JW subtitle extractor

Vítejte u JW Broadcasting®!
Tenhle měsíc uvidíme,
co nám pomůže se na sebe dívat
tak, jak nás doopravdy vidí Jehova.
Budeme hledat poklady v knize Micheáš
a naučíme se něco o poctivosti a pokoře.
A uvidíme, jak moc
může na druhé zapůsobit,
když pro ně uděláme něco laskavého.
Sledujete JW Broadcasting!
Milí bratři a sestry,
už jste se někdy cítili
jako tahle sestra, která napsala:
„Bez ohledu na to,
jak velmi miluji Jehovu
nebo jak velmi se namáhám sloužit mu,
stále mám pocit, že nejsem dost dobrá.“
Naše nedokonalé srdce
nám někdy může říkat,
že ať už se snažíme sebevíc,
Jehova s námi
nikdy nemůže být spokojený.
Nebo i když víme,
že Jehova odpouští, tak pořád
máme výčitky svědomí kvůli tomu,
co jsme v minulosti řekli nebo udělali.
Naše hříchy nebo chyby,
které jsme udělali kdysi dávno,
se nám můžou pořád
dokola přehrávat v hlavě
a to nám může brát sílu a radost.
Takové pocity má pravděpodobně
čas od času každý z nás.
Proč to můžeme říct?
No, pojďme se podívat na to,
co Jehova nechal
zapsat v 1. Jana 3:19, 20.
Tohle jsou
klíčové verše dnešního proslovu,
který má námět
„Bůh je větší než naše srdce“.
1. Jana 3:19, 20 říká:
Všimněte si, že Jan
tady používá množné číslo:
„Ujistíme“ své srdce o jeho lásce.
Ať už by nás „naše“ srdce
odsuzovalo za cokoli.
Takže jak je z toho vidět,
dokonce i apoštol Jan
ze sebe někdy mohl mít špatný pocit.
Vysvětlil ale, proč si můžeme být jistí,
že Jehova se zaměřuje
na to dobré, co v nás je.
Jan v tom 19. verši říká,
že „pocházíme z pravdy“.
Jak jsme se stali křesťany?
Jak to všechno začalo?
Slyšeli jsme pravdu
z Božího Slova a přijali ji.
Uvěřili jsme
v Ježíše Krista a v to, co učil.
Držíme se dál od světa a jeho lží.
Snažíme se napodobovat Krista,
milovat bratry a sestry
a dělat to, co je správné.
Takže ano, „pocházíme z pravdy“.
Právě pravda z nás udělala to, kým jsme.
Už jenom díky tomu si můžeme být jistí,
že máme Jehovovo schválení
a patříme do jeho rodiny.
I tak se ale může stát,
že nás naše srdce bude odsuzovat.
Kdy se to může stát a proč?
Souvisí to s naším svědomím.
Většinou když se
v Božím Slově mluví o srdci,
je to v obrazném smyslu.
Myslí se tím to,
kým jsme uvnitř, celá naše osobnost.
Strážná věž z 1. srpna 1997 uvedla:
„Bible také dává do spojitosti
svědomí s obrazným srdcem,
které je sídlem našich pocitů a emocí.“
Pak je tam uvedený verš z Římanům 2:15,
kde Pavel vysvětlil,
jak svědomí funguje,
a to i u lidí, kteří tehdy
neznali Mojžíšův zákon.
Přečteme si to.
Římanům 2:15:
Takže svědomí, které máme od Boha,
nás může obviňovat, nebo omlouvat.
Může nás varovat,
abychom neudělali něco špatného.
Svědomí se nám taky ozve
po tom, co jsme udělali něco špatného.
Když David utíkal před králem Saulem,
v jeskyni mu uřízl kus pláště.
1. Samuelova 24:5 říká,
že potom ho „začalo ... trápit svědomí“.
Nebo podle poznámky,
že ho doslova „udeřilo srdce“.
Svědomí Davidovi říkalo,
že se k Saulovi, kterého Jehova
dosadil za krále, zachoval neuctivě.
Takže svědomí je jako soudce,
který nás zhodnotí a vydá rozsudek.
Výčitky svědomí můžou vést k tomu,
že se budeme kát a něco napravíme.
Na druhou stranu, když je
naše svědomí až moc přísné,
hrozí, že se budeme
utápět v pocitech viny
a myslet si, že nám
Jehova nemůže odpustit,
bez ohledu na to,
jak moc toho litujeme.
Nebo nám přísné svědomí
a srdce můžou říkat,
že musíme být dokonalí,
abychom se Bohu líbili.
Jak už jsme si řekli,
Pavel v Římanům 2:15
popisuje naše svědomí jako soudce,
který rozhoduje o naší vině.
Můžeme si to představit tak,
že jakoby stojíme u soudu.
Soudce, to naše svědomí,
si vyslechne všechno,
co o nás říkají svědkové,
neboli naše myšlenky,
všechna fakta a důkazy.
Dobrý soudce si vyslechne
svědky na obou stranách,
aby ten rozsudek mohl být spravedlivý.
Jenže co když soudce vyslechne
jenom svědky na straně obžaloby?
Ty myšlenky, které nás obviňují,
požadují spravedlnost a tvrdý trest.
Jako by soudci říkaly:
„Ať nikdy nezapomene na to, co udělal.
Měl si to líp rozmyslet. Je to slaboch.
Má špatné touhy. A zaslouží si
jít do vězení na hodně dlouho.“
A tak ten soudce,
který vyslechl jenom obžalobu
a nedal druhé straně
žádný prostor vás hájit,
vynese rozsudek:
„Vinen v plném rozsahu.
Odsuzuji vás do vězení.“
Podobně naše svědomí,
když není dobře vyškolené,
může být jako ten nespravedlivý soudce,
který nás odsoudí do obrazného
vězení v podobě pocitů viny.
Zacyklíme se do těch negativních pocitů
a kvůli tomu nejsme
schopní se hnout z místa.
Jaký soudce je vaše svědomí?
Nezapomeňte, že je v pořádku,
aby nás naše dobře
vyškolené svědomí taky omlouvalo,
když máme až moc kritické myšlenky.
Takže aby nás naše
svědomí posuzovalo správně,
musíme ho školit tak,
aby znalo nejen Jehovovy zákony,
ale taky Zákonodárce,
našeho nejvyššího soudce.
Všimněte si, co k tomu
řekla Strážná věž z 1. prosince1977
v článku Školme své svědomí,
aby lépe reagovalo:
A o tom to je.
Bible říká,
že Jehova miluje spravedlnost,
ale že je taky rozumný
v tom, jak nás posuzuje.
Je plný milosrdenství a věrné lásky.
Je přímo zosobněním lásky.
Když víme, jaký Jehova je,
mělo by to naše svědomí formovat tak,
aby nás posuzovalo vyrovnaně.
Na jednu stranu si nechceme
omlouvat špatné jednání,
ale na druhou stranu na sebe
nechceme být ani přehnaně přísní.
Takže když se
vrátíme k našemu přirovnání,
ten dobrý soudce, který zná Jehovu,
si taky vyslechne
svědky na naši obhajobu.
To můžou být myšlenky, které říkají:
„Počkat, toho člověka
nedefinují jen jeho dřívější chyby.
Je čas odpustit a všechno to smazat.
Už za to zaplatil.
Pocity viny ho trápily už dost dlouho.
Vždyť už se kál.
Svoji minulost nezmění, ale podívejte,
jak dokázal, že toho lituje.
Teď je to úplně jiný člověk.“
Když známe Jehovu
a chápeme, že on zná nás,
máme jistotu, že nám odpustil, „ať už
by nás naše srdce odsuzovalo za cokoli –
protože Bůh je větší
než naše srdce a ví všechno“.
To nás může povzbudit.
Jehova zná naše obrazné
srdce, ví, jací jsme uvnitř.
Ví o našich chybách,
ale taky vidí naše pohnutky,
naše pocity, to, že chceme dělat to,
co je správné, a jaký máme potenciál.
Bere v úvahu všechny
okolnosti, které nás ovlivňují.
Dokonce i naše geny nebo nedostatky,
které jsme zdědili po našich předcích.
O Jehovově milosrdenství
se v Hlubším pochopení píše tohle:
„Je zřejmé, že základní
a největší vada, kterou lidstvo trpí,
vznikla následkem hříchu zděděného
po praotci lidstva, po Adamovi.
Všichni ... zoufale potřebují pomoc.
Lidstvu jako celku
Jehova ... prokázal milosrdenství,
když opatřil prostředek, aby lidé
mohli být této těžké vady ... zbaveni.“
Takže můžeme říct, že Jehova
nás vnímá jako znevýhodněné lidi,
a to ho vede k tomu,
aby k nám byl milosrdný.
Podívejme se na jednu situaci,
kdy Jehova ukázal, že je větší
než srdce jednoho jeho služebníka.
Zamyslíme se nad Petrem.
V tu nejhorší noc svého života
Petr – ne jednou,
ale třikrát – zapřel Ježíše.
Řekl, že ho vůbec nezná.
Představte si, jak se Ježíš otočí,
podívá se na Petra
a jejich pohledy se potkají.
Myslíte si, že na tu chvíli
Petr někdy dokázal zapomenout?
Je možné, že si na to
Petr pokaždé znovu vzpomněl,
když zakokrhal kohout?
Je možné, že se mu znovu a znovu
přehrávalo v hlavě to,
co se tehdy stalo?
Jak řekl: „Neznám ho. Neznám ho.“
Možná. Nevíme to.
Ale co víme, je,
jak Ježíš Petrovi pomohl
ty přehnané pocity viny překonat.
Ten samý den,
kdy byl vzkříšen, se Petrovi objevil.
Zřejmě proto, aby mu dal
možnost mu v soukromí říct,
jak moc ho to mrzí.
Nevíme, co mu tehdy Ježíš řekl,
ale Petr na ten rozhovor
určitě nikdy nezapomněl.
Podle Jana 21. kapitoly
později dal Ježíš Petrovi
hned třikrát příležitost potvrdit,
že ho má rád, když
u toho byli i ostatní učedníci.
A pak, taky před všemi ostatními
apoštoly, svěřil Petrovi důležitý úkol.
Takže místo toho,
aby si Petr pořád v mysli opakoval
„neznám ho, neznám ho“,
měl teď novou vzpomínku.
Krásnou vzpomínku,
kterou si mohl v hlavě přehrávat.
Jehova použil svého Syna,
aby Petrovi ukázal, že je větší
než jeho nedokonalé srdce.
Takže, co jsme se dneska naučili?
Dobře fungující svědomí
netoleruje všechno,
ale není ani přehnaně přísné.
Musíme se naučit vnímat se
tak, jak nás vnímá Jehova,
a důvěřovat, že si váží všeho,
co se pro něj snažíme dělat,
a že to není krutý soudce.
Je to přesně, jak jsme četli:
„Bůh je větší než naše srdce.“
Jehova nám říká, že nás má rád,
a pomáhá nám
sloužit mu s jistotou a radostí.
A tak se nebojme to přijmout.
Podívejme se, jak se to naučili
někteří bratři a sestry
a co jim pomáhá
bojovat s pocity méněcennosti.
Je hrozně těžký řešit něco,
co víte, že jen tak nezmizí,
a není to vidět.
Máte to prostě v sobě.
Měli jsme fakt moc hezkej život.
Měli jsme dvě děti, manžel byl starší,
já jsem byla v průkopnické.
A pak jednoho dne,
naprosto nečekaně, zemřel.
Z minuty na minutu jsem byla vdova.
To slovo jsem nesnášela.
Jako by mě najednou oslabilo.
Nevěděla jsem, kdo vlastně jsem.
Cítila jsem se bezcenná, úplně ztracená.
Když jsem byl malý, tak ten,
kdo měl v mém životě plnit úlohu táty,
se o mě nestaral.
Když vyrůstáte s tím,
že vás pořád někdo shazuje,
máte pocit, že nejste dost dobří,
že jste k ničemu,
tak se to pak
s váma táhne až do dospělosti.
Pořád s těmi pocity bojuju.
Když mi bylo 22, zjistili mi OCD.
To je obsedantně kompulzivní porucha,
kdy máte pořád nutkání něco kontrolovat.
Pořád o něčem pochybujete.
Ty myšlenky vás pronásledujou.
Máte pocit, že jste udělali něco špatně.
Může vás to
donutit zavolat na sebe policii.
Je to fakt šílený,
protože ty pochybnosti neberou konce.
Zbavit se těch negativních myšlenek,
to je neustálý boj.
Rozhodně to není něco,
co už bych měl zvládnutý.
Chtěla jsem druhým říkat,
že to zvládám, že jsem v pohodě.
Ale nebylo to tak.
Může vás to paralyzovat.
A asi by se mi to stalo
nebýt Jehovy a bratrů a sester.
Mám kamaráda, co má taky OCD.
A když jsem zjistil,
že oba řešíme to samý,
ty samý myšlenky, stejný obsese, obavy,
strašně to pomohlo.
Měl jsem pocit, že mi ho poslal Jehova.
Moct někomu napsat:
„Dneska je mi mizerně“.
A on: „Co můžu udělat?“
„Já nevím,
prostě si potřebuju postěžovat.“
„OK, poslouchám.“
Stává se,
že si mám připravit nějaký úkol
a nemyslím si,
že jsem ta nejlepší volba.
Nemyslím si, že bych se na to
nejvíc hodil, a nejspíš taky ne.
Ale vím, že Jehova vidí, že se snažím.
Vnímám to přesně tak,
jak je to ve Zjevení 4:11,
že Jehova si zaslouží všechno,
co jsem schopný mu dát,
všechnu tu „slávu, čest a moc“.
Zaslouží si to a vím, že si toho váží.
A že má radost,
když děláme, co můžeme,
i když se cítíme jako úplné nuly.
Prostě musíte jít do sálu,
být tam s bratrama a sestrama,
i když víte, že to celé probrečíte,
že ty písničky probrečíte.
To je v pohodě.
Je v pohodě dát najevo emoce,
nechat si pomoct.
Fakt to stojí za to,
protože vás to sblíží se sborem,
sblíží vás to s Jehovou.
Každej den se musím snažit,
abych se viděl tak, jak mě vidí Jehova.
Ale hodně v tom pomáhá modlitba.
A taky už jenom to vědomí,
že Jehova ví, že mám OCD.
Někdy začnu panikařit,
ale pak se modlím a prosím Jehovu,
aby mi pomohl se uklidnit
a srovnat si myšlenky.
Další věc, která mi pomáhá,
je, když vidím, jak Jehova
odpovídá na moje modlitby.
Fuu!
To mě nejvíc dojímá.
Protože když se modlíte,
něco zoufale potřebujete,
nikomu o tom neřeknete,
ale Jehova vám to najednou dá,
je vám jasné, že to je jeho práce.
Cítím, že Jehova je na mé straně.
Musíte vnímat Jehovu
jako svého Otce, stejně jako Ježíš.
V Janovi v 17. kapitole
se těsně před smrtí modlí
a když jsem to četl, úplně jsem viděl,
jak měli s Jehovou blízký vztah.
A říkal jsem si, že přesně takovýhle
vztah s Jehovou potřebuju i já.
Hodně mi pomáhalo,
když jsem si v Bibli četla různé pasáže,
ze kterých je vidět,
jak se na vdovy dívá Jehova.
Časem mi došlo,
že je vidí úplně jinak než tenhle svět.
V minulosti Jehova nastavil pravidla,
jak se mají Izraelité ke vdovám chovat.
Došlo mi u toho,
že Jehova se o mě postará.
Slovo „vdova“
už mi přestalo nahánět hrůzu.
Teď vím, že Jehova má pro mě
zvláštní místo ve své náruči.
Pro Jehovu máte mnohem větší cenu,
než jakou si vůbec dokážete představit.
Může vám pomoct vidět svoji hodnotu.
Ta jeho láska, to je něco,
co dokáže doplnit všechno, co vám chybí.
Jehovovy myšlenky
jsou mnohem vyšší než ty naše.
Ví o všem, co prožíváte.
Zná každý váš pocit,
obavu, bolest, ale taky radost.
Buďte si jistí, že Jehova vás má rád.
Jsme moc vděční, že se můžeme modlit
a že máme přátele, kteří nás mají rádi.
Jak řekla sestra Woodová:
„Jehova má pro nás
zvláštní místo ve své náruči.“
Později tenhle měsíc se můžeme
těšit na interview s ní v plné verzi
a ještě víc se naučit z toho, co zažila.
Když je k nám někdo laskavý,
přirozeně pak chceme
být takoví k druhým i my.
Nejlepší příklad v tom,
jak být laskavý, nám dal Jehova
a v dnešním díle Železo se ostří
železem uvidíme, jak na to.
Ahoj, jsem Jonathan.
Vítejte u Železo se ostří železem.
Jedna z vlastností, které k Ježíšovi
přitahovaly nemocné lidi,
hříšníky i děti, byla laskavost.
A právě o té dneska budeme mluvit.
Ježíš byl stejně jako Jehova
laskavý k dobrým i ke špatným lidem.
A přitom nezáleželo na tom,
jestli ti lidi byli laskaví k němu
nebo jestli ho měli rádi.
Vůbec ne.
Ježíš byl vždycky laskavý,
protože chápal,
jaký vliv to na lidi může mít
a taky že tím dělá čest Jehovovi.
Ale co my?
Ke komu můžeme být laskaví my?
A kdy?
Návštěvní hodiny skončily.
Laskavě odejděte.
Aha, jasně.
Pardon.
Ale ještě máme čas.
Ještě pět minut.
To neřeš, Emily.
Tak my už radši půjdem.
Ale brzo jsme tu zas.
To bylo od naší sestry rozumné.
Řekla si, že bude lepší v klidu odejít,
i když pár minut ještě měly.
Ale mohla udělat ještě něco?
Když chceme být laskaví,
čím musíme začít?
Být empatičtí.
Zamyslete se:
Co ten člověk, se kterým mluvím,
asi tak řeší nebo co potřebuje?
A pak si ho vyslechněte.
Tak ukážete, že vám na něm záleží.
Holky, klidně běžte napřed.
Já tady jenom něco...
– Promiňte.
– Ano?
Jen jsem chtěla poděkovat,
jak se staráte o moji kamarádku.
Nemáte zač.
Omlouvám se, že jsem na vás tak vyjela.
Jenom...
chybí nám personál a je toho moc.
To je úžasné, co?
Stačilo jen hezky poděkovat.
Ta sestřička to určitě potřebovala.
Když nám někdo řekne, jak se cítí,
chceme k němu být milí a uctiví.
A to je náš druhý tip.
Když nám na lidech opravdu záleží,
je to znát na tom, jak s nimi mluvíme.
Musíme dobře volit slova i tón hlasu,
abychom neřekli něco,
čím bychom je mohli urazit.
Jenom...
chybí nám personál a je toho moc.
Za to se neomlouvejte.
Pracovat jako sestřička
to musí být hezké, ale taky náročné.
Jo, třeba dneska.
Aspoň tu máte ten dobrý čaj.
No, až na to, že jsem ho rozlila
a neměla jsem čas dojít si pro nový.
Jejda, to máte dneska
vážně těžký den, co?
To teda jo.
Jinak já jsem Mandy.
Já jsem Mary.
Těší mě.
Nechám vás pracovat.
Skvělá práce, co říkáte?
Zlepšila té sestřičce náladu.
Ale teď, když už ji trochu zná,
tak by pro ni něco mohla udělat.
A to je náš třetí tip.
Být laskaví není jenom o tom,
co si myslíme a co říkáme,
ale taky co děláme.
Chceme si všímat příležitostí,
kdy můžeme někomu pomoct.
Bude to chtít náš čas,
energii, nějaké peníze?
Asi jo.
Ale rozhodně to bude stát za to.
Pardon.
Jenom jsem vám něco přinesla.
Jé, to jste nemusela.
Já vím, ale chtěla jsem.
Tak moc děkuju.
Můžu se na něco zeptat?
Ta paní, za kterou jste byla, kdo to je?
Chodí za ní spousta lidí.
Je to naše dobrá kamarádka.
Je jako rodina.
Jsme svědkové Jehovovi.
Aha.
Lidi od vás jsou vždycky moc milí.
Díky.
Víte co, Tori je moc dobrá kamarádka.
Důvod, proč jsme k lidem laskaví,
by mělo být to, že je máme rádi.
Takže i když se nám v tu chvíli
nepodaří vydat svědectví, tak to nevadí.
Ale když lidi cítí,
že nám na nich upřímně záleží,
spíš si nás pak vyslechnou.
Takže tady to máme.
Tři tipy, které nám pomůžou být laskaví:
Přemýšlejte, co ten člověk
asi tak řeší nebo co potřebuje.
A když o tom začne mluvit,
tak poslouchejte.
Z toho, jaká slova a tón hlasu zvolíme,
lidé poznají, jestli nám na nich záleží.
Vyhledávejte takové příležitosti.
Možná pak budete moct
někomu říct o Jehovovi.
Ale nezapomeňte,
důležitější než nějaká metoda nebo tip
je být jako Ježíš a mít ty lidi rád.
Protože, jak se píše v Bibli,
„láska je ... laskavá“.
Takhle laskaví budeme,
když na svoje srdce
necháme působit Boží Slovo.
Teď uvidíme ukázku toho,
jak si z biblických veršů
můžeme vzít co nejvíc.
Budeme hledat poklady v knize Micheáš.
Takže kniha Micheáš.
Vědělas o ní něco?
Akorát že Micheáš 6:8
je mamčin oblíbený verš.
Ale jak ta kniha souvisí
se zbytkem Bible, to moc ne.
To jsme na tom podobně.
Takže jak jsi na to šla?
No, nejdřív jsem
musela zjistit, jaký je kontext,
abych si to dokázala nějak zařadit.
Skvělý nápad.
Kontext při studiu hodně pomůže.
Jak jsi ho zjišťovala?
Začala jsem křížovými odkazy.
Ty mě dovedly
do 2. Paralipomenon, kapitol 27–29.
Tak jsem zjistila,
kdy vlastně Micheáš prorokoval.
Sloužil za vlády tří králů:
Jotama, Achaze a Ezekjáše.
A za vlády Achaze
to v Judsku nebylo nic moc.
To teda ne.
Byl to hrozný král!
Dokonce obětoval svoje děti.
Ti lidi ale nebyli o moc lepší.
V Bibli se píše,
že i za vlády dobrého krále Jotama...
Jo.
A Micheáš dostal za úkol
na to všechno upozorňovat.
Musel prorokovat,
že Samaří a Jeruzalém čeká zničení.
Ale u Jehovy nikdy není nic ztracené.
No jasně!
Jehova má obrovskou trpělivost,
ale ne donekonečna.
Protože je spravedlivý
a chce chránit nevinné lidi,
musel proti Izraeli zakročit.
Micheáš ale taky prorokoval,
že se Izraelité jednou vrátí.
A z toho je vidět, že Jehova to s nimi
nevzdal a chtěl s nimi mít dobrý vztah.
To je fakt!
Takže Micheáš věrně prorokuje
a předává tu důležitou zprávu od Jehovy.
A je zajímavé, že to je vlastně
hodně podobné tomu, co říkal Izajáš.
Tak třeba jsem si všimla,
že to, co je u Micheáše 4:1–3,
je v podstatě skoro to samé,
co je u Izajáše 2:2–4.
Dobrý, ne?
No jo, máš pravdu.
To byl super nápad to takhle porovnat.
Musím to takhle dělat
i u dalších knih v Bibli.
A Izajáš začal prorokovat jako první.
Takže i když to mohlo vypadat
mmm, no, jak bych to tak řekla,
že to je pořád to samé dokola,
tak oba poslušně dělali to,
co po nich Jehova chtěl.
Takže myslíš,
že ti lidi si mohli říkat něco jako:
„Micheáši,
tohle už jsme slyšeli od Izajáše?“
Rozhodně.
A Micheáš si mohl říkat,
že Jehova musí mít ty lidi opravdu rád
a hrozně moc chce, aby to pochopili.
Tak bych si z toho chtěla vzít,
že mám být víc jako Micheáš
a nevzdávat to s lidmi ve službě,
i když se může zdát,
že jim říkáme pořád to samé.
A co se líbilo tobě?
Mě zaujal verš, kde je…
No, možná si to radši přečti.
Je to Micheáš 3:5:
Mmm, dobře…
– Hm, trochu zvláštní, co?
– Jo.
Ale mám tyhle složitější verše ráda,
protože mě to nutí, abych zpomalila
a pořádně se nad tím zamyslela.
Když k tomu není moc odkazů
nebo tomu úplně nerozumím,
snažím se to rozebrat kousek po kousku
a přemýšlím,
co se tím vlastně chce říct.
To se mi líbí.
To si napíšu.
Takže:
Tak jo, první kousek skládačky:
Jehova tady v tom verši
odsuzuje falešné proroky,
kteří „když mají co kousat,
prohlašují: ‚Mír!‘“.
A je k tomu i poznámka,
která říká: „Nebo ‚když koušou‘.“
Co myslíš, že to znamená?
Mmm... Působí to na mě,
že když lidé dali prorokům
něco k jídlu, aby měli co kousat,
tak jim prorokovali mír.
Jo, vypadá to tak.
Když jim lidi něco dali, třeba jídlo,
proroci jim říkali dobré věci.
Ale když jim nic k jídlu nedali,
ti samí proroci říkali, že bude válka.
To je stejné
jako ten dnešní sobecký postoj:
„A co z toho budu mít já?“
Ten verš mi připomíná,
že Jehovovi záleží na mých pohnutkách
a na tom, jak se chovám k ostatním.
Nic mu neunikne.
Přivedlo mě to na myšlenku,
jestli dělám věci pro druhé proto,
že je mám upřímně ráda,
nebo proto, že doufám,
že z toho budu něco mít.
Nebo moje služba: Řeším hlavně sebe,
anebo jsem ochotná něco obětovat,
abych se třeba naučila nový jazyk
nebo abych mohla chodit do služby
v době, kdy jsou lidi víc doma?
Ti falešní proroci
by nic z toho neudělali.
Svojí služby
si nevážili a nechápali tu odpovědnost.
Jehova jim to vyčítal.
A to je pro nás dobré varování.
Ale taky je to hezké,
protože z toho je vidět,
že Jehova je spravedlivý
a na jeho lidu mu opravdu záleží.
To jo.
A tím se vracíme k máminu
oblíbenému verši, Micheáš 6:8:
To je skvělý verš!
Jako by mi tu Jehova říkal:
„Nekomplikuj si to.
Když to budeš dělat takhle,
tvůj život bude mít smysl.“
To je super.
A hezky to propojuje to
všechno, o čem jsme dneska už mluvily.
Jehova poslal Micheáše,
aby odhalil zkaženost a sobectví těch,
kdo nejednali podle práva.
Micheáš Jehovu poslouchal,
protože miloval věrnost.
A nepotřeboval být známý nebo uznávaný.
Prostě pokorně chodil se svým Bohem.
Teda! Dívej,
kolik jsme toho v Micheášovi našly.
– A stačilo jenom trochu hledat.
– Jo, to je bezva.
Tohle mě fakt baví!
Máš čas, že bysme si zkusily
rozebrat ještě pár dalších veršů?
No jasně. Schválně jaké poklady
ještě v Micheášovi najdeme.
Když do hloubky přemýšlíme o tom,
co v Bibli čteme, může nám to hodně dát.
Jaké další poklady v Micheášovi najdete?
V ranním uctívání s námi
teď bratr Malenfant rozebere,
co nám to přinese,
když budeme přemýšlet o Jehovově lásce.
Slavnost na památku
Kristovy smrti nám připomíná,
jak moc nás mají Jehova a Ježíš rádi.
Na tenhle obrovský projev lásky, na to,
co pro nás Jehova a Ježíš udělali,
musíme nějak reagovat,
protože chceme ukázat,
jak moc jsme vděční za to,
že za nás Bůh obětoval Ježíše.
2. Korinťanům 5:14
nám pomáhá to líp pochopit.
Můžete si to najít se mnou
na mobilu nebo na tabletu.
Takže 2. Korinťanům 5:14, 15.
Píše se tam: „Pohání nás Kristova láska.
Došli jsme totiž k tomuto závěru:
Jeden člověk zemřel za všechny,
protože všichni zemřeli.
A zemřel za všechny, aby ti, kdo žijí,
už nežili pro sebe,
ale pro toho, kdo za ně
zemřel a byl vzkříšen.“
To, co se píše v první části
toho verše, je hodně zajímavé.
Píše se tam, že Kristova láska
nás pohání, abychom už nežili pro sebe.
Slovní spojení „pohání nás“
neznamená, že nás něco nutí,
abychom už nežili pro sebe,
nebo že děláme to, co si
Jehova přeje, jenom z povinnosti.
Ne, má to mnohem hlubší význam.
V jednom slovníku
jsem k tomu slovu „pohánět“
našel definici, která uvádí, že to slovo
může mimo jiné znamenat „vyvolat
v člověku silný pocit nebo reakci“.
A není to přesně to,
co v nás Ježíšova oběť vyvolává?
Za to, co pro nás udělal,
jsme mu ohromně vděční.
To je ten silný pocit.
A kvůli tomu jsme rozhodnutí celý život
dělat to, co se líbí Bohu.
To je ta reakce na to,
co pro nás Jehova udělal.
Stejně to cítil i apoštol Pavel.
Ten se vůbec nezdráhal mluvit o tom,
jaké pocity v něm
Ježíšova oběť vyvolávala
ani jaký vliv na něj ta oběť měla.
Najděte si prosím v Bibli
Galaťanům 2. kapitolu,
Galaťanům 2. kapitolu
a přečteme si 20. verš.
V tomhle verši Pavel vyjadřuje,
jak na něj zapůsobilo to,
co pro něj Ježíš udělal.
Takže Galaťanům 2:20.
Je tady: „Jsem přibitý
na kůlu spolu s Kristem.
Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.
A život, který teď žiji v těle,
žiji v souladu s vírou v Božího Syna,
který mě miloval a obětoval se za mě.“
To je krásná myšlenka, co říkáte?
Pavel to cítil tak,
že se Ježíš obětoval za něj osobně.
A přesně tak to je.
Ježíš Kristus zemřel za každého z nás.
Zemřel proto, abychom my
za naše hříchy už umírat nemuseli.
Další věc, na kterou bychom
měli pamatovat, je to,
že Ježíšova oběť ukazuje,
jak moc je Jehova štědrý.
A to je další hezká myšlenka.
Žijeme tedy „v souladu
s vírou v Božího Syna“.
A jak víme, Jehova je
ten největší dárce v celém vesmíru.
Dostali jsme od něj
ten nejúžasnější dar.
A je zajímavé, jak je tenhle úžasný dar
popsaný v 2. Korinťanům
9. kapitole a 15. verši.
15. verš a tam se píše:
„Díky Bohu za jeho nepopsatelný dar!“
„Nepopsatelný dar.“
To je pozoruhodná myšlenka.
Výkupní oběť Ježíše Krista,
to je něco tak úžasného,
že to ani nedokážeme popsat.
Ani nedokážeme popsat,
co všechno nám tahle oběť přináší.
V jedné Strážné věži,
konkrétně ve vydání
pro veřejnost z roku 2017,
číslo 2, se k tomu na straně 6
psalo něco, co se mi opravdu moc líbilo:
„Nikdy jsme nedostali dar
od nikoho ve vyšším postavení
ani dar z větší lásky než ten
v podobě Ježíšovy oběti.
Kvůli žádnému daru nikdo
neobětoval víc než Bůh Jehova.
Lidé nikdy nic
nepotřebovali tak jako oběť,
která by je osvobodila
od hříchu a smrti.“
A pak nádherný závěr:
„Výkupnému se žádný
jiný dar nevyrovná!“
To je krásné vyjádření,
moc hezky napsané.
Samozřejmě víme, že výkupné
je prostředek k naší záchraně.
Ale kromě toho s tím souvisí
celá řada dalších dobrých věcí.
Třeba to, že už nebudou žádné nemoci.
Nebo to, že se z naší země stane
nádherný ráj, to k tomu taky patří.
A pak ta nejkrásnější
naděje, kterou máme –
že mrtví budou vzkříšení.
Zkrátka, to, co pro nás Ježíš udělal,
je skutečně „nepopsatelný dar“.
Podívejme se, jak bychom měli podle
apoštola Petra na ten dar reagovat.
Co bychom měli dělat,
když si ho vážíme a přijímáme ho.
Najděte si to prosím.
Je to 1. Petra,
1. Petra 1. kapitola
a přečteme si verše 8 a 9.
Petr říká – a to je moc zajímavé,
jak to popsal, jak to vysvětlil.
Říká: „I když jste Krista nikdy neviděli
[a to je pravda,
neviděli jsme ho], milujete ho.
I když ho teď nevidíte, věříte v něj.“
A k čemu to vede?
„Máte nepopsatelnou a obrovskou radost,
protože dosahujete
cíle své víry – své záchrany.“
A je to tak. Je to nepopsatelná radost,
když se na chvíli zastavíme
a zamyslíme se nad tím vším,
co pro nás Jehova už udělal,
co pro nás dělá
a co nám slibuje do budoucna.
Jaký život budeme mít,
ale i to, jak nám svým
svatým duchem pomáhá,
abychom se už teď ze života radovali,
abychom mu věrně
sloužili a oslavovali ho.
Je to prostě úžasné.
A je přirozené, že cítíme
hřejivý pocit radosti hluboko uvnitř
a vnitřní klid, když trochu zpomalíme
a přemýšlíme nad těmi
dobrými věcmi, které pro nás Bůh udělal
a které pro nás ještě udělá.
Jehovův svatý duch nás
naplňuje nepopsatelnou radostí,
vděčností a důvěrou
v našeho úžasného Boha.
Přesně jak se to píše v Římanům 15:13:
„Kéž vás Bůh, který dává naději,
naplní veškerou radostí
a pokojem, protože mu důvěřujete.
Tak budete díky moci
svatého ducha překypovat nadějí.“
To je něco skvělého.
Jehova a Ježíš pro nás
udělali spoustu krásných věcí.
A my pro ně chceme taky něco udělat.
A tak se ze všech sil snažíme
žít tak, jak si to Bůh přeje,
a oslavovat jeho velké jméno.
To, jak to cítíme,
hezky vystihují Žalmy.
Jestli chcete,
můžete si to najít se mnou.
Je to 116. žalm, 12. a 14. verš.
Žalm 116:12, 14.
Žalmista se sám sebe ptá: „Čím,
[čím] Jehovovi oplatím
všechno dobré, co pro mě udělal?“
A když sjedete dolů na ten
14. verš, tam je to, co máme dělat my:
„To, co jsem Jehovovi slavnostně
slíbil, splním před vším jeho lidem.“
A my jsme se Jehovovi
zasvětili, to je náš slib.
Takže jak zní naše odpověď na tu otázku:
Čím Jehovovi oplatím?
Je to jasné. Není nic lepšího,
nic nedává větší smysl
než dělat to, co si Bůh přeje,
a žít tak, abychom Kristu a Bohu
vzdávali čest, kterou si zaslouží.
Čím Jehovovi oplatím?
Nad touhle otázkou často přemýšleli
manželé Claude a Sandra Sauvageauovi.
V tomhle videu uvidíme,
jak nádherný život díky tomu mají.
Službu jsem si hodně
zamilovala díky rodičům.
Když táta přišel z práce,
převlíkl se a tak jednou
dvakrát týdně mě vzal do služby.
Já jsem pravdu poznal díky mámě.
Jmenovala se Rita.
Nechávala doma ležet
různý knížky a já je začal číst.
Říkal jsem si: Teda, takovýhle
život, to je úžasný, to bych chtěl!
Měli jsme krátce po svatbě.
Neměli jsme žádné závazky a cítili jsme,
že bychom toho
pro Jehovu mohli dělat víc.
Chtěli jsme víc sloužit.
A tak jsme se rozhodli,
že si podáme přihlášku do Gileadu.
Odjeli jsme do Středoafrické republiky
a naučili jsme se nový jazyk.
Lidi čekali na to,
až s námi budou moct studovat Bibli.
Bylo to neuvěřitelné!
A pak jsem onemocněla.
Nedalo se s tím nic dělat
a doktor mi řekl, že se musím vrátit.
Odjet bylo těžký, strašně těžký,
protože jsme nemohli
dělat to, co jsme milovali,
a nevěděli jsme, co dál.
Na jednom z prvních krajských sjezdů,
na které jsme po návratu šli,
byl krajský starší,
který mě znal už odmalička.
Měl tam tehdy proslov.
Asi si všimnul, jak mi je.
A tak za mnou šel
a začal si se mnou povídat.
Řekl mi:
Máš skvělé školení, tak ho využívej.
Nezaměřuj se na to,
co už dělat nemůžeš, dívej se dopředu
a přemýšlej, co dělat můžeš.
A to mi změnilo život.
Postupně se mi zlepšilo zdraví
a zase jsme mohli dělat víc.
A tak jsme se vrátili do průkopnické.
Pak jsem měl
nějaké změny v práci
a kvůli tomu jsme se
přestěhovali do Spojených států.
Měli jsme na výběr tři sbory:
anglický, francouzský a španělský.
Španělský sbor
vznikl jen pár měsíců předtím.
Tak jsme si se Sandrou sedli a řekli si:
Co kdybysme začali znovu
a dělali to, na co jsme vyškolení?
Takže nový jazyk.
Sandře to šlo skoro samo,
zvládla to za pár měsíců.
Ale já to mám vydřený.
Musel jsem se učit a učit a učit.
A teď jsme v tom sboru
už 25 let a moc se nám tu líbí,
protože mluvíme španělsky,
nebo se o to aspoň snažíme,
a máme tu spoustu krásných zážitků.
Když už nejste nejmladší, je to jiné.
Možná se kvůli tomu víc bojíte.
Ale Jehova nám vždycky pomáhal
a chce po nás jen to,
co zvládneme, ne to, co nezvládneme.
A když nám Jehova otevřel dveře,
rozhodli jsme se do toho jít.
Bylo nám přes 50
a dělali jsme na stavbách pro RSV.
A pak přišel Warwick.
Spousta bratrů
a sester se tam hlásila
a ti, co tam šli,
tak se vrátili úplně nadšení.
Akorát říkali,
že to je hodně fyziky náročné.
Tak mě napadlo: No, musím trénovat.
Ale jednu věc vám neřekla.
Postavila si v obýváku štafle
a to byla její posilovna.
Chodila nahoru dolů,
nahoru dolů, nahoru dolů.
Jak dlouho?
Asi patnáct minut.
Prostě aby chytla ten rytmus.
Bylo fakt vtipný sledovat, jak cvičí.
Ale fungovalo to.
Dostala se do formy.
Takže to bylo super.
Dohromady sloužíme
Jehovovi už přes 100 let.
Spolupracovali jsme s MPSO,
kázali jsme ve vězení, v přístavech.
A viděli jsme, že když Jehovovi
dáte to malinko, co máte,
vždycky vám dá mnohem víc.
Díky němu budete mít život,
který byste neměnili.
Pořád jsme plní elánu, plní nadšení
a rádi školíme mladé,
aby taky takhle sloužili Jehovovi.
A to je na tom to krásný.
Neskončili jsme,
pořád sloužíme Jehovovi.
Je to to nejlepší,
co můžete v životě dělat,
takže proč s tím končit?
Prostě služte dál.
Sauvageauovi nikdy
nepřestali hledat způsoby,
jak se Jehovovi odvděčit.
A o vděčnosti bude i hudební video.
Je to takové poděkování
Jehovovi za to, jak je štědrý.
Záliv koupe slunce v červáncích,
na útes příboj naráží
a vánek pár palem pohoupá.
Ve všem je znát tvá láska k nám.
Zážitků s tebou spoustu mám
a díky nim sílu načerpám.
Nad přírodou žasnu čím dál víc.
O všechnu krásu s námi se rozdělíš.
Všem ruku svou otvíráš,
úžasná je štědrost tvá.
Na dlani své srdce máš,
lidem radost rozdáváš.
I já chci jako ty kus sebe druhým dát
a nesobeckou lásku napodobovat.
Ty ruku svou otvíráš
a taková chci být.
A taková chci být.
A když mám těžký den, tak dobře vím,
že tvoje Slovo mě osvěží.
Jak perly tvou moudrost navlékám,
jsem vděčná, že mi pomáháš.
Na každém kroku dárky potkávám,
to, jak jsi laskavý, chci předat dál.
Na všechna vrátka zaklepám,
ať nejen já naději krásnou mám.
S láskou
Všem ruku svou otvíráš,
úžasná je štědrost tvá.
Na dlani své srdce máš,
lidem radost rozdáváš.
I já chci jako ty kus sebe druhým dát
a nesobeckou lásku napodobovat.
Ty ruku svou otvíráš
a taková chci být.
A taková chci být.
A taková chci být.
A taková chci být.
Všem ruku svou otvíráš,
úžasná je štědrost tvá.
Na dlani své srdce máš,
lidem radost rozdáváš.
I já chci jako ty kus sebe druhým dát
a nesobeckou lásku napodobovat.
Ty ruku svou otvíráš
a taková chci být.
A taková chci být.
A taková chci být.
Když vidíme, kolik nám toho
Jehova dává, přitahuje nás to k němu.
Dal nám Bibli,
která je plná moudrých rad.
Dává nám příležitosti
soucitně a laskavě pomáhat druhým.
A připomíná nám,
jak jsme pro něho vzácní.
Teď tu pro vás máme něco speciálního.
Je to pozvánka
na regionální sjezd 2026 Věčné štěstí.
Štěstí,
lidé si ho často spojují s něčím hezkým.
Ale co když se nám život
obrátí vzhůru nohama?
Můžeme být šťastní
i v takových chvílích?
Skoro před dvěma tisíci lety Ježíš učil,
že opravdu šťastní můžeme být,
když máme blízký vztah
s naším Stvořitelem.
„Šťastní jsou ti,
kdo si uvědomují své duchovní potřeby.
Šťastní jsou mírní.
Šťastní jsou milosrdní.
Šťastní jsou ti, kdo mají čisté srdce.
Šťastní jsou ti, kdo působí pokoj.”
To, co Ježíš učil,
má velký význam i pro nás.
Chcete vědět víc?
Přijďte na regionální sjezd
svědků Jehovových 2026
„Věčné štěstí“.
V přednáškách, vyprávěních a videích
uvidíte, jak to, co Ježíš učil,
lidem pomáhá, aby byli opravdu šťastní.
Sjezdy probíhají po celém světě
a vstup je zdarma.
Nejbližší místo konání
najdete na jw.org.
Těšíme se na vás.
Ten sjezd bude nádherný.
Prosím pošlete tu pozvánku
i svojí rodině a známým.
Jsme taky moc rádi,
že vám můžeme oznámit
vydání sjezdové písně na rok 2026.
Má název Šťastní díky světlu.
Můžete si ji i se slovy stáhnout
v JW Library® a na jw.org.
Prosím procvičujte si ji doma,
abyste si ji pak na sjezdu mohli
zazpívat ze srdce a z plných plic.
Pokud budou k dispozici
slova i ve vašem jazyce,
písnička Šťastní díky světlu
se bude zpívat taky na shromáždění
v týdnu od 20. dubna 2026.
V naší videopohlednicise tenhle měsíc
podíváme
do nejnavštěvovanější země Karibiku.
Je to Dominikánská republika.
Právě tady najdete
nejvyšší horu v Karibiku
a taky velmi vzácný modrý jantar.
V místních horách
kromě nádherných vodopádů
možná uvidíte taky některá zvířata,
která nejsou skoro nikde jinde.
Žije tu třeba leguán nosorohý,
štětinatec haitský
nebo nepřeslechnutelný
brkoslavec palmový.
Místní lidé jsou srdeční,
plní života a přátelští.
Na příležitosti,
kdy se jich sejde víc dohromady
rádi připravují sancocho,
to je vydatné a oblíbené jídlo
z dušeného masa a zeleniny.
K místní kultuře
taky neodmyslitelně patří
hudební a taneční styl
merengue, který tu vznikl.
Dominikánská republika
je jediná země na světě,
která má na svojí vlajce Bibli.
Ta je otevřená na verši
z Jana 8:32, kde se píše:
„Pravda vás osvobodí.“
A přesně jak to Ježíš řekl,
i tady už pravda
z Bible osvobodila tisíce lidí
od nacionalismu a náboženských lží.
Dobrá zpráva se tu
začala kázat v dubnu 1945,
když sem přijeli misionáři
Lennart a Virginia Johnsonovi.
Hned se pustili do práce a už v den,
kdy přijeli, měli první studia.
Později se k nim přidali další misionáři
a na shromáždění, která
pořádali v misionářském domově,
začalo chodit spoustu lidí.
Za pouhé tři roky
už tu bylo asi 110 zvěstovatelů.
Ne všem se ale takový vzrůst líbil.
Za vlády diktátora Rafaela Trujilla
naši bratři
zažívali drsné pronásledování.
Trujillo měl velkou moc
i díky podpoře Vatikánu.
U všech kostelů v zemi musel
být nápis, na kterém stálo
„Bůh na nebi, Trujillo na zemi“.
Naši bratři ale zůstali věrní Jehovovi.
A tak vláda naši činnost v roce 1950
a pak znovu v roce 1957 zakázala.
Naši bratři a sestry ale
celou tu dobu statečně vytrvávali.
Při kázání byli velmi opatrní
a publikace tiskli tajně,
jak je vidět z následující ukázky.
I navzdory zákazu ale vzrůst pokračoval.
Druhé období ilegality
skončilo v roce 1960.
A dneska je tu
víc než 38 000 zvěstovatelů,
kteří každý měsíc vedou
přes 45 000 biblických kurzů.
Shromáždění jsou
tu nejen ve španělštině,
ale taky v haitské kreolštině,
americkém znakovém jazyce,
angličtině, čínštině a ruštině.
Vysoko v horách, asi 150 kilometrů
od hlavního města,
leží městečko Constanza.
Právě tam se schází sbor Los Laureles,
který navštívíme
na závěr naší videopohlednice.
Je v něm 134 zvěstovatelů
a 36 z nich slouží
v pravidelné průkopnické.
Dohromady vedou každý měsíc
v průměru víc než 170 biblických kurzů!
Služba v místním obvodu
je opravdu krásná,
a to nejen díky
nádherným výhledům na hory,
ale hlavně díky tomu,
že je tu spousta upřímných lidí,
kteří se chtějí dozvědět o Jehovovi.
Vaši bratři a sestry ze sboru
Los Laureles–Constanza
vám posílají srdečné pozdravy
a vzkazují vám, že vás mají moc rádi.
Sledovali jste JW Broadcasting
ze světového ústředí svědků Jehovových.

JW Broadcasting – duben 2026
- 

JW Broadcasting – duben 2026

Vítejte u JW Broadcasting®!
Tenhle měsíc uvidíme,
co nám pomůže se na sebe dívat
tak, jak nás doopravdy vidí Jehova.
Budeme hledat poklady v knize Micheáš
a naučíme se něco o poctivosti a pokoře.
A uvidíme, jak moc
může na druhé zapůsobit,
když pro ně uděláme něco laskavého.
Sledujete JW Broadcasting!
Milí bratři a sestry,
už jste se někdy cítili
jako tahle sestra, která napsala:
„Bez ohledu na to,
jak velmi miluji Jehovu
nebo jak velmi se namáhám sloužit mu,
stále mám pocit, že nejsem dost dobrá.“
Naše nedokonalé srdce
nám někdy může říkat,
že ať už se snažíme sebevíc,
Jehova s námi
nikdy nemůže být spokojený.
Nebo i když víme,
že Jehova odpouští, tak pořád
máme výčitky svědomí kvůli tomu,
co jsme v minulosti řekli nebo udělali.
Naše hříchy nebo chyby,
které jsme udělali kdysi dávno,
se nám můžou pořád
dokola přehrávat v hlavě
a to nám může brát sílu a radost.
Takové pocity má pravděpodobně
čas od času každý z nás.
Proč to můžeme říct?
No, pojďme se podívat na to,
co Jehova nechal
zapsat v 1. Jana 3:19, 20.
Tohle jsou
klíčové verše dnešního proslovu,
který má námět
„Bůh je větší než naše srdce“.
1. Jana 3:19, 20 říká:
Všimněte si, že Jan
tady používá množné číslo:
„Ujistíme“ své srdce o jeho lásce.
Ať už by nás „naše“ srdce
odsuzovalo za cokoli.
Takže jak je z toho vidět,
dokonce i apoštol Jan
ze sebe někdy mohl mít špatný pocit.
Vysvětlil ale, proč si můžeme být jistí,
že Jehova se zaměřuje
na to dobré, co v nás je.
Jan v tom 19. verši říká,
že „pocházíme z pravdy“.
Jak jsme se stali křesťany?
Jak to všechno začalo?
Slyšeli jsme pravdu
z Božího Slova a přijali ji.
Uvěřili jsme
v Ježíše Krista a v to, co učil.
Držíme se dál od světa a jeho lží.
Snažíme se napodobovat Krista,
milovat bratry a sestry
a dělat to, co je správné.
Takže ano, „pocházíme z pravdy“.
Právě pravda z nás udělala to, kým jsme.
Už jenom díky tomu si můžeme být jistí,
že máme Jehovovo schválení
a patříme do jeho rodiny.
I tak se ale může stát,
že nás naše srdce bude odsuzovat.
Kdy se to může stát a proč?
Souvisí to s naším svědomím.
Většinou když se
v Božím Slově mluví o srdci,
je to v obrazném smyslu.
Myslí se tím to,
kým jsme uvnitř, celá naše osobnost.
Strážná věž z 1. srpna 1997 uvedla:
„Bible také dává do spojitosti
svědomí s obrazným srdcem,
které je sídlem našich pocitů a emocí.“
Pak je tam uvedený verš z Římanům 2:15,
kde Pavel vysvětlil,
jak svědomí funguje,
a to i u lidí, kteří tehdy
neznali Mojžíšův zákon.
Přečteme si to.
Římanům 2:15:
Takže svědomí, které máme od Boha,
nás může obviňovat, nebo omlouvat.
Může nás varovat,
abychom neudělali něco špatného.
Svědomí se nám taky ozve
po tom, co jsme udělali něco špatného.
Když David utíkal před králem Saulem,
v jeskyni mu uřízl kus pláště.
1. Samuelova 24:5 říká,
že potom ho „začalo ... trápit svědomí“.
Nebo podle poznámky,
že ho doslova „udeřilo srdce“.
Svědomí Davidovi říkalo,
že se k Saulovi, kterého Jehova
dosadil za krále, zachoval neuctivě.
Takže svědomí je jako soudce,
který nás zhodnotí a vydá rozsudek.
Výčitky svědomí můžou vést k tomu,
že se budeme kát a něco napravíme.
Na druhou stranu, když je
naše svědomí až moc přísné,
hrozí, že se budeme
utápět v pocitech viny
a myslet si, že nám
Jehova nemůže odpustit,
bez ohledu na to,
jak moc toho litujeme.
Nebo nám přísné svědomí
a srdce můžou říkat,
že musíme být dokonalí,
abychom se Bohu líbili.
Jak už jsme si řekli,
Pavel v Římanům 2:15
popisuje naše svědomí jako soudce,
který rozhoduje o naší vině.
Můžeme si to představit tak,
že jakoby stojíme u soudu.
Soudce, to naše svědomí,
si vyslechne všechno,
co o nás říkají svědkové,
neboli naše myšlenky,
všechna fakta a důkazy.
Dobrý soudce si vyslechne
svědky na obou stranách,
aby ten rozsudek mohl být spravedlivý.
Jenže co když soudce vyslechne
jenom svědky na straně obžaloby?
Ty myšlenky, které nás obviňují,
požadují spravedlnost a tvrdý trest.
Jako by soudci říkaly:
„Ať nikdy nezapomene na to, co udělal.
Měl si to líp rozmyslet. Je to slaboch.
Má špatné touhy. A zaslouží si
jít do vězení na hodně dlouho.“
A tak ten soudce,
který vyslechl jenom obžalobu
a nedal druhé straně
žádný prostor vás hájit,
vynese rozsudek:
„Vinen v plném rozsahu.
Odsuzuji vás do vězení.“
Podobně naše svědomí,
když není dobře vyškolené,
může být jako ten nespravedlivý soudce,
který nás odsoudí do obrazného
vězení v podobě pocitů viny.
Zacyklíme se do těch negativních pocitů
a kvůli tomu nejsme
schopní se hnout z místa.
Jaký soudce je vaše svědomí?
Nezapomeňte, že je v pořádku,
aby nás naše dobře
vyškolené svědomí taky omlouvalo,
když máme až moc kritické myšlenky.
Takže aby nás naše
svědomí posuzovalo správně,
musíme ho školit tak,
aby znalo nejen Jehovovy zákony,
ale taky Zákonodárce,
našeho nejvyššího soudce.
Všimněte si, co k tomu
řekla Strážná věž z 1. prosince1977
v článku Školme své svědomí,
aby lépe reagovalo: 
A o tom to je.
Bible říká,
že Jehova miluje spravedlnost,
ale že je taky rozumný
v tom, jak nás posuzuje.
Je plný milosrdenství a věrné lásky.
Je přímo zosobněním lásky.
Když víme, jaký Jehova je,
mělo by to naše svědomí formovat tak,
aby nás posuzovalo vyrovnaně.
Na jednu stranu si nechceme
omlouvat špatné jednání,
ale na druhou stranu na sebe
nechceme být ani přehnaně přísní.
Takže když se
vrátíme k našemu přirovnání,
ten dobrý soudce, který zná Jehovu,
si taky vyslechne
svědky na naši obhajobu.
To můžou být myšlenky, které říkají:
„Počkat, toho člověka
nedefinují jen jeho dřívější chyby.
Je čas odpustit a všechno to smazat.
Už za to zaplatil.
Pocity viny ho trápily už dost dlouho.
Vždyť už se kál.
Svoji minulost nezmění, ale podívejte,
jak dokázal, že toho lituje.
Teď je to úplně jiný člověk.“
Když známe Jehovu
a chápeme, že on zná nás,
máme jistotu, že nám odpustil, „ať už
by nás naše srdce odsuzovalo za cokoli –
protože Bůh je větší
než naše srdce a ví všechno“.
To nás může povzbudit.
Jehova zná naše obrazné
srdce, ví, jací jsme uvnitř.
Ví o našich chybách,
ale taky vidí naše pohnutky,
naše pocity, to, že chceme dělat to,
co je správné, a jaký máme potenciál.
Bere v úvahu všechny
okolnosti, které nás ovlivňují.
Dokonce i naše geny nebo nedostatky,
které jsme zdědili po našich předcích.
O Jehovově milosrdenství
se v Hlubším pochopení píše tohle:
„Je zřejmé, že základní
a největší vada, kterou lidstvo trpí,
vznikla následkem hříchu zděděného
po praotci lidstva, po Adamovi.
Všichni ... zoufale potřebují pomoc.
Lidstvu jako celku
Jehova ... prokázal milosrdenství,
když opatřil prostředek, aby lidé
mohli být této těžké vady ... zbaveni.“
Takže můžeme říct, že Jehova
nás vnímá jako znevýhodněné lidi,
a to ho vede k tomu,
aby k nám byl milosrdný.
Podívejme se na jednu situaci,
kdy Jehova ukázal, že je větší
než srdce jednoho jeho služebníka.
Zamyslíme se nad Petrem.
V tu nejhorší noc svého života
Petr – ne jednou,
ale třikrát – zapřel Ježíše.
Řekl, že ho vůbec nezná.
Představte si, jak se Ježíš otočí,
podívá se na Petra 
a jejich pohledy se potkají.
Myslíte si, že na tu chvíli
Petr někdy dokázal zapomenout?
Je možné, že si na to
Petr pokaždé znovu vzpomněl,
když zakokrhal kohout?
Je možné, že se mu znovu a znovu
přehrávalo v hlavě to,
co se tehdy stalo?
Jak řekl: „Neznám ho. Neznám ho.“
Možná. Nevíme to.
Ale co víme, je,
jak Ježíš Petrovi pomohl
ty přehnané pocity viny překonat.
Ten samý den,
kdy byl vzkříšen, se Petrovi objevil.
Zřejmě proto, aby mu dal
možnost mu v soukromí říct,
jak moc ho to mrzí.
Nevíme, co mu tehdy Ježíš řekl,
ale Petr na ten rozhovor
určitě nikdy nezapomněl.
Podle Jana 21. kapitoly
později dal Ježíš Petrovi
hned třikrát příležitost potvrdit,
že ho má rád, když
u toho byli i ostatní učedníci.
A pak, taky před všemi ostatními
apoštoly, svěřil Petrovi důležitý úkol.
Takže místo toho,
aby si Petr pořád v mysli opakoval
„neznám ho, neznám ho“,
měl teď novou vzpomínku.
Krásnou vzpomínku,
kterou si mohl v hlavě přehrávat.
Jehova použil svého Syna,
aby Petrovi ukázal, že je větší
než jeho nedokonalé srdce.
Takže, co jsme se dneska naučili?
Dobře fungující svědomí
netoleruje všechno,
ale není ani přehnaně přísné.
Musíme se naučit vnímat se
tak, jak nás vnímá Jehova,
a důvěřovat, že si váží všeho,
co se pro něj snažíme dělat,
a že to není krutý soudce.
Je to přesně, jak jsme četli:
„Bůh je větší než naše srdce.“
Jehova nám říká, že nás má rád,
a pomáhá nám
sloužit mu s jistotou a radostí.
A tak se nebojme to přijmout.
Podívejme se, jak se to naučili
někteří bratři a sestry
a co jim pomáhá
bojovat s pocity méněcennosti.
Je hrozně těžký řešit něco,
co víte, že jen tak nezmizí,
a není to vidět.
Máte to prostě v sobě.
Měli jsme fakt moc hezkej život.
Měli jsme dvě děti, manžel byl starší,
já jsem byla v průkopnické.
A pak jednoho dne,
naprosto nečekaně, zemřel.
Z minuty na minutu jsem byla vdova.
To slovo jsem nesnášela.
Jako by mě najednou oslabilo.
Nevěděla jsem, kdo vlastně jsem.
Cítila jsem se bezcenná, úplně ztracená.
Když jsem byl malý, tak ten,
kdo měl v mém životě plnit úlohu táty,
se o mě nestaral.
Když vyrůstáte s tím,
že vás pořád někdo shazuje,
máte pocit, že nejste dost dobří,
že jste k ničemu,
tak se to pak
s váma táhne až do dospělosti.
Pořád s těmi pocity bojuju.
Když mi bylo 22, zjistili mi OCD.
To je obsedantně kompulzivní porucha,
kdy máte pořád nutkání něco kontrolovat.
Pořád o něčem pochybujete.
Ty myšlenky vás pronásledujou.
Máte pocit, že jste udělali něco špatně.
Může vás to
donutit zavolat na sebe policii.
Je to fakt šílený,
protože ty pochybnosti neberou konce.
Zbavit se těch negativních myšlenek,
to je neustálý boj.
Rozhodně to není něco,
co už bych měl zvládnutý.
Chtěla jsem druhým říkat,
že to zvládám, že jsem v pohodě.
Ale nebylo to tak.
Může vás to paralyzovat.
A asi by se mi to stalo
nebýt Jehovy a bratrů a sester.
Mám kamaráda, co má taky OCD.
A když jsem zjistil,
že oba řešíme to samý,
ty samý myšlenky, stejný obsese, obavy,
strašně to pomohlo.
Měl jsem pocit, že mi ho poslal Jehova.
Moct někomu napsat:
„Dneska je mi mizerně“.
A on: „Co můžu udělat?“
„Já nevím,
prostě si potřebuju postěžovat.“
„OK, poslouchám.“
Stává se,
že si mám připravit nějaký úkol
a nemyslím si,
že jsem ta nejlepší volba.
Nemyslím si, že bych se na to
nejvíc hodil, a nejspíš taky ne.
Ale vím, že Jehova vidí, že se snažím.
Vnímám to přesně tak,
jak je to ve Zjevení 4:11,
že Jehova si zaslouží všechno,
co jsem schopný mu dát,
všechnu tu „slávu, čest a moc“.
Zaslouží si to a vím, že si toho váží.
A že má radost,
když děláme, co můžeme,
i když se cítíme jako úplné nuly.
Prostě musíte jít do sálu,
být tam s bratrama a sestrama,
i když víte, že to celé probrečíte,
že ty písničky probrečíte.
To je v pohodě.
Je v pohodě dát najevo emoce,
nechat si pomoct.
Fakt to stojí za to,
protože vás to sblíží se sborem,
sblíží vás to s Jehovou.
Každej den se musím snažit,
abych se viděl tak, jak mě vidí Jehova.
Ale hodně v tom pomáhá modlitba.
A taky už jenom to vědomí,
že Jehova ví, že mám OCD.
Někdy začnu panikařit,
ale pak se modlím a prosím Jehovu,
aby mi pomohl se uklidnit
a srovnat si myšlenky.
Další věc, která mi pomáhá,
je, když vidím, jak Jehova
odpovídá na moje modlitby.
Fuu!
To mě nejvíc dojímá.
Protože když se modlíte,
něco zoufale potřebujete,
nikomu o tom neřeknete,
ale Jehova vám to najednou dá,
je vám jasné, že to je jeho práce.
Cítím, že Jehova je na mé straně.
Musíte vnímat Jehovu
jako svého Otce, stejně jako Ježíš.
V Janovi v 17. kapitole
se těsně před smrtí modlí
a když jsem to četl, úplně jsem viděl,
jak měli s Jehovou blízký vztah.
A říkal jsem si, že přesně takovýhle
vztah s Jehovou potřebuju i já.
Hodně mi pomáhalo,
když jsem si v Bibli četla různé pasáže,
ze kterých je vidět,
jak se na vdovy dívá Jehova.
Časem mi došlo,
že je vidí úplně jinak než tenhle svět.
V minulosti Jehova nastavil pravidla,
jak se mají Izraelité ke vdovám chovat.
Došlo mi u toho,
že Jehova se o mě postará.
Slovo „vdova“
už mi přestalo nahánět hrůzu.
Teď vím, že Jehova má pro mě
zvláštní místo ve své náruči.
Pro Jehovu máte mnohem větší cenu,
než jakou si vůbec dokážete představit.
Může vám pomoct vidět svoji hodnotu.
Ta jeho láska, to je něco,
co dokáže doplnit všechno, co vám chybí.
Jehovovy myšlenky
jsou mnohem vyšší než ty naše.
Ví o všem, co prožíváte.
Zná každý váš pocit,
obavu, bolest, ale taky radost.
Buďte si jistí, že Jehova vás má rád.
Jsme moc vděční, že se můžeme modlit
a že máme přátele, kteří nás mají rádi.
Jak řekla sestra Woodová:
„Jehova má pro nás
zvláštní místo ve své náruči.“
Později tenhle měsíc se můžeme
těšit na interview s ní v plné verzi
a ještě víc se naučit z toho, co zažila.
Když je k nám někdo laskavý,
přirozeně pak chceme
být takoví k druhým i my.
Nejlepší příklad v tom,
jak být laskavý, nám dal Jehova
a v dnešním díle Železo se ostří
železem uvidíme, jak na to.
Ahoj, jsem Jonathan.
Vítejte u Železo se ostří železem.
Jedna z vlastností, které k Ježíšovi
přitahovaly nemocné lidi,
hříšníky i děti, byla laskavost.
A právě o té dneska budeme mluvit.
Ježíš byl stejně jako Jehova
laskavý k dobrým i ke špatným lidem.
A přitom nezáleželo na tom,
jestli ti lidi byli laskaví k němu
nebo jestli ho měli rádi.
Vůbec ne.
Ježíš byl vždycky laskavý,
protože chápal,
jaký vliv to na lidi může mít
a taky že tím dělá čest Jehovovi.
Ale co my?
Ke komu můžeme být laskaví my?
A kdy?
Návštěvní hodiny skončily.
Laskavě odejděte.
Aha, jasně.
Pardon.
Ale ještě máme čas.
Ještě pět minut.
To neřeš, Emily.
Tak my už radši půjdem.
Ale brzo jsme tu zas.
To bylo od naší sestry rozumné.
Řekla si, že bude lepší v klidu odejít,
i když pár minut ještě měly.
Ale mohla udělat ještě něco?
Když chceme být laskaví,
čím musíme začít?
Být empatičtí.
Zamyslete se:
Co ten člověk, se kterým mluvím,
asi tak řeší nebo co potřebuje?
A pak si ho vyslechněte.
Tak ukážete, že vám na něm záleží.
Holky, klidně běžte napřed.
Já tady jenom něco...
– Promiňte.
– Ano?
Jen jsem chtěla poděkovat,
jak se staráte o moji kamarádku.
Nemáte zač.
Omlouvám se, že jsem na vás tak vyjela.
Jenom...
chybí nám personál a je toho moc.
To je úžasné, co?
Stačilo jen hezky poděkovat.
Ta sestřička to určitě potřebovala.
Když nám někdo řekne, jak se cítí,
chceme k němu být milí a uctiví.
A to je náš druhý tip.
Když nám na lidech opravdu záleží,
je to znát na tom, jak s nimi mluvíme.
Musíme dobře volit slova i tón hlasu,
abychom neřekli něco,
čím bychom je mohli urazit.
Jenom...
chybí nám personál a je toho moc.
Za to se neomlouvejte.
Pracovat jako sestřička
to musí být hezké, ale taky náročné.
Jo, třeba dneska.
Aspoň tu máte ten dobrý čaj.
No, až na to, že jsem ho rozlila
a neměla jsem čas dojít si pro nový.
Jejda, to máte dneska
vážně těžký den, co?
To teda jo.
Jinak já jsem Mandy.
Já jsem Mary.
Těší mě.
Nechám vás pracovat.
Skvělá práce, co říkáte?
Zlepšila té sestřičce náladu.
Ale teď, když už ji trochu zná,
tak by pro ni něco mohla udělat.
A to je náš třetí tip.
Být laskaví není jenom o tom,
co si myslíme a co říkáme,
ale taky co děláme.
Chceme si všímat příležitostí,
kdy můžeme někomu pomoct.
Bude to chtít náš čas,
energii, nějaké peníze?
Asi jo.
Ale rozhodně to bude stát za to.
Pardon.
Jenom jsem vám něco přinesla.
Jé, to jste nemusela.
Já vím, ale chtěla jsem.
Tak moc děkuju.
Můžu se na něco zeptat?
Ta paní, za kterou jste byla, kdo to je?
Chodí za ní spousta lidí.
Je to naše dobrá kamarádka.
Je jako rodina.
Jsme svědkové Jehovovi.
Aha.
Lidi od vás jsou vždycky moc milí.
Díky.
Víte co, Tori je moc dobrá kamarádka.
Důvod, proč jsme k lidem laskaví,
by mělo být to, že je máme rádi.
Takže i když se nám v tu chvíli
nepodaří vydat svědectví, tak to nevadí.
Ale když lidi cítí,
že nám na nich upřímně záleží,
spíš si nás pak vyslechnou.
Takže tady to máme.
Tři tipy, které nám pomůžou být laskaví:
Přemýšlejte, co ten člověk
asi tak řeší nebo co potřebuje.
A když o tom začne mluvit,
tak poslouchejte.
Z toho, jaká slova a tón hlasu zvolíme,
lidé poznají, jestli nám na nich záleží.
Vyhledávejte takové příležitosti.
Možná pak budete moct
někomu říct o Jehovovi.
Ale nezapomeňte,
důležitější než nějaká metoda nebo tip
je být jako Ježíš a mít ty lidi rád.
Protože, jak se píše v Bibli,
„láska je ... laskavá“.
Takhle laskaví budeme,
když na svoje srdce
necháme působit Boží Slovo.
Teď uvidíme ukázku toho,
jak si z biblických veršů
můžeme vzít co nejvíc.
Budeme hledat poklady v knize Micheáš.
Takže kniha Micheáš.
Vědělas o ní něco?
Akorát že Micheáš 6:8
je mamčin oblíbený verš.
Ale jak ta kniha souvisí
se zbytkem Bible, to moc ne.
To jsme na tom podobně.
Takže jak jsi na to šla?
No, nejdřív jsem
musela zjistit, jaký je kontext,
abych si to dokázala nějak zařadit.
Skvělý nápad.
Kontext při studiu hodně pomůže.
Jak jsi ho zjišťovala?
Začala jsem křížovými odkazy.
Ty mě dovedly
do 2. Paralipomenon, kapitol 27–29.
Tak jsem zjistila,
kdy vlastně Micheáš prorokoval.
Sloužil za vlády tří králů:
Jotama, Achaze a Ezekjáše.
A za vlády Achaze
to v Judsku nebylo nic moc.
To teda ne.
Byl to hrozný král!
Dokonce obětoval svoje děti.
Ti lidi ale nebyli o moc lepší.
V Bibli se píše,
že i za vlády dobrého krále Jotama...
Jo.
A Micheáš dostal za úkol
na to všechno upozorňovat.
Musel prorokovat,
že Samaří a Jeruzalém čeká zničení.
Ale u Jehovy nikdy není nic ztracené.
No jasně!
Jehova má obrovskou trpělivost,
ale ne donekonečna.
Protože je spravedlivý
a chce chránit nevinné lidi,
musel proti Izraeli zakročit.
Micheáš ale taky prorokoval,
že se Izraelité jednou vrátí.
A z toho je vidět, že Jehova to s nimi
nevzdal a chtěl s nimi mít dobrý vztah.
To je fakt!
Takže Micheáš věrně prorokuje
a předává tu důležitou zprávu od Jehovy.
A je zajímavé, že to je vlastně
hodně podobné tomu, co říkal Izajáš.
Tak třeba jsem si všimla,
že to, co je u Micheáše 4:1–3,
je v podstatě skoro to samé,
co je u Izajáše 2:2–4.
Dobrý, ne?
No jo, máš pravdu.
To byl super nápad to takhle porovnat.
Musím to takhle dělat
i u dalších knih v Bibli.
A Izajáš začal prorokovat jako první.
Takže i když to mohlo vypadat
mmm, no, jak bych to tak řekla,
že to je pořád to samé dokola,
tak oba poslušně dělali to,
co po nich Jehova chtěl.
Takže myslíš,
že ti lidi si mohli říkat něco jako:
„Micheáši,
tohle už jsme slyšeli od Izajáše?“
Rozhodně.
A Micheáš si mohl říkat,
že Jehova musí mít ty lidi opravdu rád
a hrozně moc chce, aby to pochopili.
Tak bych si z toho chtěla vzít,
že mám být víc jako Micheáš
a nevzdávat to s lidmi ve službě,
i když se může zdát,
že jim říkáme pořád to samé.
A co se líbilo tobě?
Mě zaujal verš, kde je…
No, možná si to radši přečti.
Je to Micheáš 3:5:
Mmm, dobře…
– Hm, trochu zvláštní, co?
– Jo.
Ale mám tyhle složitější verše ráda,
protože mě to nutí, abych zpomalila
a pořádně se nad tím zamyslela.
Když k tomu není moc odkazů
nebo tomu úplně nerozumím,
snažím se to rozebrat kousek po kousku
a přemýšlím,
co se tím vlastně chce říct.
To se mi líbí.
To si napíšu.
Takže:
Tak jo, první kousek skládačky:
Jehova tady v tom verši
odsuzuje falešné proroky,
kteří „když mají co kousat,
prohlašují: ‚Mír!‘“.
A je k tomu i poznámka,
která říká: „Nebo ‚když koušou‘.“
Co myslíš, že to znamená?
Mmm... Působí to na mě,
že když lidé dali prorokům
něco k jídlu, aby měli co kousat,
tak jim prorokovali mír.
Jo, vypadá to tak.
Když jim lidi něco dali, třeba jídlo,
proroci jim říkali dobré věci.
Ale když jim nic k jídlu nedali,
ti samí proroci říkali, že bude válka.
To je stejné
jako ten dnešní sobecký postoj:
„A co z toho budu mít já?“
Ten verš mi připomíná,
že Jehovovi záleží na mých pohnutkách
a na tom, jak se chovám k ostatním.
Nic mu neunikne.
Přivedlo mě to na myšlenku,
jestli dělám věci pro druhé proto,
že je mám upřímně ráda,
nebo proto, že doufám,
že z toho budu něco mít.
Nebo moje služba: Řeším hlavně sebe,
anebo jsem ochotná něco obětovat,
abych se třeba naučila nový jazyk
nebo abych mohla chodit do služby
v době, kdy jsou lidi víc doma?
Ti falešní proroci
by nic z toho neudělali.
Svojí služby
si nevážili a nechápali tu odpovědnost.
Jehova jim to vyčítal.
A to je pro nás dobré varování.
Ale taky je to hezké,
protože z toho je vidět,
že Jehova je spravedlivý
a na jeho lidu mu opravdu záleží.
To jo.
A tím se vracíme k máminu
oblíbenému verši, Micheáš 6:8:
To je skvělý verš!
Jako by mi tu Jehova říkal:
„Nekomplikuj si to.
Když to budeš dělat takhle,
tvůj život bude mít smysl.“
To je super.
A hezky to propojuje to
všechno, o čem jsme dneska už mluvily.
Jehova poslal Micheáše,
aby odhalil zkaženost a sobectví těch,
kdo nejednali podle práva.
Micheáš Jehovu poslouchal,
protože miloval věrnost.
A nepotřeboval být známý nebo uznávaný.
Prostě pokorně chodil se svým Bohem.
Teda! Dívej,
kolik jsme toho v Micheášovi našly.
– A stačilo jenom trochu hledat.
– Jo, to je bezva.
Tohle mě fakt baví!
Máš čas, že bysme si zkusily
rozebrat ještě pár dalších veršů?
No jasně. Schválně jaké poklady
ještě v Micheášovi najdeme.
Když do hloubky přemýšlíme o tom,
co v Bibli čteme, může nám to hodně dát.
Jaké další poklady v Micheášovi najdete?
V ranním uctívání s námi
teď bratr Malenfant rozebere,
co nám to přinese,
když budeme přemýšlet o Jehovově lásce.
Slavnost na památku
Kristovy smrti nám připomíná,
jak moc nás mají Jehova a Ježíš rádi.
Na tenhle obrovský projev lásky, na to,
co pro nás Jehova a Ježíš udělali,
musíme nějak reagovat,
protože chceme ukázat,
jak moc jsme vděční za to,
že za nás Bůh obětoval Ježíše.
2. Korinťanům 5:14
nám pomáhá to líp pochopit.
Můžete si to najít se mnou
na mobilu nebo na tabletu.
Takže 2. Korinťanům 5:14, 15.
Píše se tam: „Pohání nás Kristova láska.
Došli jsme totiž k tomuto závěru:
Jeden člověk zemřel za všechny,
protože všichni zemřeli.
A zemřel za všechny, aby ti, kdo žijí,
už nežili pro sebe,
ale pro toho, kdo za ně
zemřel a byl vzkříšen.“ 
To, co se píše v první části
toho verše, je hodně zajímavé.
Píše se tam, že Kristova láska
nás pohání, abychom už nežili pro sebe.
Slovní spojení „pohání nás“
neznamená, že nás něco nutí,
abychom už nežili pro sebe,
nebo že děláme to, co si
Jehova přeje, jenom z povinnosti.
Ne, má to mnohem hlubší význam.
V jednom slovníku
jsem k tomu slovu „pohánět“
našel definici, která uvádí, že to slovo
může mimo jiné znamenat „vyvolat
v člověku silný pocit nebo reakci“.
A není to přesně to,
co v nás Ježíšova oběť vyvolává?
Za to, co pro nás udělal,
jsme mu ohromně vděční.
To je ten silný pocit.
A kvůli tomu jsme rozhodnutí celý život
dělat to, co se líbí Bohu.
To je ta reakce na to,
co pro nás Jehova udělal.
Stejně to cítil i apoštol Pavel.
Ten se vůbec nezdráhal mluvit o tom,
jaké pocity v něm
Ježíšova oběť vyvolávala
ani jaký vliv na něj ta oběť měla.
Najděte si prosím v Bibli
Galaťanům 2. kapitolu,
Galaťanům 2. kapitolu
a přečteme si 20. verš.
V tomhle verši Pavel vyjadřuje,
jak na něj zapůsobilo to,
co pro něj Ježíš udělal.
Takže Galaťanům 2:20.
Je tady: „Jsem přibitý
na kůlu spolu s Kristem.
Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.
A život, který teď žiji v těle,
žiji v souladu s vírou v Božího Syna,
který mě miloval a obětoval se za mě.“
To je krásná myšlenka, co říkáte?
Pavel to cítil tak,
že se Ježíš obětoval za něj osobně.
A přesně tak to je.
Ježíš Kristus zemřel za každého z nás.
Zemřel proto, abychom my
za naše hříchy už umírat nemuseli.
Další věc, na kterou bychom
měli pamatovat, je to,
že Ježíšova oběť ukazuje,
jak moc je Jehova štědrý.
A to je další hezká myšlenka.
Žijeme tedy „v souladu
s vírou v Božího Syna“.
A jak víme, Jehova je
ten největší dárce v celém vesmíru.
Dostali jsme od něj
ten nejúžasnější dar.
A je zajímavé, jak je tenhle úžasný dar
popsaný v 2. Korinťanům
9. kapitole a 15. verši.
15. verš a tam se píše:
„Díky Bohu za jeho nepopsatelný dar!“
„Nepopsatelný dar.“
To je pozoruhodná myšlenka.
Výkupní oběť Ježíše Krista,
to je něco tak úžasného,
že to ani nedokážeme popsat.
Ani nedokážeme popsat,
co všechno nám tahle oběť přináší.
V jedné Strážné věži,
konkrétně ve vydání
pro veřejnost z roku 2017,
číslo 2, se k tomu na straně 6
psalo něco, co se mi opravdu moc líbilo:
„Nikdy jsme nedostali dar
od nikoho ve vyšším postavení
ani dar z větší lásky než ten
v podobě Ježíšovy oběti.
Kvůli žádnému daru nikdo
neobětoval víc než Bůh Jehova.
Lidé nikdy nic
nepotřebovali tak jako oběť,
která by je osvobodila
od hříchu a smrti.“
A pak nádherný závěr:
„Výkupnému se žádný
jiný dar nevyrovná!“
To je krásné vyjádření,
moc hezky napsané.
Samozřejmě víme, že výkupné
je prostředek k naší záchraně.
Ale kromě toho s tím souvisí
celá řada dalších dobrých věcí.
Třeba to, že už nebudou žádné nemoci.
Nebo to, že se z naší země stane
nádherný ráj, to k tomu taky patří.
A pak ta nejkrásnější
naděje, kterou máme –
že mrtví budou vzkříšení.
Zkrátka, to, co pro nás Ježíš udělal,
je skutečně „nepopsatelný dar“.
Podívejme se, jak bychom měli podle
apoštola Petra na ten dar reagovat.
Co bychom měli dělat,
když si ho vážíme a přijímáme ho.
Najděte si to prosím.
Je to 1. Petra,
1. Petra 1. kapitola
a přečteme si verše 8 a 9.
Petr říká – a to je moc zajímavé,
jak to popsal, jak to vysvětlil.
Říká: „I když jste Krista nikdy neviděli
[a to je pravda,
neviděli jsme ho], milujete ho.
I když ho teď nevidíte, věříte v něj.“
A k čemu to vede?
„Máte nepopsatelnou a obrovskou radost,
protože dosahujete
cíle své víry – své záchrany.“
A je to tak. Je to nepopsatelná radost,
když se na chvíli zastavíme
a zamyslíme se nad tím vším,
co pro nás Jehova už udělal,
co pro nás dělá
a co nám slibuje do budoucna.
Jaký život budeme mít,
ale i to, jak nám svým
svatým duchem pomáhá,
abychom se už teď ze života radovali,
abychom mu věrně
sloužili a oslavovali ho.
Je to prostě úžasné.
A je přirozené, že cítíme
hřejivý pocit radosti hluboko uvnitř
a vnitřní klid, když trochu zpomalíme
a přemýšlíme nad těmi
dobrými věcmi, které pro nás Bůh udělal
a které pro nás ještě udělá.
Jehovův svatý duch nás
naplňuje nepopsatelnou radostí,
vděčností a důvěrou
v našeho úžasného Boha.
Přesně jak se to píše v Římanům 15:13:
„Kéž vás Bůh, který dává naději,
naplní veškerou radostí
a pokojem, protože mu důvěřujete.
Tak budete díky moci
svatého ducha překypovat nadějí.“
To je něco skvělého.
Jehova a Ježíš pro nás
udělali spoustu krásných věcí.
A my pro ně chceme taky něco udělat.
A tak se ze všech sil snažíme
žít tak, jak si to Bůh přeje,
a oslavovat jeho velké jméno.
To, jak to cítíme,
hezky vystihují Žalmy.
Jestli chcete,
můžete si to najít se mnou.
Je to 116. žalm, 12. a 14. verš.
Žalm 116:12, 14.
Žalmista se sám sebe ptá: „Čím,
[čím] Jehovovi oplatím
všechno dobré, co pro mě udělal?“
A když sjedete dolů na ten
14. verš, tam je to, co máme dělat my:
„To, co jsem Jehovovi slavnostně
slíbil, splním před vším jeho lidem.“
A my jsme se Jehovovi
zasvětili, to je náš slib.
Takže jak zní naše odpověď na tu otázku:
Čím Jehovovi oplatím?
Je to jasné. Není nic lepšího,
nic nedává větší smysl
než dělat to, co si Bůh přeje,
a žít tak, abychom Kristu a Bohu
vzdávali čest, kterou si zaslouží.
Čím Jehovovi oplatím?
Nad touhle otázkou často přemýšleli
manželé Claude a Sandra Sauvageauovi.
V tomhle videu uvidíme,
jak nádherný život díky tomu mají.
Službu jsem si hodně
zamilovala díky rodičům.
Když táta přišel z práce,
převlíkl se a tak jednou
dvakrát týdně mě vzal do služby.
Já jsem pravdu poznal díky mámě.
Jmenovala se Rita.
Nechávala doma ležet
různý knížky a já je začal číst.
Říkal jsem si: Teda, takovýhle
život, to je úžasný, to bych chtěl!
Měli jsme krátce po svatbě.
Neměli jsme žádné závazky a cítili jsme,
že bychom toho
pro Jehovu mohli dělat víc.
Chtěli jsme víc sloužit.
A tak jsme se rozhodli,
že si podáme přihlášku do Gileadu.
Odjeli jsme do Středoafrické republiky
a naučili jsme se nový jazyk.
Lidi čekali na to,
až s námi budou moct studovat Bibli.
Bylo to neuvěřitelné!
A pak jsem onemocněla.
Nedalo se s tím nic dělat
a doktor mi řekl, že se musím vrátit.
Odjet bylo těžký, strašně těžký,
protože jsme nemohli
dělat to, co jsme milovali,
a nevěděli jsme, co dál.
Na jednom z prvních krajských sjezdů,
na které jsme po návratu šli,
byl krajský starší,
který mě znal už odmalička.
Měl tam tehdy proslov.
Asi si všimnul, jak mi je.
A tak za mnou šel
a začal si se mnou povídat.
Řekl mi:
Máš skvělé školení, tak ho využívej.
Nezaměřuj se na to,
co už dělat nemůžeš, dívej se dopředu
a přemýšlej, co dělat můžeš.
A to mi změnilo život.
Postupně se mi zlepšilo zdraví
a zase jsme mohli dělat víc.
A tak jsme se vrátili do průkopnické.
Pak jsem měl
nějaké změny v práci
a kvůli tomu jsme se
přestěhovali do Spojených států.
Měli jsme na výběr tři sbory:
anglický, francouzský a španělský.
Španělský sbor
vznikl jen pár měsíců předtím.
Tak jsme si se Sandrou sedli a řekli si:
Co kdybysme začali znovu
a dělali to, na co jsme vyškolení?
Takže nový jazyk.
Sandře to šlo skoro samo,
zvládla to za pár měsíců.
Ale já to mám vydřený.
Musel jsem se učit a učit a učit.
A teď jsme v tom sboru
už 25 let a moc se nám tu líbí,
protože mluvíme španělsky,
nebo se o to aspoň snažíme,
a máme tu spoustu krásných zážitků.
Když už nejste nejmladší, je to jiné.
Možná se kvůli tomu víc bojíte.
Ale Jehova nám vždycky pomáhal
a chce po nás jen to,
co zvládneme, ne to, co nezvládneme.
A když nám Jehova otevřel dveře,
rozhodli jsme se do toho jít.
Bylo nám přes 50
a dělali jsme na stavbách pro RSV.
A pak přišel Warwick.
Spousta bratrů
a sester se tam hlásila
a ti, co tam šli,
tak se vrátili úplně nadšení.
Akorát říkali,
že to je hodně fyziky náročné.
Tak mě napadlo: No, musím trénovat.
Ale jednu věc vám neřekla.
Postavila si v obýváku štafle
a to byla její posilovna.
Chodila nahoru dolů,
nahoru dolů, nahoru dolů.
Jak dlouho?
Asi patnáct minut.
Prostě aby chytla ten rytmus.
Bylo fakt vtipný sledovat, jak cvičí.
Ale fungovalo to.
Dostala se do formy.
Takže to bylo super.
Dohromady sloužíme
Jehovovi už přes 100 let.
Spolupracovali jsme s MPSO,
kázali jsme ve vězení, v přístavech.
A viděli jsme, že když Jehovovi
dáte to malinko, co máte,
vždycky vám dá mnohem víc.
Díky němu budete mít život,
který byste neměnili.
Pořád jsme plní elánu, plní nadšení
a rádi školíme mladé,
aby taky takhle sloužili Jehovovi.
A to je na tom to krásný.
Neskončili jsme,
pořád sloužíme Jehovovi.
Je to to nejlepší,
co můžete v životě dělat,
takže proč s tím končit?
Prostě služte dál.
Sauvageauovi nikdy
nepřestali hledat způsoby,
jak se Jehovovi odvděčit.
A o vděčnosti bude i hudební video.
Je to takové poděkování
Jehovovi za to, jak je štědrý.
Záliv koupe slunce v červáncích,
na útes příboj naráží
a vánek pár palem pohoupá.
Ve všem je znát tvá láska k nám.
Zážitků s tebou spoustu mám
a díky nim sílu načerpám.
Nad přírodou žasnu čím dál víc.
O všechnu krásu s námi se rozdělíš.
Všem ruku svou otvíráš,
úžasná je štědrost tvá.
Na dlani své srdce máš,
lidem radost rozdáváš.
I já chci jako ty kus sebe druhým dát
a nesobeckou lásku napodobovat.
Ty ruku svou otvíráš
a taková chci být.
A taková chci být.
A když mám těžký den, tak dobře vím,
že tvoje Slovo mě osvěží.
Jak perly tvou moudrost navlékám,
jsem vděčná, že mi pomáháš.
Na každém kroku dárky potkávám,
to, jak jsi laskavý, chci předat dál.
Na všechna vrátka zaklepám,
ať nejen já naději krásnou mám.
S láskou
Všem ruku svou otvíráš,
úžasná je štědrost tvá.
Na dlani své srdce máš,
lidem radost rozdáváš.
I já chci jako ty kus sebe druhým dát
a nesobeckou lásku napodobovat.
Ty ruku svou otvíráš
a taková chci být.
A taková chci být.
A taková chci být.
A taková chci být.
Všem ruku svou otvíráš,
úžasná je štědrost tvá.
Na dlani své srdce máš,
lidem radost rozdáváš.
I já chci jako ty kus sebe druhým dát
a nesobeckou lásku napodobovat.
Ty ruku svou otvíráš
a taková chci být.
A taková chci být.
A taková chci být.
Když vidíme, kolik nám toho
Jehova dává, přitahuje nás to k němu.
Dal nám Bibli,
která je plná moudrých rad.
Dává nám příležitosti
soucitně a laskavě pomáhat druhým.
A připomíná nám,
jak jsme pro něho vzácní.
Teď tu pro vás máme něco speciálního.
Je to pozvánka
na regionální sjezd 2026 Věčné štěstí.
Štěstí,
lidé si ho často spojují s něčím hezkým.
Ale co když se nám život
obrátí vzhůru nohama?
Můžeme být šťastní
i v takových chvílích?
Skoro před dvěma tisíci lety Ježíš učil,
že opravdu šťastní můžeme být,
když máme blízký vztah
s naším Stvořitelem.
„Šťastní jsou ti,
kdo si uvědomují své duchovní potřeby.
Šťastní jsou mírní.
Šťastní jsou milosrdní.
Šťastní jsou ti, kdo mají čisté srdce.
Šťastní jsou ti, kdo působí pokoj.”
To, co Ježíš učil,
má velký význam i pro nás.
Chcete vědět víc?
Přijďte na regionální sjezd
svědků Jehovových 2026
„Věčné štěstí“.
V přednáškách, vyprávěních a videích
uvidíte, jak to, co Ježíš učil,
lidem pomáhá, aby byli opravdu šťastní.
Sjezdy probíhají po celém světě
a vstup je zdarma.
Nejbližší místo konání
najdete na jw.org.
Těšíme se na vás.
Ten sjezd bude nádherný.
Prosím pošlete tu pozvánku
i svojí rodině a známým.
Jsme taky moc rádi,
že vám můžeme oznámit
vydání sjezdové písně na rok 2026.
Má název Šťastní díky světlu.
Můžete si ji i se slovy stáhnout
v JW Library<i>®</i> a na jw.org.
Prosím procvičujte si ji doma,
abyste si ji pak na sjezdu mohli
zazpívat ze srdce a z plných plic.
Pokud budou k dispozici
slova i ve vašem jazyce,
písnička Šťastní díky světlu
se bude zpívat taky na shromáždění
v týdnu od 20. dubna 2026.
V naší videopohlednicise tenhle měsíc
podíváme
do nejnavštěvovanější země Karibiku.
Je to Dominikánská republika.
Právě tady najdete
nejvyšší horu v Karibiku
a taky velmi vzácný modrý jantar.
V místních horách
kromě nádherných vodopádů
možná uvidíte taky některá zvířata,
která nejsou skoro nikde jinde.
Žije tu třeba leguán nosorohý,
štětinatec haitský
nebo nepřeslechnutelný
brkoslavec palmový.
Místní lidé jsou srdeční,
plní života a přátelští.
Na příležitosti,
kdy se jich sejde víc dohromady
rádi připravují sancocho,
to je vydatné a oblíbené jídlo
z dušeného masa a zeleniny.
K místní kultuře
taky neodmyslitelně patří
hudební a taneční styl
merengue, který tu vznikl.
Dominikánská republika
je jediná země na světě,
která má na svojí vlajce Bibli.
Ta je otevřená na verši
z Jana 8:32, kde se píše:
„Pravda vás osvobodí.“
A přesně jak to Ježíš řekl,
i tady už pravda
z Bible osvobodila tisíce lidí
od nacionalismu a náboženských lží.
Dobrá zpráva se tu
začala kázat v dubnu 1945,
když sem přijeli misionáři
Lennart a Virginia Johnsonovi.
Hned se pustili do práce a už v den,
kdy přijeli, měli první studia.
Později se k nim přidali další misionáři
a na shromáždění, která 
pořádali v misionářském domově,
začalo chodit spoustu lidí.
Za pouhé tři roky
už tu bylo asi 110 zvěstovatelů.
Ne všem se ale takový vzrůst líbil.
Za vlády diktátora Rafaela Trujilla
naši bratři
zažívali drsné pronásledování.
Trujillo měl velkou moc
i díky podpoře Vatikánu.
U všech kostelů v zemi musel
být nápis, na kterém stálo
„Bůh na nebi, Trujillo na zemi“.
Naši bratři ale zůstali věrní Jehovovi.
A tak vláda naši činnost v roce 1950
a pak znovu v roce 1957 zakázala.
Naši bratři a sestry ale
celou tu dobu statečně vytrvávali.
Při kázání byli velmi opatrní
a publikace tiskli tajně, 
jak je vidět z následující ukázky.
I navzdory zákazu ale vzrůst pokračoval.
Druhé období ilegality
skončilo v roce 1960.
A dneska je tu
víc než 38 000 zvěstovatelů,
kteří každý měsíc vedou
přes 45 000 biblických kurzů.
Shromáždění jsou
tu nejen ve španělštině,
ale taky v haitské kreolštině,
americkém znakovém jazyce,
angličtině, čínštině a ruštině.
Vysoko v horách, asi 150 kilometrů
od hlavního města,
leží městečko Constanza.
Právě tam se schází sbor Los Laureles,
který navštívíme
na závěr naší videopohlednice.
Je v něm 134 zvěstovatelů
a 36 z nich slouží
v pravidelné průkopnické.
Dohromady vedou každý měsíc
v průměru víc než 170 biblických kurzů!
Služba v místním obvodu
je opravdu krásná,
a to nejen díky
nádherným výhledům na hory,
ale hlavně díky tomu,
že je tu spousta upřímných lidí,
kteří se chtějí dozvědět o Jehovovi.
Vaši bratři a sestry ze sboru
Los Laureles–Constanza
vám posílají srdečné pozdravy
a vzkazují vám, že vás mají moc rádi.
Sledovali jste JW Broadcasting
ze světového ústředí svědků Jehovových.


-