JW subtitle extractor

Vítejte u JW Broadcasting®.
Jaký je Jehova Otec?
O tom budeme dneska mluvit
a ukážeme si,
proč se v jeho rodině
můžeme cítit bezpečně.
Uslyšíme vyprávění sestry,
která se svého Otce Jehovy
pevně držela
i v těch nejtěžších chvílích.
Budeme taky hledat poklady,
tentokrát v knize Nahum.
A jsme moc rádi,
že vám můžeme představit
taky dva nové seriály.
Z toho prvního je vidět,
jak nás Jehova s láskou školí,
když dáme své síly
k dispozici pro celodobou službu.
A v tom druhém
se podíváme do zákulisí
různých druhů služby pro Jehovu.
Sledujete JW Broadcasting.
Co se vám vybaví,
když se řekne slovo „otec“?
Laskavý, citlivý muž,
který se s láskou stará o svoji rodinu?
Nebo lhostejný nebo hrubý člověk,
který nikdy není doma?
To do velké míry závisí na tom,
jaký je nebo byl váš táta.
Proč by nás ale to slovo mělo zajímat?
Jeden důvod je, že v Bibli
se jako o Otci mluví o Jehovovi.
Je pravda,
že Jehova má v Bibli spoustu titulů.
Ale z toho,
jak často Ježíš používal slovo „Otec“,
je vidět, jak Jehova chce,
abychom ho znali.
Hodně titulů se v Bibli používá
i na Ježíše:
zručný řemeslník,
Slovo, archanděl Michael.
Ale hlavně ho známe
jako Jehovova Syna.
A na základě jeho výkupní oběti
zároveň Bůh považuje nás,
nedokonalé lidi, za svoje děti.
Přesně tohle Jehova chce.
Mít k nám tak blízko,
jako má milující táta k dětem.
Koncept rodiny má Jehova moc rád.
A to slovo „Otec“ ukazuje,
co ke svým služebníkům cítí.
Všimněte si, jak to popsal prorok Izajáš
v Izajášovi 64:8:
Není to krásné?
„Ale ty jsi náš Otec, Jehovo!“
Bez ohledu na to,
jaký byl nebo je náš lidský otec,
Jehova je úžasný otec.
Z Bible se toho o něm
jako o otci hodně dozvídáme.
Věděli jste, že jenom v evangeliích
Ježíš použil v souvislosti s Jehovou
slovo „Otec“ víc než 160krát?
Takže Jehova nás bere jako svoji rodinu.
Čím líp rozumíme tomu,
jaký otec Jehova je,
jakou má osobnost, jak nás má rád,
tím víc ho milujeme a důvěřujeme mu
jako svému nebeskému Otci.
Pomůže nám v tom,
když se krátce zamyslíme,
co je základem pro náš vztah s ním.
Podívejme se prosím spolu
do 1. Mojžíšovy 1:26.
Jehova tady mluví s Ježíšem
a rozebírají to, jak vytvoří lidi:
„Potom Bůh řekl:
‚Udělejme člověka k našemu obrazu,
aby se nám podobal.‘“
Jehova udělal lidi ke svému obrazu.
A to dává smysl.
Děti se často podobají svým rodičům.
Takže v jakém ohledu
se my podobáme Jehovovi?
Samozřejmě ne v tom, jak vypadáme.
Jehova je duchovní bytost.
Ale napoví nám 1. Jana 4:8:
„Kdo nemiluje, nepoznal Boha,
[proč?] protože Bůh je láska.“
Takže to znamená,
že můžeme mít stejné vlastnosti jako on.
Třeba lásku, jeho hlavní vlastnost.
Jehova je citlivý, starostlivý otec,
který svoji rodinu miluje.
A protože jsme jeho děti,
jsme vytvoření k jeho obrazu,
máme schopnost ho milovat
a cítit jeho lásku.
Je to tak.
Láska je základem
našeho vztahu s Jehovou.
Rozebereme si teď tři způsoby,
jak Jehova svým dětem lásku projevuje.
Zaprvé, jako milující otec
se o nás Jehova stará.
V 1. Petra 5:7 čteme:
Starat se o někoho může znamenat
postarat se o jeho fyzické potřeby.
A to je hezké.
Ale je to všechno?
Je to jediný způsob,
jak se o nás Jehova stará?
Ne.
Všimněte si,
co říká 2. Korinťanům 1:3, 4:
„Ať je chválen Bůh a Otec
našeho Pána Ježíše Krista,
[a teď] Otec něžného milosrdenství
a Bůh veškeré útěchy,
který nás utěšuje
ve všem našem trápení.“
Jehova je „Otec něžného milosrdenství
a Bůh veškeré útěchy“.
Takže ano, Jehova se stará o to,
co potřebujeme ve fyzickém ohledu,
ale jde ještě mnohem dál.
Pečuje o nás,
protože mu na nás upřímně záleží.
Utěšuje nás.
Stará se o nás po fyzické, citové
i duchovní stránce.
Přirovnejme si to.
Řekněme, že máte lehčí úraz
a jdete k doktorovi.
On vám řekne,
že to bude chtít nějakou péči,
a ujistí vás, že se o vás dobře postará.
Ale co kdyby ten doktor nebyl
jen zkušený lékař, ale taky váš táta?
Byli byste pro něj
ti nejdůležitější pacienti.
A kromě toho,
že by vás v tu chvíli ošetřil,
tak by se o vás taky každý den staral.
To by nás uklidnilo!
Je to náš táta, záleží mu na nás.
Miluje nás.
A takový je Jehova.
Je pravda, že je to zkušený doktor.
A už určil den,
kdy odstraní bolest a trápení.
Ale to není všechno.
Je to „Otec něžného milosrdenství
a Bůh veškeré útěchy“.
Osobně mu na nás záleží.
A každý den se o nás stará.
Dělá to, dokud funguje tenhle svět,
a bude to dělat i pak.
Cítíte, jak se o vás Jehova
s láskou stará a utěšuje vás?
Možná přes vaše duchovní sourozence –
bratry a sestry ve vašem sboru,
kteří napodobují jeho lásku
a pomáhají vám.
Možná si vybavíte,
jak vás Jehova posílil
nebo utěšil něčím,
co jste si přečetli v Bibli.
Nebo jste díky nějakému verši ještě líp
pochopili některý z jeho slibů.
Proč se o nás Jehova stará?
Protože nás miluje.
No, a protože jeho láska nikdy neskončí,
tak se o nás taky
nikdy nepřestane starat.
Teď druhá věc, ze které je vidět,
že Jehova je milující Otec.
Dovoluje nám,
abychom s ním bez zábran komunikovali.
Otevřená komunikace
je pro rodiny zásadní.
Hodně rodin se vždycky sejde u večeře
a popovídají si o tom,
co kdo během dne zažil.
V 1. Petra 5. kapitole jsme četli,
že Jehova chce, abychom na něj uvrhli
„všechny své starosti“.
Ale Jehova je v nebi.
Takže jak s ním můžeme komunikovat?
V modlitbě.
Díky modlitbě můžeme říct Jehovovi
o tom, co je pro nás důležité,
co nás stresuje, co nám dělá radost,
jaké máme cíle,
a poděkovat mu za všechno, co dělá.
Jehova modlitby poslouchá,
stejně jako dobrý táta poslouchá,
co mu říká jeho dítě.
Jehova ale dělá víc než jen,
že poslouchá naše modlitby.
Odpovídá na ně.
Vedl pisatele Bible,
aby zaznamenali jeho myšlenky,
abychom je my mohli číst.
Když si Bibli čteme a přemýšlíme o ní
a taky o duchovním jídle, které máme
od věrného a rozvážného otroka,
Jehova používá svatého ducha,
aby nás upozornil na to,
co zrovna potřebujeme.
Aby nás nasměroval na svoje myšlenky.
Může nám taky odpovědět
přes bratry a sestry,
nebo dokonce přes někoho,
kdo mu ještě neslouží.
Toho, jak na naše modlitby odpovídá,
si chceme všímat.
Možná si to dokonce zapíšeme
a občas se k tomu vrátíme.
Proč se ale potom stává,
že někdy musíme
na odpověď od Jehovy čekat?
Znamená to, že to, co řešíme,
pro něj není důležité?
Jako bychom byli někde
na konci pořadníku?
Jasně, že ne!
Možná to jenom znamená,
že musíme být trpělivější.
Nebo nám možná Jehova odpověděl,
ale ne tak, jak jsme čekali.
Představte si rodinku,
která se vydá autem na dovolenou.
Máma a táta vědí,
že cesta jim zabere deset hodin.
Co je to první, na co se zeptají děti?
„Už tam budem?“
Je přirozené,
že chtějí být na místě co nejdřív.
Ale ať budou dělat cokoli,
stejně to zabere deset hodin.
Nakonec dorazí.
Ale prostě musí být trpělivé
a nějak se na cestě zabavit.
My se modlíme o to, aby už přišel konec.
Nejradši bychom byli,
aby to bylo už dneska.
Jakoby se Jehovy ptáme:
„Už tam budem?“
A je to dobře, že se o to modlíme.
Ale stejně jako ty děti v autě,
i my musíme trpělivě čekat.
Ale na druhou stranu
ty děti nejsou v autě samy.
Mají tam rodiče.
A podobně i když musíme být trpěliví,
nezapomínejme, že náš Otec Jehova
je na té cestě s námi.
Tenhle svět skončí v tu správnou chvíli.
A když budeme mít plno práce ve službě
pro Jehovu, rychleji nám to uteče.
Jindy se může stát,
že si uvědomíme, že Jehovova odpověď
na naši prosbu vlastně zní „ne“.
Rodiče, kteří mají svoje děti rádi,
jim někdy musí říct ne.
Vemte si, jak to měl Pavel.
Trápilo ho něco,
co vnímal jako „osten v těle“.
Jen si to představte:
Pavel měl od Jehovy moc,
aby pro druhé dělal zázraky.
Ale i když se třikrát modlil,
aby ho Jehova jeho ostnu zbavil,
jaká byla odpověď?
Ne.
Jehova mu odpověděl:
„Stačí ti moje nezasloužená laskavost.“
Rozhodl se, že ten osten neodstraní,
ale dával Pavlovi sílu jít dál
i přesto, že měl ten osten.
I my si můžeme být jistí,
že nám Jehova bude pomáhat.
A z toho, že mu zůstáváme věrní,
je vidět, jak moc ho máme rádi
a jak mu důvěřujeme.
Ať už musíme na odpověď na modlitbu
trpělivě čekat,
nebo jako u Pavla je odpověď ne,
máme jistotu, že Jehova nás miluje.
Všimněte si,
co pod Jehovovým vedením
napsal apoštol Jan v Janovi 14:21.
Jsou to Ježíšova slova:
A teď si všimněte:
Když se ze všech sil snažíme žít tak,
jak učil Ježíš,
Jehova říká, že nás miluje.
A když říká, že nás miluje,
tak to myslí vážně.
Je úžasná čest,
že můžeme otevřeně komunikovat
s naším milujícím Otcem Jehovou.
Zamyslíme se ještě nad jednou věcí,
ze které je vidět,
že Jehova je náš láskyplný Otec:
Pro svoji rodinu neúnavně pracuje.
Každý rodič vám nejspíš řekne,
že vychovávat děti je krásné,
ale taky to dá pořádně zabrat.
A to i když jsou hodné.
Asi každý z nás jsme občas rodičům
nějakou tu práci přidělali.
Vemte si,
kolik toho rodiče pro svoje děti dělají.
Zajišťují jim jídlo, oblečení a bydlení.
Tráví s nimi čas.
A to ani nemluvíme o doktorech,
vzdělání, ukázňování.
Počkat. Ukázňování?
S ukázňováním
si často spojujeme trestání.
A je pravda, že to k tomu může patřit.
Věděli jste ale,
že kromě napravování něčeho špatného
Bible s ukázňováním spojuje taky vedení,
vyučování a školení?
Ukázňování je něco pozitivního.
Jde ruku v ruce
s dobrou výchovou a vedením.
Jehova chce, abychom žili věčně.
Někdy nás proto ukázňuje.
To znamená, že nás vede,
vyučuje, školí a usměrňuje,
aby z nás byli duchovně zralí křesťané.
Dělá to pomocí Bible,
duchovního jídla od „věrného otroka“
a taky používá
zkušené bratry a sestry ve sboru,
kteří nám pomáhají duchovně růst.
Být dobrý rodič je spousta práce.
A vy, kdo máte děti, to děláte rádi.
Jehova si toho moc váží.
I on je milující Otec
a pro nás opravdu dělá maximum.
Už tisíce let neúnavně pracuje,
abychom se měli dobře.
Vemte si, co všechno od něj máme.
Co dělá radost vám?
Krásný západ slunce, výborné jídlo,
hudba a zpěv,
voňavé květiny, čas s rodinou a přáteli
plus všechny ty duchovní věci,
které máme tak rádi.
Všechny tyhle úžasné dary
jsou od našeho Otce Jehovy.
Pro svoji rodinu
toho dělá opravdu hodně,
protože nás miluje.
Dneska jsme začali otázkou:
Co se vám vybaví,
když se řekne slovo „otec“?
Řekli jsme si,
že to hodně záleží na tom,
jaký byl váš biologický otec.
Co když ale z nějakého důvodu
tátu nemáte?
Prosím, přečtěte si,
o čem Jehova ujišťuje vás osobně
v Žalmu 68:5:
Ze „svého svatého obydlí“ v nebi
Jehova vidí vaši situaci
a konkrétně se o vás zmiňuje
jako o důležitých členech svojí rodiny.
Všimli jste si, co bylo v tom verši?
„Otcem sirotků a ochráncem vdov
je Bůh.“
Je to, jako by vám Jehova říkal:
Takový já jsem.
Vím, že nemáte tátu,
který by se o vás staral, ale máte mě.
Já jsem váš Otec.
Nebo co když otce nebo rodinu máte,
ale protože uctíváte Jehovu,
staví se proti vám?
Potom právě pro vás je slib
z Marka 10:29, 30.
Ježíš tu říká:
Pokud se vás rodiče nebo jiní příbuzní
kvůli vaší víře zřekli,
pamatujte, že jste součástí
Jehovovy rodiny.
Po celém světě máte miliony bratrů
a sester, kteří vás mají rádi.
A pořád doufáme,
že jednou vaši nevěřící příbuzní
taky poznají Jehovu a zamilují si ho.
Ať už jsme v jakékoli situaci,
jako Jehovovi služebníci
jsme součástí jeho úžasné rodiny.
Jehova svoje děti miluje
a vždycky je bude milovat.
A už brzo ukončí tenhle systém
a přijde nový svět, ve kterém už nebude
hřích ani žádné jiné problémy.
Do té doby o nás bude
dál s láskou pečovat,
naslouchat našim modlitbám
a různými způsoby na ně odpovídat.
A pro svoji rodinu bude dál
neúnavně pracovat
a připravovat nás na věčný život.
Tohle všechno a mnohem víc
Jehova dělá proto,
že svoji rodinu miluje.
Jsme moc vděční,
že stejně jako Izajáš můžeme říct:
„Jehovo, ty jsi náš Otec.“
Když bylo sestře
Bethel Rodishové 22 let,
dostala pozvání,
aby pracovala ve světovém ústředí.
Zjistili jí ale nádor na mozku
a všechno bylo jinak.
Její příběh vyšel
v Probuďte se! z 22. dubna 1990.
Od té doby si sestra Rodishová
ještě hodněkrát ověřila,
jak laskavým Otcem pro ni Jehova je.
Jednou ráno, bylo to
koncem září, mi zvonil telefon.
Byli to bratři z Brooklynu a volali,
aby mě pozvali na tři měsíce do betelu.
Vzpomínám si,
že jsem to musela rychle ukončit,
protože jsem byla objednaná
k doktorovi a už jsem musela jít.
Udělali mi snímek mozku
a po chvíli si mě doktor
pozval do ordinace a řekl,
že mám na mozku velký nádor
a že musí zavolat rodičům.
Potřebovala jsem dvě operace
a musím říct, že ten doktor,
který mě operoval, byl opravdu skvělý.
Obě operace se povedly
a po té druhé mi doktor s radostí řekl,
že se mu podařilo
odstranit celý ten nádor.
Ani ne za rok už jsem zase
mohla vést v podstatě normální život.
Na jaře 1990 jsem se
přestěhovala do Brooklynu,
tam jsem potkala Boba Rodishe,
no a začali jsme spolu chodit.
Zasnoubili jsme se,
podali si přihlášky do betelu,
kde Bob sloužil, a bratři schválili,
abychom tam sloužili spolu.
Byli jsme tam asi dva roky,
no a pak jsem otěhotněla.
Za pár let už jsme měli krásnou rodinu.
Měli jsme dvě děti, čekali jsme třetí,
a když jsem byla
na začátku druhého trimestru,
stalo se něco hrozného.
O miminko jsem přišla.
Než jsme se vrátili z nemocnice,
děti mezitím hlídala babička.
Hodně nám pomohlo to, že jim předem
řekla, že se domů vrátíme bez miminka.
Když jsme přijeli,
děti k nám hned běžely.
Já jsem nedokázala nic říct.
Vůbec jsem to nezvládala.
Ale Bob nás všechny objal
a řekl dětem, že miminko umřelo.
Cítili jsme,
že pro naše děti bude nejlepší,
když jim to řekneme
citlivě, ale na rovinu,
a vysvětlíme, že takové věci se stávají.
Říkali jsme si, že nám to může
pomoct, abychom se s tím postupně
začali společně jako rodina vyrovnávat.
Přišla jsem do ložnice
a tam jsem viděla všechny ty oblečky,
které jsem den
předtím třídila a rovnala,
a teď – co s nimi mám dělat?
Jednou, asi o pět měsíců později,
jsme jeli na shromáždění,
ale sotva jsem přišla do sálu,
najednou jsem se rozbrečela a
musela jsem se hned otočit
a rychle se vrátit do auta.
Ale dvě moje skvělé
kamarádky si toho všimly,
přišly za mnou
a posadily se ke mně do auta.
Nechaly mě mluvit o miminku,
nechaly mě mluvit o dětech.
Poslouchaly a držely mě za ruku.
Dokonce jsme se spolu smály
a za chvíli jsme se
všechny vrátily do sálu.
Jehova se o nás staral.
Dal nám přátele ve sboru,
lidi, o kterých jsme věděli,
že toho mají fakt hodně,
ale stejně si udělali v pátek večer čas.
Přišli na večeři a povídali jsme si
o úplně obyčejných věcech,
co se děje ve sboru a tak.
Ale pro nás to hodně znamenalo,
pomáhalo mi to
nemyslet na tu hroznou bolest,
kterou jsem hluboko uvnitř pořád cítila.
Jehova mi přes bratry a sestry
často ukazoval, že mě má moc rád.
Díky tomu jsem si uvědomila,
jak je důležité posílat tu lásku dál.
A snažím se to dělat pravidelně.
Stačí někomu napsat zprávu
nebo kartičku a říct mu:
„Máme tě rádi.“
„Myslíme na tebe.“
„Jsme tu pro tebe.“
V životě jsem zažila spoustu situací,
kdy mi Jehova
konkrétním způsobem pomohl.
Myslím, že to známe všichni.
Takové ty chvíle, kdy si říkáte:
Do služby to dneska nezvládnu.
Nebo: Nedokážu jít na shromáždění.
Ale když už jsme fyzicky
nemohli, Jehova nám dal sílu,
a když nám chyběla mentální energie
nebo jsme něco
citově nezvládali, podpořil nás.
Sami na sobě jsme zažili to,
co je v 5.Mojžíšově 33:27:
„Bůh je odedávna tvým útočištěm,
nesou tě jeho věčné paže.“
To, čím jsem si
v životě prošla, mě naučilo,
že není nic, co bychom
s Jehovovou pomocí nemohli zvládnout.
Když rozvíjíme
křesťanské vlastnosti jako je víra,
posiluje nás to,
abychom tak jako sestra Rodishová
dokázali zvládat těžké situace.
Jedna z věcí, které nám
s takovými vlastnostmi můžou pomoct,
je celodobá služba.
Pomáhá nám,
abychom duchovně rostli
a ještě líp zrcadlili
osobnost našeho nebeského Otce.
Jsme proto moc rádi,
že tu máme nový seriál:
Celodobá služba pomáhá
rozvíjet křesťanské vlastnosti.
Tahle série bude o tom,
jak různé úkoly v naší organizaci
pomáhají bratrům a sestrám
v každodenním životě
projevovat vlastnosti,
které patří k ovoci ducha.
První díl se jmenuje
Celodobá služba pomáhá
rozvíjet křesťanské vlastnosti: Láska.
Pocházím z malého města.
Všichni lidi tam byli víceméně
z jedné kultury,
takže přemýšleli všichni podobně
a byli zvyklí dělat věci stejně.
Když jsem pak začal sloužit
ve skupině
pro výstavbu sálů Království,
byla to pro mě hodně velká změna.
Už jsem kolem sebe
neměl jenom jednu kulturu,
ale lidi, kteří mluvili různými jazyky
a byli z různých kultur a kmenů.
Pomohlo mi to, abych si uvědomil,
že neumím projevovat lásku všem,
že jsem byl zvyklý
ji projevovat jenom lidem
z jedné kultury, z jednoho kmene.
Došlo mi,
že mám vlastně trochu předsudky.
Sloužím ve skupině
pro výstavbu sálů Království.
Je tu skvělá atmosféra.
Pracujeme spolu, bydlíme spolu,
někdy spolu i pláčeme.
Je to jako v opravdové rodině.
Začít tady sloužit ale pro mě znamenalo
opustit prostředí,
které jsem dobře znala,
sbor, na který jsem byla zvyklá,
a kamarády, které jsme měli tam,
kde jsme bydleli.
Začala jsem mít pocit,
jako bych nedostávala tolik lásky,
jako jsem byla zvyklá.
Pak jsem si ale přečetla
1. Korinťanům 13:4
a pochopila jsem, že možná lásku
projevuju jenom jedním způsobem
a že bych na tom měla zapracovat,
protože pravá křesťanská láska
je mnohem širší.
Jedna z věcí, které mě krajská služba
v cizí zemi naučila,
je projevovat lásku a empatii
ještě mnohem víc.
Tak třeba jeden bratr přišel pozdě,
když jsem měl zrovna přednášku,
a během ní začal usínat.
Neříkám, že jsem
nejlepší řečník na světě,
ale přijde pozdě
a pak ještě začne usínat.
Docela se mě to dotklo.
Ale vůbec to ode mě nebylo hezké,
protože ten bratr přece pracuje
12 až 16 hodin denně,
šest dní v týdnu, takže se to dá chápat.
Moje rodina neslouží Jehovovi,
a tak jako svoji rodinu
vnímám bratry a sestry.
Bratři a sestry tu mají těžký život
a dělají, co můžou, aby zůstali věrní.
Chci se s nima spřátelit
a ideálně co nejdřív to jde.
Jenže někdy to nejde tak rychle,
jak bych si to představovala.
Občas si to beru trochu osobně.
V čem je problém?
No, možná na to jdu až moc zhurta.
Mike mi pak řekl:
„Víš, vždyť to máš stejně.
Taky je pro tebe těžké se otevřít.“
Ale pak mi došlo:
„No jo vlastně. To je pravda.“
To mě učí, abych byla trpělivější,
abych byla laskavější,
prostě abych, no, abych se snažila
je víc pochopit.
Jehova nás samozřejmě tvaruje všechny.
Ale za sebe můžu říct, že od té doby,
co pracuju na stavbách sálů,
je to v mém případě
mnohem intenzivnější.
Zaměřuju se teď na to,
jací lidi doopravdy jsou,
ne jakou mají rasu, jazyk
nebo z jakého jsou kmene.
Když jsem začala sloužit
ve stavební skupině,
bylo to, jako by mi Jehova říkal:
„Cebo, myslíš si, že víš,
jak projevovat lásku,
že víš, jaká pravá láska je.
Ale rád bych ti ukázal,
co všechno pravá láska
doopravdy zahrnuje.“
Naučila jsem se díky tomu budovat
silné vztahy jako v rodině,
i když se pořád stěhujeme.
Nám oběma celodobá služba hodně dala.
Naučilo nás to ještě víc
druhým projevovat lásku.
Být k bratrům a sestrám
ještě empatičtější.
Celodobá služba mi pomohla,
abych si bratry a sestry víc zamilovala.
Trávím s nima spoustu času,
a tak je potřebuju chápat.
A díky tomu je mám ještě radši.
A prospívá to i našemu manželství.
To, že se snažím líp naslouchat
sestrám u nás v kraji,
mi pomáhá,
abych i doma líp naslouchala manželovi.
Když se snažíme mít
naše bratry a sestry víc a víc rádi,
jsme pak jako opravdová rodina.
Jsme empatičtější,
trpělivější a máme víc pochopení.
Věříme, že tahle nová série
nás všechny bude motivovat,
abychom přemýšleli,
jestli bychom se i my
nemohli pustit do celodobé služby.
V našem úvodním proslovu
jsme si řekli,
že Jehova je náš milující Otec,
a tak nás ukázňuje.
Často to dělá tak,
že nám dává připomínky.
Bratr Troy Snyder s námi
teď v ranním uctívání rozebere,
jak mít na připomínky,
které od Jehovy dostáváme,
správný pohled.
Co vás napadne, když vám chce někdo
něco připomenout a řekne vám něco jako
„jen pro připomínku“
nebo „chtěl bych ti připomenout“?
Prostě vypnete?
Řeknete si, že to není nic nového?
Nebo jste podráždění, protože vám
někdo připomíná něco, co jste neudělali?
Nebo ze sebe máte špatný pocit,
protože to jinými slovy
znamená, že se vám něco nedaří?
Ale s připomínkami od Jehovy je to jiné
a měli bychom je vnímat jinak.
Otevřete si se mnou prosím 119. žalm
a všimněte si, jaký efekt a jakou moc
Jehovovy připomínky mají.
Žalm 119:2, 3.
Je tam: „Šťastní jsou ti,
kdo dodržují jeho připomínky,
ti, kdo po něm celým srdcem pátrají.
Nedopouštějí se ničeho špatného,
chodí po jeho cestách.“
Je to tak. Když se držíme
Jehovových připomínek, jsme šťastní.
Díky nim věci líp chápeme.
Dodávají nám nadhled.
Posilují naše odhodlání
zůstat Jehovovi věrní.
Jak jsme četli, pomáhají nám dělat to,
co je správné, chodit po jeho cestách.
A právě jeho připomínky
nám pomáhají v těžkých chvílích.
Jehovovy připomínky jsou
jako dopravní značky na rušné dálnici.
V tomhle chaotickém světě
nám ukazují, kudy se máme vydat.
Dodávají nám jistotu, že jsme
na správné cestě, a když z ní odbočíme,
tak nám pomůžou zase se vrátit zpátky.
Verš na dnešní den je
příklad Jehovových připomínek.
Najdeme si to prosím.
1. Petra 2. kapitola
a přečteme si 13. a 14. verš.
1. Petra 2. kapitola
a všimněte si, co tady Petr připomíná:
„Kvůli Pánu se podřizujte
každému lidskému zřízení,
ať králi jako nadřazenému,
nebo místodržitelům,
které posílá, aby trestali ty,
kdo páchají zlo,
a chválili ty, kdo konají dobro.“
Tohle byla pro křesťany
v 1. století připomínka,
aby zůstali neutrální,
aby se podřizovali vládcům,
protože je na jejich
místa dosadil Jehova.
Nebylo to nové světlo.
Ne, byla to připomínka.
Oni věděli, že Ježíš učil, že mají
podporovat Boží království.
Chápali, co znamenají Ježíšova slova,
aby dávali „císařovy věci císaři“
a „Boží věci Bohu“.
Věděli, co řekli apoštolové,
že máme „poslouchat
především Boha, ne lidi“.
Takže proč potřebovali tu připomínku?
Protože žili ve světě,
který byl extrémně rozdělený.
Lidé se v politických otázkách
přikláněli na různé strany
a křesťané to měli čím dál těžší.
Proto si potřebovali připomínat,
aby zůstali neutrální.
A vidíte, jak jim ta zásada pomohla?
Když se vrátíme do 13. verše,
tak je tam: „Kvůli Pánu.“
Takže jim to dodávalo nadhled.
Připomnělo jim to,
že když se podřizují vládě,
neznamená to, že podporují
všechna její rozhodnutí nebo války,
ale že respektují Jehovu,
protože on jí dovoluje být u moci,
a že čekají, až problémy vyřeší on.
Pomáhalo jim to, aby nešli proti vládě,
ale aby se dál zaměřovali
na Boží království
a aby s druhými mluvili
o dobré zprávě o Království.
Jehova vlastně tuhle
zásadu připomínal opakovaně.
O pár let dřív dostali křesťané
v Římě dopis, ve kterém bylo vysvětlené,
jak to s vládami funguje,
jakou úlohu mají vládnoucí moci
a jak se k nim křesťané mají chovat.
V podobné době,
kdy psal Petr svůj dopis,
vznikl i dopis Titovi, ve kterém
Pavel křesťanům připomněl,
že se mají podřizovat vládám.
Všechny tyhle připomínky
křesťanům pomáhaly, aby byli neutrální
a aby pořád zůstávali na straně Jehovy.
Dalším důvodem, proč ty
připomínky byly v té době praktické,
bylo, že křesťany čekalo pronásledování.
A když se těmi připomínkami
řídili, Jehova jim pomáhal.
Všimněte si,
jak je to vidět z 15. verše.
1. Petra 2:13, 14, tam bylo,
že se mají podřizovat vládám.
A teď 15. verš:
„Vždyť Bůh si přeje,
abyste konáním dobra umlčovali řeči,
které proti vám ve své
nevědomosti mluví nerozumní lidé.“
Když se toho drželi a chovali se hezky,
Jehova to mohl využít v jejich prospěch,
aby jim v té těžké době pomohl,
aby mu mohli dál sloužit.
Tenhle princip určitě fungoval tehdy.
A úplně stejně funguje i v dnešní době.
Jeden příklad.
Naši bratři a sestry v jedné zemi
dostali připomínky,
aby zůstávali neutrální.
Krátce nato tam vypukla
násilná občanská válka.
Oni na ty připomínky pamatovali.
Zůstali neutrální
a dál se podřizovali vládě.
Když válka skončila,
vláda chtěla lidi zase sjednotit,
a tak zavedla nějaké nové zákony.
Jeden z nich byl,
že když jste chtěli mít svatbu,
tak to zahrnovalo ceremoniál,
ve kterém hrála
důležitou roli státní vlajka.
Jenže tím by bratři
svoji neutralitu porušili.
Tak co udělali?
Šli za představiteli
vlády a vysvětlili jim,
že během občanské války byli neutrální.
Vláda to moc dobře věděla
a vážila si jich za to.
Jeden úředník řekl:
„Nechceme vám dělat problémy.“
A krátce nato ten zákon změnili,
takže už nevyžadoval,
aby bratři porušovali svoji neutralitu.
To všechno díky tomu,
že se hezky chovali
a řídili se Jehovovými připomínkami.
V Jehovově organizaci
dostáváme připomínky docela často.
Třeba v Aktuálních informacích.
Nedávno jsme slyšeli,
že si máme ve službě dávat osobní cíle
a mluvit s lidmi všude,
kde jsou, protože je máme rádi.
To je skvělá připomínka.
A když se tím řídíme, máme radost.
Bratři nám taky připomněli, jak Jehova
vnímá ty, kdo udělali vážnou chybu
a vzdálili se od něj,
a jak s ním můžeme
spolupracovat a přivítat je zpátky.
Pomohlo nám to
těmhle zásadám líp rozumět.
Moc dobrá připomínka.
Nebo ta ohledně toho, jak vypadáme.
Že i když každý má
svůj styl a doba se mění,
tak tím, jak se oblékáme
a upravujeme, máme dělat čest Jehovovi.
Bratři nám připomínají, abychom se
modlili za ty, kdo jsou ve vězení.
A taky abychom nepřestávali
kázat, i když pronásledování
nebo vězení potká nás.
Dostali jsme taky připomínku, že je
potřeba, abychom zůstali neutrální,
tak jako naši bratři
a sestry v prvním století.
Žijeme totiž v extrémně
rozděleném světě.
Každý se v politických a sociálních
otázkách staví na nějakou stranu.
V těch Aktuálních informacích bylo,
že vedoucí sbor nám to připomíná proto,
že Satan na Jehovův lid tlačí,
abychom se postavili na něčí stranu.
Pak tam byla vybídka,
ať si projdeme informace z knihy
Biblické verše pro každodenní život,
zvlášť ty pod heslem Vlády.
To nám pomůže, abychom si
ty zásady ještě líp zafixovali,
dokázali obhájit svoji víru
před každým, kdo se na to ptá,
a jako Jehovův lid byli jednotní.
Také v celodobé službě
dostáváme hodně připomínek.
Často slyšíme, že máme
bratrům a sestrám odpouštět.
Že když mezi námi nebo mezi odděleními
dojde k nějakému nedorozumění,
máme se snažit to hned
urovnat, abychom byli jednotní.
Když to tak děláme,
přispívá to k našemu štěstí.
Taky si připomínáme,
ať si každý den čteme Bibli.
Proč? Protože toho máme hodně
a potřebujeme si připomínat,
abychom k sobě nechali
Jehovu každý den promlouvat.
Když máme na starost druhé,
připomínáme si, že
v první řadě máme být pastýři.
Proč to potřebujeme slyšet?
Protože občas se můžeme
až moc zaměřit na tu práci
a zapomenout na Jehovovy ovečky.
Nebo si připomínáme, že když
máme pocit, že jsme k ničemu,
musíme proti tomu bojovat,
protože Jehova nás miluje.
Vidí v nás to nejlepší,
je k nám milosrdný,
je blízko těm, kdo mají zlomené srdce.
Takže když nám Jehova něco
připomíná, nechceme to ignorovat.
Chceme tomu pozorně naslouchat.
V Žalmu 119:111
to žalmista vyjádřil takhle:
„Beru tvé připomínky
jako své trvalé vlastnictví,
vždyť jsou radostí mého srdce.“
Díky Jehovovým připomínkám jsme šťastní.
Jsme díky nim jednotní.
Pomáhají nám jít po správné cestě
a mít k Jehovovi blízko.
To jsou skvělé připomínky k tomu,
jak vnímat Jehovovy připomínky.
Když posloucháme,
co nám Jehova říká,
tak duchovně rosteme.
A roste taky naše touha
sloužit bratrům a sestrám.
Napadlo vás někdy, jaké by to bylo
sloužit na stavbách nebo v betelu?
Nebo pokud zrovna v betelu
nebo na stavbách sloužíte,
říkali jste si, jaké to je
v nějaké jiné formě celodobé služby?
Bratři a sestry z celého světa
v různých formách služby
dávají Jehovovi to nejlepší.
Zajímalo by vás,
jak vypadá den někoho z nich?
V tom případě jsem moc rád,
že vám můžu představit nový seriál,
který se jmenuje
Jak vypadá můj den.
A uvidíte v něm, co všechno
se dá ve službě pro Jehovu dělat.
Tenhle měsíc
se podíváme na první díl
Jak vypadá můj den: Překladatel.
Ahoj, jsem Han Na Kimová
a pracuju jako překladatelka
do korejského znakového jazyka.
Překladatelské oddělení
překládá biblické publikace
z angličtiny do různých jazyků.
Snažíme se překládat tak,
aby to bylo přesné,
snadno srozumitelné a přirozené.
V případě znakového jazyka
to znamená převádět text na video.
Myšlenky vyjadřujeme
rukama a výrazem obličeje.
Zrovna si čtu článek,
který budeme dneska překládat.
Přemýšlím, jaké jsou v něm hlavní body,
jak by bylo nejlepší je poskládat
a jak je co nejlépe
vyjádřit ve znakovce.
Když do nějakého jazyka překládáte,
musíte ho dobře umět.
Já jsem si myslela,
že znakovku umím docela dobře,
a tak jsem si ze začátku celkem věřila.
Pak jsem ale zjistila,
že se toho mám ještě hodně co učit.
Začala jsem víc řešit
gramatiku, strukturu jazyka,
všímat si, jaké znaky neslyšící
opravdu používají
a jak jsou naše publikace
přeložené v jiných jazycích.
Díky tomu jsem se naučila
překládat přirozeněji a jasněji.
V překladatelském týmu
jsou obvykle tři lidi.
Na překladu pracujeme společně
a taky kontrolujeme,
jestli je přesný a přirozený.
Znakový jazyk
nemá psanou podobu,
a tak to, co přeložíme,
nahráváme na video.
Dneska překládáme článek o velrybách.
Každý z nás používá
pro velrybu trochu jiný znak,
tak se bavíme o tom, který z nich bude
pro naše publikum nejsrozumitelnější.
Někdy je těžké přijít na to,
jak něco dobře přeložit.
V takových chvílích všichni
společně přemýšlíme, jak to udělat.
A když najdeme výraz,
na kterém se shodneme,
vidíme na tom, jak nám Jehova pomáhá.
Je to skvělý pocit.
Pracujeme spolu,
chodíme spolu na shromáždění,
do služby, prostě jsme jako rodina.
Připrav se, nahrávám.
Nedávno se
překladatelský proces zjednodušil,
takže teď mají překladatelé
na starosti i nahrávání a editaci.
Nejdřív mi to připadalo náročné
a bála jsem se, jestli to zvládnu.
Ale bratři nás skvěle školí
a už jsem se toho spoustu naučila.
Ááá – STOP.
Jo, to vypadá dobře.
S Hjun Či pracujeme ve stejném oddělení,
chodíme do stejného sboru,
a dokonce spolu bydlíme.
Jsem ráda, že si spolu
můžeme povídat úplně o všem.
Když něco překládám,
nepřemýšlím nad tím,
jak se ty myšlenky týkají mě osobně.
Spíš řeším, jak je co
nejpřirozeněji vyjádřit ve znakovce.
Když pak ta publikace vyjde
a já si ji studuju, je to úplně jiné.
Přemýšlím, co mě tím chce Jehova naučit
a jak to můžu uvést do praxe.
Dokonce i to, co jsem během
překládání četla hodněkrát,
mi při osobním studiu
někdy připadá nové a jiné.
Uvědomila jsem si,
že abych z toho opravdu něco měla,
musím tomu věnovat ten čas a přemýšlet,
jak to můžu vztáhnout na sebe.
Moji rodiče jsou neslyšící, takže
znakovat jsem se naučila už jako malá.
Když vidím, kolik bratrů a sester
věnuje spoustu času a energie tomu,
aby pomáhali pár neslyšícím,
dojímá mě to.
Je úžasné, jak Jehovovi záleží
na všech lidech a jak je má rád.
Při překládání
chci odvádět co nejlepší práci,
aby tomu neslyšící dobře rozuměli
a aby to zapůsobilo na jejich srdce.
Z toho, že můžu
pomáhat bratrům a sestrám,
kteří používají znakový jazyk,
mám obrovskou radost.
Zvlášť když vidím,
jak to pomáhá mým rodičům
a jak je to přibližuje k Jehovovi.
Jsem šťastná,
že můžu pracovat jako překladatelka
a na vlastní oči
vidět ty skvělé věci, které Bůh dělá.
Moc bych přála i ostatním,
aby si to mohli taky vyzkoušet.
Sestra Kimová řekla
jednu moc důležitou věc:
I když každý den
pracuje s duchovním jídlem,
ty stejné věci si pak
musí sama prostudovat,
aby to mělo vliv
na její vztah s Jehovou.
Je to skvělá připomínka pro nás všechny,
kdo naplno pracujeme pro Jehovu.
Mladí, věříme,
že vás tahle videa budou motivovat,
abyste toho ve službě
pro Jehovu chtěli dělat ještě víc.
Hudební video je o další věci,
která je na naší
duchovní rodině tak krásná.
Ať už třeba
mluvíme s někým ve službě,
nebo chceme povzbudit někoho ve sboru,
vždycky se snažíme říkat
ta správná slova v pravý čas.
Jsou spousty slov tišících jak lék.
Jsou slova, která rád bys vrátil zpět.
Můžou jak plamínek pálit i hřát.
Co způsobí, záleží jen na nás.
Jak líbezný zpěv můžou znít,
jak chvíle,
kdy sladký med v ústech rozpustíš.
Stejnou moc má, když slova hojivá
zazní v pravý čas, pak bolest odplouvá.
Vždyť slov je na tisíc, tak využívej víc
ten dar říkat slůvka laskavá.
Už vzduch zkažený zamořil náš svět.
Tak dej pozor, chraň se,
abys nedýchal ten jed.
Když své srdce plníš jen tím nejlepším,
hezkých slov z něj bude proudit víc.
Jak líbezný zpěv můžou znít,
jak chvíle,
kdy sladký med v ústech rozpustíš.
Stejnou moc má, když slova hojivá
zazní v pravý čas, pak bolest odplouvá.
Vždyť slov je na tisíc, tak využívej víc
ten dar říkat slůvka laskavá.
Jak líbezný zpěv můžou znít,
jak chvíle,
kdy sladký med v ústech rozpustíš.
Stejnou moc má, když slova hojivá
zazní v pravý čas, pak bolest odplouvá.
Vždyť slov je na tisíc,
tak využívej víc
ten dar říkat slůvka laskavá.
A teď jdeme hledat poklady!
Kniha Nahum je sedmá
z dvanácti malých proroků,
které v téhle sérii videí zkoumáme.
Jaké poučení nebo tip,
jak obohatit svoje studium,
najdete v tomhle díle?
Mám rád, když si spolu hledáme
něco víc k týdennímu čtení Bible.
V Nahumovi je spousta důležitých zásad.
A taky hodně o Jehovově
svrchovanosti a o posvěcení jeho jména.
Tak se do toho pustíme.
Líbí se mi ten tip
od věrného a rozvážného otroka,
že si máme Bibli číst pomalu
a se zdravou dávkou zvědavosti.
To je dobrá myšlenka.
Rychlost je na škodu.
Je to tak.
Takže 1. kapitola, 1. verš:
„Prohlášení proti Ninive.“
Můžeme se u toho rovnou zastavit?
Ninive – o tom už jsme přece četli.
Jehova už tam předtím poslal Jonáše
a víme, že tomu se tam moc nechtělo.
Z Asyřanů šla hrůza, tak radši utekl.
Přesně tak.
Říkám si, co se asi
Nahumovi honilo hlavou,
když mu Jehova tohle prohlášení předal.
Jak na to asi reagoval?
Musel být hrozně nervózní.
A když si najdeš něco o Ninive,
tak se není čemu divit.
V Průvodci publikacemi
pod námětem „Bible“ jsem našel,
že se mu říkalo „město krveprolévání“.
To je dobrý tip
najít si další informace
v Průvodci publikacemi.
Je tam článek, kde jeden znalec říká:
Chlapci i děvčata
byli zaživa upalováni ...;
muži byli nabodáváni na kůl,
zaživa stahováni z kůže a oslepováni
nebo jim byly usekávány
ruce, nohy, uši a nos.
To je strašné.
Říct, že byl nervózní,
je asi slabé slovo.
Myslím ale, že se to
netýkalo jenom Nahuma.
Podle časové osy to vypadá,
že tohle proroctví
oznamoval za vlády krále Josijáše,
který zahájil tažení
proti uctívání falešných bohů.
Myslíš, že se bál i on a ostatní
Izraelité, kteří chtěli uctívat Jehovu?
Možná, zvlášť, když Asyřané
byli tehdy světová velmoc.
Mohli si dělat, co chtěli.
Právě.
Izraelité se mohli bát,
že všechny ty reformy
Asyřany vyprovokují.
Co když si říkali, že přijdou
a taky je zaživa stáhnou z kůže,
jako ty lidi v Samaří?
Představ si,
jak bychom se báli o naši dceru.
Ale podívej se,
co Jehova říká ve 3. verši.
Vysvětluje,
jak uplatňuje svoji autoritu.
Ujišťuje Izraelity,
že je sice „trpělivý“,
ale má taky „velkou moc“.
Zkoumal jsem to,
a je to jedno z mála míst v Bibli,
kde Jehova přímo dává do souvislosti
svoji trpělivost a svoji moc.
Asi chtěl,
aby se zaměřovali na jeho moc
a na to, jak ji používá,
ne na to, co jim můžou Asyřané udělat.
To je muselo uklidnit.
Ale Jehova jde ještě dál
a v 15. verši jim říká:
„Judo, slav své svátky,
plň své slavnostní sliby.
Ničema tě už nikdy
nenapadne, bude úplně zničen.“
Jako by jim říkal:
Asýrii jsem sice ještě nezničil,
ale nebojte se
a dál mě uctívejte, slavte svátky.
Můžete mi věřit.
Přesně tak.
A nakonec Jehova ukázal svoji
obrovskou moc, když Ninive zničil.
A to tak, že kritici Bible tvrdili,
že nikdy ani neexistovalo.
Josijáše, Nahuma
a celý Jehovův lid
muselo to proroctví hodně povzbudit.
Mohli Jehovu
uctívat s radostí a v klidu.
Když se zaměřili na to,
jak Jehova používá svoji moc,
dodalo jim to jistotu.
Dobrá myšlenka.
Počkej, udělám si k tomu poznámku.
To, jak Jehova používá svoji moc,
nám dodává jistotu.
Jo, a ještě zajímavější to je,
když si to vztáhneme
na náš vztah s Jehovou.
Rozhodně.
To, jak Jehova používá
svoji moc, nám ukazuje, jaký je.
Pořád se vracím k tomu verši:
„Jehova je trpělivý,
i když má velkou moc.“
U lidí to většinou bývá naopak.
Takže když má Jehova
trpělivost se svými nepřáteli,
i když jsou krutí jako Asyřané,
nebude mít trpělivost i se mnou?
Když udělám nějakou chybu,
mám sklon si myslet,
že Jehova to se mnou určitě hned vzdal.
Ale když přemýšlím o tomhle příběhu,
pomáhá mi to Jehovu vnímat
jako laskavého a trpělivého otce.
Z toho, jakou má se mnou trpělivost,
je vidět, že mě má rád.
A to mě ujišťuje, že můžeme být přátelé.
To je pravda.
Někdy jsme sami na sebe až moc přísní.
Jsme k sobě kritičtí
a pořád se obviňujeme.
Ale Jehova takový není.
A tak si říkám:
Když má se mnou trpělivost Jehova,
neměla bych ji mít se sebou i já?
Někdy to dá zabrat, abych se
na sebe dívala tak, jak mě vidí on.
A co když mám nějakou
pravomoc v rodině nebo ve sboru?
Můžu se zamyslet: Jsem taky trpělivý?
Jak to vidí Jehova?
Kdybych se snadno rozčílil,
koho bych mu připomínal?
Hm, to je fakt.
Přemýšlela jsem
ještě o té Jehovově moci.
Asyřané se mu vůbec nemohli rovnat,
takže Izraelité neměli důvod se bát.
A my jsme na tom stejně,
i když Satanův svět
by nám rád nahnal strach.
Takže když něco náročného potká mě,
chci pamatovat na to,
jak Jehova používá svoji moc,
že ji použije i v můj prospěch.
To mi pomůže nezaměřovat se
na to, jak já jsem slabá,
ale na to, jak je Jehova silný.
Hmm, taky mi to připomíná,
abych si četl vyprávění
bratrů a sester na našich stránkách.
Když vidím, jak zvládají pronásledování,
ujišťuje mě to,
že když budu ve stejné situaci
a budu dělat, co je v mých silách,
Jehova pomůže i mně.
Jejich příběhy dokazují,
že Jehova používá svoji moc i dneska.
Přesně jak jsme četli,
je trpělivý, ale zároveň má velkou moc.
Moment, jen se podívám,
jestli mám všechny poznámky.
Čti pomalu a buď zvědavá.
Používej Průvodce publikacemi.
A všímej si, co nám o Jehovovi
říká to, jak používá svoji moc.
A je tam toho ještě mnohem víc.
Třeba jak do detailu se splnilo
Nahumovo proroctví o zničení Ninive
a jak to posiluje naši víru.
Tak můžeme pokračovat.
Našla jsem si k tomu ještě, že…
V tomhle pořadu
jsme se ujistili,
že máme toho nejlepšího
Otce na světě, Boha Jehovu.
A že stojí za to být
součástí jeho duchovní rodiny.
Učíme se projevovat
našim bratrům a sestrám lásku,
která je „dokonalým poutem jednoty“.
Taky se snažíme duchovně růst
a díky tomu můžeme
dělat v naší organizaci víc
a podporovat tak zájmy Království.
A když nás potkají nečekané zkoušky,
pořád se spoléháme na Jehovu,
našeho milujícího Otce a Skálu.
Na závěr tu máme
videopohlednici z Gabonu.
Je to stát na západním
pobřeží střední Afriky
a někdy se mu říká africký Eden.
85 procent jeho území
pokrývá deštný prales,
ve kterém najdete
i majestátní vodopády Kongou.
V národním parku Loango
můžete zahlédnout slony pralesní,
jak se prochází podél pobřeží.
Je to ohrožený druh
a v Gabonu jich žije nejvíc.
Jsou tu taky gorily,
barevní mandrilové a tisíce šimpanzů.
Plno života tu najdete i v oceánu.
Žije tu víc než 20 druhů
delfínů a velryb,
takže je to skvělé místo pro všechny,
kdo tyhle nádherné tvory
chtějí pozorovat zblízka.
Zato od zmije gabunské
se raději držte dál.
Má nejdelší zuby
ze všech jedovatých hadů,
jsou až pět centimetrů dlouhé.
Naštěstí není agresivní
a na člověka obvykle neútočí.
Hlavní město Libreville založili
v 19. století osvobození otroci.
Je známé moderní architekturou,
parky a nádhernými plážemi.
Na jihovýchodě země
leží město Franceville,
odkud je to blízko k vodopádům Poubara
a dalším přírodním krásám.
V roce 1957 cestovali přes jižní Gabon
dva bratři z Konžské republiky
a hledali práci.
Potkali tam Antoina Moubangu,
kterému vydali svědectví.
Dělal rychlé pokroky
a v červnu 1957 se dal pokřtít.
Byl to první svědek Jehovův v Gabonu.
Přibližně ve stejnou dobu
se do Gabonu
přistěhovali svědkové z Konga,
kteří pracovali
pro jednu stavební firmu.
Spolu s bratrem Moubangou začali kázat
a pořádali shromáždění
v pronajatém dřevěném domku.
V sobotu odpoledne
bratři vždycky na veřejnou přednášku
rozestavěli venku lavice,
a tak jim místní
začali říkat Lavičková církev.
V roce 1964 bratři
získali zákonnou registraci
a později sem přijeli misionáři.
Aby dobrou zprávu
slyšelo co nejvíc lidí,
každou neděli
vysílali přednášky v rozhlase.
V dubnu 1970 vláda
naši činnost náhle zakázala.
Misionáře vyhostili
a nesměla se pořádat shromáždění.
I během zákazu byli naši
bratři a sestry mimořádně horliví.
Po nocích tajně pořádali
shromáždění i celé sjezdy.
Časem se podmínky zase zlepšily.
Bratři mohli stavět sály Království,
pořádat sjezdy a nakonec
začali znovu vysílat v rozhlase.
Jejich pořad byl tak oblíbený,
že se o něm v roce 2004
psalo v celostátních novinách.
Jeden z bratrů,
kteří ho moderovali, řekl,
že lidi ve službě
občas poznali jeho hlas,
a několik jich dokonce začalo studovat.
Dneska je v Gabonu
víc než 4 600 zvěstovatelů.
Vedou přes 8 000
biblických kurzů v různých jazycích,
třeba ve francouzštině, fangštině nebo
v jazycích myene, punu, nzebi a teke.
A nedávno 28 mladých bratrů a sester
absolvovalo první třídu
školy pro zvěstovatele Království,
která se tu konala.
Bylo to v sále Království,
který je ve čtvrti Okala
ve městě Libreville.
Kapacita sálu
se dá podle potřeby upravit.
Do sboru Okala chodí
116 horlivých zvěstovatelů,
kteří nedávno vedli
rekordních 140 kurzů
a na Památnou slavnost přišlo 287 lidí.
Místní bratři a sestry
vás všechny srdečně zdraví.
Sledovali jste JW Broadcasting
ze světového ústředí svědků Jehovových.

JW Broadcasting – květen 2026