JW subtitle extractor

Vítejte u JW Broadcasting®.
Občas se dostáváme do situací,
ve kterých si nevíme rady.
Co nám pomůže pracovat se svými emocemi,
když zažíváme něco náročného?
Ponoříme se do knihy Jonáš
a naučíme se něco o věrné lásce.
Být bohatý a slavný
může být lákavá představa.
Uslyšíme příběh sestry,
která se musela rozhodnout,
jestli bude žít jako celebrita,
nebo sloužit Jehovovi.
A v hudebním videu uvidíme,
jak si někteří naši bratři
udržují pevnou víru,
i když jsou ve vězení.
Sledujete JW Broadcasting.
„Ať se vaše srdce neznepokojuje.“
Ježíš tohle řekl svým apoštolům
hned po tom, co jim sdělil,
že už s nimi moc dlouho nebude.
Nejspíš viděl,
jak to s nimi otřáslo a jak jsou smutní,
takže aby jim pomohl,
podle Jana 14:1 jim řekl:
Bible často přirovnává
špatné lidi k rozbouřenému moři.
A někdy nám to tak
opravdu připadá, viďte?
Jakmile se přehoupneme přes
jednu špatnou zprávu, už se řítí další.
Problémy ve světě
i naše osobní s námi hází
a berou nám naši emoční energii.
Po celém dni často my nebo někdo jiný
řekne: „Jsem úplně vyšťavený.“
Jak to, co Ježíš řekl apoštolům,
může dneska pomoct nám
moudře hospodařit s naší emoční energií?
Rozebereme si ty dvě věty
a ukážeme si, co si z nich můžeme vzít.
Takže nejdřív ta věta:
„Ať se vaše srdce neznepokojuje.“
Když Ježíš tohle řekl,
chtěl tím svým apoštolům ukázat,
že to můžou do nějaké míry ovlivnit.
Buď svoje srdce nechají,
aby se znepokojovalo,
nebo se budou snažit,
aby se neznepokojovalo.
Funguje to tak, že emoce
často souvisí s tím, na co myslíme.
Bývají spojené s tím, že někdo, něco
nebo nějaká událost
v nás vyvolají nějaké vzpomínky.
Takže Ježíš chtěl říct, že je potřeba,
abychom se snažili
mít pod kontrolou svoje myšlenky.
Prostě když budeme myslet
na něco smutného, budeme smutní.
Když myslíme na to, že uděláme
něco riskantního, budeme ve stresu.
Naši mysl si představuju
jako velký dům se spoustou místností.
Každá místnost
je jako nějaká událost v našem životě.
A když v ní trávíme čas,
prožíváme všechny emoce,
které s tou událostí souvisí.
Ježíšovi apoštolové
byli v místnosti „Ježíš nás opustí!“,
takže byli smutní a měli obavy.
Ale Ježíš je ujistil,
že svoje emoce můžou ovládat.
Buď můžou veškerou
svoji emoční energii vydat na smutek,
nebo můžou něco z ní
zaměřit na víru v Jehovu a v Ježíše.
To je dobrá připomínka.
Svoje pocity často můžeme ovlivnit tím,
na co se rozhodneme myslet.
Někdy nás, stejně jako apoštoly,
život hodí do temné místnosti
plné smutku a úzkosti.
Ale nezapomeňte:
Chcete tam být jenom na chvíli.
Nechcete v té místnosti bydlet.
Další způsob,
jak neznepokojovat naše srdce, je,
že naši emoční energii
budeme vydávat moudře.
V Izajášovi 55:2 se píše:
Stejně jako bychom
neplatili za umělý chleba,
nechceme plýtvat energií na věci,
které nás neuspokojují.
Představte si to takhle:
Dostanete 250 korun na jídlo
na celý den.
Ale když si koupíte snídani za 200,
tak vám pak na oběd a večeři
už moc nezbyde, že ne?
Podobně máme na každý den
omezené množství emoční energie
a musíme dávat pozor,
na co ji vydáváme.
Na co vydáváte emoční energii?
Zamyslete se:
Neplýtvám svoji emoční energii
na věci, které za to nestojí?
Například jedete autem
a někdo vás drze předjede.
Nebo někdo s váma zachází nefér.
Nebo vás někdo zklame.
Takové věci vás můžou hodně rozčílit
a taky vás můžou stát spoustu energie.
Ale řekněte,
je tohle dobré využití toho, co máte?
Nevyplýtváte velkou část
svojí emoční energie na věci,
které vám nic nedají?
Dali byste někomu
svoji plnou peněženku,
ať si vezme, kolik chce?
No, možná někomu,
koho máte rádi a věříte mu.
Ale kdyby to byl někdo cizí,
tak byste to neudělali.
Podobně bychom měli svoji emoční energii
šetřit pro ty, na kterých nám záleží,
a vydávat ji tam, kde to má smysl:
na naši rodinu, na bratry a sestry,
a především na náš vztah s Jehovou.
Sociální sítě, politika,
problémy ve světě, filmy,
to všechno nás s radostí
obere o naši emoční energii.
My ale nemůžeme vzít
tu naši obraznou peněženku a říct:
„Tady, vemte si, co chcete.“
Protože když to uděláme,
nakonec by nám nezůstalo
nic pro lidi, které máme rádi.
Když budeme svoji
emoční energii vydávat moudře
na lidi a věci,
které jsou opravdu důležité,
potom budeme šťastní.
Hodně lidí štěstí hledá v tom,
že si kupují různé věci
a myslí jenom na sebe.
Sobectví ale ke štěstí nikdy nevede.
Ježíš řekl, že klíč ke štěstí je dávat.
Z toho, co Ježíš řekl,
se můžeme hodně naučit o tom,
jak moudře hospodařit se svými emocemi.
Podívejme se na to takhle:
Štěstí je to, co dostaneme,
když máme rádi lidi.
Pro představu:
Když uděláte oheň, co z něj budete mít?
Teplo a světlo.
Nemůžete říct: „Chci teplo a světlo,“
aniž byste rozdělali oheň.
Nejdřív si musíte dát tu práci
a rozdělat oheň,
a teprve potom, jako výsledek,
budete mít teplo a světlo.
Když svoji emoční energii
vložíme do lásky k lidem,
pak to, co se nám vrátí,
bude hřejivý pocit štěstí.
Z Ježíšových slov
„ať se vaše srdce neznepokojuje“
vyplývá, že máme na vybranou.
Můžeme se rozhodnout, že budeme
přemýšlet o pozitivních věcech.
A taky že svoji emoční energii
budeme moudře vydávat: na rodinu,
na bratry a sestry,
a hlavně na vztah s naším Bohem Jehovou.
Teď se podíváme
na druhou polovinu Jana 14:1.
Ježíš v druhé polovině toho verše říká:
Všimněte si,
že Ježíš neřekl jenom „mějte víru“,
jako by víra
nemusela být na nikoho navázaná.
Konkrétně řekl,
že máme věřit v něho a v Jehovu.
Takže když máte nějaké problémy,
pamatujte,
že Jehova a Ježíš stojí při vás
a pracují na tom,
aby to jednou provždy vyřešili.
Je to,
jako by byli ve vedlejší místnosti.
Můžete tam utéct, kdykoli chcete,
prostřednictvím modlitby a rozjímání.
Víra, že Jehova dokáže
napravit věci ve světě a že to udělá,
může zklidnit naše emoce.
Ježíš věděl,
že budeme mít tendenci si myslet,
že všechno musíme zvládnout sami.
V kázání na hoře řekl:
„Přestaňte si dělat starosti.“
Proč?
Protože „váš nebeský Otec ...
ví, že to všechno potřebujete“.
Věříte, že Jehova vás chápe,
že ví, co potřebujete?
Tahle víra vám pomůže,
aby se vaše srdce neznepokojovalo.
Někdy jsme zbytečně ve stresu z toho,
že chceme řešit problémy,
které bychom měli nechat na Jehovovi.
Například: Můžete vyřešit chudobu?
Stárnutí?
Války?
Kriminalitu?
Občanské nepokoje?
Když se na to podíváme takhle, je jasné,
že tyhle problémy vyřešit nedokážeme.
Dokáže to Jehova a Ježíš
prostřednictvím Božího království.
Věřit v Jehovu a Ježíše je
nejlepší způsob, jak zvládat naše emoce,
a to hlavně ve chvílích, kdy se nám
nebo druhým děje něco špatného.
Občas se stane,
že si dělám velké starosti kvůli tomu,
co zažívají bratři v různých částech
světa, třeba v Eritreji nebo Rusku.
Možná to tak taky máte,
dokáže nás to pěkně rozhodit.
Ale co nám pomůže,
aby se naše srdce neznepokojovalo?
Mně pomáhá třeba to, že si řeknu:
Udělal sbor všechno, co mohl?
Udělala pobočka a ústředí, co mohly?
Modlil jsem se za ně?
Jestli ano, tak pak můžu říct:
„Jehovo, udělali jsme, co jsme mohli.
Teď je to ve tvých rukou.“
Žalm 112:7 ukazuje,
jak se může dobrý člověk
vyrovnat se špatnými zprávami.
Je tam:
Takže co nám pomůže se s nimi vyrovnat?
Důvěra, že Jehova
nám svým svatým duchem pomůže.
Když se cítíme emočně na dně,
nezapomeňte,
že Jehova slibuje,
že nám může dát „mimořádnou sílu“.
Důvěřujte, že to udělá i pro vás.
Když mu říkáme o tom, jak se cítíme,
poslouchá nás a může nám dát
emoční sílu na to, co nás čeká.
To nutně nemusí znamenat,
že náš problém odstraní,
ale rozhodně nám může pomoct,
abychom ho zvládli.
Římanům 12:11 říká:
„Ať ve vás duch rozněcuje horlivost.“
Je to trochu podobné
jako tady ten kámen,
který má jednu
hodně zajímavou vlastnost.
Když na něj posvítíte
ultrafialovým světlem, září.
Jinak vypadá jako obyčejný kámen.
Ale pod ultrafialovým světlem,
vidíte to?
To jsme my,
když na nás Jehova působí svým duchem.
Každý den nám svým svatým duchem
dodává potřebnou sílu
a pomáhá nám tak,
abysme jakoby zářili zevnitř.
Je to jako dítě, které se v noci bojí.
Kam hned běží?
K mámě a tátovi.
„Ti ví, co dělat, pomůžou mi.“
Když se modlíme, tak jakoby běžíme
k Jehovovi a říkáme mu, jak nám je.
A on použije svého ducha,
Bibli a bratry a sestry, aby nás utěšil.
Jakoby na nás zasvítí svým světlem
a dá nám „mimořádnou sílu“.
Když se stane něco,
co znepokojuje naše srdce,
pamatujme, že to není
jediná místnost v domě.
Když se modlíte a čtete Bibli,
představte si,
že vás Jehova bere za ruku
a vezme vás do jiné místnosti,
kde můžete trávit čas s ním.
Jste v místnosti Zármutek?
Vezme vás do místnosti Vzkříšení.
Jste nemocní?
Do místnosti Dokonalé zdraví.
Jste v místnosti
„Stydím se za to, co jsem udělal“?
Do místnosti Odpuštění.
Jaké to asi muselo být pro apoštoly,
když viděli Ježíše vzkříšeného?
Ten rozdíl, dostat se
z místnosti „Ježíš nás opustí!“
do místnosti „Ježíš je zase s námi“.
To, že věřili v Jehovu a v Ježíše,
stálo za to.
Můžeme si teď na závěr stručně shrnout,
co jsme se z toho,
co Ježíš řekl u Jana 14:1, naučili.
Z Ježíšových slov
„ať se vaše srdce neznepokojuje“
je vidět, že se můžeme rozhodnout,
na co budeme myslet,
a tím pozitivně ovlivnit naše emoce.
A že musíme moudře hospodařit
s naší emoční energií.
Věnovat ji rodině, bratrům a sestrám
a co je nejdůležitější,
našemu vztahu s Jehovou.
Ježíš dodal:
„Věřte v Boha, věřte i ve mě.“
Důvěřujme, že Jehova a Ježíš
vyřeší to, co my nedokážeme.
Ať už nás emočně trápí cokoliv,
Jehova to natrvalo vyřeší.
Do té doby důvěřujme, že nám
bude dávat „mimořádnou sílu“,
abychom dokázali
zvládat ty náročné situace,
které tenhle svět přináší.
Takže až se příště
budete cítit emočně na dně,
přemýšlejte o tom,
co řekl Ježíš v Janovi 14:1:
Jedním z Jehovových služebníků,
kteří se potřebovali
naučit mu důvěřovat,
byl Jonáš.
Pomohlo mu to, aby dokázal
líp pracovat se svými emocemi.
V tomhle díle Hledání pokladů uvidíme,
co dalšího
se od něj ještě můžeme naučit.
Tati, tohle video, Jonáš – příběh
odvahy a soucitu, je fakt skvělý.
Jo, hodně se toho z něj dozvíš.
A z Bible se toho dozvíš ještě víc.
Stačí, když si položíš jednoduchou
otázku: Co mi to říká o Jehovovi?
Počkej, to si napíšu.
Napadá tě něco?
Třeba že Jehova odpouští a je trpělivý.
Jo, Jehova musel mít velkou
trpělivost, než Jonáš duchovně vyrostl.
Ve 3. kapitole v 1. verši
mu dal druhou šanci.
Vytáhl ho z problémů,
které si zavinil sám,
a potom mu pomohl,
aby viděl věci správně.
Je úžasný, že to s ním Jehova nevzdal.
Úplně s tebou souhlasím.
Jehovu k tomu vedla věrná láska.
Pamatuješ si, co to je?
Hm, tak trochu.
Pomůže ti tenhle tip:
Najdi si význam neznámých slov.
Co kdybysme se
podívali do Slovníčku pojmů?
V Bibli ve vyhledávání
napiš „věrná láska“,
klikni na „Články“ a tady je odkaz.
- Mám to!
- Můžeš to přečíst?
Píše se tu, že to je láska,
„která je motivována vědomím závazku,
morální zásadovostí,
věrností a hlubokou náklonností“.
Přesně takhle to měl Jehova s Jonášem.
Jehova vždycky pomáhá těm,
kdo mu slouží, protože je má rád.
Ale Jonáš to nechápal.
Zažije tu bouři, stráví tři dny v rybě,
vidí, jak se lidi
v Ninive chtějí napravit
a stejně pořád myslí jenom na sebe.
A když Jehova Ninive
nezničil, Jonáše to naštvalo.
Možná se bál, že bude
vypadat jako falešný prorok.
I po tom všem, co zažil,
by byl radši, kdyby ty lidi umřeli,
než aby on vypadal špatně.
To teda Jonáš moc nezvládnul.
- Jak na to Jehova reagoval?
- Určitě líp než já.
To ale neznamenalo,
že Jonáš byl špatný člověk.
Jenom potřeboval usměrnit.
A Jehova k tomu použil lahvovitou tykev.
Co se píše ve 4. kapitole 6. verši?
Je tam, že Jehova
nechal vyrůst tu tykev,
aby měl Jonáš stín a bylo mu líp.
To od něj bylo moc hezký,
protože Jonáš se choval fakt hrozně.
A píše se tam,
že „Jonáš z ní měl velkou radost.“
Takže Jehovova věrná láska
s Jonášem trochu pohnula.
Teď ho měl Jehova tam, kde ho chtěl mít.
Mohl dostat další lekci.
Jehova poslal malého
červa, aby tu tykev zabil.
Byla to jen kytka. Nešlo o lidi.
- Ale jak na to Jonáš reagoval?
- Zase se naštval.
A tehdy mu to
Jehova řekl naprosto jasně.
Jo, ty verše 10 a 11 jsou skvělý.
Jehova se Jonáše zeptal:
„Když tobě je líto téhle kytky,
nemělo by mně být
líto lidí a zvířat v Ninive?“
A tím ta kniha končí.
Jonáš nechal poslední slovo Jehovovi.
Pochopil to.
Naučil se vidět lidi stejně jako Jehova.
Líbí se mi, jak Jehova
Jonášovi pořád pomáhal.
Pořád ho měl rád.
To je ta věrná láska.
A co dál? Kdo další měl
užitek z Jehovovy lásky?
Byl to jenom Jonáš?
Pojďme zkusit ten tip
z knihy Napodobuj jejich víru:
„Zapojte fantazii i své smysly.
Snažte se vžít
do pocitů biblických postav
a představujte si
sami sebe na jejich místě.
Uvažujte, jak byste
v dané situaci reagovali vy.“
Představ si, jak muselo Jonášovi být,
když viděl ty námořníky,
jak volají ke svým bohům,
a přitom věděl, že jim nepomůžou.
A i když Jonáš přiznal,
že to je všechno jeho vina,
nechtěli ho hodit přes palubu.
Jo, udělali všechno, co mohli,
aby mu zachránili život.
Jehova Jonášovi ukázal,
že ty námořníci mají dobrý vlastnosti,
i když ho neuctívají.
A že jsou bezmocný a vyděšený.
Myslíš, že je pak
Jonáš začal vidět jako Jehova?
- Hm.
- Zamysli se:
Proč vlastně Jehova poslal Jonáše
k cizímu národu, který ho neuctíval?
Asi chtěl dát Ninivanům
šanci, aby se změnili.
Takže komu všemu Jehova projevil lásku?
Ehm, no, Jehova ukázal,
že má rád Jonáše,
ale řekl bych, že taky ukázal,
že má rád ty námořníky a lidi z Ninive.
Přesně tak. A je tu ještě něco.
Jonáš dělal chyby,
ale až bude vzkříšený,
zjistí, že Jehova využil
tu největší chybu jeho života k tomu,
aby nás naučil něco o svém Synovi.
Představ si, jak se Jonáš bude cítit,
až se dozví, že ho Ježíš zmínil jménem,
a dokonce se k němu přirovnal!
- No jo!
- Z toho všeho je vidět,
jak moc Jehova lidi miluje.
A teď jak se to týká nás.
Co se od něj můžeme naučit?
No, napadá mě třeba služba dům od domu.
Musím říct, že mě moc nebaví.
Zvlášť když mám pocit, že nikoho
nezajímá, o čem chci mluvit.
Pak si ale vzpomenu, že nejde o mě,
ale o něco mnohem důležitějšího.
Když to s těma lidma nevzdává
Jehova, tak nemůžu ani já.
Hezký. Je skvělý,
že o tom takhle přemýšlíš.
Jsem na tebe pyšný.
Já jsem si u toho zase
vzpomněl, jak někdy reaguju,
když dostanu nějaký úkol
a mám pocit, že ho nezvládnu.
Občas řeknu něco, čeho pak lituju,
a hrozně si to vyčítám.
Je ale krásný vědět, že Jehova
si takové momenty nikam nezapisuje
a nevyčítá nám je.
Ví, jaký doopravdy jsme
a trpělivě nám pomáhá zlepšovat se.
Teda a to jsme se jen zamysleli,
co nám to říká o Jehovovi,
našli jsme význam neznámých
slov a zkusili si to představit.
A je tam toho ještě mnohem víc!
Zkus si třeba představit, že jseš Jonáš,
jseš v břiše ryby
a modlíš se k Jehovovi o pomoc.
Co se z toho můžeš naučit?
Nebo třeba z toho,
že když Jonáš kázal v Ninive,
tak to vůbec nebylo
tak hrozný, jak si to představoval.
Pojď se teď podívat na to...
To byly skvělé myšlenky.
To, jak Jonáš reagoval,
z něj hned nedělalo špatného člověka.
Až si ten příběh budete znovu číst,
určitě narazíte
na spoustu dalších pokladů.
Sbory po celém světě
se vždycky těší na speciální týden,
kdy za nimi přijede krajský starší
s manželkou, pokud je ženatý.
Pojďme se teď ale společně podívat,
jak tyhle návštěvy vlastně začaly.
Pro každý sbor svědků Jehovových
je to výjimečný týden –
spolupráce s krajským starším.
Spousta služby,
krásné proslovy a taky zábava.
Ale jak vůbec krajská služba začala?
A jak se změnila?
To zjistíme
v tomhle díle Naší živé historie.
Krajská služba není nic nového.
Už v prvním století muži
jako Pavel, Barnabáš a Timoteus
měli za úkol cestovat
a povzbuzovat sbory.
Jehovova novodobá organizace
na to navázala v roce 1894,
kdy začala posílat svoje zástupce,
aby povzbuzovali skupiny badatelů Bible.
Těmhle bratrům
se časem začalo říkat poutníci.
Cestovali od sboru ke sboru
a s každou skupinou strávili 1-2 dny,
aby je duchovně posílili.
Takové cestování nebylo vůbec lehké.
Představte si, že jste jeden z prvních
poutníků, jako Edward Brenisen,
a vydáváte se za bratry do odlehlé
vesnice na západě Spojených států.
Začínáte ve vlaku,
pokračujete přes noc dostavníkem
a nakonec se na otevřeném čtyřkoláku
dokodrcáte až do svého cíle v horách.
Poutníci museli umět skvěle
vyučovat, ale taky museli být pokorní.
Jako Alexander Graham.
Bratr Graham byl nadšený řečník,
ale jeho proslovy byly
někdy... no, trochu dlouhé.
Dokázal řečnit celé hodiny.
Když se o tom dozvěděl bratr Russell,
napsal mu dopis, kde mu dal pár rad:
„Drahý bratře,
dobře vím o tvé lásce a nadšení
a o tom, že možná zapomeneš na čas,
když mluvíš o těch krásných
věcech, které máš v srdci.“
Bratr Graham to pokorně přijal
a stal se z něho poutník,
kterého měli všichni rádi,
s pěknými a kratšími proslovy.
Práce poutníků tehdy byla
hlavně o veřejných přednáškách.
To se ale ve 20. letech změnilo.
Při svých návštěvách ve sborech teď
měli druhé vést ve službě dům od domu.
Proto se jim začalo
říkat krajoví ředitelé služby
a později krajoví služebníci.
Z toho bylo vidět, že jejich úkol
je sloužit bratrům a podporovat je.
Pak přišla ještě větší změna.
Ve 30. letech zažívaly sbory
ve Spojených státech tvrdý odpor.
A tak začaly spojovat síly
v kazatelských kampaních.
Taková spolupráce bratry sjednocovala.
Později se pro lepší organizovanost
vytvořily zóny asi po 20 sborech.
Zónoví služebníci dostali
za úkol každý sbor navštěvovat
a všechny sbory se pravidelně
scházely na zónovém sjezdu.
To byl předchůdce
dnešních krajských sjezdů.
Ve 40. letech se cestujícím
bratrům začalo říkat služebníci bratří.
Jeden z nich byl Angelo Catanzaro.
Když dostal tenhle úkol,
bylo mu teprve 19!
Později sám sebe popsal
jako služebníka na cestách.
V téhle formě služby
strávil víc než 60 let.
S manželkou procestovali
skoro celé Spojené státy.
Povzbuzovali bratry a tisícům nově
pokřtěných pomáhali duchovně růst.
Cestujícím bratrům se časem
začalo říkat krajští služebníci,
pak krajští dozorci
a nakonec krajští starší.
Tihle bratři a jejich manželky
toho vždycky hodně obětovali,
aby mohli sloužit druhým.
Pohodlí domova
vyměnili za život na cestách.
Třeba Winston a Pam Paynovi –
když začali s krajskou službou
v jižním Tichomoří, nebylo jim ani 30.
Přizpůsobit se životu na ostrovech
znamenalo zvládat velké horko,
hejna komárů a někdy i nedostatek jídla.
Svoji práci si ale zamilovali
a místní bratři a sestry si je svojí
vděčností a vřelostí získali.
Dneska slouží
v krajské službě tisíce bratrů.
Od roku 1999 k tomu
dostávají speciální školení
a dneska probíhá
škola pro krajské starší
a jejich manželky po celém světě.
To, jak říkáme cestujícím bratrům,
se za ty roky hodněkrát změnilo.
Ale jedna věc zůstává stejná:
stejně jako v Pavlově době
i oni a jejich manželky
ochotně dávají za druhé
všechno, i sami sebe.
Školí je ve službě,
povzbuzují mladé, posilují sbory.
Takže až příště
přijedou do vašeho sboru,
přemýšlej, jak jim můžeš ukázat,
že si jejich obětavé práce vážíš.
Už teď se těšíme,
až spolu příště prozkoumáme další část
Naší živé historie.
Děkujeme Jehovovi za všechno,
co pro nás krajští starší
i jejich obětavé manželky dělají.
Možná i vy máte
nějakou hezkou vzpomínku na něco,
co jste se od bratra
nebo jeho manželky naučili.
Možná vás motivovali a pomohli vám,
abyste toho pro Jehovu chtěli dělat víc.
Je jasné, že ne každý
může být krajský starší,
ale my všichni
můžeme mít stejnou lásku k lidem.
Podíváme se teď, co některým
bratrům a sestrám přineslo to,
že byli ve službě přizpůsobiví.
Od chvíle, kdy jsme se dozvěděli,
jak moc je v té oblasti potřeba pomoct,
Jehova nám jasně ukazoval,
jak by bylo užitečné se tam přestěhovat.
Ve sboru bolivijské kečujštiny
teď sloužíme čtyři roky.
- Já jsem Fernando.
- A já Micaela.
Sloužíme ve sboru bolivijské kečujštiny
v Ingeniero Huergu v Argentině.
Na spoustě míst v Bolívii
je hrozně těžké se uživit,
a tak se odtamtud lidé
stěhují sem a pracujou tu na polích.
Je to fyzicky hodně náročná práce.
Někdy se tam pracuje
až do 11 večer nebo až do půlnoci.
Dělají tam všechno, co je potřeba.
Nejlepší čas, kdy je
můžeme na polích zastihnout,
je před tím,
než začnou odpoledne pracovat.
Jenže tou dobou
tam bývá takových 40 stupňů,
takže služba tam umí být docela náročná.
Často s nima
musíme studovat, když pracujou.
Takže oni sklízejí
nebo dělají jinou práci,
no a my jdeme s nima a přečteme jim
nějaký odstavec nebo verš.
Třeba jim ukážeme Boží jméno,
o kterém nikdy předtím neslyšeli,
nebo něco jiného,
co jim přijde zajímavé.
A když to slyší,
tak se najednou zastaví.
Hned poznáte, že je to zajímá.
Je z toho vidět,
že i když musí pracovat,
tak poslouchají, co jim říkáme.
Víckrát se stalo, že nás poprosili,
abysme na ně počkali, než skončí.
Tak jsme si řekli,
že jim pomůžeme, aby to měli rychleji.
Nejdřív to nechápali.
Říkali: Jak jako, že nám pomůžete?
Vždyť se ušpiníte.
Nám to ale nevadilo.
Byli jsme rádi,
že jim můžeme pomoct,
a přineslo to dobré výsledky.
Časem jsme se spřátelili
a o tom to je.
Vytvořit si
s našima studentama vztah,
abysme jim mohli
pomáhat i duchovně.
Díky tomu vidí, že ten
náš zájem o ně je opravdový.
Na službě mám nejradši to, když vidím,
jaký efekt to má na upřímné lidi.
Službu miluju.
Ani náhodou to neberu jako nějakou oběť.
Jmenuju se Toni Marrero.
A já jsem Maryluz.
Jsme ze Španělska
a teď sloužíme v Paraguayi.
Během pandemie
jsme se co nejvíc drželi doma.
Všechno jsme najednou
museli dělat jinak.
Jenže když musíte mluvit po telefonu
s někým, koho nevidíte,
to mě fakt stresuje.
Jednou jsem mluvil
s jedním pánem
a hned při prvním telefonátu
jsem mu nabídl biblický kurz.
A on to kupodivu přijal.
Zeptal sem se ho,
jestli mu další den můžu poslat otázku,
o které by mohl přemýšlet.
A on řekl, že jo.
Jenže když jsem mu ji pak poslal,
on mi hned neodpověděl,
tak jsem si myslel, že mě ignoruje.
Jenže potom
pozdě večer přece jenom odepsal.
Zjistil jsem,
že je to extrémně zaměstnaný člověk.
Bylo jedno, kolik je hodin,
on pořád pracoval.
Ale zvykl jsem si.
Chápal jsem to.
Jednou jsem se ho zeptal,
jestli by se nechtěla
přidat i jeho manželka.
A on řekl, že ano.
Celé měsíce
to byla taková hra na čekanou.
Pořád jsme museli být připravení,
že zavolá.
Pořád ve střehu,
protože vždycky zavolal.
Mohlo to být v 9, 10 nebo 11 večer.
A potom třeba napsal: Za 5 minut můžu.
Tak jsme se připojili,
on nás vždycky pozdravil,
utíkal se umýt a převlíct,
no a pak jsme mohli studovat.
Ze začátku to bylo docela náročné.
Jo, to jo.
Jenže pak jsme se na to začali těšit,
protože po každém studiu jsme byli
- nadšení
- úplně nadšení.
Vždycky jsme se na sebe podívali
a řekli si: Je to vůbec možné?
Přesně.
Fakt je to tak zajímá?
A jo.
Bylo to tak.
Vážně je to zajímalo.
Chtěli studovat.
Skoro okamžitě
začali žít podle toho, co se naučili,
a asi za rok se dali pokřtít.
Mám takovou radost!
Každý den děkuju Jehovovi,
protože to úsilí stálo za to.
Každý den mu děkuju.
Když chceme s lidma studovat
v době a na místě, které vyhovují jim,
možná to bude chtít nějaké oběti.
Ale když si díky tomu
někdo zamiluje Jehovu,
je to odměna, která stojí za to.
Před víc než 20 lety
vyšel v Probuďte se!
příběh Rosalie Phillipsové.
Podívejme se, co dobrého
jí a jejímu okolí přineslo to,
že se rozhodla sloužit Jehovovi.
Narodila jsem se do rodiny
slavných zpěváků a herců.
Nejslavnější byl asi můj táta,
Germán Valdés,
známý jako Tin Tán.
Už odmala jsem měla hudbu v sobě
a chtěla jsem se nějak projevit.
A tak jsem vzala kytaru
a začala skládat svoje vlastní písničky.
Nikdy jsem neměla v plánu
rozjíždět hudební kariéru.
To jsem nechtěla.
Ale když mi bylo kolem 15,
můj táta zemřel a já jsem cítila,
že si musím najít práci, abych mohla
finančně podpořit svoji rodinu.
Přidala jsem se
k jedné hudební skupině
a postupně se ze mě stala
úspěšná herečka a zpěvačka.
Začala jsem si ale uvědomovat,
že to prostředí je hrozně falešné.
Přestala jsem věřit lidem.
Když jsem poznala pravdu,
seznámila jsem se
s krásnými, upřímnými lidmi,
kteří mě měli opravdu rádi.
A i já jsem se začala měnit.
Stal se ze mě úplně jiný člověk.
Najednou jsem byla veselá,
šťastná, plná života.
Když jsme se s manželem a dětma
vrátili zpátky do Mexika,
báli jsme se, aby to děti netáhlo
ke kariéře v zábavním průmyslu.
Dělali jsme všechno,
co jsme mohli, aby se to nestalo.
Když bylo mojí dceři Gianně 17,
šla se mnou na jednu schůzku
v Mexico City
do jedné z největších
televizních stanic.
Byl tam jeden muž,
který pracoval jako lovec talentů,
a ten si jí všiml a zeptal se jí:
Ty taky zpíváš?
Ona řekla, že ano, a něco mu zazpívala.
Byl z jejího hlasu úplně nadšený.
Tak moc, že si ji hned pozval
k sobě do kanceláře.
Slyšela jsem, jak jí říká:
Tady v televizi můžeš udělat kariéru.
Pomůžeme ti, abys byla slavná.
Nabízím ti smlouvu.
Přijď v pondělí a podepíšeme to.
Když vyšla z té kanceláře,
hrozně jsem se bála.
Zeptala jsem se jí:
Přijalas tu nabídku?
A ona: Ne, mami.
Na to mám službu Jehovovi až moc ráda.
Jak bych to mohla přijmout?
Průkopnickou miluju.
Představte si, jak byla překvapená,
když jí za týden zavolali z betelu
a pozvali ji na jeden hudební projekt.
Teď je moc ráda,
že svůj nádherný hlas
může využívat k tomu,
aby chválila Jehovu.
Obě jsme Jehovovi vděčné,
že jsme za ty roky
mohly spolupracovat s betelem
na různých hudebních projektech.
Občas jsem viděla, jak se mě Satan
snaží odvést od služby Jehovovi.
Dostávala jsem různé nabídky
smluv v souvislosti s mým tátou.
Ale to by mi samozřejmě
zabralo spousty času
a nemohla bych zůstat v průkopnické,
a tak jsem je odmítala.
Jehova mě za to vždycky odměnil.
Pokaždé když jsem
nějakou nabídku odmítla,
on mi to nějak vynahradil.
Třeba jsem mohla
pomáhat s přípravou jídla
na různých teokratických školách.
Všechny ty zkoušky mě naučily
naprosto důvěřovat Jehovovi.
Přesně jak říkal apoštol Pavel, že
Jsem moc ráda, když můžu sloužit
společně se svojí maminkou,
které je už přes 90.
Věnujeme se různým
formám služby a užíváme si to.
Za ty roky si několik lidí
z mojí rodiny řeklo o biblický kurz.
A někteří z nich se dali pokřtít.
Miluju, když se moje maminka,
dcera a já sejdeme,
hrajeme na kytaru, zpíváme
a vidíme, jak se všichni dobře baví.
Už se nemůžu dočkat, až se v novém
světě znovu uvidím se svým tátou.
Pořádně ho obejmu, ukážu mu děti
a zase ho přivedu k mamince.
Doufám, že to bude někde u moře.
A pak, na to se nejvíc těším,
si všichni společně zase zazpíváme.
Moje osobní rozhodnutí je
zůstat Jehovovi věrná napořád.
To bylo krásné vyprávění.
Sestra Phillipsová
se spoléhala na Jehovu
a on za to ji i její rodinu
bohatě odměnil.
Jehova chce,
abychom se na něj spoléhali,
obzvlášť, když zažíváme
něco opravdu těžkého.
V ranním uctívání
teď bude bratr Lett mluvit o tom,
jak se na Jehovu můžeme
spolehnout během pronásledování.
Naše dnešní téma je
„Svatý duch nám dává sílu
zvládnout pronásledování“.
V komentáři k verši na dnešní den
se píše o různých
formách pronásledování,
se kterými se Boží lid setkává.
Ale v samotném tom verši,
v Zecharjášovi 4:6,
je ujištění, že ať už nás potká cokoli,
tak se svatým duchem
to dokážeme zvládnout.
Proč to ale Satan vůbec dělá?
Proč nás vlastně pronásleduje?
Protože chce, aby se
Jehovovi služebníci vzdali,
aby nebyli Jehovovi věrní ve všem.
Satan je totiž obrazný lev
a my z Bible víme,
že „hledá, koho by pohltil“.
Když doslovný lev něco pohltí,
tak co se s tím stane?
No, stane se to jeho součástí,
součástí těla toho lva.
A tohle chce Satan udělat nám.
Chce, aby se ti,
kdo „nejsou částí světa“,
stali částí světa, jeho systému,
obrazně řečeno jeho samotného.
Ale my jsme rozhodnutí
to nikdy nepřipustit,
samozřejmě s pomocí svatého ducha.
Jaké jsou třeba formy pronásledování,
které Satan proti Božímu lidu
používal a dál používá?
Ukážeme si pět z nich.
A my pochopitelně nevíme,
kterou ještě před Armagedonem
zažijeme my osobně
nebo někdo z našich blízkých.
Ale chceme být rozhodnutí,že ať už nás
potká jakékoli pronásledování,
zůstaneme Jehovovi věrní
a budeme v tom pomáhat i ostatním.
První forma jsou zákazy.
V průběhu historie byli
svědkové Jehovovi
zakázaní ve víc než stovce zemí,
a to od Albánie až po Zimbabwe.
Takže můžeme říct, že nás
zakazují země od A až po Z.
No a podobné zákazy
byly i v biblických dobách.
V roce 522 př. n. l.
vyšel výnos, který zakazoval
obnovu chrámu.
Nebo v prvním století měli učedníci
na různých místech zákaz kázat.
Ale protože ten zákaz nedodržovali,
vláčeli je „před krále a místodržitele“.
Ale jak jim pomohl svatý duch,
když je vláčeli
před ty krále a místodržitele?
A jak pomůže nám, když se nám to stane?
Na odpověď se podíváme do Matouše
10. kapitoly a od 19. verše.
Matouš 10:19.
Jak nám svatý duch pomůže?
Ježíš tady říká:
„Ale když vás vydají,
nedělejte si starosti,
jak nebo co budete říkat
[nebo jinými slovy
nestresujte se tím, proč?],
protože v tu chvíli
vám bude dáno, co máte říkat.
Vždyť nebudete mluvit vy sami,
ale bude skrze vás
mluvit duch vašeho Otce.“
Takže to není jen na nás,
taky se musíme snažit.
Ale podle toho verše
nám svatý duch pomůže,
abychom věděli, co máme říkat.
Teď další forma pronásledování.
Vězení.
Křesťanům v prvním století
se to stávalo často
a Ježíš je na to předem upozornil.
V Lukášovi 21:12 řekl:
„Lidé se vás chopí
a ... budou vás vydávat ... do vězení.“
A děje se to až dodnes.
V průběhu let se do vězení
dostala spousta svědků Jehovových.
Víme, že tuhle formu pronásledování
hodně často používá
Rusko a jeho spojenci,
ale zdaleka nejsou sami.
Dělají to i jiné vlády.
Takže je důležité, abychom se
za uvězněné bratry modlili.
Často si to připomínáme,
abychom se modlili za ty,
kdo jsou ve vězení v Eritrei,
Turkmenistánu, Rusku a jinde.
A moc se mi k tomu líbí
myšlenka z Hebrejcům 13:3:
„Pamatujte na ty,
kdo jsou ve vězení,
jako byste byli uvězněni s nimi.“
I když teď možná ve vězení nejsme,
stát se nám to může
a věřím, že potom budeme moc rádi,
když se za nás budou bratři modlit,
jako by byli ve vězení s námi.
Třetí forma pronásledování je,
když naše děti vyloučí ze školy.
Satan ví, že když sáhne rodičům na děti,
je to jako kdyby jim sáhl do oka.
Doufá, že ta bolest je donutí,
aby slevili z Božích zásad.
Ve Spojených státech to byl
velký problém ve 40. letech.
Ale úplně to samé, to,
že děti vylučovali ze škol,
se v průběhu desítek let
dělo v mnoha různých zemích.
Možná vám to připomíná
toho mladého muže,
kterého vyloučili ze synagogy
kvůli tomu, že uvěřil v Ježíše.
O čtvrté formě
pronásledování se dočteme
ve Zjevení 13:16, 17.
Píše se tam o divokém zvířeti
neboli vládách Satanova světa,
které tlačí na všechny lidi,
nutí je, aby přijali
„označení na pravou ruku nebo na čelo“.
A když ne, tak nemůžou
„kupovat ani prodávat“.
Takže o jakou formu tady jde?
O ekonomický tlak,
který má naše bratry donutit,
aby přestali být politicky neutrální.
A zase, je to jedna z metod,
které Satan často a rád používá.
Takže kvůli svojí neutralitě
bratři třeba přicházejí o práci
nebo lidi bojkotují jejich podnikání.
Hrozné problémy,
ať už ekonomické, nebo jiné,
měli třeba bratři v Malawi jenom proto,
že si odmítli koupit
stranickou legitimaci za 25 centů.
Věděli, že i když ta legitimace
nestála moc peněz,
tak v duchovním ohledu
by za ni opravdu draze zaplatili.
A to nechtěli.
Pátá a poslední forma pronásledování,
o které budeme dneska mluvit,
je v Matoušovi 5:11.
Ježíš tady říká:
„Šťastní jste,
když vás ... kvůli mně uráží,
pronásledují a říkají o vás
nejrůznější zlomyslné lži.“
O co jde?
O pomluvy.
Třeba v médiích
nás pomlouvají úplně běžně.
Ježíše taky pomlouvali.
Říkali, že má démona,
že je rouhač, nenasyta, opilec.
Křesťany v prvním století
samozřejmě taky pomlouvali.
Všimněte si, co řekli
židovští vůdci apoštolu Pavlovi.
Je to ve Skutcích 28:22.
Řekli mu:
„Víme,
že se proti této sektě všude mluví.“
I tehdy byli bratři terčem pomluv.
Ale s pomocí svatého ducha
se pomluvy dají zvládnout.
Takže ještě jednou.
To bylo pět různých
forem pronásledování.
Mluvili jsme o zákazech, vězení,
o tom, když naše děti vyloučí ze školy,
o ekonomickém tlaku,
abychom porušili svoji neutralitu,
a o pomluvách.
Existuje spousta dalších forem,
ale ať už nás potká kterákoli z nich,
tak svatý duch nám pomůže,
abychom to dokázali zvládnout.
Ale teď jedna důležitá otázka:
Jak můžeme získat
svatého ducha a nepřijít o něj?
Tři způsoby teď stručně zmíním.
V Lukášovi 11:13
Ježíš říká, že „nebeský Otec
[dá] svatého ducha
těm, kdo ho prosí“.
Takže modlitba.
Zadruhé, chodíme na shromáždění,
do služby, čteme si Bibli,
zkrátka děláme všechno pro to,
aby nás svatý duch vedl.
Zatřetí, Efezanům 4:30:
„Nezarmucujte Božího ... ducha.“
Nechceme dělat nic,
co by bránilo tomu,
aby svatý duch působil v našem životě.
Takže o něj prosíme,
děláme všechno pro to, aby nás vedl,
a nic, co by bránilo jeho působení.
A pak nám tahle největší
a nejmocnější síla ve vesmíru
bude pomáhat čtyřmi způsoby.
Jaké to jsou?
Tři z nich zmínil Ježíš v Janovi 14:26:
Svatý duch bude náš
„pomocník“ (první věc),
bude nás učit (druhá věc)
a „připomene [nám] všechno“,
co Ježíš vyučoval (třetí věc).
Takže je to takový náš připomínač.
A na to je dobré pamatovat.
Proste Jehovu, aby svatý duch
sloužil jako váš připomínač,
až vás budou pronásledovat,
aby vám připomněl to,
co zrovna v tu chvíli budete potřebovat.
A ten čtvrtý způsob
najdeme v Janovi 16:13,
kde Ježíš řekl,
že svatý duch nás povede,
abychom „pochopili celou pravdu“.
Takže to jsou ty čtyři způsoby.
Bude to váš pomocník,
učitel, připomínač a průvodce.
Kdybyste potřebovali projít
nebezpečným minovým polem,
určitě byste byli za spolehlivého
průvodce moc vděční.
A k čemu to nakonec povede?
Jaký bude výsledek?
Ať už nás potká cokoli,
tak se nenecháme
pohltit Ďáblem ani tímhle světem.
Naopak, nebudeme
částí tohohle světa
a budeme moct říct to,
co je ve verši na dnešní den:
„Ne vojenskou silou ani mocí,
ale [Jehovovým svatým] duchem“
jsme pronásledování zvládli.
Nikdy mě nepřestane ohromovat,
že tu nejmocnější sílu ve vesmíru
máme k dispozici,
kdykoli to potřebujeme.
V hudebním videu si všimněte,
jakými způsoby svatý duch
pomáhá jednomu mladému bratrovi,
aby neztrácel naději,
i když to vůbec nemá jednoduché.
Jsi smutný,
Otče můj,
když právo prohrává.
Jsem zoufalý
jak v síti pták,
a tak se ptám, co dál.
Kdy vzlétnu zas, proč právě já,
jak snášet bezpráví?
Den pomsty tvé je blíž a blíž,
nejsi lhostejný.
Já tváří v tvář všem zkouškám,
chci čekat s vírou dál.
Vím, jsi přítel v nouzi,
vím, jak máš právo rád.
Chci zvládnout strach a neuhnout,
až přijde útok zlých,
ať zákaz vlád, pak mříž a hlad
i křik všech příbuzných.
Jsi skála má, chci blíž ti být,
tak vroucně prosím dál:
Klid svůj mi dej a síly víc,
ať můžu zpříma stát.
Já tváří v tvář všem zkouškám,
chci čekat s vírou dál.
Vím, jsi přítel v nouzi,
vím, jak máš právo rád.
Soudy právo přehlíží,
zákony vlád nestačí.
Právu brány otvíráš.
Jsi spravedlivý Bůh,
tvůj mír je skutečný.
Já tváří v tvář všem zkouškám,
chci čekat s vírou dál.
Vím, jsi přítel v nouzi,
vím, jak máš právo rád.
Ani vězení nedokázalo
oslabit naději toho mladého bratra.
Místo aby se zaměřoval
na tu nespravedlnost, která se mu děla,
představoval si věci,
které mu dodávaly sílu:
Jak je ve službě, na shromáždění
nebo na návštěvě u bratrů a sester.
Slyšeli jste v tomhle díle něco, co vám
dodalo sílu do dalších dnů a týdnů?
Říkali jsme si, že je důležité
vydávat svoji emoční energii moudře
a že jeden z nejlepších způsobů
je pomáhat druhým.
Viděli jsme, jak mají někteří
větší radost ze služby díky tomu,
že se přizpůsobili lidem,
se kterými vedou biblický kurz.
A taky jsme si ukázali, co všechno
se můžeme naučit z knihy Jonáš.
V dnešní videopohlednici
se podíváme do jihovýchodní Evropy,
do země, která se jmenuje Černá Hora.
Její název pravděpodobně
odkazuje na tmavé lesy,
které pokrývají zdejší pohoří.
Navzdory svému jménu je Černá Hora
země plná barev a života,
která jako klenot
září u Jaderského moře.
Kaňon řeky Tara je jedním
z nejhlubších kaňonů v Evropě.
Na Skadarském jezeře,
největším jezeře na Balkáně,
najdete úžasnou ptačí rezervaci,
kde hnízdí skoro 280 druhů ptáků.
Řada turistů jezdí
do historického města Kotor,
aby se pokochali nádhernými výhledy,
prošli si krásné uličky nebo si na kole
vyjeli slavné serpentýny.
Moderní dějiny Černé Hory
jsou poznamenané válkami a utrpením.
V roce 1918 Černou Horu anektovalo
království Srbů, Chorvatů a Slovinců.
To se v roce 1929
přejmenovalo na království Jugoslávie,
do kterého patřila
dnešní Bosna a Hercegovina,
Chorvatsko, Kosovo,
Severní Makedonie,
Černá Hora, Srbsko a Slovinsko.
Po druhé světové válce se z toho
stala socialistická Jugoslávie,
která se rozpadla v roce 1992.
V roce 2006 Černá Hora
vyhlásila nezávislost na Srbsku.
Kvůli tomu všemu, čím si lidé
v Černé Hoře museli projít,
si hodně váží takových vlastností
jako je čestnost,
pokora, obětavost a úcta k druhým.
Ve 20. letech
mladý muž ze Srbska, Franz Brand,
poprvé uslyšel dobrou zprávu
na přednášce v Rakousku.
I když tuhle přednášku
přerušili výtržníci,
na to, co tam slyšel,
už nemohl zapomenout.
A rozhodl se, že o pravdě z Bible
musí mluvit s druhými.
Po návratu do rodného města začal
spolu s několika dalšími zkoumat Bibli.
Pak se přestěhoval
do Mariboru ve Slovinsku,
kde si našel práci jako holič.
Zatímco holil svoje zákazníky,
mluvil s nimi o pravdě
a oni tiše poslouchali.
Mezitím Alfred Tuček,
dirigent orchestru královské gardy,
dostal od svého kolegy
nějaké naše publikace.
Opustil dobře placenou práci
ve vojenském orchestru
a stal se z něj jeden z prvních
průkopníků v bývalé Jugoslávii.
Počátkem 30. let na různých místech
spolu s dalšími bratry
promítal fotodrama Stvoření.
On a jeho manželka Frida
cestovali na kole a na motorce
a kázali všude možně
na území dnešního Chorvatska,
Makedonie, Černé Hory a Srbska.
Dneska je v Černé Hoře
432 zvěstovatelů.
To je o čtyři procenta
víc než v roce 2024
a pořád mají rádi službu.
Skoro jedna třetina z nich
slouží v průkopnické.
Stejně jako tu mají různorodou krajinu,
používají i různorodé formy služby.
V hlavním městě Podgorica
je sbor Podgorica sever,
který má na starosti obrovský obvod.
Někteří zvěstovatelé
to mají do sálu asi 100 kilometrů
a cesta na shromáždění
jim trvá skoro dvě hodiny.
Jednou nebo dvakrát za měsíc
zvěstovatelé z Podgorice
vyrazí do vzdálených vesnic, aby tam
sloužili s místními bratry a sestrami.
Snaží se při tom
mluvit s co nejvíce lidmi.
Ráno začnou schůzkou
třeba v parku, přes den jsou ve službě,
pak se připojí na shromáždění
přes videokonferenci,
přespí u místních bratrů a sester
a další den se vrací domů.
Jih Černé Hory
je známý nádhernými plážemi
a v sezóně je tu
dvakrát víc turistů než místních.
V těchhle měsících
se proto zvěstovatelé soustředí
hlavně na službu na veřejnosti
v turistických oblastech
a mimo sezónu zase na službu
dům od domu a ve firmách a obchodech.
A přináší to skvělé výsledky.
V roce 2024 se Památné slavnosti
zúčastnilo 769 lidí.
37 zvěstovatelů ze sboru Herceg Novi
posílá srdečné pozdravy všem
svým bratrům a sestrám po celém světě.
Sledovali jste JW Broadcasting
ze světového ústředí svědků Jehovových.

JW Broadcasting – březen 2026
- 

JW Broadcasting – březen 2026

Vítejte u JW Broadcasting®.
Občas se dostáváme do situací,
ve kterých si nevíme rady.
Co nám pomůže pracovat se svými emocemi,
když zažíváme něco náročného?
Ponoříme se do knihy Jonáš
a naučíme se něco o věrné lásce.
Být bohatý a slavný
může být lákavá představa.
Uslyšíme příběh sestry,
která se musela rozhodnout,
jestli bude žít jako celebrita,
nebo sloužit Jehovovi.
A v hudebním videu uvidíme,
jak si někteří naši bratři
udržují pevnou víru,
i když jsou ve vězení.
Sledujete JW Broadcasting.
„Ať se vaše srdce neznepokojuje.“
Ježíš tohle řekl svým apoštolům
hned po tom, co jim sdělil,
že už s nimi moc dlouho nebude.
Nejspíš viděl,
jak to s nimi otřáslo a jak jsou smutní,
takže aby jim pomohl,
podle Jana 14:1 jim řekl:
Bible často přirovnává
špatné lidi k rozbouřenému moři.
A někdy nám to tak
opravdu připadá, viďte?
Jakmile se přehoupneme přes
jednu špatnou zprávu, už se řítí další.
Problémy ve světě
i naše osobní s námi hází
a berou nám naši emoční energii.
Po celém dni často my nebo někdo jiný
řekne: „Jsem úplně vyšťavený.“
Jak to, co Ježíš řekl apoštolům,
může dneska pomoct nám
moudře hospodařit s naší emoční energií?
Rozebereme si ty dvě věty
a ukážeme si, co si z nich můžeme vzít.
Takže nejdřív ta věta:
„Ať se vaše srdce neznepokojuje.“
Když Ježíš tohle řekl,
chtěl tím svým apoštolům ukázat,
že to můžou do nějaké míry ovlivnit.
Buď svoje srdce nechají,
aby se znepokojovalo,
nebo se budou snažit,
aby se neznepokojovalo.
Funguje to tak, že emoce
často souvisí s tím, na co myslíme.
Bývají spojené s tím, že někdo, něco
nebo nějaká událost
v nás vyvolají nějaké vzpomínky.
Takže Ježíš chtěl říct, že je potřeba,
abychom se snažili
mít pod kontrolou svoje myšlenky.
Prostě když budeme myslet
na něco smutného, budeme smutní.
Když myslíme na to, že uděláme
něco riskantního, budeme ve stresu.
Naši mysl si představuju
jako velký dům se spoustou místností.
Každá místnost
je jako nějaká událost v našem životě.
A když v ní trávíme čas,
prožíváme všechny emoce,
které s tou událostí souvisí.
Ježíšovi apoštolové
byli v místnosti „Ježíš nás opustí!“,
takže byli smutní a měli obavy.
Ale Ježíš je ujistil,
že svoje emoce můžou ovládat.
Buď můžou veškerou
svoji emoční energii vydat na smutek,
nebo můžou něco z ní
zaměřit na víru v Jehovu a v Ježíše.
To je dobrá připomínka.
Svoje pocity často můžeme ovlivnit tím,
na co se rozhodneme myslet.
Někdy nás, stejně jako apoštoly,
život hodí do temné místnosti
plné smutku a úzkosti.
Ale nezapomeňte:
Chcete tam být jenom na chvíli.
Nechcete v té místnosti bydlet.
Další způsob,
jak neznepokojovat naše srdce, je,
že naši emoční energii
budeme vydávat moudře.
V Izajášovi 55:2 se píše:
Stejně jako bychom
neplatili za umělý chleba,
nechceme plýtvat energií na věci,
které nás neuspokojují.
Představte si to takhle:
Dostanete 250 korun na jídlo
na celý den.
Ale když si koupíte snídani za 200,
tak vám pak na oběd a večeři
už moc nezbyde, že ne?
Podobně máme na každý den
omezené množství emoční energie
a musíme dávat pozor,
na co ji vydáváme.
Na co vydáváte emoční energii?
Zamyslete se:
Neplýtvám svoji emoční energii
na věci, které za to nestojí?
Například jedete autem
a někdo vás drze předjede.
Nebo někdo s váma zachází nefér.
Nebo vás někdo zklame.
Takové věci vás můžou hodně rozčílit
a taky vás můžou stát spoustu energie.
Ale řekněte,
je tohle dobré využití toho, co máte?
Nevyplýtváte velkou část
svojí emoční energie na věci,
které vám nic nedají?
Dali byste někomu
svoji plnou peněženku,
ať si vezme, kolik chce?
No, možná někomu,
koho máte rádi a věříte mu.
Ale kdyby to byl někdo cizí,
tak byste to neudělali.
Podobně bychom měli svoji emoční energii
šetřit pro ty, na kterých nám záleží,
a vydávat ji tam, kde to má smysl:
na naši rodinu, na bratry a sestry,
a především na náš vztah s Jehovou.
Sociální sítě, politika,
problémy ve světě, filmy,
to všechno nás s radostí
obere o naši emoční energii.
My ale nemůžeme vzít
tu naši obraznou peněženku a říct:
„Tady, vemte si, co chcete.“
Protože když to uděláme,
nakonec by nám nezůstalo
nic pro lidi, které máme rádi.
Když budeme svoji
emoční energii vydávat moudře
na lidi a věci,
které jsou opravdu důležité,
potom budeme šťastní.
Hodně lidí štěstí hledá v tom,
že si kupují různé věci
a myslí jenom na sebe.
Sobectví ale ke štěstí nikdy nevede.
Ježíš řekl, že klíč ke štěstí je dávat.
Z toho, co Ježíš řekl,
se můžeme hodně naučit o tom,
jak moudře hospodařit se svými emocemi.
Podívejme se na to takhle:
Štěstí je to, co dostaneme,
když máme rádi lidi.
Pro představu:
Když uděláte oheň, co z něj budete mít?
Teplo a světlo.
Nemůžete říct: „Chci teplo a světlo,“
aniž byste rozdělali oheň.
Nejdřív si musíte dát tu práci
a rozdělat oheň,
a teprve potom, jako výsledek,
budete mít teplo a světlo.
Když svoji emoční energii
vložíme do lásky k lidem,
pak to, co se nám vrátí,
bude hřejivý pocit štěstí.
Z Ježíšových slov
„ať se vaše srdce neznepokojuje“
vyplývá, že máme na vybranou.
Můžeme se rozhodnout, že budeme
přemýšlet o pozitivních věcech.
A taky že svoji emoční energii
budeme moudře vydávat: na rodinu,
na bratry a sestry,
a hlavně na vztah s naším Bohem Jehovou.
Teď se podíváme
na druhou polovinu Jana 14:1.
Ježíš v druhé polovině toho verše říká:
Všimněte si,
že Ježíš neřekl jenom „mějte víru“,
jako by víra
nemusela být na nikoho navázaná.
Konkrétně řekl,
že máme věřit v něho a v Jehovu.
Takže když máte nějaké problémy,
pamatujte,
že Jehova a Ježíš stojí při vás
a pracují na tom,
aby to jednou provždy vyřešili.
Je to,
jako by byli ve vedlejší místnosti.
Můžete tam utéct, kdykoli chcete,
prostřednictvím modlitby a rozjímání.
Víra, že Jehova dokáže
napravit věci ve světě a že to udělá,
může zklidnit naše emoce.
Ježíš věděl,
že budeme mít tendenci si myslet,
že všechno musíme zvládnout sami.
V kázání na hoře řekl:
„Přestaňte si dělat starosti.“
Proč?
Protože „váš nebeský Otec ...
ví, že to všechno potřebujete“.
Věříte, že Jehova vás chápe,
že ví, co potřebujete?
Tahle víra vám pomůže,
aby se vaše srdce neznepokojovalo.
Někdy jsme zbytečně ve stresu z toho,
že chceme řešit problémy,
které bychom měli nechat na Jehovovi.
Například: Můžete vyřešit chudobu?
Stárnutí?
Války?
Kriminalitu?
Občanské nepokoje?
Když se na to podíváme takhle, je jasné,
že tyhle problémy vyřešit nedokážeme.
Dokáže to Jehova a Ježíš
prostřednictvím Božího království.
Věřit v Jehovu a Ježíše je
nejlepší způsob, jak zvládat naše emoce,
a to hlavně ve chvílích, kdy se nám
nebo druhým děje něco špatného.
Občas se stane,
že si dělám velké starosti kvůli tomu,
co zažívají bratři v různých částech
světa, třeba v Eritreji nebo Rusku.
Možná to tak taky máte,
dokáže nás to pěkně rozhodit.
Ale co nám pomůže,
aby se naše srdce neznepokojovalo?
Mně pomáhá třeba to, že si řeknu:
Udělal sbor všechno, co mohl?
Udělala pobočka a ústředí, co mohly?
Modlil jsem se za ně?
Jestli ano, tak pak můžu říct:
„Jehovo, udělali jsme, co jsme mohli.
Teď je to ve tvých rukou.“
Žalm 112:7 ukazuje,
jak se může dobrý člověk
vyrovnat se špatnými zprávami.
Je tam:
Takže co nám pomůže se s nimi vyrovnat?
Důvěra, že Jehova
nám svým svatým duchem pomůže.
Když se cítíme emočně na dně,
nezapomeňte,
že Jehova slibuje,
že nám může dát „mimořádnou sílu“.
Důvěřujte, že to udělá i pro vás.
Když mu říkáme o tom, jak se cítíme,
poslouchá nás a může nám dát
emoční sílu na to, co nás čeká.
To nutně nemusí znamenat,
že náš problém odstraní,
ale rozhodně nám může pomoct,
abychom ho zvládli.
Římanům 12:11 říká:
„Ať ve vás duch rozněcuje horlivost.“
Je to trochu podobné
jako tady ten kámen,
který má jednu
hodně zajímavou vlastnost.
Když na něj posvítíte
ultrafialovým světlem, září.
Jinak vypadá jako obyčejný kámen.
Ale pod ultrafialovým světlem,
vidíte to?
To jsme my,
když na nás Jehova působí svým duchem.
Každý den nám svým svatým duchem
dodává potřebnou sílu
a pomáhá nám tak,
abysme jakoby zářili zevnitř.
Je to jako dítě, které se v noci bojí.
Kam hned běží?
K mámě a tátovi.
„Ti ví, co dělat, pomůžou mi.“
Když se modlíme, tak jakoby běžíme
k Jehovovi a říkáme mu, jak nám je.
A on použije svého ducha,
Bibli a bratry a sestry, aby nás utěšil.
Jakoby na nás zasvítí svým světlem
a dá nám „mimořádnou sílu“.
Když se stane něco,
co znepokojuje naše srdce,
pamatujme, že to není
jediná místnost v domě.
Když se modlíte a čtete Bibli,
představte si,
že vás Jehova bere za ruku
a vezme vás do jiné místnosti,
kde můžete trávit čas s ním.
Jste v místnosti Zármutek?
Vezme vás do místnosti Vzkříšení.
Jste nemocní?
Do místnosti Dokonalé zdraví.
Jste v místnosti
„Stydím se za to, co jsem udělal“?
Do místnosti Odpuštění.
Jaké to asi muselo být pro apoštoly,
když viděli Ježíše vzkříšeného?
Ten rozdíl, dostat se
z místnosti „Ježíš nás opustí!“
do místnosti „Ježíš je zase s námi“.
To, že věřili v Jehovu a v Ježíše,
stálo za to.
Můžeme si teď na závěr stručně shrnout,
co jsme se z toho,
co Ježíš řekl u Jana 14:1, naučili.
Z Ježíšových slov
„ať se vaše srdce neznepokojuje“
je vidět, že se můžeme rozhodnout,
na co budeme myslet,
a tím pozitivně ovlivnit naše emoce.
A že musíme moudře hospodařit
s naší emoční energií.
Věnovat ji rodině, bratrům a sestrám
a co je nejdůležitější,
našemu vztahu s Jehovou.
Ježíš dodal:
„Věřte v Boha, věřte i ve mě.“
Důvěřujme, že Jehova a Ježíš
vyřeší to, co my nedokážeme.
Ať už nás emočně trápí cokoliv,
Jehova to natrvalo vyřeší.
Do té doby důvěřujme, že nám
bude dávat „mimořádnou sílu“,
abychom dokázali
zvládat ty náročné situace,
které tenhle svět přináší.
Takže až se příště
budete cítit emočně na dně,
přemýšlejte o tom,
co řekl Ježíš v Janovi 14:1:
Jedním z Jehovových služebníků,
kteří se potřebovali
naučit mu důvěřovat,
byl Jonáš.
Pomohlo mu to, aby dokázal
líp pracovat se svými emocemi.
V tomhle díle Hledání pokladů uvidíme,
co dalšího
se od něj ještě můžeme naučit.
Tati, tohle video, Jonáš – příběh
odvahy a soucitu, je fakt skvělý.
Jo, hodně se toho z něj dozvíš.
A z Bible se toho dozvíš ještě víc.
Stačí, když si položíš jednoduchou
otázku: Co mi to říká o Jehovovi?
Počkej, to si napíšu.
Napadá tě něco?
Třeba že Jehova odpouští a je trpělivý.
Jo, Jehova musel mít velkou
trpělivost, než Jonáš duchovně vyrostl.
Ve 3. kapitole v 1. verši
mu dal druhou šanci.
Vytáhl ho z problémů,
které si zavinil sám,
a potom mu pomohl,
aby viděl věci správně.
Je úžasný, že to s ním Jehova nevzdal.
Úplně s tebou souhlasím.
Jehovu k tomu vedla věrná láska.
Pamatuješ si, co to je?
Hm, tak trochu.
Pomůže ti tenhle tip:
Najdi si význam neznámých slov.
Co kdybysme se
podívali do Slovníčku pojmů?
V Bibli ve vyhledávání
napiš „věrná láska“,
klikni na „Články“ a tady je odkaz.
- Mám to!
- Můžeš to přečíst?
Píše se tu, že to je láska,
„která je motivována vědomím závazku,
morální zásadovostí,
věrností a hlubokou náklonností“.
Přesně takhle to měl Jehova s Jonášem.
Jehova vždycky pomáhá těm,
kdo mu slouží, protože je má rád.
Ale Jonáš to nechápal.
Zažije tu bouři, stráví tři dny v rybě,
vidí, jak se lidi
v Ninive chtějí napravit
a stejně pořád myslí jenom na sebe.
A když Jehova Ninive
nezničil, Jonáše to naštvalo.
Možná se bál, že bude
vypadat jako falešný prorok.
I po tom všem, co zažil,
by byl radši, kdyby ty lidi umřeli,
než aby on vypadal špatně.
To teda Jonáš moc nezvládnul.
- Jak na to Jehova reagoval?
- Určitě líp než já.
To ale neznamenalo,
že Jonáš byl špatný člověk.
Jenom potřeboval usměrnit.
A Jehova k tomu použil lahvovitou tykev.
Co se píše ve 4. kapitole 6. verši?
Je tam, že Jehova
nechal vyrůst tu tykev,
aby měl Jonáš stín a bylo mu líp.
To od něj bylo moc hezký,
protože Jonáš se choval fakt hrozně.
A píše se tam,
že „Jonáš z ní měl velkou radost.“
Takže Jehovova věrná láska
s Jonášem trochu pohnula.
Teď ho měl Jehova tam, kde ho chtěl mít.
Mohl dostat další lekci.
Jehova poslal malého
červa, aby tu tykev zabil.
Byla to jen kytka. Nešlo o lidi.
- Ale jak na to Jonáš reagoval?
- Zase se naštval.
A tehdy mu to
Jehova řekl naprosto jasně.
Jo, ty verše 10 a 11 jsou skvělý.
Jehova se Jonáše zeptal:
„Když tobě je líto téhle kytky,
nemělo by mně být
líto lidí a zvířat v Ninive?“
A tím ta kniha končí.
Jonáš nechal poslední slovo Jehovovi.
Pochopil to.
Naučil se vidět lidi stejně jako Jehova.
Líbí se mi, jak Jehova
Jonášovi pořád pomáhal.
Pořád ho měl rád.
To je ta věrná láska.
A co dál? Kdo další měl
užitek z Jehovovy lásky?
Byl to jenom Jonáš?
Pojďme zkusit ten tip
z knihy Napodobuj jejich víru:
„Zapojte fantazii i své smysly.
Snažte se vžít
do pocitů biblických postav
a představujte si
sami sebe na jejich místě.
Uvažujte, jak byste
v dané situaci reagovali vy.“
Představ si, jak muselo Jonášovi být,
když viděl ty námořníky,
jak volají ke svým bohům,
a přitom věděl, že jim nepomůžou.
A i když Jonáš přiznal,
že to je všechno jeho vina,
nechtěli ho hodit přes palubu.
Jo, udělali všechno, co mohli,
aby mu zachránili život.
Jehova Jonášovi ukázal,
že ty námořníci mají dobrý vlastnosti,
i když ho neuctívají.
A že jsou bezmocný a vyděšený.
Myslíš, že je pak
Jonáš začal vidět jako Jehova?
- Hm.
- Zamysli se: 
Proč vlastně Jehova poslal Jonáše
k cizímu národu, který ho neuctíval?
Asi chtěl dát Ninivanům
šanci, aby se změnili.
Takže komu všemu Jehova projevil lásku?
Ehm, no, Jehova ukázal,
že má rád Jonáše,
ale řekl bych, že taky ukázal,
že má rád ty námořníky a lidi z Ninive.
Přesně tak. A je tu ještě něco.
Jonáš dělal chyby,
ale až bude vzkříšený,
zjistí, že Jehova využil
tu největší chybu jeho života k tomu,
aby nás naučil něco o svém Synovi.
Představ si, jak se Jonáš bude cítit,
až se dozví, že ho Ježíš zmínil jménem,
a dokonce se k němu přirovnal!
- No jo!
- Z toho všeho je vidět,
jak moc Jehova lidi miluje.
A teď jak se to týká nás.
Co se od něj můžeme naučit?
No, napadá mě třeba služba dům od domu.
Musím říct, že mě moc nebaví.
Zvlášť když mám pocit, že nikoho
nezajímá, o čem chci mluvit.
Pak si ale vzpomenu, že nejde o mě,
ale o něco mnohem důležitějšího.
Když to s těma lidma nevzdává
Jehova, tak nemůžu ani já.
Hezký. Je skvělý,
že o tom takhle přemýšlíš.
Jsem na tebe pyšný.
Já jsem si u toho zase
vzpomněl, jak někdy reaguju,
když dostanu nějaký úkol
a mám pocit, že ho nezvládnu.
Občas řeknu něco, čeho pak lituju,
a hrozně si to vyčítám.
Je ale krásný vědět, že Jehova
si takové momenty nikam nezapisuje
a nevyčítá nám je.
Ví, jaký doopravdy jsme
a trpělivě nám pomáhá zlepšovat se.
Teda a to jsme se jen zamysleli,
co nám to říká o Jehovovi,
našli jsme význam neznámých
slov a zkusili si to představit.
A je tam toho ještě mnohem víc!
Zkus si třeba představit, že jseš Jonáš,
jseš v břiše ryby
a modlíš se k Jehovovi o pomoc.
Co se z toho můžeš naučit?
Nebo třeba z toho,
že když Jonáš kázal v Ninive,
tak to vůbec nebylo
tak hrozný, jak si to představoval.
Pojď se teď podívat na to...
To byly skvělé myšlenky.
To, jak Jonáš reagoval,
z něj hned nedělalo špatného člověka.
Až si ten příběh budete znovu číst,
určitě narazíte
na spoustu dalších pokladů.
Sbory po celém světě
se vždycky těší na speciální týden,
kdy za nimi přijede krajský starší
s manželkou, pokud je ženatý.
Pojďme se teď ale společně podívat,
jak tyhle návštěvy vlastně začaly.
Pro každý sbor svědků Jehovových
je to výjimečný týden –
spolupráce s krajským starším.
Spousta služby,
krásné proslovy a taky zábava.
Ale jak vůbec krajská služba začala?
A jak se změnila?
To zjistíme
v tomhle díle Naší živé historie.
Krajská služba není nic nového.
Už v prvním století muži
jako Pavel, Barnabáš a Timoteus
měli za úkol cestovat
a povzbuzovat sbory.
Jehovova novodobá organizace
na to navázala v roce 1894,
kdy začala posílat svoje zástupce,
aby povzbuzovali skupiny badatelů Bible.
Těmhle bratrům
se časem začalo říkat poutníci.
Cestovali od sboru ke sboru
a s každou skupinou strávili 1-2 dny,
aby je duchovně posílili.
Takové cestování nebylo vůbec lehké.
Představte si, že jste jeden z prvních
poutníků, jako Edward Brenisen,
a vydáváte se za bratry do odlehlé
vesnice na západě Spojených států.
Začínáte ve vlaku,
pokračujete přes noc dostavníkem
a nakonec se na otevřeném čtyřkoláku
dokodrcáte až do svého cíle v horách.
Poutníci museli umět skvěle
vyučovat, ale taky museli být pokorní.
Jako Alexander Graham.
Bratr Graham byl nadšený řečník,
ale jeho proslovy byly
někdy... no, trochu dlouhé.
Dokázal řečnit celé hodiny.
Když se o tom dozvěděl bratr Russell,
napsal mu dopis, kde mu dal pár rad:
„Drahý bratře,
dobře vím o tvé lásce a nadšení
a o tom, že možná zapomeneš na čas,
když mluvíš o těch krásných
věcech, které máš v srdci.“
Bratr Graham to pokorně přijal
a stal se z něho poutník,
kterého měli všichni rádi,
s pěknými a kratšími proslovy.
Práce poutníků tehdy byla
hlavně o veřejných přednáškách.
To se ale ve 20. letech změnilo.
Při svých návštěvách ve sborech teď
měli druhé vést ve službě dům od domu.
Proto se jim začalo
říkat krajoví ředitelé služby
a později krajoví služebníci.
Z toho bylo vidět, že jejich úkol
je sloužit bratrům a podporovat je.
Pak přišla ještě větší změna.
Ve 30. letech zažívaly sbory
ve Spojených státech tvrdý odpor.
A tak začaly spojovat síly
v kazatelských kampaních.
Taková spolupráce bratry sjednocovala.
Později se pro lepší organizovanost
vytvořily zóny asi po 20 sborech.
Zónoví služebníci dostali
za úkol každý sbor navštěvovat
a všechny sbory se pravidelně
scházely na zónovém sjezdu.
To byl předchůdce
dnešních krajských sjezdů.
Ve 40. letech se cestujícím
bratrům začalo říkat služebníci bratří.
Jeden z nich byl Angelo Catanzaro.
Když dostal tenhle úkol,
bylo mu teprve 19!
Později sám sebe popsal
jako služebníka na cestách.
V téhle formě služby
strávil víc než 60 let.
S manželkou procestovali
skoro celé Spojené státy.
Povzbuzovali bratry a tisícům nově
pokřtěných pomáhali duchovně růst.
Cestujícím bratrům se časem
začalo říkat krajští služebníci,
pak krajští dozorci
a nakonec krajští starší.
Tihle bratři a jejich manželky
toho vždycky hodně obětovali,
aby mohli sloužit druhým.
Pohodlí domova
vyměnili za život na cestách.
Třeba Winston a Pam Paynovi –
když začali s krajskou službou
v jižním Tichomoří, nebylo jim ani 30.
Přizpůsobit se životu na ostrovech
znamenalo zvládat velké horko,
hejna komárů a někdy i nedostatek jídla.
Svoji práci si ale zamilovali
a místní bratři a sestry si je svojí
vděčností a vřelostí získali.
Dneska slouží
v krajské službě tisíce bratrů.
Od roku 1999 k tomu
dostávají speciální školení
a dneska probíhá
škola pro krajské starší
a jejich manželky po celém světě.
To, jak říkáme cestujícím bratrům,
se za ty roky hodněkrát změnilo.
Ale jedna věc zůstává stejná:
stejně jako v Pavlově době
i oni a jejich manželky
ochotně dávají za druhé
všechno, i sami sebe.
Školí je ve službě,
povzbuzují mladé, posilují sbory.
Takže až příště
přijedou do vašeho sboru,
přemýšlej, jak jim můžeš ukázat,
že si jejich obětavé práce vážíš.
Už teď se těšíme,
až spolu příště prozkoumáme další část
Naší živé historie.
Děkujeme Jehovovi za všechno,
co pro nás krajští starší
i jejich obětavé manželky dělají.
Možná i vy máte
nějakou hezkou vzpomínku na něco,
co jste se od bratra
nebo jeho manželky naučili.
Možná vás motivovali a pomohli vám,
abyste toho pro Jehovu chtěli dělat víc.
Je jasné, že ne každý
může být krajský starší,
ale my všichni
můžeme mít stejnou lásku k lidem.
Podíváme se teď, co některým
bratrům a sestrám přineslo to,
že byli ve službě přizpůsobiví.
Od chvíle, kdy jsme se dozvěděli,
jak moc je v té oblasti potřeba pomoct,
Jehova nám jasně ukazoval,
jak by bylo užitečné se tam přestěhovat.
Ve sboru bolivijské kečujštiny
teď sloužíme čtyři roky.
- Já jsem Fernando.
- A já Micaela.
Sloužíme ve sboru bolivijské kečujštiny
v Ingeniero Huergu v Argentině.
Na spoustě míst v Bolívii
je hrozně těžké se uživit,
a tak se odtamtud lidé
stěhují sem a pracujou tu na polích.
Je to fyzicky hodně náročná práce.
Někdy se tam pracuje
až do 11 večer nebo až do půlnoci.
Dělají tam všechno, co je potřeba.
Nejlepší čas, kdy je
můžeme na polích zastihnout,
je před tím,
než začnou odpoledne pracovat.
Jenže tou dobou
tam bývá takových 40 stupňů,
takže služba tam umí být docela náročná.
Často s nima
musíme studovat, když pracujou.
Takže oni sklízejí
nebo dělají jinou práci,
no a my jdeme s nima a přečteme jim
nějaký odstavec nebo verš.
Třeba jim ukážeme Boží jméno,
o kterém nikdy předtím neslyšeli,
nebo něco jiného,
co jim přijde zajímavé.
A když to slyší,
tak se najednou zastaví.
Hned poznáte, že je to zajímá.
Je z toho vidět,
že i když musí pracovat,
tak poslouchají, co jim říkáme.
Víckrát se stalo, že nás poprosili,
abysme na ně počkali, než skončí.
Tak jsme si řekli,
že jim pomůžeme, aby to měli rychleji.
Nejdřív to nechápali.
Říkali: Jak jako, že nám pomůžete?
Vždyť se ušpiníte.
Nám to ale nevadilo.
Byli jsme rádi,
že jim můžeme pomoct,
a přineslo to dobré výsledky.
Časem jsme se spřátelili
a o tom to je.
Vytvořit si
s našima studentama vztah,
abysme jim mohli
pomáhat i duchovně.
Díky tomu vidí, že ten
náš zájem o ně je opravdový.
Na službě mám nejradši to, když vidím,
jaký efekt to má na upřímné lidi.
Službu miluju.
Ani náhodou to neberu jako nějakou oběť.
Jmenuju se Toni Marrero.
A já jsem Maryluz.
Jsme ze Španělska
a teď sloužíme v Paraguayi.
Během pandemie 
jsme se co nejvíc drželi doma.
Všechno jsme najednou
museli dělat jinak.
Jenže když musíte mluvit po telefonu
s někým, koho nevidíte,
to mě fakt stresuje.
Jednou jsem mluvil
s jedním pánem
a hned při prvním telefonátu
jsem mu nabídl biblický kurz.
A on to kupodivu přijal.
Zeptal sem se ho,
jestli mu další den můžu poslat otázku,
o které by mohl přemýšlet.
A on řekl, že jo.
Jenže když jsem mu ji pak poslal,
on mi hned neodpověděl,
tak jsem si myslel, že mě ignoruje.
Jenže potom
pozdě večer přece jenom odepsal.
Zjistil jsem,
že je to extrémně zaměstnaný člověk.
Bylo jedno, kolik je hodin,
on pořád pracoval.
Ale zvykl jsem si.
Chápal jsem to.
Jednou jsem se ho zeptal,
jestli by se nechtěla
přidat i jeho manželka.
A on řekl, že ano.
Celé měsíce
to byla taková hra na čekanou.
Pořád jsme museli být připravení,
že zavolá.
Pořád ve střehu,
protože vždycky zavolal.
Mohlo to být v 9, 10 nebo 11 večer.
A potom třeba napsal: Za 5 minut můžu.
Tak jsme se připojili,
on nás vždycky pozdravil,
utíkal se umýt a převlíct,
no a pak jsme mohli studovat.
Ze začátku to bylo docela náročné.
Jo, to jo.
Jenže pak jsme se na to začali těšit,
protože po každém studiu jsme byli
- nadšení
- úplně nadšení.
Vždycky jsme se na sebe podívali
a řekli si: Je to vůbec možné?
Přesně.
Fakt je to tak zajímá?
A jo.
Bylo to tak.
Vážně je to zajímalo.
Chtěli studovat.
Skoro okamžitě
začali žít podle toho, co se naučili,
a asi za rok se dali pokřtít.
Mám takovou radost!
Každý den děkuju Jehovovi,
protože to úsilí stálo za to.
Každý den mu děkuju.
Když chceme s lidma studovat
v době a na místě, které vyhovují jim,
možná to bude chtít nějaké oběti.
Ale když si díky tomu
někdo zamiluje Jehovu,
je to odměna, která stojí za to.
Před víc než 20 lety
vyšel v Probuďte se!
příběh Rosalie Phillipsové.
Podívejme se, co dobrého
jí a jejímu okolí přineslo to,
že se rozhodla sloužit Jehovovi.
Narodila jsem se do rodiny
slavných zpěváků a herců.
Nejslavnější byl asi můj táta,
Germán Valdés,
známý jako Tin Tán.
Už odmala jsem měla hudbu v sobě
a chtěla jsem se nějak projevit.
A tak jsem vzala kytaru
a začala skládat svoje vlastní písničky.
Nikdy jsem neměla v plánu
rozjíždět hudební kariéru.
To jsem nechtěla.
Ale když mi bylo kolem 15,
můj táta zemřel a já jsem cítila,
že si musím najít práci, abych mohla
finančně podpořit svoji rodinu.
Přidala jsem se
k jedné hudební skupině
a postupně se ze mě stala
úspěšná herečka a zpěvačka.
Začala jsem si ale uvědomovat,
že to prostředí je hrozně falešné.
Přestala jsem věřit lidem.
Když jsem poznala pravdu,
seznámila jsem se
s krásnými, upřímnými lidmi,
kteří mě měli opravdu rádi.
A i já jsem se začala měnit.
Stal se ze mě úplně jiný člověk.
Najednou jsem byla veselá,
šťastná, plná života.
Když jsme se s manželem a dětma
vrátili zpátky do Mexika,
báli jsme se, aby to děti netáhlo
ke kariéře v zábavním průmyslu.
Dělali jsme všechno,
co jsme mohli, aby se to nestalo.
Když bylo mojí dceři Gianně 17,
šla se mnou na jednu schůzku
v Mexico City
do jedné z největších
televizních stanic.
Byl tam jeden muž,
který pracoval jako lovec talentů,
a ten si jí všiml a zeptal se jí:
Ty taky zpíváš?
Ona řekla, že ano, a něco mu zazpívala.
Byl z jejího hlasu úplně nadšený.
Tak moc, že si ji hned pozval
k sobě do kanceláře.
Slyšela jsem, jak jí říká:
Tady v televizi můžeš udělat kariéru.
Pomůžeme ti, abys byla slavná.
Nabízím ti smlouvu.
Přijď v pondělí a podepíšeme to.
Když vyšla z té kanceláře,
hrozně jsem se bála.
Zeptala jsem se jí:
Přijalas tu nabídku?
A ona: Ne, mami.
Na to mám službu Jehovovi až moc ráda.
Jak bych to mohla přijmout?
Průkopnickou miluju.
Představte si, jak byla překvapená,
když jí za týden zavolali z betelu
a pozvali ji na jeden hudební projekt.
Teď je moc ráda,
že svůj nádherný hlas
může využívat k tomu,
aby chválila Jehovu.
Obě jsme Jehovovi vděčné,
že jsme za ty roky
mohly spolupracovat s betelem
na různých hudebních projektech.
Občas jsem viděla, jak se mě Satan
snaží odvést od služby Jehovovi.
Dostávala jsem různé nabídky
smluv v souvislosti s mým tátou.
Ale to by mi samozřejmě
zabralo spousty času
a nemohla bych zůstat v průkopnické,
a tak jsem je odmítala.
Jehova mě za to vždycky odměnil.
Pokaždé když jsem
nějakou nabídku odmítla,
on mi to nějak vynahradil.
Třeba jsem mohla
pomáhat s přípravou jídla
na různých teokratických školách.
Všechny ty zkoušky mě naučily
naprosto důvěřovat Jehovovi.
Přesně jak říkal apoštol Pavel, že
Jsem moc ráda, když můžu sloužit
společně se svojí maminkou,
které je už přes 90.
Věnujeme se různým
formám služby a užíváme si to.
Za ty roky si několik lidí
z mojí rodiny řeklo o biblický kurz.
A někteří z nich se dali pokřtít.
Miluju, když se moje maminka,
dcera a já sejdeme,
hrajeme na kytaru, zpíváme
a vidíme, jak se všichni dobře baví.
Už se nemůžu dočkat, až se v novém
světě znovu uvidím se svým tátou.
Pořádně ho obejmu, ukážu mu děti
a zase ho přivedu k mamince.
Doufám, že to bude někde u moře.
A pak, na to se nejvíc těším,
si všichni společně zase zazpíváme.
Moje osobní rozhodnutí je
zůstat Jehovovi věrná napořád.
To bylo krásné vyprávění.
Sestra Phillipsová
se spoléhala na Jehovu
a on za to ji i její rodinu
bohatě odměnil.
Jehova chce,
abychom se na něj spoléhali,
obzvlášť, když zažíváme
něco opravdu těžkého.
V ranním uctívání
teď bude bratr Lett mluvit o tom,
jak se na Jehovu můžeme
spolehnout během pronásledování.
Naše dnešní téma je
„Svatý duch nám dává sílu
zvládnout pronásledování“.
V komentáři k verši na dnešní den
se píše o různých
formách pronásledování,
se kterými se Boží lid setkává.
Ale v samotném tom verši,
v Zecharjášovi 4:6,
je ujištění, že ať už nás potká cokoli,
tak se svatým duchem
to dokážeme zvládnout.
Proč to ale Satan vůbec dělá?
Proč nás vlastně pronásleduje?
Protože chce, aby se
Jehovovi služebníci vzdali,
aby nebyli Jehovovi věrní ve všem.
Satan je totiž obrazný lev
a my z Bible víme,
že „hledá, koho by pohltil“.
Když doslovný lev něco pohltí,
tak co se s tím stane?
No, stane se to jeho součástí,
součástí těla toho lva.
A tohle chce Satan udělat nám.
Chce, aby se ti,
kdo „nejsou částí světa“,
stali částí světa, jeho systému,
obrazně řečeno jeho samotného.
Ale my jsme rozhodnutí
to nikdy nepřipustit,
samozřejmě s pomocí svatého ducha.
Jaké jsou třeba formy pronásledování,
které Satan proti Božímu lidu
používal a dál používá?
Ukážeme si pět z nich.
A my pochopitelně nevíme,
kterou ještě před Armagedonem
zažijeme my osobně
nebo někdo z našich blízkých.
Ale chceme být rozhodnutí,že ať už nás
potká jakékoli pronásledování,
zůstaneme Jehovovi věrní
a budeme v tom pomáhat i ostatním.
První forma jsou zákazy.
V průběhu historie byli
svědkové Jehovovi
zakázaní ve víc než stovce zemí,
a to od Albánie až po Zimbabwe.
Takže můžeme říct, že nás
zakazují země od A až po Z.
No a podobné zákazy
byly i v biblických dobách.
V roce 522 př. n. l.
vyšel výnos, který zakazoval
obnovu chrámu.
Nebo v prvním století měli učedníci
na různých místech zákaz kázat.
Ale protože ten zákaz nedodržovali,
vláčeli je „před krále a místodržitele“.
Ale jak jim pomohl svatý duch,
když je vláčeli
před ty krále a místodržitele?
A jak pomůže nám, když se nám to stane?
Na odpověď se podíváme do Matouše
10. kapitoly a od 19. verše.
Matouš 10:19.
Jak nám svatý duch pomůže?
Ježíš tady říká:
„Ale když vás vydají,
nedělejte si starosti,
jak nebo co budete říkat
[nebo jinými slovy
nestresujte se tím, proč?],
protože v tu chvíli
vám bude dáno, co máte říkat.
Vždyť nebudete mluvit vy sami,
ale bude skrze vás
mluvit duch vašeho Otce.“
Takže to není jen na nás,
taky se musíme snažit.
Ale podle toho verše
nám svatý duch pomůže,
abychom věděli, co máme říkat.
Teď další forma pronásledování.
Vězení.
Křesťanům v prvním století
se to stávalo často
a Ježíš je na to předem upozornil.
V Lukášovi 21:12 řekl:
„Lidé se vás chopí
a ... budou vás vydávat ... do vězení.“
A děje se to až dodnes.
V průběhu let se do vězení
dostala spousta svědků Jehovových.
Víme, že tuhle formu pronásledování
hodně často používá
Rusko a jeho spojenci,
ale zdaleka nejsou sami.
Dělají to i jiné vlády.
Takže je důležité, abychom se
za uvězněné bratry modlili.
Často si to připomínáme,
abychom se modlili za ty,
kdo jsou ve vězení v Eritrei,
Turkmenistánu, Rusku a jinde.
A moc se mi k tomu líbí
myšlenka z Hebrejcům 13:3:
„Pamatujte na ty,
kdo jsou ve vězení,
jako byste byli uvězněni s nimi.“
I když teď možná ve vězení nejsme,
stát se nám to může
a věřím, že potom budeme moc rádi,
když se za nás budou bratři modlit,
jako by byli ve vězení s námi.
Třetí forma pronásledování je,
když naše děti vyloučí ze školy.
Satan ví, že když sáhne rodičům na děti,
je to jako kdyby jim sáhl do oka.
Doufá, že ta bolest je donutí,
aby slevili z Božích zásad.
Ve Spojených státech to byl
velký problém ve 40. letech.
Ale úplně to samé, to,
že děti vylučovali ze škol,
se v průběhu desítek let
dělo v mnoha různých zemích.
Možná vám to připomíná
toho mladého muže,
kterého vyloučili ze synagogy
kvůli tomu, že uvěřil v Ježíše.
O čtvrté formě
pronásledování se dočteme
ve Zjevení 13:16, 17.
Píše se tam o divokém zvířeti
neboli vládách Satanova světa,
které tlačí na všechny lidi,
nutí je, aby přijali
„označení na pravou ruku nebo na čelo“.
A když ne, tak nemůžou
„kupovat ani prodávat“.
Takže o jakou formu tady jde?
O ekonomický tlak,
který má naše bratry donutit,
aby přestali být politicky neutrální.
A zase, je to jedna z metod,
které Satan často a rád používá.
Takže kvůli svojí neutralitě
bratři třeba přicházejí o práci
nebo lidi bojkotují jejich podnikání.
Hrozné problémy,
ať už ekonomické, nebo jiné,
měli třeba bratři v Malawi jenom proto,
že si odmítli koupit
stranickou legitimaci za 25 centů.
Věděli, že i když ta legitimace
nestála moc peněz,
tak v duchovním ohledu
by za ni opravdu draze zaplatili.
A to nechtěli.
Pátá a poslední forma pronásledování,
o které budeme dneska mluvit,
je v Matoušovi 5:11.
Ježíš tady říká:
„Šťastní jste,
když vás ... kvůli mně uráží,
pronásledují a říkají o vás
nejrůznější zlomyslné lži.“
O co jde?
O pomluvy.
Třeba v médiích
nás pomlouvají úplně běžně.
Ježíše taky pomlouvali.
Říkali, že má démona,
že je rouhač, nenasyta, opilec.
Křesťany v prvním století
samozřejmě taky pomlouvali.
Všimněte si, co řekli
židovští vůdci apoštolu Pavlovi.
Je to ve Skutcích 28:22.
Řekli mu:
„Víme,
že se proti této sektě všude mluví.“
I tehdy byli bratři terčem pomluv.
Ale s pomocí svatého ducha
se pomluvy dají zvládnout.
Takže ještě jednou.
To bylo pět různých
forem pronásledování.
Mluvili jsme o zákazech, vězení,
o tom, když naše děti vyloučí ze školy,
o ekonomickém tlaku,
abychom porušili svoji neutralitu,
a o pomluvách.
Existuje spousta dalších forem,
ale ať už nás potká kterákoli z nich,
tak svatý duch nám pomůže,
abychom to dokázali zvládnout.
Ale teď jedna důležitá otázka:
Jak můžeme získat
svatého ducha a nepřijít o něj?
Tři způsoby teď stručně zmíním.
V Lukášovi 11:13
Ježíš říká, že „nebeský Otec
[dá] svatého ducha
těm, kdo ho prosí“.
Takže modlitba.
Zadruhé, chodíme na shromáždění,
do služby, čteme si Bibli,
zkrátka děláme všechno pro to,
aby nás svatý duch vedl.
Zatřetí, Efezanům 4:30:
„Nezarmucujte Božího ... ducha.“
Nechceme dělat nic,
co by bránilo tomu,
aby svatý duch působil v našem životě.
Takže o něj prosíme,
děláme všechno pro to, aby nás vedl,
a nic, co by bránilo jeho působení.
A pak nám tahle největší
a nejmocnější síla ve vesmíru
bude pomáhat čtyřmi způsoby.
Jaké to jsou?
Tři z nich zmínil Ježíš v Janovi 14:26:
Svatý duch bude náš
„pomocník“ (první věc),
bude nás učit (druhá věc)
a „připomene [nám] všechno“,
co Ježíš vyučoval (třetí věc).
Takže je to takový náš připomínač.
A na to je dobré pamatovat.
Proste Jehovu, aby svatý duch
sloužil jako váš připomínač,
až vás budou pronásledovat,
aby vám připomněl to,
co zrovna v tu chvíli budete potřebovat.
A ten čtvrtý způsob
najdeme v Janovi 16:13,
kde Ježíš řekl,
že svatý duch nás povede,
abychom „pochopili celou pravdu“.
Takže to jsou ty čtyři způsoby.
Bude to váš pomocník,
učitel, připomínač a průvodce.
Kdybyste potřebovali projít
nebezpečným minovým polem,
určitě byste byli za spolehlivého
průvodce moc vděční.
A k čemu to nakonec povede?
Jaký bude výsledek?
Ať už nás potká cokoli,
tak se nenecháme
pohltit Ďáblem ani tímhle světem.
Naopak, nebudeme
částí tohohle světa
a budeme moct říct to,
co je ve verši na dnešní den:
„Ne vojenskou silou ani mocí,
ale [Jehovovým svatým] duchem“
jsme pronásledování zvládli.
Nikdy mě nepřestane ohromovat,
že tu nejmocnější sílu ve vesmíru
máme k dispozici,
kdykoli to potřebujeme.
V hudebním videu si všimněte,
jakými způsoby svatý duch
pomáhá jednomu mladému bratrovi,
aby neztrácel naději,
i když to vůbec nemá jednoduché.
Jsi smutný,
Otče můj,
když právo prohrává.
Jsem zoufalý
jak v síti pták,
a tak se ptám, co dál.
Kdy vzlétnu zas, proč právě já,
jak snášet bezpráví?
Den pomsty tvé je blíž a blíž,
nejsi lhostejný.
Já tváří v tvář všem zkouškám,
chci čekat s vírou dál.
Vím, jsi přítel v nouzi,
vím, jak máš právo rád.
Chci zvládnout strach a neuhnout,
až přijde útok zlých,
ať zákaz vlád, pak mříž a hlad
i křik všech příbuzných.
Jsi skála má, chci blíž ti být,
tak vroucně prosím dál:
Klid svůj mi dej a síly víc,
ať můžu zpříma stát.
Já tváří v tvář všem zkouškám,
chci čekat s vírou dál.
Vím, jsi přítel v nouzi,
vím, jak máš právo rád.
Soudy právo přehlíží,
zákony vlád nestačí.
Právu brány otvíráš.
Jsi spravedlivý Bůh,
tvůj mír je skutečný.
Já tváří v tvář všem zkouškám,
chci čekat s vírou dál.
Vím, jsi přítel v nouzi,
vím, jak máš právo rád.
Ani vězení nedokázalo
oslabit naději toho mladého bratra.
Místo aby se zaměřoval
na tu nespravedlnost, která se mu děla,
představoval si věci,
které mu dodávaly sílu:
Jak je ve službě, na shromáždění
nebo na návštěvě u bratrů a sester.
Slyšeli jste v tomhle díle něco, co vám
dodalo sílu do dalších dnů a týdnů?
Říkali jsme si, že je důležité
vydávat svoji emoční energii moudře
a že jeden z nejlepších způsobů
je pomáhat druhým.
Viděli jsme, jak mají někteří
větší radost ze služby díky tomu,
že se přizpůsobili lidem,
se kterými vedou biblický kurz.
A taky jsme si ukázali, co všechno
se můžeme naučit z knihy Jonáš.
V dnešní videopohlednici
se podíváme do jihovýchodní Evropy,
do země, která se jmenuje Černá Hora.
Její název pravděpodobně
odkazuje na tmavé lesy,
které pokrývají zdejší pohoří.
Navzdory svému jménu je Černá Hora
země plná barev a života,
která jako klenot
září u Jaderského moře.
Kaňon řeky Tara je jedním
z nejhlubších kaňonů v Evropě.
Na Skadarském jezeře,
největším jezeře na Balkáně,
najdete úžasnou ptačí rezervaci,
kde hnízdí skoro 280 druhů ptáků.
Řada turistů jezdí
do historického města Kotor,
aby se pokochali nádhernými výhledy,
prošli si krásné uličky nebo si na kole
vyjeli slavné serpentýny.
Moderní dějiny Černé Hory
jsou poznamenané válkami a utrpením.
V roce 1918 Černou Horu anektovalo
království Srbů, Chorvatů a Slovinců.
To se v roce 1929
přejmenovalo na království Jugoslávie,
do kterého patřila
dnešní Bosna a Hercegovina,
Chorvatsko, Kosovo,
Severní Makedonie,
Černá Hora, Srbsko a Slovinsko.
Po druhé světové válce se z toho
stala socialistická Jugoslávie,
která se rozpadla v roce 1992.
V roce 2006 Černá Hora
vyhlásila nezávislost na Srbsku.
Kvůli tomu všemu, čím si lidé
v Černé Hoře museli projít,
si hodně váží takových vlastností
jako je čestnost,
pokora, obětavost a úcta k druhým.
Ve 20. letech
mladý muž ze Srbska, Franz Brand,
poprvé uslyšel dobrou zprávu
na přednášce v Rakousku.
I když tuhle přednášku
přerušili výtržníci,
na to, co tam slyšel,
už nemohl zapomenout.
A rozhodl se, že o pravdě z Bible
musí mluvit s druhými.
Po návratu do rodného města začal
spolu s několika dalšími zkoumat Bibli.
Pak se přestěhoval
do Mariboru ve Slovinsku,
kde si našel práci jako holič.
Zatímco holil svoje zákazníky,
mluvil s nimi o pravdě
a oni tiše poslouchali.
Mezitím Alfred Tuček,
dirigent orchestru královské gardy,
dostal od svého kolegy
nějaké naše publikace.
Opustil dobře placenou práci
ve vojenském orchestru
a stal se z něj jeden z prvních
průkopníků v bývalé Jugoslávii.
Počátkem 30. let na různých místech
spolu s dalšími bratry
promítal fotodrama Stvoření.
On a jeho manželka Frida
cestovali na kole a na motorce
a kázali všude možně
na území dnešního Chorvatska,
Makedonie, Černé Hory a Srbska.
Dneska je v Černé Hoře
432 zvěstovatelů.
To je o čtyři procenta
víc než v roce 2024
a pořád mají rádi službu.
Skoro jedna třetina z nich
slouží v průkopnické.
Stejně jako tu mají různorodou krajinu,
používají i různorodé formy služby.
V hlavním městě Podgorica
je sbor Podgorica sever,
který má na starosti obrovský obvod.
Někteří zvěstovatelé
to mají do sálu asi 100 kilometrů
a cesta na shromáždění
jim trvá skoro dvě hodiny.
Jednou nebo dvakrát za měsíc
zvěstovatelé z Podgorice
vyrazí do vzdálených vesnic, aby tam
sloužili s místními bratry a sestrami.
Snaží se při tom
mluvit s co nejvíce lidmi.
Ráno začnou schůzkou
třeba v parku, přes den jsou ve službě,
pak se připojí na shromáždění
přes videokonferenci,
přespí u místních bratrů a sester
a další den se vrací domů.
Jih Černé Hory
je známý nádhernými plážemi
a v sezóně je tu
dvakrát víc turistů než místních.
V těchhle měsících
se proto zvěstovatelé soustředí
hlavně na službu na veřejnosti
v turistických oblastech
a mimo sezónu zase na službu
dům od domu a ve firmách a obchodech.
A přináší to skvělé výsledky.
V roce 2024 se Památné slavnosti
zúčastnilo 769 lidí.
37 zvěstovatelů ze sboru Herceg Novi
posílá srdečné pozdravy všem
svým bratrům a sestrám po celém světě.
Sledovali jste JW Broadcasting
ze světového ústředí svědků Jehovových.


-