JW subtitle extractor

Hrál jsem v Serii A,
to je italská nejvyšší liga.
Byl jsem v národním týmu mládeže
a postupně jsem se propracoval
až do národního týmu mužů.
Už jenom to, že je člověk
ve své práci dobrý, je fajn pocit.
A pak je tady ta finanční stránka.
Moji rodiče byli svědkové Jehovovi
a stejně tak i můj starší brácha.
V určitou chvíli
jsem se pral sám se sebou.
Zvlášť když jsem se rozhodl,
že chci mít k Jehovovi blíž.
Už to nebyla jenom „rodinná“ záležitost.
Časem se ve mně začalo něco probouzet.
Oheň, nebo spíš takový plamínek.
Postupně jsem se dostal až k tomu,
že jsem se zasvětil Jehovovi,
i když jsem pořád hrál.
Ale asi jsem,
teda vlastně určitě jsem Jehovovi
nedával ze sebe to nejlepší –
svoji energii.
Svůj duchovní život
jsem podřizoval svojí práci,
spíš než aby to bylo naopak.
Omlouval jsem si to.
Říkal jsem si: „Je to prostě práce,
stejně jako každá jiná.
Jasně, bere to hodně času,
ale nebude to na dlouho,
protože sportovci
chodí do důchodu dřív.“
Čím blíž jsem byl k Jehovovi,
tím víc se to ve mně pralo.
Hodně mi pomohl krajský dozorce,
který sloužil v oblasti,
kde jsem se pohyboval.
Znal jsem ho už jako malý kluk.
Když jsme se po letech znovu potkali,
první věc, na kterou se mě zeptal, byla:
„A jsi šťastný díky tomu, co děláš?“
Taková jednoduchá otázka, že jo?
Ale díky ní jsem se pořádně zamyslel.
Jsem moc vděčný za to,
jak se mi on a jeho manželka věnovali.
Měli toho hodně,
ale i tak se mnou trávili čas,
a to i když měli volno pro sebe
nebo po večerech,
když za sebou měli celý dlouhý den.
Za tu dobu jsem bydlel v různých městech
a hrál za různé týmy,
takže mě jakoby dal na starost
dvěma dalším rodinám.
Dělali pro mě první poslední.
Věnovali mi spoustu času
a nikdy ve mně nevyvolávali
pocit viny za to, co dělám.
Do basketu mi vůbec nemluvili.
Neříkali mi, co mám dělat.
Musel jsem si k tomu dojít sám.
Rozhodnout se,
jestli budu pokračovat v hraní,
nebo s tím přestanu.
To, co mi pomohlo,
bylo to, jak oni sami žili –
jejich příklad, jejich životní styl,
jejich priority
a to, jakou jim to všechno
přinášelo radost.
Bylo to víc o tom, co dělali,
než o tom, co říkali.
Pomohlo mi to, abych si udělal jasno,
co ... co v životě doopravdy chci.
Začal jsem v roce 1995
a hrál jsem až do dubna 2008.
Tehdy jsem odehrál svůj poslední zápas.
Utnul jsem to a s basketem jsem skončil.
A jsem rád, že jsem to udělal.
Někdy si říkám:
Kdybych to tak udělal dřív!
Kdybych tak měl na to tu odvahu!
Dva a půl roku jsem mohl sloužit
jako pravidelný průkopník.
Potom se mě zeptali,
jestli bych si nechtěl
podat přihlášku do betelu.
A k mému překvapení mě pozvali
do italské pobočky,
kde jsem sloužil 5 let.
A pár měsíců potom,
co jsem v betelu skončil,
jsem mohl jít na školu
pro zvěstovatele Království.
Bylo to tam skvělé!
Basket je hezký sport.
Je napínavý, je zábavný,
ale opravdové štěstí vám nepřinese.
Je pravda, že svět vám do určité míry
může dát dobrý pocit,
ale nic v něm není zadarmo.
Ale trvalo mi dlouho,
než jsem to pochopil.
Teď vím, že Jehovovi dávám to nejlepší,
a jsem díky tomu šťastný.
Jo, jsme tým, pořádný tým
a všichni hrajeme za Jehovu.
Děláme něco nádherného,
je to zábava a úspěch je zaručený.

Samuele Podestà: Teď hraju za lepší tým