JW subtitle extractor

Vyrůstal jsem v normální rodině.
Rodiče byli úžasní.
Ale vždycky jsem měl pocit,
jako by mi něco chybělo.
Nebyl jsem šťastný.
Odmalička jsem miloval hudbu.
Začal jsem zpívat ve sboru
a chodil jsem na spoustu soutěží.
Když jsem zpíval,
připadal jsem si výjimečný.
Vzal jsem si do hlavy,
že dokud ze mě nebude slavný zpěvák,
bude mi něco chybět.
Nebudu šťastný.
Když jsem byl starší,
pořád jsem cítil takový smutek.
Šel jsem k psychiatrovi
a ten mi diagnostikoval
klinickou depresi.
Hudba pak byla snad jediná věc,
na které mi záleželo.
Dál jsem chodil na hodiny zpěvu
a můj učitel mi doporučil,
abych se přihlásil
na Victorian College of the Arts.
Zpíval jsem v operách
v různých malých divadlech,
to mě moc bavilo.
Díky tomu jsem získal
diplom v oboru operní zpěv.
Ale i potom jsem prostě…
jsem cítil prázdnotu.
Myslím, že jsem se nějak upnul k tomu,
že když budu slavný,
tak se to zlepší.
V té době jsem taky dělal konkurz
do souboru Opera Australia a vzali mě.
Vystupovat v tomhle souboru,
to už je něco.
Cestoval jsem po celém světě –
Švýcarsko, Řecko, Hongkong.
Pak se u mě projevila OCD.
To je obsedantně kompulzivní porucha.
Nedokázal jsem myslet jasně.
Zpěv jsem miloval,
ale zároveň jsem jakoby
pořád hledal něco jiného.
Ale nevěděl jsem co.
Došlo to tak daleko,
že jsem to přestal zvládat.
Odešel jsem z opery.
Všeho jsem nechal.
Pak jsem prostě jenom existoval.
Jedl jsem, pil jsem,
ale můj život neměl žádný smysl.
Připadal jsem si k ničemu.
Nechtělo se mi dělat vůbec nic.
A tak to bylo 10 let.
Svědkové Jehovovi
nám léta nosili časopisy
a já jsem si je občas četl.
Asi mi to začalo svým způsobem pomáhat.
Když jsem byl malý,
táta začal studovat Bibli.
Tehdy jsem se dozvěděl,
že můžeme žít věčně
a že Jehova je Bůh a miluje nás.
To bylo něco, co jsem potřeboval vědět,
i když v té době
jsem to ještě vůbec netušil.
Jednoho dne mi došlo,
že musím něco dělat.
Seděl jsem v křesle a řekl jsem si:
„Musíš jít na shromáždění.“
Věděl jsem, kde je sál Království,
ale bylo pro mě strašně těžké tam jít.
Neměl jsem na to odvahu.
A tak jsem Jehovu prosil:
„Nedovol, aby mě moje nemoc
v duchovních věcech brzdila.“
Krátce nato jsem se konečně odhodlal
a šel jsem.
Když jsem přišel do sálu, říkal jsem si:
„Proč mi to tak trvalo?“
Cítil jsem se tam moc dobře
a pak už to bylo jenom lepší a lepší.
Dal jsem se pokřtít v roce 2020.
Byl to ten nejlepší den mého života.
Vždycky jsem věděl,
že mi něco chybí,
ale teď už vím, co to bylo.
Byla to pravda. Byl to Jehova.
Moje OCD je teď pod kontrolou.
I když občas mám špatný den
a není mi zrovna nejlíp,
ale vždycky si vzpomenu, že mám spoustu
bratrů a sester, kteří mě mají rádi,
a hlavně mám Jehovu.
A to mi pomáhá,
abych se z toho rychleji dostal.
Když trávím víc času ve službě,
myslím víc na druhé
a míň řeším sebe a svoje problémy.
Je pravda, že léky a terapie pomáhají,
ale neřeší to všechno.
Díky lékům se dokážu trochu uklidnit,
ale na ty další věci to nestačí.
Samotné léky
vám nedají ten pocit naděje.
Nedají vám tu jistotu, že bude líp.
Nikdy bych nevěřil,
že jednou budu tak šťastný,
jako jsem teď.
To může udělat jenom Jehova.
Vím to jistě,
protože kdyby to šlo bez něj,
tak by se mi to už dávno podařilo.
Poprvé v životě
mám ze zpěvu opravdovou radost.

Domenic Alessia: Navzdory duševní nemoci jsem šťastný