JW subtitle extractor

Pocházím z Kolumbie a mám pět sester.
Pravdu znám
už odmalička od svých rodičů.
Jako rodina jsme byli
hodně aktivní ve službě pro Jehovu.
Tatínek žil pravdou,
nejenže byl v pravdě, on žil pravdou
a snažil se nám to předat.
Hodně mu záleželo na tom,
abychom nešly do školy,
aniž bychom si přečetli verš na den.
To byl základ.
Mohly jsme přijít pozdě do školy,
ale dokud se nepřečetl
verš na den, z domu se nešlo.
Byli jsme velká rodina,
ale nikdy jsme nechyběli na shromáždění.
Zaplnili jsme dvě řady.
Vždycky mu hodně záleželo na tom,
jak se daří bratrům a sestrám.
Byl tu vždycky pro ně.
Byl hodně pohostinný a maminka taky.
Často k nám domů zval ty, se kterýma
studoval Bibli, a bratry a sestry.
Pamatuju si,
jak se občas zavřel v kuchyni,
pustil nějakou hudbu
a uvařil výborné jídlo.
Byl pro každou legraci.
Pořád nás něčím bavil, hlavně když jsme
byli všichni pohromadě.
Každé z nás dával,
co potřebovala a co měla ráda.
Brával nás na procházky,
o víkendech, po shromáždění, po službě.
Mít takového tátu bylo obrovské štěstí.
Vzpomínám si, že ten den jsme byli doma.
Táta chtěl zaparkovat do garáže.
K autu přišli nějací muži
a jemu i mamince vyhrožovali.
Měli samopaly.
Chtěli, aby si vystoupil,
aby ho mohli unést.
Slyšely jsme nějaký hluk.
Všechny nás to vylekalo,
a tak jsme vyběhly ven.
Pamatuju si, jak byl tatínek na zemi.
Jeden z těch mužů ho postřelil.
Nechali ho tam ležet.
Jenom jsem ho zvedla do náruče.
Odvezli ho do nemocnice
a po pár hodinách zemřel.
Tátova poslední slova byla:
„Jehovo, ochraňuj moje holky.
Postarej se o moje dcery a o tu moji
malou princeznu“ – tím myslel maminku.
Maminka byla silná
a pomáhala i nám, abysme byly silné.
A dál se držela duchovních věcí.
Ten týden, kdy táta zemřel,
jsme měli shromáždění
a moje sestra Raquel měla mít úkol.
A i když táta umřel jenom den předtím,
ona ten úkol nezrušila.
Hned další týden byl sjezd
a ani na tom jsme nechyběly.
Chtěly jsme pokračovat tak,
jak nás to táta naučil.
Bylo to hodně těžké a složité.
Ale vždycky,
když jsme se v něčem rozhodovaly,
Jehova byl na prvním místě.
Vždycky jsme při tom myslely na něj
a na to, jak mu byl táta věrný.
Snažila jsem se všechno dělat tak,
jako kdyby táta žil.
Abychom jako sestry
držely při sobě a zůstaly u Jehovy.
Ze začátku jsem se k Jehovovi modlila,
aby mi pomohl cítit vnitřní klid,
ten pokoj,
který přesahuje veškeré chápání.
A teď, když řeším něco náročného,
prosím Jehovu, abych o ten klid,
který mi dal, nepřišla.
A on mi vždycky dá sílu to zvládnout.
Mám svoje sestry hrozně ráda
a moc si jich vážím,
protože pro mě byly jako další maminky.
Tři z nich pořád žijou v Kolumbii,
takže si často voláme
přes telefon nebo přes Zoom.
Můžou tak mít přehled,
jak se mamince daří.
Naši příbuzní, kteří nejsou svědkové,
si chtěli vzít některé
z nás k sobě na výchovu.
To by ale naši rodinu rozdělilo
a nic takového by si táta nikdy nepřál.
Jeho přání bylo, abysme to
všichni dotáhli do nového světa
a společně sloužili Jehovovi.
Nemohly jsme dopustit,
aby všechno, o co se snažil,
celý jeho život
a všechno, co Jehovovi obětoval,
přišlo vniveč jenom kvůli tomu,
že už s námi není.
Táta mě naučil spoustu jednoduchých
věcí o Jehovovi a o tom, co vytvořil,
a díky tomu jsem si ho zamilovala.
Tehdy jsem to ani netušila,
ale právě láska k Jehovovi
mi pomohla přenést se přes tátovu smrt.
Pokaždé si řeknu:
Teda, táta tady není, ale díky němu
mám dalšího Otce, Jehovu.
A právě tohle mi pomáhá jít dál.
Když si vybavím tátova poslední slova
„Jehovo, moje žena, moje dcery“,
tak to, na co se v ráji nejvíc těším je,
až mu budu moct říct:
„Podívej, tady jsou, všechny jsme tady.“
Zvládly jsme to.
Dobrá práce, tati.

Sestry Otalorovy: Pevná víra pomáhá překonat tragédii