JW subtitle extractor

Verš na dnešní den
mluví o pohostinnosti.
A být pohostinní znamená,
že štědře dáváme druhým.
Ale možná jste si všimli
hluboké myšlenky v komentáři.
Je tam, že „pohostinnost je
jeden z nejlepších léků na osamělost“.
Byli jste někdy
osamělí, opravdu osamělí?
Může to být docela smutné.
A osamělí můžeme být i tehdy,
když je kolem nás spousta lidí.
Jeden spisovatel řekl:
„Samota je příjemná, osamělost ne.“
Jiný řekl, že být osamělý
je jako „být v dešti
a při pohledu
na nebe vidět jenom další mraky“.
A jedna sestra popsala, že je to
jako „sklouzávat do hluboké jámy“.
Čím hlouběji je,
tím temnější jsou věci kolem.
Co nám pomůže s osamělostí bojovat?
Nezapadnout do té jámy
moc hluboko, vydrápat se z ní
a rozfoukat ty temné,
deštivé mraky na obloze?
Jak říká dnešní verš,
pohostinnost – štědrost, dávání –
je na osamělost ten nejlepší lék.
Proč to tak je?
Ukážeme si teď tři biblické
zásady, proč to můžeme říct.
Nejdřív se podíváme do Skutků 20:35.
Pojďme si to společně přečíst.
Skutky 20:35, to je ten první slib:
„Ve všem jsem vám ukázal, že takovou
usilovnou prací máte pomáhat slabým
a přitom pamatovat
na slova Pána Ježíše:
‚Dávat přináší
víc štěstí než dostávat.‘“
Takže první zásada je jednoduchá.
Když dáváme, jsme šťastní.
Pavel tady cituje Ježíše a Ježíš neříká,
že dáváme, když jsme šťastní.
Nebo že dáváme, protože jsme šťastní.
Ale že jsme šťastní,
protože dáváme. A to je důležité.
Ukazuje nám to, že i když se
k dávání musíme tak trochu přinutit,
stejně nám to přinese štěstí.
To, co řekl Ježíš,
potvrzují i dnešní vědci.
Říkají, že dávání
v mozku zřejmě uvolňuje endorfiny,
díky kterým
cítíme klid a jsme spokojení.
Takže za prvé,
když dáváme, jsme šťastní.
Na druhý slib
se podíváme do Hebrejcům 13:16.
V Hebrejcům 13:16 se píše:
„Také nezapomínejte konat dobro
a dělit se s druhými o to, co máte,
protože takové oběti se Bohu líbí.“
Takže druhá zásada je,
že když jsme štědří,
prohlubuje to náš vztah s Jehovou.
Jehovovi dělá velkou radost,
když jsme pohostinní.
K čemu ho to potom vede?
Možná se vám vybaví
Pavlova slova ve Filipanům 4:18, 19.
Pavel tady sbor ve Filipech chválí,
protože když to potřeboval,
pomohli mu, byli k němu štědří.
A ujišťuje je, že Jehova se zase „úplně
postará o všechny [jejich] potřeby“.
Takže když jsme štědří,
prohlubuje to náš vztah s Jehovou.
Váží si nás
a slibuje, že se postará
o všechny naše potřeby,
včetně těch citových.
Ale možná si teď řeknete: Tak počkat.
Je pravda, že když jsem štědrý,
mám na chvíli radost,
ale potom se osamělost zase vrátí.
Znamená to, že na mě
tenhle verš neplatí? Ne.
Vzpomeňte si,
co Ježíš řekl u Matouše 6:25, 33:
„Přestaňte si dělat starosti ...
o to, co budete jíst a pít“,
protože Jehova vám
dá to, co právě potřebujete.
A my tomu věříme.
Ale znamená to,
že když máme hlad nebo nás něco trápí
a Jehova nám něco dá, postará se
o nás, že už hlad mít nikdy nebudeme?
Ne. Za nějakou dobu je tu zas.
Takže o co tu jde?
Jde o to, že Jehova
se postará o to, co potřebujeme,
ve chvíli, kdy to potřebujeme.
A podobně nám Jehova neříká,
že nikdy nebudeme osamělí,
že nebudeme na dně, ale slibuje nám,
že když budeme pohostinní, budeme štědří,
postará se, abychom měli to,
co potřebujeme, a byli šťastní a spokojení.
To je ten druhý slib.
Když dáváme, prohlubuje to náš vztah
s Jehovou a on se o nás postará.
Třetí slib najdeme u Lukáše 6:38.
Lukáš 6:38.
Tahle zásada nebo slib je,
že Jehova vždycky zařídí,
že dostaneme víc, než dáme.
Píše se tady:
„Dávejte, a lidé vám budou dávat.
Nasypou vám do náruče dobrou míru,
stlačenou, setřesenou a vrchovatou.
Jakou mírou totiž odměřujete,
takovou budou zase odměřovat vám.“
Takže Jehova vždycky zařídí,
že dostaneme víc, než dáme.
A my tomu verši věříme.
Ale všichni jsme se
už asi dostali do bodu,
kdy jsme měli pocit,
že pořád jenom dáváme.
Ve sboru, v rodině, v nějaké situaci.
Dáváme, ale nic nedostáváme.
Znamená to, že tenhle verš neplatí?
Ne. Ježíš věděl, že to tak chodí.
Všimněte si, co přesně řekl:
„Dávejte, a lidé vám budou dávat.“
Nutně to nemusí být ti, kterým dáváme.
„Jakou mírou ... odměřujete, takovou
budou zase [lidé] odměřovat vám.“
Takže jak to je?
Je to takhle: Jehova slíbil,
že když budeme druhým dávat,
když je budeme posilovat,
když budeme pohostinní,
tak nějakým způsobem zařídí,
aby se k nám to požehnání dostalo,
a my měli sílu pokračovat dál.
Ale opravdu to tak funguje? Ano.
Povyprávím vám příběh jedné sestry.
Budu jí říkat Lydie.
Byla svobodná a sloužila
jako pravidelná průkopnice.
A i když jí občas nebylo
do zpěvu, jako nám všem,
byla známá
svojí štědrostí a pohostinností.
Pořád mívala nějaké návštěvy.
Často k sobě zvala
i celou služební skupinku na snídani,
než jsme společně vyrazili do služby.
A taky pořádala
výlety pro starší bratry a sestry.
Pak jí ale zjistili rakovinu.
A to ji srazilo na kolena.
Později musela jít na operaci.
Upadla do tak hluboké deprese,
že si starší, bratři a sestry ze sboru
i její kamarádi říkali,
jestli se z toho vůbec někdy dostane.
Na jedné pastýřské návštěvě
jí starší přečetli Lukáše 6:38.
To je ten verš,
o kterém jsme už mluvili.
A připomněli jí,
jak byla dřív štědrá a pohostinná
a jakou z toho vždycky měla radost.
Řekla, že je to pravda,
ale že teď prostě nezvládne být s lidmi,
že je nedokáže mít kolem sebe.
A tak ji vybídli, samozřejmě
laskavě, aby se o to modlila
a snažila se
přinutit aspoň na pár měsíců,
aby dělala něco pro druhé,
a viděla, jak jí pak bude.
Udělala to.
Mraky jako by ustoupily
a ta stará Lydie byla zpátky.
To bylo před mnoha lety.
Lydii pořád někdy není
do zpěvu, jako nám všem,
ale zase je šťastná
a s radostí slouží Jehovovi.
Poučení?
Pohostinnost – štědrost, dávání –
je jeden z nejlepších léků
na osamělost a depresi.
Když druhým dáváme,
Jehova slibuje, že se nám to vrátí.
Nikdy mu nemůžeme dát víc,
než on dává nám.
Hezky je to vidět z příběhu
v 2. Paralipomenon 25. kapitole.
Podívejme se tam společně.
2. Paralipomenon 25.
V 5. verši se mluví
o judském králi Amacjášovi.
Je mu 25 a v tuhle chvíli
mu hrozí válka s Edomity.
Z 5. verše vidíme,
že v Judsku shromáždil
„300 000 vycvičených
válečníků schopných sloužit ve vojsku“.
Ale má pocit, že to je málo.
A tak v 6. verši
najímá 100 000 válečníků z Izraele
„za 100 talentů stříbra“.
V 7. verši za ním
přichází prorok a říká mu,
ať ty izraelské vojáky pošle pryč,
protože „Jehova není s Izraelem“.
Nech si svých 300 000 a budu s tebou.
Když se ale podíváte
do 9. verše, král se ptá:
„Ale co bude s těma
penězma, které jsem zaplatil?“
To nebyly žádné drobné.
Podle přílohy B14 vzadu v naší Bibli
by těch 100 talentů stříbra
dneska odpovídalo
částce asi 1,5 milionu dolarů.
Takže král za ty vojáky
zaplatil spoustu peněz.
A má je poslat pryč?
Všimněte si krásného ujištění,
které mu prorok dal.
Je to důležité i vzhledem
k tomu, o čem se teď bavíme.
Na konci 9. verše králi říká:
„Jehova ti může dát mnohem víc.“
Netrap se tím,
Jehova ti může dát mnohem víc.
Nikdy mu nedáš tolik, kolik on dá tobě.
Takže když si to shrneme, Jehova nám
slibuje, že když budeme pohostinní,
když budeme druhým
dávat, budeme šťastní,
on se postará o všechny
naše potřeby, včetně těch citových,
a podnítí druhé, aby nám dali víc,
než kdy můžeme dát my.
Takže buďme rozhodnutí dávat
druhým, být pohostinní, být štědří.
Pokaždé když to uděláme,
jakoby rozfoukáme
ty temné mraky nad námi
a dostaneme mnohem víc, než jsme dali.

Robert Luccioni: „Nezapomínejte na pohostinnost“ (Hebr. 13:2)