“
Nebo, jak říká poznámka pod čarou,
„nejsme zoufalí“.
Takže díky Jehovovi si nemusíme zoufat.
Zkus se zamyslet:
Co z toho, co nám Jehova dává,
pomáhá tobě osobně,
aby sis udržel radost navzdory tísni,
kterou možná zažíváš?
Pomáhá ti tvůj vztah s Jehovou,
bratři a sestry,
tvoje naděje
nebo ještě něco dalšího?
Kromě toho, co pro nás dělá Jehova,
ti můžou pomoct i tyhle praktické tipy:
Například se snaž zdravě jíst.
Kromě toho nezapomínej dostatečně odpočívat.
A pomůže ti i nějaký ten pohyb.
Můžeš si udělat dva seznamy.
Na první si napiš problémy, které můžeš vyřešit,
a na druhý problémy,
které v současnosti vyřešit nemůžeš.
Řeš věci z prvního seznamu
a ten druhý seznam nech na Jehovovi.
S někým si popovídej –
se starším,
s nějakým zkušeným přítelem,
ke kterému máš blízko,
nebo s rodičem.
Jsou tady pro tebe.
Jsou připravení a ochotní ti pomoct.
Rádi se s tebou rozdělí o zkušenosti, které mají.
Kdykoli se na ně můžeš s důvěrou obrátit.
Je pravda, že v některých případech
může být nutné vyhledat odbornou pomoc.
Vyplývá to i z Ježíšových slov v Lukášovi 5:31.
Ježíš tady řekl:
„Zdraví nepotřebují lékaře, ale nemocní ano.“
Rozhodnout se musí každý sám.
Ale ten verš to říká jasně.
Někdy je to prostě tak,
že člověk potřebuje lékaře,
potřebuje někoho s odbornými znalostmi.
Raduj se z toho,
že z tebe má radost tvůj Otec Jehova.
Nikdy o tom nepochybuj, ani chvilku.
Je pravda,
že žít s úzkostí a citovou bolestí
není vůbec snadné.
Ale nezapomeň,
Jehova to chápe, ví, co prožíváš,
a pomůže ti jakoukoli tíseň zvládnout a vytrvat.
A když vytrváváš a zůstáváš Jehovovi věrný,
on z tebe má radost
a z toho se můžeš radovat
víc než z čehokoli jiného.
Jehova tě rozhodně neopustil.
Jak o tom čteme v Božím Slově,
obklopuje tě schválením
jako velkým štítem a žehná ti.
Mít takového Boha je úžasné.
A proto neztrácej radost, i když prožíváš tíseň.
Bratr Gerrit Lösch, člen vedoucího sboru,
teď přednese další proslov z této série.
Má námět „O radost nás nic nepřipraví –
pronásledování“.
Už od prvního století
jsou křesťané pronásledováni.
Najděte si se mnou prosím
2. Korinťanům 11. kapitolu.
Pavel tam popisuje různé formy pronásledování,
které během své služby zažíval.
Je to v 2. Korinťanům 11:23–25.
Píše se tu: „Jsou Kristovými služebníky?
Odpovídám jako šílenec: Já tím víc.
Udělal jsem víc práce,
byl jsem víckrát ve vězení,
nesčetněkrát mě bili
a mnohokrát jsem byl blízko smrti.
Od Židů jsem pětkrát dostal 40 ran bez jedné,
třikrát jsem byl zbit pruty,
jednou mě kamenovali,
třikrát jsem zažil ztroskotání lodi,
noc a den jsem strávil na otevřeném moři.“
Krátce potom,
co vyjmenoval těžkosti, které zažil,
napsal to, co čteme ve 12. kapitole 10. verši:
„Proto mám kvůli Kristu potěšení ve slabostech,
v urážkách, v obdobích nouze,
v pronásledování a v těžkostech.
Když jsem totiž slabý, pak jsem mocný.“
Pavel samozřejmě neměl radost z toho,
že ho pronásledují,
ale radoval se z toho,
k čemu pronásledování vedlo.
Byl rád, že se může zastávat Jehovy.
Pojďme si přečíst Filipanům 1:14
a potom verš 18.
Když nás lidé pronásledují,
máme příležitost vidět,
jak Jehova svým služebníkům pomáhá,
můžeme oslavit jeho jméno
a pomoct někomu, aby Jehovu poznal.
Ve Filipanům 1:14, 18 Pavel napsal:
„A většina bratrů, kteří slouží Pánu,
si je díky mým vězeňským poutům jistější
a mají ještě větší odvahu
beze strachu kázat Boží slovo.“
A 18. verš: „A výsledek?
Jenom to, že každým způsobem,
ať s přetvářkou, nebo upřímně,
je hlásán Kristus, a z toho se raduji.
A budu se radovat dál.“
Pronásledování nemusí oslabit
náš vztah s Jehovou ani naši naději.
Naopak, může je upevnit.
V pasáži, kterou najdeme v Římanům 5:3, 4,
Pavel napsal:
„Radujme se i tehdy, když máme těžkosti,
protože ... vytrvalost [vede] k Božímu schválení,
Boží schválení [vede zase] k naději
a naděje nevede ke zklamání.“
Když máme naději,
je pro nás mnohem lehčí
snášet pronásledování.
V Bibli se o naději mluví
v různých souvislostech.
Mluví se tam třeba o „naději na záchranu“,
což může zahrnovat i vyhlídku
na dokonalý vztah s Jehovou.
Další je naděje, že přežijeme Armagedon.
Naděje na věčný život v ráji,
který bude tady na zemi.
Naděje na nesmrtelný život v nebi.
O jaké naději tedy Pavel mluvil
v Římanům 5:3, 4?
O naději na život v nebi.
Podívejme se na kontext.
Římanům 5:2.
Ve druhé části toho verše čteme:
„Radujme se z naděje,
že získáme slávu od Boha.“
Všichni křesťané v prvním století
měli naději na život v nebi.
Netěšili se jenom na to,
že budou vyřešeny všechny problémy ve světě
nebo že se uzdraví z nějaké nemoci.
Těšili se, že budou žít v nebi.
V dopise Kolosanům 1:3 Pavel napsal:
„Vždy děkujeme Bohu...,
když se za vás modlíme.“
A pak mluví o „naději,
která je pro [ně] vyhrazena v nebesích“.
Teď se prosím podívejme do Římanům 8:20, 21.
„Velký zástup“ svědků Jehovových
má v dnešní době naději na to,
že je Jehova odmění
věčným životem v ráji na zemi.
Právě na tuhle naději Pavel poukázal
v dopise Římanům 8:20, 21.
Napsal tady:
„Vždyť tvorstvo bylo podrobeno marnosti,
ne z vlastní vůle,
ale z vůle toho, kdo je marnosti podrobil
a zároveň dal naději,
že tvorstvo bude osvobozeno
z otroctví porušenosti
a získá slavnou svobodu Božích dětí.“
Nicméně když Pavel v Římanům 12:12 napsal
„radujte se [ze své] naděje“,
myslel tím nebeskou naději.
Ale také jiné ovce
se můžou velmi radovat z naděje, kterou mají.
Takže radovat se můžeme úplně všichni.
Naděje světa je falešná.
Vaše naděje je spolehlivá.
Naděje světa se hroutí.
Vaše naděje se brzy uskuteční.
Naděje světa je naivní.
Vaše naděje vychází z víry.
Naděje světa vede ke zklamání.
Vaše naděje povede k radosti.
Nový svět už je velmi blízko
a naše vzácná naděje, ať už na život v nebi,
nebo zemi, se brzy uskuteční
a my budeme navždy šťastní.
Pojďme si přečíst dopis Titovi 2:13:
„Zatímco čekáme, až se splní nádherná naděje
a ve slávě se objeví velký Bůh
a náš Zachránce, Ježíš Kristus.“
A jak to vyplývá ze slov v Římanům 8:24, 25,
naděje nám pomáhá vytrvat.
„Pokud to, na co máme naději, vidíme,
už to není naděje.
Vždyť proč by člověk doufal v to, co vidí?
Pokud ale doufáme v to, co nevidíme,
vytrvale na to čekáme.“
Naděje má různou míru.
A Římanům 5:4 ukazuje,
jak ji můžeme upevňovat.
Studijní poznámka k výrazu „naděje“ říká:
„Základní význam řeckého slova elpis,
které je tu použité, je ‚očekávání dobrého‘.
V tomto výčtu
Pavel uvádí naději na posledním místě –
po těžkostech, vytrvalosti a Božím schválení.
Očividně tedy nemluví o naději,
kterou člověk získá na začátku,
když přijme dobrou zprávu od Boha.
Mluví o pevnější naději,
kterou má křesťan po tom,
co projde nějakou zkouškou a vytrvá v ní.
Když totiž ve zkouškách vytrvává,
může si být jistý, že má Boží schválení.
Toto vědomí upevňuje naději,
kterou měl na začátku.“
Tak jako Pavel se i my můžeme radovat
navzdory pronásledování.
Může se stát, že nás někdo uráží
nebo nám ubližuje ve škole, v práci
nebo v rodině.
Může se také stát, že vláda zakáže naši činnost.
V Matoušovi 5:11, 12
Ježíš řekl v Kázání na hoře tato slova:
„Šťastní jste, když vás lidé kvůli mně uráží,
pronásledují
a říkají o vás nejrůznější zlomyslné lži.
Radujte se a jásejte,
protože máte v nebesích velikou odměnu.
Vždyť tak pronásledovali i proroky,
kteří žili před vámi.“
Až budete sledovat následující video,
všimněte si,
co jednomu bratrovi a sestře pomohlo,
aby navzdory pronásledování neztratili radost.
Jednou brzy ráno k nám domů vtrhli
příslušníci speciálních jednotek.
Spoutali mě a prohledali náš byt.
Potom mě odvedli k výslechu.
Dva dny nato mě soud
poslal do vyšetřovací vazby.
Měl jsem strach,
protože jsem nevěděl, co mě ve vězení čeká.
Při výslechu mi vyhrožovali,
že když se nepřiznám
a neprozradím jména svých spoluvěřících,
tak budu mít velký problém.
Taky mi moc chyběla moje žena.
Být bez ní bylo strašně těžké.
Dva měsíce jsem neměl žádné publikace,
ani Bibli.
A tak jsem si řekl, že když Bibli nemám,
tak si ji vyrobím.
Moje žena mi poslala blok
a já jsem si do něj každý den zapisoval verše,
na které jsem si vzpomněl.
Měl jsem jich napsaných asi 500,
když jsem dostal Bibli.
Byl jsem tak duchovně vyhladovělý,
že jsem ji přečetl za 4 měsíce.
Z vězení jsem psal dopisy manželce a přátelům,
psal jsem jim, co zajímavého jsem v Bibli objevil.
A díky dopisům, které jsem od přátel
a od své milované manželky dostával,
jsem cítil, že jsou mi bratři blízko,
jako by byli ve vedlejších celách.
Cítil jsem jako by byli se mnou.
A tak jsem nebyl osamělý.
Ve vazbě je člověk izolovaný od společnosti.
Ale nic ho nemůže izolovat od Jehovy.
Modlil jsem se během celého dne,
ale těšil jsem se hlavně na večer.
Když byli všichni v posteli
a svítilo jenom noční osvětlení,
mohl jsem s Jehovou mluvit tak dlouho,
jak jsem chtěl.
Občas se stávalo, že jsem byl v cele úplně sám,
a samozřejmě jsem toho využil.
Kleknul jsem si
a se slzami jsem se modlit k Jehovovi.
Řekl jsem si,
že si budu na kus papíru zapisovat,
o co jsem Jehovu prosil
a pak si budu odškrtávat ty prosby,
které vyslyšel.
Cítil jsem, že je mi Jehova nablízku.
Během dne jsem si taky
potichu zpíval naše písně.
Ale když jsem byl sám, zpíval jsem z plných plic.
A když to šlo,
snažil jsem se s druhými mluvit o Jehovovi.
Rozebírali jsme všechno možné,
od tetování až po „krále severu“.
Všechny moje obavy byly úplně zbytečné.
Ve vazbě jsem byl 343 dní
a z hlavy se mi neztratil „ani vlas“.
Byl to ten nejzajímavější rok v mém životě,
skvělá škola vlastností.
Nikdy jsem k Jehovovi neměl tak blízko.
To, že jsem se ho mohl zastat,
je pro mě velká čest.
Co pomáhá tobě osobně,
aby sis udržel radost navzdory pronásledování,
které možná zažíváš?
Určitě je to tvůj blízký vztah s Jehovou,
bratři a sestry,
tvoje nebeská nebo pozemská naděje –
tohle všechno.
Raduj se z toho, že tě Jehova
i tvoji bratři a sestry mají rádi.
Pokud zažíváš pronásledování,
buď si jistý, že tvoji bratři –
nejenom tvoji přátelé,
nejenom bratři ve tvém sboru,
ale bratři po celém světě – se za tebe modlí.
Pozorují tě andělé,
a když zůstáváš věrný Jehovovi,
jsou na tebe hrdí.
Když vidí tvoje odhodlání a vytrvalost,
je to pro ně obrovské povzbuzení.
Tak jako Jehova, Ježíš a andělé
se i tvoji bratři tebou chlubí
a radují se z toho, že si uchováváš vytrvalost
a víru navzdory pronásledování.
Bratr William Turner,
pomocník služebního výboru,
teď přednese další proslov z této série
„O radost nás nic nepřipraví – hlad“.
Jak se cítíš, když se nestihneš najíst
a máš už docela hlad?
Někteří lidé mají špatnou náladu,
nedokážou se pořádně soustředit
a někdy ani jasně uvažovat.
Ale jak by ti bylo, kdybys prostě neměl co jíst?
A kdybys byl bez jídla tak dlouho,
že bys opravdu hladověl?
Přesně takovou situaci během své služby
občas zažíval apoštol Pavel.
Například ve 2. Korinťanům 11:27 napsal,
že byl „o hladu a žízni, mnohokrát bez jídla“.
Nejspíš se to stávalo,
když cestoval nehostinnými oblastmi
nebo přes vyprahlou poušť.
Někdy byl možná odkázaný na cizí lidi,
kteří mu ale nic nedali.
Nebo pro něj bylo těžké vydělat si na živobytí,
protože byl v prostředí, které neznal.
Pavel kromě toho zažil velký hladomor.
Ten trval víc než tři roky
a způsobil obrovskou chudobu v Jeruzalémě
i v celé Judeji.
Ale i když se mu tolikrát stalo, že byl bez jídla,
je dobré se zamyslet nad tím, jaký měl postoj.
Je to ve 2. Korinťanům 6:10.
O sobě i o svých spolukřesťanech tam napsal,
že truchlí,
ale přitom se stále radují.
Pavel si uvědomoval,
že když člověk prožívá něco těžkého,
může cítit určitou úzkost.
Ale jak je možné, že se dokázal radovat –
cítit tu vnitřní radost –
navzdory hladu?
Pojďme se podívat na odpověď do Bible,
najděme si dopis Filipanům.
Přečteme si Filipanům 4:11–13.
Pavel píše:
„Neříkám to proto, že bych byl v nouzi.
Naučil jsem se být soběstačný
bez ohledu na okolnosti.
Umím žít skromně a umím žít v hojnosti.
Naučil jsem se tajemství,
jak být spokojený ve všem a za všech okolností,
ať jsem sytý, nebo hladový,
ať mám hojnost, nebo nedostatek.
Na všechno mám sílu díky tomu,
kdo mi sílu dává.“
Všimli jste si ve 12. verši?
Pavel tam říká, že se naučil tajemství,
jak být sytý i jak být hladový.
Tohle tajemství spočívá v tom,
že se člověk spoléhá na Jehovu
a je spokojený se vším, co od něj dostává.
O Pavlovi to platilo.
Naučil se řemeslo, aby se uživil
a nezatěžoval druhé.
Naplno se věnoval službě,
takže pokud jde o majetek, moc toho neměl.
Ale měl kolem sebe bratry a sestry.
Často od nich dostal to, co potřeboval,
a moc si toho vážil.
Ze svých zážitků se Pavel hodně naučil.
Když ve svém životě viděl
Jehovovu mocnou ruku,
začal si uvědomovat,
že ať už jsou jeho okolnosti jakékoli,
musí se spoléhat na Jehovu,
že se o něj postará.
Jak říká 13. verš, Jehova Pavla podporoval.
Dával mu sílu.
Takže i když Pavel zažíval
spoustu těžkých chvil,
dokázal být spokojený,
neztratit vnitřní radost
a dál se věnovat službě.
Co se každý z nás může od Pavla naučit?
I my možná trpíme hladem
a příčin může být celá řada.
Co může vést k tomu, že nemáme co jíst?
Můžou to být třeba občanské nepokoje
nebo ekonomická krize.
Kvůli tomu, co se děje ve světě,
mnoho lidí přišlo o práci, včetně našich bratrů.
A když se člověku něco takového stane,
možná musí vystačit s málem.
Další příčinou může být pronásledování.
Když byli naši bratři v koncentračních táborech,
často nedostávali dost jídla.
Byla to jedna ze Satanových metod,
jak se pokoušel je přimět, aby zradili Jehovu.
A dokonce i křesťané, kteří se přestěhovali,
aby sloužili tam, kde je to víc potřeba,
se museli přizpůsobit
a v určitých ohledech se uskromnit.
Takže těch příčin, které můžou vést k tomu,
že nemáme dost jídla,
nebo máme dokonce hlad,
je celá řada.
Možná kvůli tomu máme starosti,
jsme ve stresu.
Na tyhle pocity
nejvíc zabírá důvěřovat Jehovovi
a spoléhat se na něj.
Když mu důvěřujeme,
pomáhá nám to zůstat v klidu
a řešit vždycky jenom problémy toho dne.
Jeden otec v zemi zasažené inflací řekl:
„Každý den jsem se prostě modlil o to,
aby nám Bůh dal ‚chléb na dnešní den‘
a mohli jsme tak přežít.“
Ať už od Jehovy dostaneme cokoli,
měli bychom za to být vděční.
Ten samý bratr stál jednou ve frontě na jídlo,
a když přišel na řadu,
zjistil, že mají jenom něco,
co nemá rád.
Co udělal?
Říká: „Nemám to rád.
Ale bylo to něco k jídlu,
a tak jsme to ten den měli k večeři.“
A byl Jehovovi vděčný, že se o ně postaral.
Možná jsme teď v situaci, kdy to nemusíme řešit
a jíme prostě to, co nám chutná.
Ale v případě, že se to změní,
přizpůsobíme se a budeme pořád vděční?
Je to krásné, že máme Boha,
který se o nás stará
a dává nám všechno, co potřebujeme.
Je samozřejmě důležité,
abychom to, co od Jehovy dostaneme,
také využili.
Pojďme se teď podívat na jedno video.
Všimněte si, co jedné naší sestře pomohlo,
aby neztratila radost, i když neměla dost jídla.
Než Venezuelu zasáhla tahle krize,
ani zdaleka jsme neměli
takové finanční problémy,
jako máme teď.
Normálně jsme si mohli zajít do obchodu
a nakoupit si tolik jídla, kolik jsme potřebovali.
Měli jsme hezký život.
Pro naši rodinu
to začalo být hodně těžké asi před pěti lety.
Byl obrovský problém sehnat jakékoli jídlo,
dokonce i základní suroviny.
Když jsme přišli do obchodu,
byly tam už jenom prázdné regály.
Dva starší mě skoro každý den navštěvovali
a vždycky se zeptali,
kolik jídla bychom potřebovali.
Když jsem chystala jídlo,
záleželo mi hlavně na tom,
aby bylo dost pro děti.
Vždycky jsem jim dala víc než sobě.
Syn se mě vždycky ptal:
„Mami, ty budeš jíst jenom tohle?“
Já jsem mu odpověděla:
„Neboj se, to mi stačí.“
A on na to:
„To se mi nezdá.“
Myslela jsem si, že to zvládnu,
ale jedla jsem tak málo,
že se to začalo projevovat na mém zdraví.
Jednou v neděli ráno
jsem se během shromáždění
necítila moc dobře.
Ale díky Jehovovi u mě byla moje dcera.
Když jsem přišla k sobě, řekla mi:
„Mami, ty jsi třikrát omdlela.“
A já na to: „To není možné.“
Bratři mě hned vzali k doktorovi.
Ten mě vyšetřil
a zjistil, že trpím těžkou podvýživou.
Bratři nám chtěli pomoct,
a tak udělali plán.
Vždycky nám něco uvařili,
přivezli to
a seděli u mě, dokud jsem to nesnědla.
Ještě pořád jsem se nedostala
na svoji původní váhu,
ale po zdravotní stránce se cítím moc dobře.
Starší jsou úžasní
a vždycky o mě skvěle pečovali.
To mi dodávalo sílu.
Nikdy jsem neztratila radost.
A za to všechno děkuju Jehovovi.
Jsem mu moc vděčná za to, jak se o mě stará.
Dává mi oblečení, jídlo
a taky skvělé přátele.
To všechno mám od Jehovy.
Všimli jste si, co naší sestře pomohlo?
Za prvé, byl to její vztah s Jehovou.
Věděla, že musí zůstat blízko u něj
a chodit na všechna shromáždění.
A za druhé, bratři a sestry.
Bylo moc hezké vidět,
jak se o ni starší ze sboru zajímali,
každý den za ní chodili, nosili jim domů jídlo,
a dokonce kontrolovali, jestli dost jí.
A to samé může pomoct i nám.
Když zůstaneme blízko Jehovovi,
přijmeme pomoc od bratrů a sester
a zaměříme se na tu naději, kterou máme,
neztratíme radost,
ani když zrovna nemáme dost jídla.
Naprosto souhlasíme s tím,
co řekl apoštol Pavel ve Filipanům 4:12.
Jehova se postará o to,
abychom měli všechno, co potřebujeme.
A udělá to za všech okolností.
Když je nedostatek jídla,
je úplně normální, že máme starost jak o sebe,
tak o své blízké.
Ale jak jsme si ukázali,
i když teď možná nemáme dost jídla,
přesto nemusíme ztratit radost.
Co je klíčem?
Znát tajemství.
Každý se chce dozvědět tajemství.
A Jehova nám tohle tajemství velmi rád odhalí.
Musíme se na něj ale spoléhat
a všímat si toho, jak nám pomáhá.
Jehova je šťastný, když vidí,
že mu věrně a s radostí sloužíme,
a když důvěřujeme, že nás nikdy neopustí.
Bratr Robert Luccioni,
pomocník vydavatelského výboru,
teď přednese další proslov z této série:
„O radost nás nic nepřipraví – nahota“.
Je vůbec možné,
aby člověk cítil radost, když je v těžké situaci?
Doteď jsme mluvili o tom,
jak apoštol Pavel neztrácel radost navzdory
těžkostem, tísni, pronásledování a hladu.
Hodně z vás, bratři a sestry,
přesně s takovými věcmi bojuje,
a tak vás to určitě povzbudilo.
Ale co v situacích,
kdy přijdeme úplně o všechno,
třeba kvůli katastrofám nebo nepokojům?
Může nám pomoct to, co zažil Pavel?
V klíčovém verši z Římanům 8:35
Pavel napsal, že dokonce ani „nahota“
nás nemůže „oddělit od Kristovy lásky“.
A Pavel to zažil na vlastní kůži.
Podívejte se se mnou do 2. Korinťanům 11:27
a všimněte si, jak svoje zážitky popisuje.
2. Korinťanům 11:27 říká,
že byl „v usilovné práci a dřině,
často v bezesných nocích,
o hladu a žízni, mnohokrát bez jídla,
v chladu a nahotě“
nebo podle poznámky „nedostatečně oblečený“.
To, že Pavel neměl oblečení,
nebylo kvůli tomu, že by byl líný.
Z Bible víme, že Pavel
tvrdě pracoval, aby se uživil.
To, že byl, jak tady čteme, v chladu a nahotě,
bylo spíš kvůli tomu,
co ho potkalo během jeho služby.
Pamatujete si na tu situaci, kdy byl na lodi,
která ztroskotala kvůli tomu nejprudšímu větru,
co fouká na Středozemním moři?
Když se loď roztříštila na kusy,
Pavel a ostatní skončili ve vodě
a zachytili se prken nebo trosek lodi.
Když se dostali na břeh,
asi toho na sobě moc neměli.
Vzpomínáte?
Obyvatelé Malty jim rozdělali oheň,
aby se mohli zahřát.
I v jiných situacích Pavel unikl smrti
jenom s tím, co měl na sobě.
Jindy měl možná oblečení na cáry kvůli tomu,
že ho bili nebo kamenovali.
A ve Skutcích 16:22 čteme zprávu o tom,
jak z něj magistráti strhli oděv,
přikázali, aby ho zbili pruty, dali mu mnoho ran
a pak ho poslali do vězení.
Tyhle informace nám pomáhají líp pochopit
Pavlova slova z 1. Korinťanům 4:11.
1. Korinťanům 4:11.
Pavel tady říká:
„Až doteď trpíme hladem a žízní,
nemáme co na sebe,
bijí nás, nemáme domov.“
Pavel zažíval těžké situace,
ale podívejte se,
k čemu přesto vybízel spolukřesťany,
16. verš říká:
„Vybízím vás..., abyste mě napodobovali.“
Vybízel je, aby ho napodobovali.
Radovali se, i když mají těžkosti.
A o tom se píše v Římanům 12:12:
„Radujte se z naděje.
Se svatými se dělte podle toho, co potřebují.“
Pavel se dokázal radovat a pomáhat druhým,
i když na tom sám nebyl nejlíp.
Hodně z vás, naši milí bratři a sestry,
taky zasáhla nějaká katastrofa.
Jen si vezměte, co se stalo za poslední rok:
Zemětřesení v Albánii, na Filipínách,
Portoriku a jinde.
Rozsáhlé záplavy v Kongu,
Španělsku, Spojených státech.
Hurikány a tajfuny na Bahamách a Filipínách.
Velké požáry v Austrálii a Spojených státech.
A mohli bychom pokračovat.
Kvůli těmhle a dalším katastrofám
museli někteří bratři a sestry, někteří z vás,
opustit svůj domov uprostřed noci
jenom s tím, co měli na sobě.
Jindy přišli naši spoluvěřící
kvůli katastrofě úplně o všechno.
Je nám to moc líto a cítíme s vámi.
Vy, kdo něco takového zažíváte,
si můžete být jistí, že se za vás často modlíme.
Ale i v takových situacích
se naši bratři dokážou radovat.
Jak je to vůbec možné?
Podívejme se teď společně na video.
Všimněte si,
co jednomu bratrovi a sestře pomohlo,
aby neztratili radost ani v situaci,
kdy neměli co na sebe.
Když bydlíte v New Yorku,
musíte počítat s tím, že budete žít hodně rychle.
Musíte se tomu přizpůsobit.
Měli jsme se docela fajn.
Spokojeně jsme průkopničili
a vydělávali tolik,
že nám to na život v New Yorku stačilo.
Jedna z věcí, na které si musíte dávat pozor,
je bezpečnost –
všímat si, co se kolem vás děje.
Ale hurikány, s těmi jsme nějak nepočítali.
Ani nás to nenapadlo.
Když jsme poprvé dostali varování,
pršelo a foukal vítr.
A když jsme pak viděli,
jak po parkovišti u našeho domu teče voda,
došlo mi, že jde opravdu do tuhého.
Zůstalo nám jenom to, co jsme měli na sobě.
Všude byla strašná spoušť.
O všechno jsme přišli,
během jediné noci.
Ani ve snu by mě nenapadlo,
že se nám do bytu dostane voda
a zničí všechno, co máme,
dokonce i naše oblečení.
Poprvé v životě jsem neměl vůbec nic.
Byl jsem z toho úplně zničený.
Pořád se mi honilo hlavou: Co teď s námi bude?
Kam půjdeme?
O víkendu jsme měli mít krajský sjezd.
A já jsem neměl ani sako a kravatu.
Oblečení jsem nikdy řešit nemusel,
byla to pro mě samozřejmost.
Vždycky jsem ho měl.
Bratři a sestry nám ale v tolika věcech pomohli!
V pátek u nás někdo zaklepal
a za dveřmi jsme našli tři obleky
a boty.
Prostě nám nakoupili oblečení.
Bylo to neskutečné.
Často nás někdo objal a dal nám peníze.
Bereme to tak,
že Jehova nás oblékl svojí láskou.
I když jsme byli v takové situaci,
tak jsme mohli jít na sjezd
a užít si tu duchovní hostinu.
I když jsme v hmotném ohledu o všechno přišli,
mohli jsme zůstat v průkopnické
a to platí až doteď.
Jehova nám slíbil,
že když dáme na první místo Království,
on se postará o všechno ostatní.
A to mi dává radost.
Ať už vás v životě potká cokoli,
i kdybyste třeba vůbec neměli co na sebe,
nikdy vás to nedokáže odříznout
od našeho Boha Jehovy.
Všimli jste si, co jim pomohlo?
Během jedné noci přišli úplně o všechno.
Vůbec nevěděli, co bude dál.
Ale jaký měli postoj?
Brian řekl:
„Ať už vás v životě potká cokoli,
i kdybyste třeba neměli co na sebe,
nic vás nedokáže odříznout
od našeho Boha Jehovy.“
Dojalo je, jak jim bratři přispěchali na pomoc.
Dál důvěřovali v Jehovu a neztráceli naději.
Co se z toho učíme?
Učíme se,
že když se dostaneme do těžké situace
a přijdeme při tom o všechno,
dokonce možná nemáme co na sebe,
můžeme si udržet radost.
A pomůžou nám v tom tyhle tři věci:
když zůstaneme blízko Jehovy,
přijmeme pomoc od bratrů a sester
a zaměříme se na naši naději.
Mnozí z vás okamžitě nabízíte svoji pomoc,
když vidíte, že jsou bratři a sestry v nouzi,
a my si toho moc vážíme.
Katastrof pořád přibývá a jsou čím dál ničivější.
A proto je čím dál víc potřeba
naše humanitární pomoc.
Chceme vás pochválit
a poděkovat vám za to, co děláte.
Někteří z vás
pomáhají přímo na místě katastrofy.
Například po hurikánu Dorian
piloti, naši bratři a sestry,
dopravili na postižená místa na Bahamách
přes 700 dobrovolníků.
Jiní pomáháte bratrům a sestrám
přímo v místě, kde žijete.
Například v Kongu muselo kvůli nepokojům
hodně bratrů a sester opustit svůj domov
i vesnici jenom s tím, co měli na sobě.
Přišli úplně o všechno.
Co se s nimi stalo?
Pomohli jim bratři a sestry z okolních sborů,
kteří toho sami měli málo.
Darovali jim peníze, jídlo a oblečení,
a dokonce je vzali k sobě domů.
V Bolívii a Venezuele se sbory dělily o jídlo,
které se pak rozdělovalo mezi zvěstovatele.
A vezměte si,
jak si bratři a sestry navzájem pomáhají
během téhle pandemie.
Poskytují si jídlo, humanitární pomoc,
citovou i duchovní podporu.
Rodiny a sbory si navzájem pomáhají.
Díky tomu, že jste obětaví
a štědře darujete své prostředky,
jste pro své bratry a sestry po celém světě
velkým požehnáním.
Tohle všechno, to, jak si pomáháme,
je pro Satana jako facka do tváře.
Proč se to dá říct?
Vzpomeňte si, že v Jobovi 1. kapitole 11. verši
Satan nařkl Jehovu
a nás všechny, kdo ho milujeme.
Tvrdil, že když se dostaneme do potíží,
otočíme se k Jehovovi zády.
Podívejme se tam. Job 1:11.
Satan říká: „Ale napřáhni ruku
a sáhni mu na všechno, co má,
a uvidíš, že tě prokleje přímo do očí!“
Satan byl přesvědčený,
že když se budeme rozhodovat
mezi majetkem a Jehovou,
tak si vybereme majetek.
Byl přesvědčený,
že když půjde o to pomoct sobě nebo druhým,
pomůžeme sobě.
Byl úplně vedle.
Musí zuřit a být vzteky bez sebe,
když vidí, co všechno dnes
Jehovova organizace dokáže.
Takže dál dělejme všechno pro to, aby zuřil.
Dál pomáhejme bratrům a sestrám v nouzi.
Nejenom že se z toho budeme radovat my,
ale budou díky tomu mít radost i oni.
Takže buďme rozhodnutí
za žádných okolností neztrácet radost.
Pomůžou nám tři věci:
zůstávejme blízko Jehovy,
přijímejme lásku a pomoc
od našich spoluvěřících
a zaměřujme se na naši krásnou naději.
A nezapomeňme,
že když Jehovovi věrně sloužíme,
i když přijdeme o všechno a jsme jakoby nazí,
děláme mu tím radost.
A to je jeden z největších důvodů k naší radosti.
Bratr Ralph Walls,
pomocník personálního výboru,
teď přednese další proslov této série
„O radost nás nic nepřipraví – nebezpečí“.
Námět, o kterém teď mluvíme,
není otázka.
Naopak je to tvrzení,
je to fakt.
O radost nás nepřipraví ani nebezpečí.
Pojďme se teď podívat,
jaký příklad v tom dal apoštol Pavel.
Navzdory nebezpečí se dokázal radovat.
A že ho ve službě zažíval opravdu často.
V jediném verši mluví o osmi věcech,
kvůli kterým byl v ohrožení.
Například ho ohrožovali lupiči.
Když byl Pavel v Efezu,
možná se dokonce ocitl v aréně
s divokými zvířaty.
Podívejte se prosím se mnou
do 2. Korinťanům 1. kapitoly
a přečteme si 8. až 11. verš.
Píše se tu:
„Chceme, bratři, abyste věděli,
čím jsme si prošli v provincii Asie.“
Tento dopis, 2. Korinťanům,
Pavel napsal, když byl v Evropě,
konkrétně v Makedonii.
Pokračuje:
„Byli jsme pod obrovským tlakem,
bylo to nad naše síly
a vůbec jsme si nebyli jistí svým životem.
Opravdu jsme si mysleli,
že jsme odsouzeni k smrti.
Stalo se to proto,
abychom se nespoléhali sami na sebe,
ale na Boha, který křísí mrtvé.
Zachránil nás před hrozbou smrti
a ještě nás zachrání
a důvěřujeme mu,
že nás bude zachraňovat i dál.
I vy nám můžete pomáhat
svou úpěnlivou prosbou.
Pak za nás budou mnozí vzdávat díky –
za laskavost, kterou dostáváme
jako odpověď na modlitby mnohých.“
Necelý rok předtím
napsal Pavel Korinťanům
svůj první dopis.
V té době byl v Asii,
byl v Efezu.
V 15. kapitole toho dopisu
ve 32. verši říká:
„Pokud jsem jako jiní lidé
bojoval s divokými zvířaty v Efezu,
k čemu je mi to dobré?“
Právě tahle jeho slova můžou znamenat,
že se ocitl v aréně s divokými zvířaty.
Pavlovi dodávala sílu naděje na vzkříšení.
Řekl totiž:
„Stalo se to proto,
abychom se nespoléhali sami na sebe,
ale na Boha, který křísí mrtvé.“
Taky ho povzbudili a posílili spolukřesťané.
Napsal:
„I vy nám můžete pomáhat
svou úpěnlivou prosbou.
Pak za nás budou mnozí vzdávat díky –
za laskavost, kterou dostáváme
jako odpověď na modlitby mnohých.“
V křesťanském sboru
může člověk najít zázemí,
protože bratři a sestry se navzájem
podporují a pomáhají si.
V jednu chvíli během své služby
se Pavel a jeho spolupracovníci
ocitli pod obrovským tlakem.
A dokonce si vůbec nebyli jistí svým životem.
Co Pavlovi pomohlo, aby to zvládnul?
Povzbudili ho spolukřesťané,
kteří mu přispěchali na pomoc.
Když dojde k přírodní nebo jiné katastrofě,
znovu a znovu se ukazuje,
že naši bratři a sestry jsou ti první,
kdo nám přijdou na pomoc.
Pomáhají hmotně i duchovně,
a to nám i jiným lidem v nouzi.
Dnes už se křesťanům nestává,
že by se ocitli v aréně s divokými zvířaty.
Potkávají nás jiná nebezpečí.
Ale každý z nás se stejně jako Pavel
může navzdory nim radovat.
Kohokoli z nás můžou „ohrožovat lupiči“
nebo nás může někdo napadnout,
zvlášť tam, kde jsou občanské nepokoje.
Bible předpověděla,
že „v posledních dnech“
budou lidé „suroví,
bez lásky k dobru“.
V následujícím videu si prosím všimněte,
co pomohlo jedné rodině,
aby se dokázala
navzdory nebezpečí radovat.
Narodil jsem se v Caracasu
a teď žiju ve městě Petare.
Je tady hodně násilí a vysoká kriminalita.
Před pár lety tady zemřela jedna průkopnice,
kterou nešťastnou náhodou zasáhla kulka.
Něco podobného se stalo i mému synovi.
V naší čtvrti došlo k přestřelce
a mého syna zasáhla zbloudilá kulka.
Byl na místě mrtvý.
Cítil jsem hroznou prázdnotu.
Když jsem přišel do jeho pokoje
a viděl jeho postel, jeho věci,
jeho oblíbené oblečení, jeho boty, jeho skříň,
vždycky jsem se rozbrečel.
Takové situace
pro mě byly opravdu hodně těžké.
Když se ve sboru dozvěděli, co se stalo,
hned nám přispěchali na pomoc.
Pomáhali nám postarat se o všechny ty věci,
které člověk musí udělat, když mu někdo zemře.
Po téhle tragédii jsem se bál chodit do služby.
Měl jsem strach o svůj život i o život svojí rodiny.
Hodně jsem se modlil
a Jehova mi opravdu pomohl,
takže jsem dokázal ve službě pokračovat.
Někdy, když jsem sám se svými myšlenkami
a vzpomínám na svého syna,
tak se mi to všechno vrátí
a já zase začnu brečet.
Když se ale v mysli zaměřím na Jehovův slib,
že ho vzkřísí,
dá mi to sílu, abych šel dál.
Mám moc rád příběh o Lazarovi
a často si ho připomínám.
Líbí se mi, co Marta řekla Ježíšovi:
„Vím, že vstane ... v posledním dni.“
A stejnou jistotu mám i já.
Vím, že můj syn zase vstane.
Jehova mi ho vrátí.
Je pravda, že když se tahle tragédie stala,
na čas jsem svoji radost ztratil.
Ale když jsem překonal to nejhorší období,
díky naději na vzkříšení jsem radost zase získal.
Jako by mi Jehova říkal: „Neboj se.“
Jako by mě jemně poklepal po rameni a řekl:
„Jdi dál. Zůstaň mi věrný
a já ti tvého syna vrátím.“
Všimli jste si, díky čemu
se tahle rodina dokázala radovat?
Byla to modlitba,
naděje na vzkříšení,
podpora od bratrů a sester
a Jehovův duch.
Co z toho, co nám Jehova dává,
pomáhá vám osobně,
abyste si navzdory nebezpečí
udrželi radost?
Pomáhá vám váš vztah s Jehovou?
Bratři a sestry?
Naše naděje?
Nebo něco dalšího?
V těchhle posledních dnech
zažíváme těžké časy,
ale Jehova si přeje,
abychom se radovali z naděje na to,
že všechno nebezpečí jednou skončí.
Moc si přejeme,
aby už tenhle zkažený systém skončil.
A něco podobného si přál Habakuk.
Podíváme se do Habakuka 1. kapitoly.
Představte si, jak ho muselo stresovat,
když kolem sebe viděl ten útlak,
násilí a hádky.
Ptal se:
„Jehovo, jak dlouho...?
Jak dlouho mám křičet kvůli násilí...?
Proč dovoluješ, abych viděl špatnost,
a proč připouštíš útlak?
Proč se musím dívat na zkázu a násilí
a proč je tolik hádek a sporů?“
Proč?
Proč?
Proč?
Proč?
Jak dlouho?
Ale všimněte si, co napsal
ve 2. kapitole a 3. verši:
„Vidění
se totiž uskuteční ve stanoveném čase,
spěchá ke svému splnění
a nezklame.
I kdyby se zdrželo,
stále ho očekávej!
Určitě se totiž splní, neopozdí se!“
Prorok Habakuk se na to mohl
stoprocentně spolehnout.
Stejně jako on, se i my
můžeme spolehnout na Jehovův slib,
že veškeré násilí už brzy odstraní.
Habakuk považoval Jehovu
za svého blízkého přítele.
A tak se na něj nebál hned obrátit.
Nezůstal jenom u toho,
že by se trápil,
řešil to sám.
Ale mluvil s Jehovou
o svých pocitech a obavách.
To je dobrý příklad pro nás.
Všimněte si, pro co se rozhodl.
3. kapitola, 18. verš.
Říká tady:
„Já budu přesto jásat díky Jehovovi,
budu mít radost díky Bohu,
svému zachránci.“
Jehova slyší i naše modlitby
a vybízí nás, abychom mu důvěřovali
a svěřovali se mu se vším, co nás trápí.
Nezlobil se na Habakuka,
že mu řekl o svých pocitech.
Nechal je zapsat do Bible.
Ukázal tím, že je normální,
když se tak občas cítíme.
Jenom chce,
abychom se na něj obraceli.
Zažijeme pak,
jak na naše modlitby odpovídá.
Jakoby nás něžně obejme
a povede nás správnou cestou.
Ať už nám bude hrozit jakékoli nebezpečí,
ukáže nám, co máme dělat.
Upřímné modlitby
jsou jedna z hlavních věcí,
jak dáváme najevo důvěru v něj.
Máme velkou radost, když víme,
že Jehova si přeje osvobodit nás
od veškerého nebezpečí.
Bratr David Schafer,
pomocník vyučovacího výboru,
teď přednese poslední proslov z této série.
Rozebere námět
„O radost nás nic nepřipraví – meč“.
V letech 59 až 61
byl Pavel poprvé uvězněn v Římě.
Bylo mu dovoleno,
aby bydlel ve svém pronajatém domě,
i když na něj pořád dohlížel nějaký voják.
V průběhu těch dvou let
kázal všem, kdo za ním přišli,
a napsal inspirované dopisy Efezanům,
Filipanům,
Kolosanům,
Filemonovi
a očividně také Hebrejcům.
A potom
byl Pavel podle všeho propuštěn.
Zase mohl začít sloužit jako misionář.
Mohl napsat Timoteovi, který sloužil v Efezu,
a Titovi, který byl na Krétě.
Krátce nato
ale v Římě vypukl velký požár
a císař Nero z toho údajně obvinil křesťany.
Vedlo to k tomu,
že byl apoštol Pavel
zase uvězněn.
Tou dobou už Jehovovi sloužil desítky let
(byl to rok 65 n. l.).
Jak to prožíval?
Odpověď najdeme, když se podíváme do jeho
druhého dopisu Timoteovi,
který napsal z vězení.
Podívejme se do 2. Timoteovi 4. kapitoly.
Měli ti muži, kteří přišli Pavla zatknout,
s sebou meče?
Určitě ano.
Když Pavel ty meče viděl,
připomnělo mu to,
jak král Herodes Agrippa I.
mečem popravil Jakuba,
Janova bratra?
Je to dost možné.
Ale jak uvidíme z toho, co teď budeme číst,
apoštol Pavel tušil,
že se rychle blíží jeho poprava.
A můžeme si všimnout ještě něčeho dalšího.
Uvidíme,
které tři věci
Pavlovi v těchhle náročných chvílích
dávaly sílu.
Takže 2. Timoteovi 4:6–8:
„Vždyť jsem už vyléván jako tekutá oběť
a čas mého propuštění se blíží.“
Tím myslel svou smrt,
která povede k jeho vzkříšení do nebe,
kde bude vládnout s Kristem.
A v 7. verši Pavel pokračuje:
„Vedl jsem dobrý boj,
závod jsem dokončil.“
„Dokončil“ – ano, Pavel silně cítil,
že už brzy doběhne
jako vítěz
do cíle
svého osobního závodu.
Co říká dál?
Je tady:
„Udržel jsem si víru.“
A dodává:
„Odteď je pro mě připravena
koruna schválení.“
V tomhle
vidíme Pavlovu neochvějnou naději.
A všimněte si, jak pokračuje dál:
„Kterou mi v ten den
dá za odměnu Pán,
ten spravedlivý soudce.“
Všimli jste si, jak pevný, blízký vztah
Pavel s Jehovou měl?
A s jakou
neotřesitelnou jistotou očekával,
že od Božího Syna
dostane slíbenou odměnu?
A na konci 8. verše říká:
„A nejen mně,
ale všem těm,
kdo s láskou čekají na to, až se objeví.“
Pavel miloval
své bratry a sestry
a nezapomínal na ně.
Díky tomu si udržel radost,
i když ho čekala smrt –
díky bratrům,
svému vztahu s Jehovou
a své naději.
Pavel nechtěl zemřít.
Raději by žil dál
a se svými bratry a sestrami
pokračoval ve službě Jehovovi.
Smrti ale čelil s odvahou.
Radoval se,
protože věděl,
že získá slíbenou odměnu.
I my si můžeme udržet radost,
přestože nám hrozí smrt.
Jak to?
Vraťme se ke klíčovému verši téhle série,
Římanům 8:35.
Jak zní odpověď na ty otázky,
které tady Pavel klade?
Tedy: „Kdo nás oddělí od Kristovy lásky?
Těžkosti, tíseň nebo pronásledování?
Hlad, nahota, nebezpečí nebo meč?“
Odpověď najdeme ve verších 38 a 39:
„Jsem totiž přesvědčený,
že ani smrt,
ani život, ani andělé, ani vlády,
ani věci nynější, ani věci budoucí,
ani moci, ani výška, ani hloubka,
ani žádné jiné stvoření
nás nedokážou
[ano, ani smrt tohle nedokáže,
nemůže nás] oddělit od Boží lásky,
která je v Kristu Ježíši,
našem Pánu.“
Jehova své služebníky nepřestane milovat,
i když se jejich život na chvíli přeruší.
Má pořád rád Abrahama,
Izáka nebo Jákoba?
A co Sára, Rebeka,
Job, Mojžíš, Daniel?
Co ti všichni,
co za svou víru zemřeli ve vězeních
a koncentračních táborech?
Má je Jehova pořád rád?
Samozřejmě.
A pořád miluje
i ty stovky bratrů a sester,
kteří v posledních měsících zemřeli
v důsledku koronaviru.
Pořád miluje tvoji babičku,
tátu i sestru.
Má je ve své paměti
a zase jim vrátí život.
A tohle vědomí
nám, bratři a sestry, pomůže,
když nám bude hrozit smrt,
tak jako hrozila
apoštolu Pavlovi.
Při sledování následujícího videa
si všimněte,
díky jakým darům od Jehovy
bratr Baite Michael Dugbe
neztratil radost navzdory tomu,
že mu hrozila smrt.
Když se všechno kolem vás hroutí
a všude je chaos,
to jediné, na co se můžete spolehnout,
je váš vztah s Jehovou.
Jmenuju se Baite Michael Dugbe
a narodil jsem se v Libérii v roce 1980.
Vyrůstal jsem ve městě Monrovia,
a než přišla válka, bylo všechno perfektní.
Měl jsem skvělé rodiče,
bydleli jsme v hezkém domě
a chodili jsme na fajn školu.
Když mi bylo devět,
všechno se ze dne na den změnilo.
Začaly se šířit zprávy o povstalcích,
kteří se pokouší o převrat.
Už jenom ty zprávy
vyvolávaly mezi lidmi paniku.
Zavíraly se obchody,
přestávaly fungovat služby,
světlo, elektřina, voda –
nic nefungovalo.
V dalších letech byla situace dost nestabilní.
A v roce 1996 to všechno vygradovalo.
Vypukla totální válka.
Povstalci byli přímo ve městě.
Hodně se rabovalo.
V ulicích se střílelo.
O povstalcích se vědělo, že mučí všechny,
kdo se k nim nechtějí přidat.
V takovéhle situaci má člověk velký strach
a snadno zpanikaří.
A když cítíte, jak vás strach začíná ovládat,
to nejlepší, co můžete udělat, je modlit se –
prosit Jehovu, aby vám pomohl
správně se rozhodnout co dál.
Boje se stupňovaly
a blížily se k místu, kde jsme bydleli.
Museli jsme utéct
a nakonec jsme našli útočiště v pobočce.
Bratři byli moc milí a úžasně se o nás starali.
Díky jejich pomoci jsme se mohli
dál věnovat duchovním věcem.
Jsem moc vděčný, že jsem zůstal naživu.
Všechno jsme to zvládli díky dvěma věcem.
Tou první je vztah s Jehovou –
to je jediná věc, která tě udrží na nohou.
Ale přežili jsme to i díky
našim bratrům a sestrám.
Právě v takovýchhle chvílích si člověk uvědomí,
jak moc se navzájem potřebujeme.
Sloužím teď v betelu
v oddělení audio- a videoprodukce.
Miluju svoji práci i bratry a sestry,
se kterými pracuju.
Děkuju Jehovovi, že jsem naživu
a že mu můžu každý den sloužit.
Tohle video nám připomnělo,
jak křehký je dnes náš život.
Všimli jste si ale,
co bratru Dugbemu pomohlo,
aby neztratil radost?
Byl to jeho blízký vztah s Jehovou
a také bratři a sestry, kteří mu pomohli,
aby si udržel pevnou naději
díky studiu,
shromáždění a službě.
Může se stát,
že někteří z nás za svou víru zemřou?
Tak jako mnoho křesťanů v prvním století
nebo někteří svědkové v naší době?
Ano.
Nikdo nám neslíbil, že v tomhle světě
budeme mít bezproblémový život.
Je dost možné,
že někteří z nás
zemřou následkem nemoci,
nehody
nebo z jiných příčin, které jsou dnes běžné.
Možná zemřeme, ještě než přijde nový svět,
tak jako někteří z našich drahých přátel.
Nebo budeme mezi těmi,
kdo přežijí velké soužení.
Ať tak, nebo tak,
musíme být pevně rozhodnutí,
že Jehovovi zůstaneme věrní až do konce.
Ten, „kdo vytrvá až do konce,
bude zachráněn“.
Kdybychom automaticky předpokládali,
že se dožijeme nového světa,
možná bychom pak nedokázali
zůstat Bohu věrní tváří v tvář smrti.
A kdybychom naopak počítali s tím,
že velké soužení za našeho života nepřijde,
nebyli bychom na ty těžkosti připravení.
Jediný způsob,
jak být připravený na obě možnosti,
je zůstávat duchovně silný a ostražitý.
„A tak buďte bdělí,“
řekl Ježíš a dodal:
„Protože nevíte,
který den váš Pán přijde.“
Jsme moc rádi,
že jsme se mohli
do hloubky zamyslet nad tím,
o čem byl Pavel pevně přesvědčený,
jak to vyjádřil v Římanům 8:35.
Co jsme se dozvěděli v této sérii?
Římanům 8:35–39 nás ujistilo o tom,
že žádná zkouška nemůže Jehovovi zabránit,
aby nás měl rád.
Jistota, že nás Jehova miluje
a že máme jeho schválení,
je klíčem k tomu, aby nás o radost
nepřipravily těžkosti,
tíseň,
pronásledování,
hlad, nahota,
nebezpečí,
meč ani nic jiného.
Snažte se proto,
abyste měli čím dál blíž k tomu,
kdo vás tak moc miluje.
Posilujte důvěru v Jehovu
osobním studiem a modlitbou,
připomínejte si, že vás má rád.
Važte si své duchovní rodiny
a upevňujte vzájemné vztahy.
Hýčkejte si svoji naději
a představujte si ten „skutečný život“.
A kromě toho,
pamatujte na inspirovanou modlitbu
z Kolosanům 1:11.
Když budeme, milí bratři a sestry,
tyhle věci dál dělat,
tak nás stejně jako Pavla
nepřipraví o radost žádná zkouška.
Všimněte si prosím těch povzbudivých slov
z Kolosanům 1:11:
„Také se modlíme,
aby vám Bůh, který oplývá slavnou mocí,
dával veškerou potřebnou sílu.“
Kolik síly nám vlastně může dát Bůh,
který „oplývá slavnou mocí“?
Nemusíme hádat,
protože nám ve svém Slově odhaluje,
co už udělal
a co ještě udělá svým svatým duchem –
nejmocnější silou, jaká existuje.
A z jakého důvodu nám tuhle sílu dá?
Nejen proto, abychom mohli vytrvávat.
Nejenom proto,
abychom mohli vytrvávat ve všem.
Nejenom proto,
abychom mohli vytrvávat ve všem s trpělivostí.
Ale jak jsme četli,
proto,
„abychom mohli ve všem vytrvávat s trpělivostí
a radostí“.
A s touhle jistotou
můžeme zvládnout jakoukoli zkoušku,
ať je jakkoli těžká
a trvá jakkoli dlouho,
protože díky neselhávající lásce
našeho Otce Jehovy
se můžeme radovat jak teď,
tak po celou věčnost.
Děkujeme, bratři, za ty posilující proslovy.
A děkujeme Jehovovi,
že nám dává to, co potřebujeme,
abychom zůstali radostní.
Teď se postavme
a společně zazpívejme píseň číslo 9
„Jehova je náš Král!“.
Píseň číslo 9.

Sjezd 2020 „Vždy se radujte“: Neděle dopoledne – 1. část