JW subtitle extractor

V 60. letech se Jihoafrická republika
začala víc a víc zapojovat
do konfliktů v sousedních zemích,
takže vláda povolala
hodně mladých bratrů do armády.
Ale kvůli tomu, že chtěli
zůstat neutrální, končili ve vězení.
Ze začátku to bylo tak, že když
bratři přišli do vojenského vězení,
měli tam nosit vojenskou uniformu.
To ale samozřejmě odmítali.
Bratři to brali tak,
že kdyby si ji oblékli,
tak by to vypadalo, jako že
sloužili v armádě. A to nechtěli.
Místo toho nosili modré kombinézy,
takže se jim začalo říkat modří kluci.
Všichni věděli, že modří kluci
jsou svědkové Jehovovi.
V úplných začátcích bratři trávili
celý svůj trest v samostatných celách,
takže pro ně bylo hodně náročné
uctívat Jehovu společně.
Tehdy tam byl i bratr David Carikas.
Nedávno jsme se s Davem sešli
a povídali jsme si o tom,
co jsme ve vězení zažili.
Když jsem přišel do vězení,
nesměli jsme spolu vůbec komunikovat.
V podstatě jsme
všichni byli na samotkách.
Chtěli svědky zlomit, sami to říkali.
Bylo tam 64 cel, na každé straně 32.
Dělali jsme to tak,
že jsme si na mříže nade dveřmi
zavěsili látku
a udělali si takové malé sedátko.
A když pak bylo všechno zamčené
a všude ticho,
my jsme si udělali shromáždění.
Měli jsme všechno,
přednášku, teokratickou školu.
Museli jsme mluvit tak akorát nahlas,
abysme se slyšeli.
Bratři, kteří byli ve vězení
během těch deseti let před tím,
než jsem tam šel já, nám hodně pomohli.
Jakoby nám prošlápli cestu.
Vraceli se
se silnou vírou a byli šťastní.
Pro nás mladší bratry,
kteří se na vězení připravovali,
to bylo velké povzbuzení.
Když jsem tam byl já,
bylo to už trochu jiné.
Taky jsme byli v těch celách.
Ale o víkendech jsme se
mohli pohybovat, jak jsme chtěli.
Tak jsme si ven vynosili
židle, obrácené kýble,
posedali si a většinu shromáždění
jsme mohli mít takhle.
Dokonce jsme i zpívali.
Někteří bratři si vyrobili
svoje vlastní hudební nástroje.
A ostraha byla zvyklá,
že si zpíváme, takže
když jsme pak zpívali naše písně,
moc je to nepřekvapovalo.
A když jsme byli dost opatrní,
mohli jsme si o víkendu přinést
i věci na krajský a oblastní sjezd.
- Wow!
- A prostě mít svůj sjezd.
Na téhle fotce jsou bratři
v kostýmech na dramatizaci.
Tu jsme si dělali v šest hodin ráno,
kdy byla mnohem menší
pravděpodobnost, že by na nás přišli.
Zvlášť u dramatizace
jsme nechtěli, aby nás viděli.
Bratři to měli moc rádi,
protože jim to pomáhalo vžít se
do těch biblických příběhů.
Je úžasné, jak se Jehova staral,
aby se duchovní pokrm
dostával i za vězeňské zdi.
To jo. Shromáždění byla
vždycky hodně důležitá,
ať už jsme to měli
oficiálně dovolené, nebo ne.
Nenechali jsme si je vzít.
Právě duchovní pokrm a to,
jak jsme se měli navzájem rádi
a podporovali jsme se,
nám dodávalo sílu.
A tak bratři dělali všechno pro to,
aby shromáždění měli.
A stejně tak i Památnou slavnost.
Když jsem přišel do vězení,
prosili jsme dozorce:
„Prosím, dovolte nám Památnou slavnost.“
Nekompromisně nám řekli, že ne.
Tak jsme byli připravení
udělat to na vlastní pěst.
Ale dál jsme se na to ptali.
A pak, v den Památné, v úterý odpoledne,
nás najednou pustili z cel
a nechali nás se osprchovat.
To jsme normálně nemohli.
A potom řekli:
„Večer máte bohoslužbu,
tak se na ni oblečte.“
Vážně?
Takže v sedm večer
jsme měli Památnou slavnost
v kapličce, která tam byla.
Když jsme začali zpívat,
bylo nás asi 125,
bylo to ohlušující.
Myslím, že jediné oko nezůstalo suché.
Po Památné jsme vyšli ven
a pořád si pamatuji,
jak byl na východě vidět úplněk,
přímo nad vojenskou základnou.
Brali jsme to jako vítězství.
Když Jehova chce, aby Památná proběhla,
nikdo tomu nezabrání.
Žádná jiná Památná
se mi tolik nevryla do paměti.
To věřím.
Díky shromážděním
ve vězení jsem si uvědomil,
že to, že se můžeme scházet,
není tolik náš dárek pro Jehovu,
ale hlavně dárek od něho pro nás.
- Přesně.
- Výjimečným způsobem vás to spojuje.
Jo, to jo.
Shromáždění vážně potřebujeme.
Potřebujeme si posilovat víru.
Myslím, že zvlášť od té doby si toho,
že můžu být na shromáždění,
extrémně vážím.
Nechceme se o ně nechat připravit.
A když to jde, chceme tam být osobně.
Slyšet ostatní bratry,
jak mluví o svojí víře,
a taky mít možnost říct něco za sebe,
to člověka duchovně nabíjí.
Bez toho to nejde.
Není to jenom o tom, že se pár lidí
sejde a něco se společně učí.
Je to duchovní rodina.
A Jehova ví, že potřebujeme jeden
druhého osobně povzbuzovat.
Tím víc, když vidíme,
„jak se ten den blíží“.

Modří kluci si vážili toho, že můžou uctívat Jehovu společně