JW subtitle extractor

Dneska při uctívání Jehovy i ve službě
používáme videa skoro pořád.
Ale věděli jste,
že Jehovův lid začal používat
filmy a videa ke kázání a vyučování
už před víc než sto lety?
Podívejte se jak a proč
v tomhle díle „Naší živé historie“.
Když ke konci 19. století
začali první badatelé Bible kázat,
filmový průmysl byl ještě v plenkách.
Ale už tehdy Charles Taze Russell
a jeho společníci viděli,
jaký má tenhle nový nástroj potenciál.
Díky filmu se biblická pravda
mohla dostat
nejenom k většímu počtu posluchačů,
ale taky zasáhnout jejich srdce.
Na sjezdu v červnu 1913
badatelé Bible
přijali odvážnou rezoluci,
kterou podpořili používání filmu
jako nového nástroje
ke kázání a vyučování.
Ani ne za rok, v lednu 1914,
bratři uvedli premiéru
„Fotodramatu stvoření“.
Součástí osmihodinového promítání
byly kolorované diapozitivy a film.
Většinu záběrů Russell
koupil od jiných studií.
Představte si,
že sedíte v přeplněném hledišti
a sledujete, nejspíš poprvé v životě,
zfilmované příběhy z Bible.
Ale ve „Fotodramatu“
bylo ještě něco dalšího,
něco, co posluchači rozhodně nečekali.
Zvuk synchronizovaný s obrazem!
„Fotodrama“ se promítalo po celém světě.
Dal by se ale film
využít k vyučování biblické pravdy
nejenom ve velkých kinech,
ale přímo u někoho doma?
Přesně s touhle myšlenkou
vznikla série krátkých filmů
uveřejněných ve 20. letech 20. století.
Tyhle němé filmy mapovaly cesty
bratra Rutherforda po biblických zemích.
Aby je bylo na čem pouštět,
bratři zařídili,
že jedna firma za tím účelem
vyrobila levný, přenosný projektor.
Lidé, kteří je viděli,
získali představu o biblických zemích
a seznámili se s mnoha proroctvími.
Dalších víc než 20 let,
dávala naše organizace před filmem
přednost rádiím a gramofonům,
aby se zpráva o Království
dostala k víc lidem.
V 50. letech
ale vedoucí sbor vyhodnotil,
že by bylo dobré, aby se každý zájemce
seznámil s mezinárodním rozsahem
naší organizace.
Takže se vrátili k filmu a vydali
„Společnost nového světa v činnosti“.
Tenhle film trval hodinu 20 minut
a diváky přenesl do budov betelu
a na mezinárodní sjezdy.
Mohli si díky němu představit,
jaké to je kázat i v těch
nejodlehlejších končinách země.
Filmy vydané v několika dalších letech
vyzdvihovaly práci Božího lidu
a splňování biblických proroctví.
V roce 1966 pak vyšel
28minutový film „Dědictví“.
Otevřeně a realisticky ukazoval,
jaké problémy v té době řeší mladí lidé.
Film „Dědictví“
se promítal na krajských sjezdech
a dalších velkých setkáních.
Ve Spojených státech taky běžel
na víc než 150 televizních stanicích.
Po roce 1966
organizace přestala vydávat filmy
a na velkých sjezdech
se začaly objevovat
hrané příběhy z dnešní a biblické doby.
Všem tak příběhy z Bible
ožily před očima
a celé roky to byl bod programu,
na který se všichni těšili.
S příchodem 90. let
se ale objevily nové techniky
a bratři se proto vrátili k videím.
Přehrávač videokazet
mělo doma čím dál víc lidí.
A tak jsme v roce 1990
vydali naši úplně první videokazetu:
„Svědkové Jehovovi –
Organizace za tímto jménem“.
Diváky zavedla do zákulisí betelu
a oni tak mohli vidět, co všechno
je za výrobou našich publikací
a jak se používají
při kázání po celém světě.
Od té doby „věrný a rozvážný otrok“
používá videa v jednom kuse.
To, jak videa vznikají, se za posledních
100 let dramaticky změnilo.
Ale cíl, proč je Jehovova organizace
používá, je pořád stejný:
zapůsobit biblickou pravdou
na srdce lidí, ať už žijí kdekoli.

Naše živá historie: Filmy a videa jako nástroje k vyučování