JW subtitle extractor

Moje maminka
se narodila v Bulharsku v roce 1922.
Na začátku 50. let
naše rodina emigrovala
z Německa do Spojených států.
Usadili jsme se v New Yorku
a tam maminka poznala pravdu.
Tehdy jsem poprvé otevřela Bibli.
Bylo to Zjevení 21. kapitola.
Co na mě hodně zapůsobilo,
byla myšlenka,
že už nebudou nemoci, trápení ani smrt.
Už nikdy.
Každý, kdo pozná pravdu,
se o ni chce podělit se svojí rodinou.
Moc jsem si přála říct jim pravdu.
Pravdu, že můžou být svobodní,
zdraví
a že už nebude smrt.
Viděla, jak moc je to potřeba,
a přála si,
aby byly v bulharštině publikace.
A tak se spojila s bratry z Brooklynu
a nabídla jim, že by mohla
některé do bulharštiny přeložit.
Bratři to schválili.
Ze všeho nejdřív
začala překládat traktáty.
Bulharsko bylo za železnou oponou,
byla to komunistická země.
Publikace o Bohu a o Bibli
byly prostě nepřijatelné, byly zakázané.
Nemohli jste je poslat poštou.
Takže jakmile byly připravené,
někdo je tam musel propašovat.
A moje rodina patřila k těm,
kdo s tím pomáhali.
Do Bulharska jsme cestovali vlakem.
Měli jsme hodně zavazadel,
protože jsme tam vždycky jeli
na dva a půl měsíce.
Byli jsme tam celé léto.
Do těch kufrů jsme
na různá místa publikace poschovávali.
Cestovat do země, kde byly zakázané,
bylo nebezpečné,
neobešlo se to bez problémů.
Věděli, že máme publikace, traktáty.
Mamince došlo, že nás budou kontrolovat.
A tak jsme rychle vyndali
všechny publikace z kufrů,
kde jsme je poschovávali,
a dali je do jednoho malého kufříku.
A to, co se tam nevešlo,
třeba neposkládané traktáty,
jsme si dali pod kabát,
který jsme drželi v ruce.
Jediné, čeho jsem se bála, bylo,
aby ty schované publikace nenašli.
Protože kdyby je našli,
tak si to odskáčeme.
Při kontrole úředníci
naše zavazadla prohrabali.
Tak, jak ty věci rozházeli,
tak je taky nechali.
A v tu chvíli maminku napadlo,
že se jich zeptá:
„Můžu teď po vás ty věci urovnat?“
A oni na to: „Dobře.“
Ty traktáty, které jsem měla v ruce,
jsem vzala a dala zpátky do kufru,
který už zkontrolovali.
Nakonec se jeden z úředníků
dostal k mému kufříku.
Řekl: „Tohle je tak malé,
že v tom nic nemůže být.“
A prostě nám ho vrátil.
Ten muž, který nás kontroloval,
byl hodně nervózní,
protože věděl,
že něco máme, ale nemohl to najít.
O pár let později
takhle maminka cestovala sama.
Na bulharských hranicích
u ní našli publikace.
Zatkli ji a dali do vězení.
Dva týdny, možná i víc,
ji každý den vyslýchali.
Časem bulharská vláda změnila názor
a rozhodla, že ji jako cizinku
prostě vyhostí ze země.
Maminka se dodneška
pravidelně věnuje duchovním věcem.
Je na shromážděních,
připravuje se na ně,
čte si Bibli
a ze všech sil mluví o pravdě s druhými.
To, že znám pravdu,
mi pomáhá každou minutu mého života.
A ten zbytek síly,
co ještě mám,
chci využít,
abych druhým řekla, jaký má Jehova plán.

Marija Kalojanovová: Poslouchám především Boha