JW subtitle extractor

Měl velký vliv na druhé,
za svého života i po smrti.
Co se učíme ze života
a odkazu Jana Křtitele?
Pojďme na to.
Začněme s Janem 3. kapitolou
a přečteme si verše 27 a 28.
Jan 3:27, 28:
„Jan jim odpověděl:
‚Člověk nemůže získat nic,
pokud mu to není dáno z nebe.
Vy sami mi dosvědčíte, že jsem řekl:
„Já nejsem Kristus,
ale byl jsem vyslán před ním.“‘“
Jan tady mluví ke svým učedníkům
a chce, aby měli v něčem jasno.
Už o tom mluvil dřív v Lukášovi 3:16.
Měl jasně danou roli.
Řekl:
„Člověk nemůže získat nic,
pokud mu to není dáno z nebe.“
A jemu bylo dáno jít před Ježíšem.
Měl jasně danou roli.
Byl součástí něčeho většího.
Co k jeho roli patřilo?
No, anděl to řekl
jeho tátovi už před tím,
než se Jan narodil.
On měl být tím hlasem, který volá,
o kterém prorokoval Izajáš.
On měl být tím prorokem Eliášem,
o kterém později psal Malachiáš.
A kde byste řekli,
že by tak významný prorok
měl svoji velkou roli sehrát?
Možná vás napadá:
Jeruzalém by bylo dobré místo.
Ale ne.
Místo, kde měl sehrát svoji roli,
byla pustina.
Byl hlas, který volá v pustině.
Jana jako nazirejce mohla spousta věcí
lákat a musel jim odolávat.
Potřeboval se soustředit na úkol,
který dostal.
Musel si odříct různé věci,
které si lidé kolem běžně dopřávali.
Musel myslet na svoji roli.
Co konkrétně teda Jan dělal?
Jako prorok neprováděl
žádná znamení ani zázraky.
Dělal něco možná ještě důležitějšího.
Už dlouho bylo předpovězené,
že Jan obrátí srdce lidí zpátky.
Zákon byl „vychovatelem
vedoucím ke Kristu“
a Jan měl za úkol přivést národ
zpátky k Jehovovi,
aby přijali Mesiáše.
Takže jaký odkaz
nám Jan Křtitel zanechal?
Držte se své role,
zůstaňte na svém místě,
přijměte úkol celým srdcem
a dejte do toho všechno.
Podívejme se dál do té 3. kapitoly Jana.
Verše 29 a 30.
Učedníci Jana Křtitele
mu ve verši 26 říkají:
„Všichni jdou k němu [k Ježíšovi].“
Nelíbilo se jim, když viděli,
že jejich učitel je až na druhém místě.
Ale všimněte si, co jim Jan odpověděl.
Je to v tom 29. verši.
Použil jedno přirovnání:
„Kdo má nevěstu, je ženich.
Ale přítel ženicha má velkou radost,
když u něj stojí a slyší jeho hlas.
A tak je moje radost úplná.“
Jan měl radost.
Měl radost z toho,
co mohl pro Jehovu dělat.
Hodně nám to prozrazuje o tom,
jak moc byl pokorný.
Vůbec s Ježíšem nesoutěžil.
To, že měl Ježíš větší roli,
nijak nesnižovalo tu Janovu.
Jan byl se svojí rolí spokojený.
Spokojenost je jako rostlina,
která vyrůstá z pokory
a kterou vyživuje vděčnost.
Naučte se radovat se s druhými
a mít radost i za ně.
Všimněte si, co Jan říká dál.
Verš 30: „On musí růst,
ale já se musím zmenšovat.“
Zmenšovat – Jan věděl,
že jeho role se bude krůček po krůčku
blížit ke svému konci.
Jeho úkol měl začátek a měl mít i konec.
Někdy, když tohle chápeme,
že každý úkol může skončit,
a jsme spokojení,
že hrajeme druhé housle,
může nám to ušetřit hodně napětí.
Jan věděl, že jeho úkol skončí,
ale možná nevěděl, jak rychle.
Šest měsíců potom, co začal,
udělal to nejdůležitější, co měl –
pokřtil Ježíše.
Za dalších šest měsíců
ho Herodes Antipas uvěznil.
A to byl konec.
Nebo snad ne?
Podívejte se se mnou do Marka 6:20.
O Janovi, který byl tou dobou ve vězení,
se tam píše:
„Herodes se ho totiž bál,
protože o něm věděl, že je to bezúhonný
a svatý muž, a chránil ho.
Kdykoli ho slyšel,
byl z jeho slov na velkých rozpacích,
ale i přesto si ho
vždycky rád poslechl.“
Zdá se, že v určitém smyslu
měl Herodes Jana rád,
a vždycky si ho rád poslechl.
Pochopil, že to není obyčejný člověk.
A co mu Jan říkal,
že ho tak rád poslouchal?
Jenom pravdu.
Jan si nenechal ujít žádnou příležitost,
aby říkal pravdu.
Nijak Herodovi nelichotil v naději,
že mu Herodes nějak pomůže.
On chtěl pomoct jemu.
Pořád je ten „hlas v pustině“.
Takže co dělal?
Mluvil s Herodem
a chtěl mu pomoct, aby se kál,
aby mu Bůh mohl odpustit,
aby přijal Krista a aby žil.
Jan byl pořád ten hlas,
který volá v pustině.
Takže vaše okolnosti se můžou změnit.
Ale nikdy neřeďte pravdu
a věrně plňte úkol, který jste dostali.
Zdá se, aspoň podle toho,
co se píše v Bibli,
že Ježíš toho řekl o Janu Křtitelovi
víc až potom,
co jeho služba skončila,
než v době, kdy byl naživu.
Ale všimněte si, co o něm řekl v době,
kdy byl Jan už asi rok ve vězení.
Je to v Matoušovi
11. kapitole, ve verši 7:
„Když Janovi učedníci odcházeli,
Ježíš začal zástupům říkat o Janovi:
‚Na co jste se vyšli podívat do pustiny?
Na rákos zmítaný větrem?‘“
Rákos – na březích Jordánu
byl vidět všude.
Co tím Ježíš myslel?
Jan nebyl obyčejný člověk.
Ať už se lidi šli podívat na kohokoli,
musel to být někdo výjimečný.
Pro obyčejného člověka
by ani nepřešli ulici,
ale za ním lidi chodili až do pustiny.
Tak výjimečný Jan Křtitel byl.
A byl Jan „zmítaný větrem“?
Ne. Byl pevný, byl stabilní,
byl zásadový.
Ale to není všechno.
Všimněte si 11. verše.
Ježíš říká: „Ujišťuji vás,
že mezi těmi, kdo se kdy narodili,
není nikdo větší než Jan Křtitel.“
Janova služba skončila.
Na rozdíl třeba od Elijáše
nebo od Mojžíše
jeho služba neskončila nějak velkolepě.
Popravili ho, ani ne rok po tom,
co tohle Ježíš řekl.
A to nám připomíná jednu důležitou věc.
Náš milovaný úkol může skončit.
Úkol, kterému jsme věnovali kus života.
Lidi na nás můžou hezky vzpomínat
a my se to možná ani nedozvíme.
A to je v pohodě.
Pro to to přece neděláme.
Ale váš odkaz bude žít dál.
Podíváme se ještě na pár veršů
z Jana 10. kapitoly.
Verš 40.
Ježíš právě odešel pryč,
protože lidi se ho snažili zabít.
Píše se tady:
„Znovu odešel za Jordán
na místo, kde Jan předtím křtil.“
V hodině jsme si říkali, že to bylo
pro Ježíše výjimečné místo.
Připomínalo mu Jana,
to všechno, co udělal,
jejich přátelství.
A teď 41 a 42:
„Mnoho lidí k němu přicházelo a říkali:
‚Jan sice neprovedl ani jeden zázrak,
ale všechno, co řekl o tomhle člověku,
je pravda.‘
A mnozí tam v něj uvěřili.“
„Hlas v pustině“,
ten odkaz Jana Křtitele, žil pořád dál.
Právě díky tomu, co udělal Jan,
teď mohli lidi uvěřit v Krista.
Takže Janova role, jeho radost
a konec jeho služby –
z celého jeho výjimečného života
se učíme, jak věrně sloužit Bohu,
jak být spokojení a mít radost
z každého úkolu,
ať už trvá dlouho,
nebo možná jenom chvilku.
O jeho příkladu bysme měli přemýšlet,
vážit si ho, napodobovat ho.
Ježíš Jana nazval
„hořící a zářící lampou“.
Byl plný svatého ducha,
a tak lidem svítil na cestu,
která vedla ke Kristu,
a tím oslavoval Boha.
To je odkaz největšího nedokonalého
člověka, jaký kdy žil.

Trent Lippold: Největší nedokonalý člověk, jaký kdy žil (slavnostní zakončení 158. třídy Gileadu)