JW subtitle extractor

Vítejte u JW Broadcasting®!
14. března 2026
dokončila 159. třída školy Gilead
úžasné pětiměsíční školení.
Program slavnostního zakončení
má studenty připravit na změny a úkoly,
které je čekají.
Zásady, které v něm zazněly,
ale můžou pomoct i nám,
protože všichni zažíváme změny.
A tak přemýšlejte, jak můžete to,
co uslyšíte, uplatnit i vy.
Milí bratři a sestry,
moc rádi bysme chtěli
přivítat vás všechny,
kdo teď sledujete
nebo posloucháte tenhle program.
Taky vítáme vás studenty,
kteří jste se posledních pět měsíců
tak namáhali.
Víme, že jste celou tu dobu
hodně studovali.
Takže jsme moc rádi, že si teď můžete
užít slavnostní zakončení.
A taky vítáme vaše rodiny, přátele,
všechny, kdo jsou tady osobně,
a taky myslíme na ty tisíce lidí
z celého světa, kteří jsou připojení.
Takže chápete to?
Ten den je konečně tady,
slavnostní zakončení.
Vím, že jste na něj dlouho čekali.
Znám to.
Teď je čas jít za vašimi úkoly.
Uplatnit to,
co jste se za těch pět měsíců naučili,
všechny ty krásné myšlenky,
a pokojně, bok po boku spolupracovat
se svými bratry a sestrami.
Když se mluví o pokoji, je něco,
čeho se bojíte?
Možná budete sloužit na novém místě
a říkáte si: Dokážu udržet pokoj?
Zvládnu s druhými vycházet?
Anebo se vracíte zpátky
do svého působiště a říkáte si:
Budou mě sledovat, jestli jsem se
v Gileadu změnil k lepšímu?
To jsou pochopitelné obavy.
A právě proto jsme se rozhodli,
že v tomhle proslovu
budeme mluvit o pokoji.
Nikdo nikdy neřekl,
že udržet pokojné vztahy
bude jednoduché.
Ježíš to jasně ukázal
v Matoušovi 5. kapitole.
Otevřete si prosím Bible
a najdeme si to společně.
Ježíš tu popisuje situaci,
kterou nám chtěl něco vysvětlit.
Matouš 5:23, 24.
Ježíš tady učedníkům říká:
„Pokud tedy přinášíš dar k oltáři
a tam si vzpomeneš,
že tvůj bratr má něco proti tobě,
nech dar před oltářem a odejdi.
Nejdřív se se svým bratrem usmiř
a teprve pak se vrať
a obětuj svůj dar.“
Když to Ježíšovi posluchači slyšeli,
mohlo jim to přijít skoro nesplnitelné.
Představte si to:
Máte jít, nechat svůj dar před oltářem
a ve městě, ve kterém jsou
během svátku statisíce lidí,
někoho najít.
Máte projít město skrz naskrz
a najít člověka,
který mimochodem má něco proti vám.
Pak se s ním máte usmířit,
vrátit se do chrámu
a obětovat svůj dar Jehovovi.
Ježíš tím ukázal,
že usmířit se s druhými,
mít s nimi pokojné vztahy,
může být někdy těžké.
Takže otázky,
které bysme si měli položit, jsou:
Proč je to někdy tak těžké
a co můžeme dělat,
i když je to těžké?
Odpovíme si na ně tím,
že si rozebereme tři obavy,
které s pokojnými vztahy souvisí.
A pak si ukážeme,
co motivovalo Abrama neboli Abrahama,
aby udržel pokojný vztah
se svým synovcem Lotem,
když přišly situace,
které mohly jejich vztah prověřit.
Začneme tou první obavou.
Obavou, že budeme vypadat slabě.
No, hodně z nás si občas moc nevěří
a bojuje s pocity méněcennosti.
A přirozenou reakcí může být,
že se tak moc snažíme vyniknout
v očích druhých,
že je tím shodíme.
A vede to k tomu, že pokoj narušíme.
Takže dokázal si Abram
s touhle potenciální obavou poradit?
Najděte si prosím
13. kapitolu 1. Mojžíšovy.
To je ta známá situace,
kdy se Abramovi a Lotovi honáci
přou o půdu
a Abramovi dojde, že by to mohlo
narušit jeho vztah s Lotem.
Všimněte si, co se stalo.
Je to v 1. Mojžíšově 13:8, 9.
Je tam: „Abram tedy řekl Lotovi:
‚Prosím, ať mezi mnou a tebou
a mezi mými honáky a tvými honáky
už nedochází k hádkám,
vždyť jsme bratři.
Copak před tebou neleží celá země?
Prosím, odděl se ode mě.
Pokud půjdeš vlevo, já půjdu vpravo,
ale pokud půjdeš vpravo,
já půjdu vlevo.‘“
Hezky!
Abram to hned řešil.
Před Lotem se pokořil.
V jeho očích se naprosto snížil.
Mohl se začít vytahovat
a jeho začít shazovat.
Mohl říct: „Lote, tak počkat,
kdo je tady s kým?
To ty jsi tu se mnou.
Já jsem dostal za úkol sem jít.
To je moje pověření, ne tvoje.“
No, k něčemu by to asi vedlo.
Ale jsem si jistý,
že určitě ne k pokoji.
Abram na to šel jinak.
I když si určitě někdy nevěřil
jako každý z nás,
v tu chvíli se před Lotem pokořil.
V jeho očích se snížil a ustoupil.
Co vedlo Abrama k tomu, aby to udělal?
Jednoduše řečeno,
víc mu záleželo na tom,
jak ho vnímá Jehova,
než na tom, jak ho vnímají lidé.
O to mu šlo.
Nezáleželo mu na tom,
kde v Zaslíbené zemi bude,
ale na tom, že tam vůbec bude.
To, že se tam dostal,
byl pro něho důkaz,
že ho Jehova schvaluje.
A přesně tohle je hlavní myšlenka
Matouše 5:23, 24.
O tom Ježíš mluvil.
Tomu, kdo se s někým usmířil,
v podstatě říkal:
„Vrať se. Vrať se.
Vrať se k oltáři
a obětuj svůj dar Jehovovi.“
To si Abram přál víc než cokoli jiného:
pokojný vztah s Bohem.
Takže co je ta první věc,
kterou se od Abrama učíme?
Strach z toho,
že budeme vypadat slabě,
z toho, že druzí nebudou brát v potaz
naše zkušenosti
nebo třeba naše školení v Gileadu,
to všechno vychází
z nějaké naší vnitřní nejistoty.
A může to bránit tomu,
abysme měli pokojné vztahy s druhými.
Takže jak se takovým obavám vyhnout?
Stejně jako Abram
buďme spokojení s tím nejlepším,
co jako lidé můžeme získat,
a to je schválení našeho Boha Jehovy.
To, že nám žehná,
a cokoli jiného, co nám dává,
je jenom bonus.
Takže když Abram jednal s Lotem,
byl pokorný.
A možná si říkal:
Lot se mnou určitě bude jednat stejně.
To by bylo hezké, že?
A to nás vede k té druhé obavě.
K obavě, že někdo využije
našich dobrých stránek.
Něco takového se může stát,
třeba když ustoupíme v nějakém sporu.
Můžeme se začít cítit zranitelní
a můžeme mít pocit,
že tuhle naši stránku
začne ten druhý člověk zneužívat.
Co udělal Abram?
Vraťme se do 1. Mojžíšovy 13. kapitoly
a budeme pokračovat ve čtení.
1. Mojžíšova 13:10.
Jsme zase v té situaci.
Abram se choval hezky k Lotovi,
snažil se udržet pokojné vztahy
a teď 10. verš.
Je tam: „Lot se rozhlédl
a viděl, že celý ten jordánský kraj
až k Coaru je dobře zavlažovaný
a že je jako Jehovova zahrada,
jako egyptská země
(to bylo před tím,
než Jehova zničil Sodomu a Gomoru).
Lot si tedy vybral celý jordánský kraj
a přesunul svůj tábor na východ.
Tak se od sebe oddělili.
Abram žil v kananejské zemi
a Lot žil mezi městy toho kraje.“
Opravdu Lot v téhle situaci
zneužil Abramovy pokory?
Upřímně řečeno nevíme.
Neznáme všechny detaily.
Nevíme, co všechno se tehdy
v té situaci odehrálo.
Závěrečný proslov dnešního programu
tuhle myšlenku ještě rozvede.
Tak nikam neodcházejte.
Ale pokud Lotova volba
Abrama překvapila,
pokud se ho to,
jak se rozhodl, dotklo,
Abram si mohl jednoduše říct:
Tak počkat, já jsem pokorný,
a nic z toho.
Jak to, že není po mém?
Asi bych měl s Lotem jednat tvrději.
Takhle nějak mohl uvažovat.
Ale opravdu takhle Abram přemýšlel?
Ne.
Všimněte si konce toho 11. verše
a začátku 12.
Jednoduše se tam píše:
„Tak se od sebe oddělili.
Abram žil v kananejské zemi.“
Nestěžoval si,
nedomáhal se svých práv
ani netvrdil, že to je nespravedlivé.
Jeho pokora byla upřímná.
Nebyla to žádná taktika,
aby později získal, co chtěl.
Je z toho vidět,
že pro Abrama byly pokojné vztahy
důležitější než osobní preference.
Takže co dalšího
se od Abrama můžeme naučit?
Obava z toho, že by někdo mohl
zneužít naší ochoty ustoupit,
aby získal nějaký úkol nebo pochvalu,
by nás mohla vést k tomu,
že si začneme říkat, že být laskavý
a pokorný nefunguje.
Jenže to pokoj narušuje.
A tak se té obavě nepoddejte.
Místo toho dělejte to, co Abram.
Důvěřujte, že to, jak nás Jehova vede,
abysme měli s druhými pokojné vztahy,
je vždycky správně, i když máme pocit,
že to nefunguje.
Možná v tu chvíli nedostaneme to,
co chceme.
Ale získáme to nejdůležitější:
Jehovovo schválení,
pokojný vztah s Bohem.
Co se ale stalo potom,
co se Lotovi jeho rozhodnutí vymstila?
Jak Abram reagoval?
Odpustil a zapomenul?
Anebo to bylo jinak
a bál se něco takového udělat?
Na odpověď si musíte počkat
na konec programu.
Teď nás čeká další díl
Ze života studentů.
To je část slavnostního zakončení,
na kterou se pokaždé moc těšíme.
Bude to skvělé.
Pro ty, kdo mají misionářského ducha,
to bude příležitost zamyslet se,
jestli existuje způsob,
jak se nasadit tam,
kde je potřeba víc zvěstovatelů.
Tímhle dílem Ze života studentů
nás provede bratr Jeremy Clarke.
Je tu další díl Ze života studentů.
V Matoušovi 5:6 Ježíš řekl, že ti, kdo
hladoví po spravedlnosti, budou šťastní,
protože je Jehova duchovně nasytí.
Jak se Jehova v tomhle
ohledu stará o mladé lidi?
Svěřuje je do péče milujícím rodičům.
Ale co když ti rodiče Jehovovi neslouží?
Jak pomáhá pak?
V biblických dobách
používal starší zralé lidi.
Třeba velekněz Jehojada
pomáhal mladému králi Jehoašovi.
Nebo Zecharjáš zase
školil mladého krále Uzzijáše.
V tomhle díle nám
studenti Gileadu řeknou,
co jim pomohlo přiblížit se
k Jehovovi, když byli mladší,
jak se díky tomu
rozhodli pro Jehovu dělat víc
a jak jim to pomohlo
být v životě šťastní a spokojení.
Tak pojďme na to!
Prosím, přivítejte Antrona
a Rebecu Carrawayovy ze Spojených států.
Antrone a Rebeco, vítejte.
Ve Spojených státech
sloužíte už spoustu let.
Ale rádi bychom věděli,
odkud jste a jak jste vyrůstali.
Povíte nám o tom?
Jasně. Narodil jsem se
a vyrostl v Jižní Karolíně
a oba moji rodiče
mě vychovávali v pravdě.
Od táty jsem se hodně naučil
o tom, jak se chovat k lidem,
a moje máma mi pomáhala duchovně.
Pomáhala mi
dávat si cíle a dosahovat jich.
A i ve sboru byli bratři,
kteří se o mě osobně zajímali.
Třeba jeden se nabídl,
že se mnou a s mým bratrancem
bude studovat knihu Přísloví.
Proč Přísloví?
V té době jsem byl ještě teenager.
A protože v Příslovích
je spoustu praktické moudrosti,
myslel, že by to mohl
být dobrý studijní projekt,
abychom viděli tu moudrost v Bibli.
Ještě jeden bratr
mě duchovně hodně ovlivnil.
Taky byl z našeho sboru.
Pak šel na pár let
do betelu a pak se zase vrátil.
Tenkrát mi řekl: „Fakt bys měl
o službě v betelu popřemýšlet.“
Taky mi řekl,
že se mám naučit cizí jazyk,
tak jsem o tom přemýšlel
a dělal jsem, co jsem mohl.
A ty ses přesně tímhle směrem vydal.
Je hezké, že se ti tak věnovali.
Co ty, Rebeco?
Taky jsi vyrůstala v pravdě?
Ano. Vyrůstala jsem ve Španělsku
a bydleli jsme blízko betelu.
Takže si pamatuju, že k nám
domů beteliti často chodili.
Jaký vliv to na tebe mělo, že u vás
tak často byli celodobí služebníci?
Bylo vidět, že i když toho moc nemají,
opravdu jim nechybí nic dobrého.
Viděla jsem, že Jehova
se stará o všechno, co potřebují.
Pořád byli šťastní, vždycky se usmívali,
a to na mě hodně zapůsobilo.
Chtěla jsem taky
být tak šťastná jako oni.
Hm, to je hezké.
A pomáhali ti rodiče ještě nějak jinak?
Rozhodně.Táta se třeba
se mnou a s mýma dvěma sestrama
každý večer modlil.
Ale to nebylo všechno.
Taky chtěl slyšet, jak se modlíme my.
Myslím, že to bylo proto, že chtěl,
aby byl pro nás Jehova skutečný.
Taky si pamatuju, že máma chtěla,
abysme trávily co nejvíc
času s průkopníky z našeho sboru.
A to jsme dělaly.
Díky tomu jsme si službu
už jako malé holky zamilovaly.
Vypadá to, že vám oběma hodně
dalo to, jak vás rodiče hezky vedli.
Díky tomu jste měli silnou víru
a taky chuť dělat pro Jehovu víc.
Dostali jste k tomu nějakou příležitost?
Ano. Když jsme začali s Antronem
chodit, sloužil v betelu v New Yorku.
Ale po nějaké době
ho bratři poslali do pobočky v Ugandě.
V Ugandě?
Jo, taky mě to hrozně překvapilo.
Ale zároveň jsem se na to moc těšil.
Dál jsme spolu chodili,
potom jsme se v Madridu vzali
a pár dní po svatbě
Rebeca přicestovala do Ugandy
a začali jsme v betelu sloužit spolu.
To je vaše fotka z Ugandy?
Jo, to je v pobočce.
Jaké to tam bylo?
No, byl to zážitek,
na který nikdy nezapomenu.
Musím přiznat, že pro mě nebylo
jednoduché udělat tolik změn najednou.
Zvykala jsem si
v manželství, na život v betelu,
ale taky na novou kulturu, jazyk, jídlo,
a dokonce i na nový způsob myšlení.
Člověk toho o sobě hodně zjistí.
Zjistí, jak přemýšlí, jak přemýšlí
druzí, prostě vás to posune.
Určitě se vám hodily některé z těch
přísloví, které ses v mládí naučil.
Rozhodně. V Gileadu jsme
třeba rozebírali Přísloví 19:11,
kde se píše, že je krásné,
když člověk přejde urážku.
I když Jehova vytvořil tolik
krásných věcí, tak nám říká,
že když někomu odpustíme,
když přejdeme urážku,
tak to je ta pravá krása.
Říkali jsme si, že přesně
takoví bratři v Ugandě byli.
I když jsme dělali spoustu věcí,
které se jich mohly dotknout,
nikdy si nestěžovali.
Bylo od nich opravdu
krásné, že se na nás nezlobili.
Jo. Z těch bratrů a sester
se stala naše nová rodina.
Naučili jsme se, že když máte druhé
upřímně rádi, oni vám tu lásku vrátí.
Opravdu nám pomohli,
zvlášť když se nám stýskalo.
Hodně blízcí nám
třeba byli jedni misionáři.
Často si všímali toho, jak se cítíme.
Věnovali nám spoustu
svého času a taky energie.
A z toho všeho,
co pro nás dělali, jsme viděli,
jak moc nás má rád
Jehova a jak se o nás stará.
Jak dlouho jste v Ugandě byli?
Strávili jsme tam 10 let.
Bylo těžké odjet?
Bylo. Bylo to hodně těžké.
Dost jsme to obrečeli.
Musím přiznat,
že jsme brečeli jak želvy.
To jo. Ale jsme s nima pořád v kontaktu.
Já osobně zvlášť se sestrama,
ke kterým jsem měla hodně blízko.
Bratři se dokázali postarat o to,
aby se tam cizinec necítil jako cizinec.
Těsně než jsme odjeli,
tak nám dali kozu a malý kousek půdy,
kdybysme se náhodou někdy vrátili.
Nádhera. Dobře jste využili to,
co vám rodiče předali.
A i vy sami jste spoustě lidem pomohli.
A díky vašemu školení
určitě pomůžete i mnoha dalším
naplnit jejich duchovní potřeby.
Moc děkujeme za vaše vyprávění.
Někteří ze třídy měli jen jednoho
rodiče, který je učil o Jehovovi.
Třeba sestra
Ťiachuej Linová z Tchaj-wanu.
Prosím, můžeme ji přivítat.
Jsme rádi, že jsi tady.
Díky.
Řekla bys nám prosím taky něco o sobě?
Jasně. Narodila jsem se
a vyrostla na Tchaj-wanu.
A když mi bylo 10, maminka
poznala pravdu a dala se pokřtít.
Hezky. A co tvůj táta?
Není svědek, ale má nás rád
a ve službě Jehovovi nás podporuje.
Byla to máma, kdo mě
a mého mladšího bráchu vedl k tomu,
abychom si Jehovu a službu zamilovali.
Takže to jsi ty, maminka...
Jo, v sále Království.
...a brácha?
- Hmm.
- Krása.
Jak ti máma pomohla si Jehovu zamilovat?
Ještě když vychovávala
nás dva a pracovala na plný úvazek,
začala s pravidelnou průkopnickou.
Ale nebyla průkopnice jenom na papíře.
Tu službu milovala.
Pamatuju si na ten její výraz,
vždycky když se vracela domů.
Celá zářila a vyprávěla všechny
ty krásné zážitky, které ve službě měla.
Byla pro mámu služba
v té oblasti jednoduchá?
Hmm, je pravda, že tam
někteří lidi dost řeší práci a peníze
a o Bibli se už tolik nezajímají
nebo na ni nemají čas.
Ale máma vždycky našla
někoho, kdo zájem měl.
Myslím, že to bylo tím jejím
nadšením a tím, že má lidi opravdu ráda.
Vzpomínám si,
že moc hezky začínala rozhovory
pomocí té úvodní části,
která je v „Překladu nového světa“.
Jak je to v Bibli, „planula horlivostí“.
Říkám si,
jaké to asi pro bratry a sestry je
kázat v místě, kde se klade
takový důraz na peníze.
Musím říct, že služba je tam moc hezká.
Mám k tomu jedno video.
Můžu vám ho ukázat?
Jasně, budeme rádi.
Když portugalští
cestovatelé objevili Tchaj-wan,
pojmenovali ho Ilha Formosa,
to znamená „nádherný ostrov“.
A opravdu takový je –
od jeho pláží až po vrcholky hor.
Ale, stejně jako všude jinde,
to nejhezčí na Tchaj-wanu jsou lidé.
V roce 1948
sem přijel bratr
Stanley Jones z 8. třídy Gileadu.
Cestoval přes celý ostrov,
aby se zúčastnil sjezdu,
na kterém se dalo pokřtít asi 300 lidí.
A teď je na Tchaj-wanu
víc než 11 000 zvěstovatelů.
Dneska patří Tchaj-wan mezi
země s největší hustotou obyvatelstva.
Ve městě Tchaj-pej
žijí přes 2 miliony lidí.
Je tady spousta příležitostí
vydělat si hodně peněz.
Ale naši bratři a sestry
se drží příkladu prvních misionářů
a z celého srdce
podporují kázání dobré zprávy.
Když jsem byl malý,
rodiče se kvůli penězům často hádali.
A tak jsem se rozhodl,
že až vyrostu, budu hodně vydělávat.
Myslel jsem si, že moje rodina
díky tomu bude šťastná a spokojená.
V 17 jsem začal studovat Bibli
a dozvěděl se něco hodně důležitého:
Že Jehova si pro nás přeje ráj
a že opravdu šťastní jsme,
když jsme spokojení s tím, co máme.
Dala jsem se pokřtít v roce 1999.
A když jsme se s I Chungem vzali,
chtěli jsme se někam
přestěhovat a průkopničit tam.
Ale v té době to bylo už 8 let, co můj
táta bojoval s následky těžké mrtvice.
Časem jsem měl
svoji práci čím dál radši
a to, co jsem dělal, mě naplňovalo.
Někdy jsem si říkal, jestli zásadu,
že se máme starat o svoji rodinu,
neberu jako omluvu pro to,
že si užívám to, jak žijeme.
Pokaždé když jsme slyšeli o někom,
kdo toho dělá pro Jehovu víc
nebo šel na školu pro zvěstovatele,
hodně nás to povzbudilo
a říkali jsme si, jestli bysme
něco neměli změnit i my.
Později tatínek zemřel.
A došlo nám, že teď máme
příležitost si zjednodušit život.
Krátce nato jsme oba podali výpověď,
přestěhovali se tam,
kde je potřeba víc zvěstovatelů,
a pustili se do průkopnické.
Když jsem šéfovi řekl, že podávám
výpověď, vůbec z toho neměl radost.
Nevěřícně na mě koukal
a zeptal se: „I Chungu, zbláznil ses?
Promyslel sis to vůbec?
Co tvoje budoucnost a vaše rodina?“
Ale já jsem už byl pevně rozhodnutý.
Jehova nám opravdu žehnal.
Tenhle nový způsob života
jsem si rychle zamilovala.
Mohli jsme hodně času
trávit s bratry a sestrami ze sboru
a taky jsme spoustě lidem
pomohli přiblížit se k Jehovovi.
Satanův svět vytváří iluzi.
Spoustu věcí vypadá hodně lákavě,
ale to, co má skutečnou hodnotu,
je dobrý vztah s Jehovou, naším Bohem.
Můžeme mít věčný život v ráji
a navždy mu sloužit.
A když nad tím přemýšlím, přál bych si
mít odvahu udělat to všechno dřív –
zjednodušit si život
a sloužit Jehovovi naplno.
Pochopil jsem to,
co je v Příslovích 10:22.
„Jehovovo požehnání“, to „obohacuje“.
První misionáři udělali
na Tchaj-wanu spoustu práce.
A jejich příklad žije až dodnes.
Motivovali tisíce dalších,
aby se ve svém životě něčeho vzdali
a tady, na Dálném východě,
kázali ze všech sil.
Je hezké, jak moc se snaží
pomáhat druhým poznat Jehovu.
To jo.
Takže, Ťiachuej, kromě tvojí mámy,
pomáhal ti duchovně ještě někdo další?
Když jsem byla starší,
měla jsem období,
kdy jsem na tom duchovně nebyla dobře.
Vynechávala jsem shromáždění.
Ale jedni misionáři od nás ze sboru
si toho všimli a snažili se mi pomoct.
Když jsem chyběla,
ta sestra se mi ozvala
a zeptala se, jestli jsem v pohodě.
Na té fotce,
to jsou oni a tvoje máma a brácha?
- Jo jo.
- Hezky.
- Byli v Gileadu?
- Ano.
Dokonce se objevili ve videu
„Do všech končin země“.
Ráda jsem s nimi trávila čas.
Ale později je poslali
sloužit do jiného města.
Bylo mi to líto.
Ale získala jsem novou
kamarádku, sestru z Japonska,
která se na Tchaj-wan
přistěhovala, aby tam pomáhala.
Často mě brala do různých forem služby.
To bylo od ní milé.
Pomáhala ti ještě jinak?
Hmm, jo.
Když vyšlo video „Mladí lidé se ptají –
Jak mohu získat pravé přátele?“,
pozvala mě k sobě,
abychom se na to spolu podívaly.
V tom videu byla jedna průkopnice,
která pomáhala mladé holce ze sboru.
A já si uvědomila, že to samé
dělá ta sestra z Japonska pro mě.
Do té chvíle mi pravda dávala
smysl, všechno bylo logické.
Ale když jsem viděla, jak mě ta sestra
má ráda, jak se o mě zajímá,
spojila jsem si to s Jehovou
a s tím, jak moc mě má rád on.
Vedlo mě to k tomu, že jsem
se s ním chtěla ještě víc spřátelit.
To je krásné.
Takže ti pomáhala máma a další.
Jak se to projevilo
na tvém vztahu s Jehovou?
Začala jsem s pravidelnou průkopnickou
a později jsem přešla
do anglického sboru.
Pomáhat druhým vidět
Jehovovu lásku mi dělá radost.
Na Tchaj-wan se stěhuje
spousta lidí, aby tam pomáhali.
Hodně mě povzbuzuje, když vidím,
jak jsou bratři a sestry z celého světa
ochotní pro Jehovu udělat cokoli.
A je radost pomáhat druhým
poznat Jehovu a učit je pravdu z Bible.
Ťiachuej, děkujeme za vyprávění
a modlíme se, aby tobě a bratrům
a sestrám na Tchaj-wanu Jehova žehnal.
Děkuju.
Hodně našim bratrům a sestrám
nikdo z rodičů nepomáhal poznat Jehovu.
Takže kdo jim pomohl?
Něco nám k tomu řekne
Doug Terrell ze Spojených států.
Vítej, Dougu.
Mohl bys nám říct něco k tomu,
jak jsi poznal Jehovu?
Když mi bylo asi 18, upřímně,
nevypadalo to se mnou dobře.
Jak to myslíš?
Nevyrůstal jsem v pravdě.
A i když se máma mě a moje
sourozence snažila dobře vychovat,
udělal jsem pár
hodně špatných rozhodnutí.
Zapletl jsem se se špatnou partou.
Všechno mě štvalo, cítil jsem se
na nic, různých věcí se bál.
Došlo to tak daleko, že si se mnou
máma musela hodně vážně promluvit.
V té době jsem navštěvoval různé církve,
protože jsem chtěl víc poznat Boha.
Byl jsem třeba v katolické církvi,
metodistické, v letničním hnutí.
A cos na to říkal?
No, nic z toho mi nepřišlo opravdové.
Nepůsobilo to na mě.
Vzpomínám si, že potom,
co si se mnou máma promluvila,
jsem se na kolenou modlil, brečel jsem
a dlouho jsem prosil Boha,
aby se mi dal poznat
a pomohl mi najít
odpovědi na moje otázky.
Jaké otázky tě třeba zajímaly?
Chtěl jsem vědět, jestli má Bůh jméno,
proč se dobrým lidem dějou špatné věci
a proč je dneska
v náboženství tolik pokrytectví.
Je hodně lidí, kteří by chtěli
na tyhle otázky najít odpovědi.
Co bylo dál?
No, dva týdny po téhle modlitbě
k nám přišli svědkové Jehovovi.
Normálně bysme jim ani neotvírali.
Takže proč jsi tentokrát otevřel?
Tentokrát to bylo jiný.
Stály tam dvě sestry a jedna z nich
byla moje učitelka ze střední.
Vzpomněl jsem si,
jak hezky se ke mně ve třídě chovala.
Takže když jsem ji viděl,
musel jsem otevřít.
A otázka, na kterou se mě zeptala,
byla: „Věděl jsi, že Bůh má jméno?“
A přečetla Žalm 83:18.
Později mi přečetla 1. Jana 5:19,
kde se píše,
že „celý svět je v moci toho zlého“.
Když mi došlo, co to znamená,
pocítil jsem radost,
kterou jsem nikdy předtím nezažil.
To je super.
A kromě té sestry, pomáhal ti
ještě někdo jiný studovat Bibli
a dělat duchovní pokroky?
Jo. Po tomhle rozhovoru
jsem začal studovat Bibli.
A později, na návštěvě v Atlantě,
jsem poznal svýho nejlepšího kámoše.
Řekni nám o něm.
V té době jsem studoval asi rok,
ale potřeboval jsem se
naučit uvádět to do praxe.
A on mi s tím hodně pomáhal.
Snažil se mi pomoct vidět, jak na to.
Byl to nadšený průkopník.
Měl na mě takový vliv,
že jsem se rozhodl přestěhovat se
do Atlanty a pokračovat ve studiu s ním.
A nakonec jsme 7 let byli spolubydlící.
To je moc hezké, že se o tebe
zajímal nejen jako o kamaráda,
ale taky o tvoje duchovní potřeby.
A co se dělo dál?
Vzpomínám si, že jednou přizval
na moje studium krajského staršího.
Byl to skvělý a laskavý bratr.
Po tomhle studiu jsem se rozhodl,
že se pomodlím k Jehovovi
a poprosím ho, aby mi pomohl
dávat si duchovní cíle.
Máme tady fotku.
Koho tam...
Koho na ní vidíme?
To je den, kdy jsem se křtil.
Úplně vpravo vedle mě
je moje učitelka ze střední,
která na nás tehdy zaklepala.
A vlevo je ten můj kamarád.
Paráda. Takže on tě seznámil
s tím krajským starším.
Jak ti to později pomohlo?
V té době jsem potřeboval
pomoct vypořádat se s nějakýma věcma,
které se táhly ještě z období
předtím, než jsem poznal pravdu.
A ten krajský starší
se mi tehdy hodně věnoval.
Potřeboval jsem se zlepšit
ve službě a on mi s tím pomohl.
A taky mi ukázal, jak líp vyučovat,
jak se starat o druhé ve sboru
a jak zvládat některé moje emoce.
Netrvalo dlouho a sám jsem
začal sloužit jako krajský starší.
To je nádhera.
Když teď vzpomínáš na všechny
ty lidi, kteří ti duchovně pomáhali,
jak to na tebe působí?
Připomíná mi to Onesima,
o kterém se píše v Bibli.
Než se z něho stal křesťan,
byl to otrok na útěku.
A otroky lidi v té době
vnímali jako majetek.
Ale když se z něj stal křesťan,
Pavel s ním spolupracoval,
a on tak mohl pomáhat sborům.
Cítil jsem se podobně.
Než jsem poznal pravdu,
měl jsem pocit, že jsem k ničemu,
že nemám žádnou hodnotu
a vlastně ani budoucnost.
Ale Jehova použil
novodobé apoštoly Pavly –
moji učitelku, nejlepšího kámoše,
toho krajského staršího –
a ti mi pomohli vidět v sobě
potenciál, který jsem neviděl.
Skvělé, že se ti podařilo
dosáhnout některých cílů.
Je vidět, jak je
důležité se o druhé zajímat
a pomáhat mladým lidem,
aby si zamilovali Jehovu.
Moc děkujeme za hezké vyprávění, Dougu.
Když uspokojujeme
svoje duchovní potřeby,
motivuje nás to, abychom
chtěli pro Jehovu dělat víc.
Je to vidět z našeho posledního
interview s Andym a Julií Altonovými,
kteří slouží v Thajsku.
Andy a Julie, oba jste z Velké Británie,
ale sloužíte v Thajsku.
Co vás tam přivedlo?
Popravdě, dlouho jsme si
přáli sloužit v britském betelu.
Dali jsme si přihlášku,
ale nic se nedělo.
Byli jsme z toho trochu
zklamaní a nevěděli co dál.
Člověk má nějaké duchovní cíle,
ale pak je zklamaný, že se nevyplní
tak, jak by si představoval.
Takže co jste dělali?
No, prostě jsme o tom mluvili s Jehovou.
A pak se naskytla příležitost
sloužit v Thajsku, kde byla potřeba.
Aha. A to se stalo jak?
Moje sestra s manželem
tam tou dobou už sloužili
a povzbuzovali nás, ať to zkusíme taky.
A v Manchesteru, kousek od místa,
kde jsme bydleli, byla thajská skupinka.
A to pro nás byl takový fajn
odrazový můstek pro službu v Thajsku.
A líbilo se vám tam?
Jo, bylo to super.
Ale zhruba co 6 měsíců jsme se
museli vracet do Británie kvůli práci.
Svoje zájemce jsme
museli pokaždé někomu předat.
A když jsme se vrátili, měli jsme pocit,
že musíme začít znova.
Upřímně, pořád jsme doufali, že jednou
budeme sloužit v britském betelu.
Ale věděli jsme, že ať už to dopadne
jakkoli, musíme se rozhodnout.
Buď zůstaneme v Thajsku,
nebo se vrátíme do Anglie a budeme
pokračovat v celodobé službě tam.
Jenže britská pobočka se pořád nijak
neozývala, takže jak jste se rozhodli?
Hodně jsme se modlili
a rozhodli se pro Thajsko.
Co vás k tomu vedlo?
Zvažovali jsme všechno možné,
ale to hlavní bylo to, jak moc
je v Thajsku potřeba zvěstovatelů.
Je tam tolik práce!
Takže jsme se zaměřili na tohle,
místo abychom řešili naše preference.
Zároveň to byla varianta,
které jsme se víc báli.
Jakou roli hrály
ve vašem rozhodování obavy?
Udělat to, z čeho jsme měli strach,
znamenalo vyjít z komfortní zóny.
A když jsme se rozhodli to udělat,
museli jsme se naprosto
spolehnout na Jehovu.
Výsledek byl,
že nás to k němu hodně přiblížilo.
Díky, že jste to vysvětlili,
a díky, že jste do toho šli,
i když jste měli strach.
No a jaká je služba v Thajsku?
Služba je úžasná.
Na téhle fotce jsem já a Julie,
když jedeme do služby v Bangkoku.
Hodně lidí tam mělo
o dobrou zprávu zájem.
Možná víte, že Thajsko
je obecně budhistická země.
Ale hodně lidí, zvlášť mladých,
hledá něco, co by jim dávalo víc smysl.
A to je skvělé,
protože jsou díky tomu víc
otevření mluvit s námi o pravdě z Bible.
Vlastně tu k tomu máme jedno video.
Tak pojďme na to.
Vítejte v Thajsku!
Je to země plná barev, kde vás
na každém rohu láká vůně nějakého jídla.
Lidé jsou laskaví a vřelí, a tak se
Thajsku říká „Země úsměvů“.
Pohostinnost není jenom zvyk.
Je to způsob života.
Lidé si tu váží přátel a rodiny.
Ale i tak spoustu z nich hledá něco víc.
Lidé tady hledají smysl života
a doufají,
že jim to přinese vnitřní klid.
Hezky je to vidět
z příkladu Narumon a Kanitty.
V prostředí, ve kterém jsem vyrůstala,
byli náboženští vůdci,
kteří měli jít příkladem,
ale tím, co učili, se vůbec neřídili.
Jako malá jsem si říkala:
Sice nás učí, jak máme
uctívat, ale nejsou to dobří lidi.
Tak proč je máme následovat?
Když jsem se ale na to druhých
ptala, vždycky mi jenom odpověděli:
No, je to mnich, takže se mu
musíš poklonit a projevit mu úctu.
Říkala jsem si, že tahle odpověď
vůbec nedává smysl.
Můj táta byl moc hodný
člověk a měl nás rád.
Měl ale jeden problém –
byl závislý na alkoholu.
Budhismus učí, že když je
někdo závislý na alkoholu
a pije až moc, tak může skončit v pekle.
A to mě hodně trápilo, protože jsem
nechtěla, aby šel táta do pekla.
A tak jsem šla do chrámu,
abych zjistila,
jestli se dá udělat něco pro to,
aby tatínek do pekla nešel.
Tam mi ale řekli, že neexistuje
nic, čím bych tátův hřích odčinila,
protože dobré skutky
nemůžou zrušit ty špatné.
Ale můžu do chrámu něco darovat,
a to může hrát v tátův prospěch,
až bude v pekle.
Ta odpověď se mi moc nezamlouvala,
a tak jsem se rozhodla,
že si o tom zjistím něco víc.
Začala jsem se zajímat,
co k tomu říkají jiná náboženství.
Od dětství mě učili,
abych věřila tomu, co mi řeknou.
Prostě jsem měla
jen věřit a na nic se neptat.
Ale já chtěla
lepší odpovědi a taky důkazy.
A tak jsem se přidala do různých
skupin na sociálních sítích,
které řešily změnu náboženství.
Zjistila jsem, že je tam spousta lidí.
Hodně z nich mě zvalo,
abych se přišla podívat,
jak probíhá uctívání Boha u nich.
Zajímalo mě to, ale bála jsem se.
V chrámu jsem zahlídla
Bibli a napadlo mě,
že v ní by mohly být
odpovědi na moje otázky.
Chtěla jsem si ji půjčit,
abych si ji mohla doma přečíst.
Ale ten duchovní řekl, že to
nepůjde, že si ji můžu jedině koupit.
Tak jsem se zeptala, kolik by stála.
A on, že asi 1 000 bahtů.
Řekla jsem si, že mám přece mobil
a tam určitě bude Bible online a zdarma.
Tak jsem do Googlu napsala
„Bible“ a klikla na první odkaz.
Když jsem na té stránce sjela dolů,
bylo tam: „Biblický kurz zdarma“.
Později jsem zjistila,
že ty stránky byly jw.org.
Pořád mi vrtalo hlavou:
Hmm, vážně je to zdarma?
Ale i tak jsem to zkusila.
Vyplnila jsem
svoje údaje a řekla jsem si,
že kdyby se nakonec
ukázalo, že to zadarmo není,
tak s tím skončím
a už je nebudu kontaktovat.
No a za dva dny
se mi ozvala jedna sestra.
Vybavuju si,
jak jsem se jí několikrát ptala:
„Opravdu je to zdarma?“
A ona: „Ano, je to zdarma.“
Jednou jsem byla
na obědě se svojí šéfkou.
Když nám přinesli jídlo, zavřela oči.
Zajímalo mě, proč to udělala.
Když oči otevřela,
zeptala jsem se jí, co dělala.
Odpověděla, že se modlila
a děkovala Bohu za jídlo.
Řekla, že je křesťanka
a že je zvyklá se modlit.
Řekla jsem: „Aha.
Já chci zrovna změnit náboženství.
Kdybych ho chtěla změnit, co mám dělat?“
Řekla, že nabízí biblické kurzy
zdarma, a jestli nemám zájem.
A já souhlasila.
V roce 2019 můj tatínek zemřel.
Samozřejmě to bylo moc smutné,
ale už jsem neměla
takový strach jako dřív,
protože vím,
že ho v budoucnu znovu uvidím.
Jehova ho v novém světě vzkřísí
a my si zase budeme moct popovídat.
V knize „Radujte se ze života navždy!“
na mě hodně zapůsobila 27. lekce.
Sestra, která se mnou studovala,
mi pomohla pochopit,
jak moc nás Jehova a Ježíš mají rádi.
Ježíš o lásce jenom nemluvil.
Ukázal ji v praxi tím,
že se za nás obětoval.
Uvědomila jsem si, že oni
jsou ti, koho bychom měli následovat,
protože nás vedou s láskou
a tolik toho pro nás dělají.
Je úžasné vidět, jak lidi jako Narumon
a Kanitta začínají sloužit Jehovovi.
A proto dál hledáme.
Protože když někdo najde pravdu,
změní mu to život.
Vy ty dvě sestry znáte, že?
Jo. Když jsme poprvé přijeli do Thajska,
Narumon zrovna studovala
Bibli a byli jsme ve stejném sboru.
Chápu, proč službu tam máte tak rádi.
Měli jste někoho, kdo vám pomáhal
zvyknout si na vaše nové působiště?
Jo, hodně bratrů a sester nám pomáhalo.
Zvlášť jedni misionáři,
kteří byli v Gileadu.
Pomáhali nám najít vyrovnanost –
pracovat naplno a zároveň
si najít čas na odpočinek –
a díky tomu si zvyknout
na život v cizí zemi.
Udělat si to doma hezké,
mít místo, kde se budeme
cítit dobře, nabereme síly
a další den budeme moct zase sloužit.
Je hezké, že vám pomáhali
prakticky a taky vám šli příkladem.
Takže, Andy a Julie,
co byste řekli, že ve vás probudilo
tu chuť dělat toho pro Jehovu víc?
U mě to byli určitě máma s tátou.
Oba mají Jehovu moc rádi.
Jsou moc hodní a štědří v tom,
jak pomáhají druhým.
Třeba táta mě, když jsem byl mladší,
s sebou často bral
na stavby sálů Království.
Moc rád na to vzpomínám.
A taky si vzpomínám
na dva starší ze sboru,
se kterými jsem zároveň pracoval.
Taky oba jezdívali na stavby sálů.
Myslím, že ti všichni mi pomohli
si Jehovu ještě víc zamilovat
a dávat si duchovní cíle.
- To jsi ty?
- Jo, to jsem já s našima.
Hezká fotka.
Jo, i pro mě byli
rodiče skvělým příkladem.
Máma se dala pokřtít, když jsem byla
malá, a o pár let později i táta.
Od té doby se rodiče starali o to,
abysme nevynechávali
žádné duchovní věci.
Což nebylo lehké, když nás bylo 7 dětí.
Prostě ať už se dělo cokoli,
vždycky jsme chodili na shromáždění
a taky do služby.
Přes to nejel vlak.
Moc ráda vzpomínám na ty chvíle,
kdy jsem přišla domů ze školy
a viděla mámu v kuchyni, jak si studuje.
Nebo ty rána, když jsem viděla
tátu, jak si čte Strážnou věž.
Chtěla jsem je napodobovat.
Viděla jsem,
jak je Jehova pro ně skutečný.
Na těch fotkách, to jsi ty?
Jo, to jsem s mámou a s tátou.
Ukázali jste nám,
jak je důležité, když se rodiče,
misionáři a další věnují mladým lidem
a pomáhají jim,
aby se spoléhali na Jehovu,
důvěřovali mu
a taky pro něj chtěli dělat víc.
Andy a Julie, moc děkujeme za vyprávění.
Slyšeli jsme,
že Jehova může použít kohokoli,
aby naplnil něčí duchovní potřeby.
Viděli jste se
v některém z těch interview?
Jak Jehova používá vás, abyste druhým
pomohli se k němu přiblížit?
Třeba vy, rodiče.
Je skvělé, jak neúnavně
pomáháte svým dětem,
aby si Jehovu zamilovaly
a dávaly mu to nejlepší.
A věřte, že to můžete zvládnout,
i když jste na to v manželství sami.
A vy, jmenovaní bratři, misionáři,
průkopníci, starší bratři a sestry,
máte na tyhle vzácné
mladé lidi ve sboru velký vliv.
Můžete jim hodně pomoct,
aby ze sebe Jehovovi dávali to nejlepší.
A oni zase budou
duchovně pomáhat dalším.
Doufáme, že se vám
ty zážitky a vyprávění líbily,
a těšíme se na vás
u dalšího dílu Ze života studentů.
Bratře Clarku,
tobě i tvým spolupracovníkům
chceme moc poděkovat.
Vážně jsme si to užili.
Když jsme viděli,
kolik lidí ještě v našich obvodech je
a chce poznat pravdu,
naše srdce hořela.
Nevím, jak vy,
ale já jsem se chtěl vrátit zpátky
do misionářské služby.
No, každopádně není to na nás.
Když jsme na začátku mluvili o tom,
co se odehrálo
mezi Abrahamem a Lotem,
jaké pocity to ve vás vyvolávalo?
Jak jste Lota v tu chvíli vnímali?
Představovali jste si ho jako záporáka?
No, bratr David Splane,
člen vedoucího sboru,
bude o Lotovi mluvit z jiného,
ale důležitého úhlu pohledu.
Jeho proslov má název
„Předpokládejte u druhých to dobré“.
Příští měsíc to bude
60 let od chvíle,
co jsem přijel do brooklynského betelu,
abych se zúčastnil školy Gilead.
Úžasné vzpomínky.
A pak, o pět měsíců později,
jsme měli slavnostní zakončení.
Takže bych řekl,
že mám docela představu o tom,
jak se teď asi cítíte.
Je to pro vás velký den.
Dneska je závěr vašeho studia.
A chceme vám říct, že jsme na vás hrdí.
Hodně jste se snažili
a Jehova vás podporoval.
A musím říct, že jste to studium
vzali za správný konec.
Nešlo vám o to,
abyste svými znalostmi
udělali dojem na lidi,
ale o to,
abyste se přiblížili k Jehovovi
a taky k vašim bratrům a sestrám.
A právě o tom bych chtěl
v tomhle proslovu mluvit.
O našem vztahu k bratrům a sestrám.
Jehova nás zná skrz naskrz.
Ví o nás všechno, co jenom vědět jde.
A to je skvělé, protože máme jistotu,
že až nás bude soudit,
tak to bude spravedlivé.
Protože Jehova nepřehlídne žádný detail,
nebude nic, co by ignoroval,
nic, na co by zapomněl.
Až bude Jehova soudit,
vezme v potaz všechna fakta.
O nás ale platí to,
co řekl Bůh Samuelovi:
„Člověk ... vidí jen to,
co má před očima.“
Není ani trochu možné,
abychom měli všechny informace,
které potřebujeme k tomu,
abychom mohli nad někým vynést
konečný rozsudek.
A jak už Jake zmínil,
ukážeme si to na příkladu
Božího služebníka Lota.
Zaměříme se na tohle:
Budeme si chtít ukázat, jak je důležité,
abychom u druhých
vždycky předpokládali to dobré.
A jenom abyste věděli,
ano, s Jakem jsme
na našich proslovech spolupracovali.
Uzavřeli jsme spojenectví.
O Lotovi se něco dozvídáme
od apoštola Petra.
Pojďme se podívat, co o něm napsal
ve svém 2. dopise.
2. Petra, 2. kapitola
a společně si přečteme verše 7 a 8.
Píše se tam něco o tom, jaký Lot byl.
Dám vám chvilku.
Pokud vás stejně jako mě
trápí artritida,
chvilku trvá, než něco nalistujete.
2. Petra 2:7, 8.
O Jehovovi se tady píše:
„Ale zachránil bezúhonného Lota,
který byl zdrcený
nestoudným chováním zkažených lidí.“
A teď se všimněte, znovu:
„Ten bezúhonný muž
se totiž den co den trápil
kvůli jejich zkaženému jednání,
které viděl a o kterém slyšel,
když mezi nimi bydlel.“
Otázka: Kdo tady o Lotovi říká,
že je „bezúhonný“?
Byl to Petrův osobní názor?
No ne,
protože to přece byl
jeho druhý inspirovaný dopis.
Takže Petra při psaní vedl svatý duch,
aby Lota takhle hezky charakterizoval.
Svatý duch apoštola Petra vedl,
aby o Lotovi hned dvakrát řekl,
že je bezúhonný.
Ale kdo stojí za svatým duchem?
Je to Jehova.
Takže když tady dvakrát čteme o tom,
že Lot je bezúhonný,
vlastně je to Jehovův pohled.
Jehova nám tady říká,
jak Lota vnímá on.
A co vy, když se řekne Lot,
co je to první, co vás napadne?
Bezúhonný muž?
Anebo že to byl muž,
který měl spoustu nedostatků?
No, někdo možná namítne:
„Když mu jeho strýc Abraham řekl,
aby si v Kanaánu vybral území,
kde chce žít, vybral si to nejlepší.
Jenže to měl přece přenechat
tomu staršímu.
Není z toho vidět, že byl sobecký?“
Když si přečtete
to omezené množství informací,
které k tomuhle příběhu máme,
dalo by se k tomuhle závěru dojít
a je možné, že to tak bylo.
Ale opravdu můžeme říct,
že byl sobecký,
nebo by to mohlo být tak,
že v té zprávě chybí některé detaily,
které by nám doplnily celkový obrázek,
a náš pohled by se tím upravil?
Předpokládejme třeba,
že i když byl Lot Abrahamův synovec,
tak byl starší než Abraham.
Možná mnohem starší.
Upravilo by to trošku váš pohled na něj?
Jestli jste v betelu, tak by mělo.
Seniorita.
Když se v betelu
uvolní určitý počet pokojů,
tak máme zajímavý způsob,
jak určit, kdo jaký dostane.
Netaháme sirky, nehodíme si mincí,
nestřihneme si kámen, nůžky, papír
ani si o ně nedáme páku.
Máme takzvaný roombid.
Všichni, kterých se to týká,
se můžou na jednotlivé pokoje podívat.
A když se někomu nějaký pokoj líbí,
tak o tom informuje kancelář betelu.
Jenže co když dva beteliti
chtějí ten samý pokoj?
No, dostane ho ten,
kdo má nejvyšší senioritu,
jinými slovy ten, kdo v celodobé službě
strávil nejvíc času.
Betelita, který ten pokoj nedostal,
nepřijde za tím, který ho dostal,
a neřekne mu:
„Ty sobče, ten pokoj jsem chtěl já,
měl jsi mi ho nechat.“
Ne, dostane ho ten s vyšší senioritou.
Tak to prostě funguje.
Takže předpokládejme,
že Lot byl starší než Abraham.
Možná dost starý,
aby mohl být jeho otec.
Nemůžeme to říct jistě,
protože v 1. Mojžíšově
některé detaily chybí.
Ale tady je pár zajímavých faktů:
Abraham měl dva bratry,
Charana a Nachora,
a Abraham byl
s největší pravděpodobností
z celé rodiny nejmladší.
Proč to můžeme říct?
No, kolik bylo Abrahamovu otci,
když se Abraham narodil?
Bylo mu 60 let?
Ne.
Bylo mu 100 let?
Ne, byl ještě starší.
Když se Abraham narodil,
jeho otci Terachovi
bylo přibližně 130 let.
To je ironie, že?
Abraham si ve svých 100 letech myslel,
že je moc starý na to, aby měl děti.
A přitom, když se narodil on,
jeho otci bylo nějakých 130.
Každopádně to znamená,
že Abraham měl starší bratry.
A z Bible víme, když si to spočítáme,
že když se Abraham narodil,
tak jeho nejstaršímu bratrovi
bylo 60 let.
A právě on mohl být Lotův otec,
protože jako první z těch tří zemřel.
Muži měli tehdy běžně děti ve 30.
Takže pokud bylo Lotovu otci 60,
když se Abraham narodil,
tak Lot mohl být v té době už teenager,
nebo dokonce už mohl být dospělý.
Pokud to tak bylo,
Abraham v podstatě nabízel možnost
vybrat si svoje místo v Zaslíbené zemi
tomu, kdo měl vyšší senioritu.
A jestli jste díky senioritě
někdy pokoj získali,
myslím, že tuhle myšlenku
rozporovat nebudete.
No, už slyším někoho říkat:
„To je sice hezké, ale nemůžeš dokázat,
že Lot byl starší než Abraham.
Bible přece nic takového neříká.“
To mi nahrává do karet.
Protože vy nemůžete dokázat, že nebyl.
Tenhle proslov není
o nějakém dokazování, není ani o Lotovi.
Lot je jenom příklad.
Myšlenka tohohle proslovu je,
že když neznáme všechna fakta,
měli bychom u druhých
předpokládat to dobré.
A v tomhle případě
prostě neznáme všechna fakta.
Dobře, ale někdo zase řekne:
„Lotovi se život ve stanech
vůbec nelíbil.
Chtěl něco lepšího a pohodlnějšího,
a tak se přestěhoval do Sodomy.
Je jasně vidět, že byl materialista.“
No může to tak vypadat.
Ale zase, známe všechna fakta?
Opravdu víme, co ho vedlo k tomu,
že se do Sodomy přestěhoval?
Opravdu chtěl jen pohodlnější život?
Anebo to bylo kvůli tomu, že chtěl,
aby byla jeho rodina víc v bezpečí.
Nezapomeňte, že Lota jednou unesli.
Kdyby unesli vás, chtěli byste s rodinou
žít někde venku ve stanu?
Nebo byste byli radši v bezpečném,
opevněném městě?
Vemte si, spousta bratrů a sester
žije ve velkých městech,
a ne všude je bezpečno.
Ale není to proto, že by toužili
po pohodlném životě ve velkoměstě.
Jen prostě nemají moc na výběr.
Apoštol Petr věděl o Lotovi všechno,
co my.
A i tak o něm napsal,
že to byl bezúhonný muž.
Ne sobec ani materialista,
ale bezúhonný muž.
Lot nebyl bezúhonný proto,
že utekl ze Sodomy.
Ale právě proto, že byl bezúhonný,
tak vůbec dostal tu možnost,
protože už předtím dělal takové věci,
díky kterým ho Jehova
za bezúhonného považoval.
Lot se možná zachoval sobecky,
když si vybral nejlepší část země,
a možná se zachoval jako materialista,
když se přestěhovali do Sodomy.
Ale jestli to tak bylo,
tak musela být spousta dalších věcí,
spousta dobrých věcí, které Lot udělal
a díky kterým byl pro Jehovu bezúhonný.
A my o těch věcech prostě jen nevíme.
Takže co si chceme říct?
Vždycky potřebujeme brát v potaz
všechna fakta,
ale někdy všechna fakta prostě neznáme.
Když uděláme rychlý závěr,
aniž bychom měli všechny informace,
vůbec to nemusí dopadnout dobře.
Něco takového se stalo Izraelitům potom,
co dobyli část Zaslíbené země.
Rubenovci, Gadovci
a polovina kmene Manasse
zůstali na východní straně Jordánu,
protože to byla dobrá oblast
pro jejich stáda.
Podívejme se teď do 22. kapitoly Jozua.
Zjistíme, co se stalo.
Zase vám dám chvilku.
Takže Jozue 22. kapitola.
Až to budeme číst, tak si všimněte,
co zajímavého se tam tehdy stalo.
Jozue 22:10:
„Když Rubenovci, Gadovci
a polovina kmene Manasse
přišli k Jordánu v kananejské zemi,
postavili tam velký, nápadný oltář.“
Místo aby ostatní Izraelité
u svých bratrů předpokládali to dobré,
usoudili, že se začínají odklánět
od uctívání Jehovy.
Dokonce s nimi chtěli bojovat.
Ale co o těch dvou a půl kmenech víme?
Dřív s ostatními Izraelity bojovali
bok po boku
a dobývali Zaslíbenou zemi,
a dokonce přitom byli ochotní
riskovat svůj život.
Z čeho je to vidět?
Tyhle kmeny bojovaly v první linii.
Tyhle kmeny šly do boje
vždycky jako první,
a tím pádem stály
na těch nejnebezpečnějších pozicích.
Byli odvážní.
A nic nenasvědčuje tomu,
že by byli Jehovovi nevěrní.
Jenže místo aby u nich jejich bratři
předpokládali to dobré,
přišli za nimi a řekli jim to,
co se píše ve verších 16 až 18.
16 až 18.
Je tam: „Toto říká celý Jehovův lid:
‚Jak jste mohli
takhle zradit Boha Izraele?
Přestali jste dnes následovat Jehovu.
Postavili jste si oltář
a vzbouřili se proti Jehovovi.
To nám nestačilo provinění,
kterého jsme se dopustili u Peoru?
Až dodnes jsme se od něho neočistili,
i když na Jehovův lid přišla pohroma.
A vy teď chcete
přestat následovat Jehovu!
Pokud se dnes proti Jehovovi bouříte,
on se zítra rozhořčí na celý Izrael.“
A to nebylo všechno.
Ještě pokračovali.
Potom co ti muži vychrlili všechno,
co měli na srdci,
jim starší z těch
dvou a půl kmene vysvětlili,
že ten oltář vůbec není k uctívání.
Postavili ho proto,
aby zbylým izraelským kmenům
na druhé straně Jordánu připomínal,
že oni taky uctívají Jehovu.
Umíte si představit, jak trapně muselo
veleknězi a starším být,
když zjistili,
že udělali problém v podstatě z ničeho?
Na začátku jsme mluvili o tom,
že Jehova o nás ví všechno,
co jenom jde.
A tak dává smysl,
že čím víc toho
o bratrech a sestrách víme my,
o jejich rodině, o tom, čím si prošli,
tím míň nás to povede k tomu,
že bychom je soudili.
Když si uvědomíme, co všechno udělali,
aby na tom byli tak, jak je známe teď,
prostě je musíme milovat.
Možná jsou v pravdě sami,
a už jenom za to si jich chceme vážit.
Občas možná máme
s někým nějaký problém.
Ale když si uvědomíme,
z jaké rodiny pochází,
že možná nikdo z jeho příbuzných
není v pravdě
nebo že dřív vedl hrozný život,
uvidíme ten drahokam,
někoho, koho Jehova miluje.
Takže když nás někdo něčím štve,
je dobré si říct:
Považuje Jehova toho člověka
za bezúhonného,
za bezúhonného muže,
bezúhonnou ženu?
Dobře, něco mi na něm vadí,
ale pro Jehovu je možná
ten člověk bezúhonný.
A můj problém je, že se zaměřuju na to,
co mi vadí,
a nedívám se na celý obrázek.
Před mnoha lety v jednom betelu
měl jeden mladý bratr
spolupracovat na dlouhodobém projektu
s jednou starší sestrou.
Ona i její manžel patřili k pomazaným.
Ten bratr byl nejmilejší člověk
na celém světě.
Jeho žena byla opravdu věrná sestra.
Budeme předpokládat to dobré.
Ale když jste něco neudělali
podle jejích představ,
dokázala vás pěkně podusit.
Mám pocit, že si o sobě myslela,
že může každého dirigovat.
Moc se mi líbilo, jak hezky
tu situaci řešil ten mladý bratr.
Místo aby se naštval a řekl:
„Jak si ta sestra může dovolit
takhle s nějakým bratrem mluvit?“,
ji a jejího manžela pozval na návštěvu.
Dozvěděl se, jak věrní a vytrvalí byli,
když bylo dílo v jejich zemi zakázané.
A to mu pomohlo trochu upravit
svůj pohled na ni.
A snad i ona trochu upravila
svůj pohled na něj.
Takže jestli nám někdo z bratrů a sester
trochu leze na nervy,
zkusme ho víc poznat,
strávit s ním víc času.
Jděme s ním do služby
nebo ho pozvěme na kafe.
Čím víc ho poznáme,
tím víc si ho zamilujeme.
Takže když vás teď pár lidí
pozve na kafe...
Možná je ten člověk stydlivý,
možná má přísný pohled,
sotva se na vás usměje,
a vy si řeknete, že vás nemá rád,
že je chladný, pyšný.
Ale vůbec to tak nemusí být.
Prostě má jen obličej,
se kterým ho Pánbůh stvořil.
Kvůli zdraví nebo jinému problému
toho možná někdo
nemůže dělat tolik, co my.
O svém problému možná nikomu neříká
a my si možná pomyslíme, že je líný.
Jenže Jehova vidí, že dělá, co může.
Na druhou stranu,
když je někdo hodně energický
a zvládne víc práce než druzí,
měli bysme dojít k závěru,
že se vytahuje a chce,
aby druzí vypadali špatně?
Možná ho tak vychovávali nebo školili
a je to jenom jeho způsob,
jak dát Jehovovi to nejlepší.
Když jsme byli v krajské,
jednou jsme sloužili ve sboru,
kde se dost negativně mluvilo
o jedné sestře.
Lidi říkali: „Tvrdí, že je nemocná,
ale pak ji klidně potkáš v obchodě.
Na nakupování energii má,
ale na shromáždění,
to ji skoro nevidíš.“
Já tu sestru navštívil a jsem za to rád.
Ukázalo se,
že trpí hodně vážnou nemocí.
V podstatě pořád měla bolesti.
Ale čas od času ta bolest ustoupila,
a když se to stalo, tak toho využila
a zašla si něco nakoupit,
protože bydlela sama
a nikdo jí nepomáhal.
Když se bolest vrátila,
strávila skoro celý den jenom v posteli.
Co myslíte,
asi by bylo lepší jí nabídnout pomoc,
než ji jenom kritizovat, že?
Jak jsme si řekli,
cílem tohohle proslovu
nebylo dokázat něco o Lotovi
nebo o komkoli jiném.
Cílem bylo připomenout si,
že jenom Jehova zná všechna fakta.
Naše bratry a sestry miluje a chce,
abysme je milovali i my.
A bude moc rád, když u nich
budeme předpokládat to dobré.
Víme, že to budete dělat,
až s nimi budete
bok po boku spolupracovat.
Buďte si jistí,
že vás všechny máme moc rádi.
Ať vám Jehova ve vaší věrné službě
dál bohatě žehná.
Takže chtěli byste vědět,
kam studenti půjdou?
Ano.
Na to jsme vždycky moc zvědaví.
A už je tady bratr Ronald Curzan
a jsem rád,
že mi s předáváním jednotlivých diplomů
pro studenty Gileadu pomůže.
Jako první je tu bratr Ajavon,
který se vrací do západoafrické pobočky.
Další jsou manželé Alimănescovi,
kteří se vrací do rumunské pobočky.
Manželé Altonovi
budou sloužit v pobočce v Zambii.
Bratr Arsiashvili
se vrací do pobočky v Gruzii.
Manželé Buechovi se vrací
do pobočky ve Spojených státech.
Manželé Capecovi se vrací
do pobočky v Mosambiku.
Manželé Carlislovi budou sloužit
v portugalské pobočce.
Manželé Carmichaelovi se vrací
do pobočky ve Spojených státech.
Manželé Carrawayovi budou sloužit
v pobočce v Zambii.
Bratr Collymore bude sloužit
v západoafrické pobočce.
Bratr Figely se vrací
do česko-slovenské pobočky.
Bratr Fujita se vrací
do japonské pobočky.
Manželé Gatembasiovi budou sloužit
v pobočce ve Rwandě.
Manželé Girmovi se vrací
do pobočky v Etiopii.
Manželé Gonzálezovi se vrací
do španělské pobočky.
Manželé Hayegovi se vrací
do západoafrické pobočky.
Manželé Herronovi budou sloužit
v pobočce v Nigérii.
Manželé Hugóovi se vrací
do skandinávské pobočky.
Manželé Lagavakatiniovi se vrací
do pobočky na Fidži.
Manželé Lattanziovi budou sloužit
ve španělské pobočce.
Sestra Linová se vrací
do tchajwanské pobočky.
Bratr Lopes bude sloužit
v jihoafrické pobočce.
Bratr MacDonald se vrací
do pobočky ve Spojených státech.
Manželé Mauriovi se vrací
do australasijské pobočky.
Bratr Mutahi se vrací
do východoafrické pobočky.
Bratr Nelson se vrací
do skandinávské pobočky.
Manželé Osoguovi se vrací
do pobočky v Nigérii.
Bratr Peralta se vrací
do kolumbijské pobočky.
Sestra Šakićová se vrací
do chorvatské pobočky.
Manželé Spinovi budou sloužit
v pobočce ve Rwandě.
Bratr Terrell se vrací
do pobočky ve Spojených státech.
Bratr Vaitiekus se vrací
do finské pobočky.
Bratr Yoon se vrací
do pobočky ve Spojených státech.
Bratr Zapp se vrací
do pobočky ve Spojených státech.
Takže chtěli byste vidět
celou třídu pohromadě?
Zvedněte oponu.
Jsme na vás opravdu hrdí.
Víme, že jste do toho dávali hodně,
že jste se snažili.
A všechno to vedlo k tomuhle dni.
Jsme rádi,
že vám Jehova celou tu dobu žehnal.
Teď si poslechneme dopis od třídy
a přečte nám ho bratr Aidan Mauri
z australasijské pobočky.
„Drazí bratři z vedoucího sboru,
chceme vám všem
z celého srdce poděkovat
za tu úžasnou příležitost
být na škole Gilead.
Od chvíle, kdy jsme přijeli,
jsme se tu díky vám
i rodině betel cítili vítaní.
Zahrnuli jste nás láskou
a my jsme se ještě víc těšili
na duchovní hostinu, která nás čeká.
Děkujeme za čas,
který jste s naší třídou trávili,
to, jak jste nás vyučovali,
co pro nás dělali vaši pomocníci
a naši milí instruktoři.
A taky jak nám pomáhalo oddělení
pro teokratické školy.
To všechno nám umožnilo vidět našeho
Vznešeného učitele na vlastní oči.
Škola nám pomohla vnímat projevy
Jehovovy nesobecké lásky
a ještě víc si jí vážit.
Od chvíle, kdy první lidé zhřešili,
Jehova dělal všechno pro to, aby s ním
lidé mohli mít zase hezký vztah.
Když jsme studovali slib,
který Jehova dal v Edenu,
smlouvy, které uzavřel
s Abrahamem a Davidem,
a nádherné prvky Mojžíšova zákona,
zvláště Den smíření,
prohloubilo to naši vděčnost
za výkupní oběť jeho milovaného Syna.
A když jsme studovali
Ježíšův život a službu
a to, jak dokonale napodobuje
svého Otce,
ujistilo nás to,
že nás Jehova miluje.
Zapůsobilo na nás zvlášť to,
jakou trpělivost měl Ježíš
se svými apoštoly,
jak laskavě se choval k ženám
a respektoval jejich důstojnost
a jakou obětavou lásku projevil,
když trpěl a zemřel za nás.
Jsme tak vděční, že právě on
je náš král a soucitný velekněz.
Taky jsme zkoumali,
jak se splňují biblická proroctví.
A to posílilo naši důvěru
v Jehovovy sliby
a dodalo nám to odvahu pro to,
co nás ještě čeká.
Například Zecharjášovo vidění
o čtyřech vozech,
které vyjíždí do čtyř částí země,
a zmínka o tom, že Jehovův hněv
proti severní zemi se utišil,
nás ujistily, že mocní andělé vždycky
chránili a budou chránit Jehovův lid.
I když se situace ve světě zhoršuje,
víme, že tahle armáda andělů
stojí na naší straně.
To nám pomáhá,
abychom se s odvahou
zastávali Jehovovy svrchovanosti
teď i ve velkém soužení.
Praktická cvičení založená
na brožuře Měj rád lidi
zvýšila naše nadšení
pro kazatelskou službu.
Moc se nám líbily scénky,
ze kterých bylo krásně vidět,
jaké vlastnosti potřebujeme,
když kážeme v různých situacích.
Posílilo to naši touhu kázat
dobrou zprávu s ještě větší láskou
a myslet na to,
že naše práce je důležitá,
protože pole se bělají ke žni.
Jsme pevně rozhodnutí
uplatňovat všechno,
co nás náš Vznešený učitel
během uplynulých pěti měsíců naučil.
Chceme napodobovat naši hlavu,
Ježíše Krista,
a sloužit bok po boku s vámi,
drazí bratři,
a naší celosvětovou rodinou,
a to k chvále a slávě
našeho nebeského Otce Jehovy.
Vaši bratři a sestry
ze 159. třídy Gileadu.“
Ještě pro vás máme
pár myšlenek na závěr.
Možná si vzpomínáte,
že jsme skončili otázkou:
Když se Lotovi
některá jeho rozhodnutí vymstila,
jak na to Abram zareaguje?
Co udělá?
Tím se dostáváme ke třetí obavě.
Obavě, která s udržením
pokojných vztahů souvisí.
A to je obava odpustit a zapomenout,
nechat některé věci být.
Víme, že nedlouho potom,
co se Lot přestěhoval
k Sodomě a Gomoře,
tak ho i s rodinou unesli.
Stalo se to,
když v té zemi vypukla válka.
Jestli se Abram kvůli Lotovi
pořád cítil ublíženě,
co myslíte, že se mu honilo hlavou?
To má za to.
Konečně nějaká spravedlnost.
Měl víc přemýšlet, než se nějak rozhodl.
Abrama to mohlo napadnout.
Ale jak se zachoval?
No, podívejme se do Bible.
Najděme si 1. Mojžíšovu
14. kapitolu.
Abram mohl mít strach z toho,
že když Lotovi odpustí,
tak to může vypadat,
že to, co Lot udělal
nebo jak se zachoval,
je vlastně v pohodě, že?
Ale všimněte si,
co se píše ve 14. verši.
Čteme tady, co Abram udělal,
když se dozvěděl, co se Lotovi stalo.
14. verš.
Je tu: „Když Abram slyšel,
že jeho synovce zajali,
povolal své vycvičené muže,
318 sluhů narozených v jeho domácnosti,
a pronásledoval útočníky až k Danu.“
Takže tohle Abram udělal.
Víme, že z Mamre k Danu
to bylo nějakých 200 kilometrů na sever.
Cesta mohla zabrat několik dní
a samozřejmě s tím byly spojené
i nějaké výdaje a bylo to nebezpečné.
Ale udělal to,
i když to nebylo jednoduché.
Z veršů 21 až 23 se dozvídáme,
že Abram měl příležitost
získat nějaké peníze za to,
že Lotovi pomohl.
Ale nic z toho Abram nechtěl.
Neměl žádné postranní úmysly.
Nic takového.
Lotovo rozhodnutí
mělo sice špatné následky
a mohlo to jejich vztah poškodit,
ale Abram byl pokorný
a ochotně Lotovi pomohl.
Byl zaměřený na to,
aby měli pokojný vztah.
Byl rozhodnutý
nechat minulost minulostí.
Takže zase,
co se od Abrama můžeme naučit?
Už jste někdy museli ustoupit?
Možná jste byli v menšině,
ustoupili jste většině
a ukázalo se, že to, co ostatní chtěli,
vůbec nefungovalo.
To může být dobrá příležitost říct:
„Já vám to říkal.“
Nebo dát všem jasně najevo,
že jste s tím nesouhlasili.
Tohle asi všichni známe.
Ale braňte se zatrpklosti.
Neživte v sobě špatné pocity.
Dělejte to, co Abram.
Když se něco rozhodne,
tak to podpořte,
a to i když jste
s tím rozhodnutím nesouhlasili.
A když to dopadne špatně,
buďte jako Abram.
Tak jako on buďte pokorní
a snažte se napravit, co jde.
Když se něco nepovede,
tak z toho neobviňujte druhé.
Proč je to důležité?
No, protože to vede k pokoji.
A když působíme pokoj,
budeme mít pokojný vztah s Bohem.
Neexistuje nic,
co bychom si přáli víc.
Když jsme teď mluvili
o těch třech obavách,
co jsme se naučili?
Hodně jsme se dozvěděli o Abramovi,
že působil pokoj.
Nebál se, že bude vypadat slabě,
že druzí zneužijí jeho dobrých stránek,
ani se nebál odpustit a zapomenout.
Doplatil někdy Abram na to,
že se takhle choval?
To, jestli si Lot někdy vážil toho,
jak moc se Abram snažil,
aby byl mezi nimi pokoj, to nevíme.
Bible nic takového neříká,
jak už rozebíral bratr Splane.
Ale o to vlastně nejde,
protože to nebyl ten důvod,
proč se Abram tak snažil.
Co to bylo?
Je zajímavé, že hned po těch situacích,
kdy se Abram snažil
mít s Lotem pokojný vztah
nebo z nich vyplývá, že se o to snažil,
tak v obou případech pro něj Jehova
udělal něco mimořádného.
Ať už z 1. Mojžíšovy 13:14,
nebo později z 1. Mojžíšovy 15:1,
z obou míst je vidět,
že ho Jehova schvaluje a že ho má rád.
Přesně tohle Abram chtěl.
Chtěl jít k tomu oltáři.
Chtěl mít pokojný vztah s Bohem.
A přesně to Abram měl.
Když bude někdy těžké udržovat
pokojné vztahy, a tak to bude,
ať už s lidmi v betelu,
nebo ve vaší rodině,
nebo s bratry a sestrami ve sboru,
tak to nevzdávejte.
Bojujte se svými obavami, hledejte toho,
s kým nemáte pokojný vztah,
a ze všech sil se snažte to napravit.
Bude to jednoduché?
Ne.
Bude ten člověk,
se kterým se snažíte situaci napravit,
reagovat pozitivně?
Možná ne.
Ale Bůh ano.
K čemu to povede?
Budete moct přijít zpátky k oltáři
a obětovat svůj dar.
Jehova tam bude.
Bude na vás čekat a váš dar přijme.
Proč?
Protože jste dělali všechno pro to,
abyste udrželi pokoj.
Milí už absolventi
159. třídy školy Gilead,
máme vás moc rádi.
A modlíme se, aby vám Jehova žehnal,
kamkoli půjdete.
Další proslovy ze slavnostního zakončení
budou brzy k dispozici na jw.org
a v aplikaci JW Library®.
Než se rozloučíme,
podíváme se za našimi bratry
a sestrami do Austrálie.
Tahle obrovská země je nejrovinatějším
a po Antarktidě i nejsušším
kontinentem světa.
Její název pochází
z latinského označení,
které znamená „neznámá jižní země“.
Je to naleziště mnoha drahokamů,
jako je třeba bílý opál.
Austrálie patří mezi nejvíc
multikulturní země světa.
Žije tam přes 270 různých etnik
a víc než čtvrtina Australanů
se narodila někde jinde.
Většina Australanů ráda tráví čas venku.
Často je uvidíte, jak surfují,
hrají australský fotbal
nebo s přáteli grilují.
Grilování k australské kultuře
neodmyslitelně patří.
Každý z hostů obvykle něco přinese,
takže na stole bývá široká nabídka
regionální i mezinárodní kuchyně.
Mezi typické australské potraviny
patří Vegemite.
Tuhle tmavě hnědou pomazánku
vynalezli v Melbourne v roce 1923.
Vyrábí se z pivovarských kvasnic
a má unikátní chuť, umami,
která některým lidem
připomíná chuť masa.
Toasty nebo krekry s tenkou vrstvou
téhle pomazánky místní milují.
Australané jsou také známí tím,
že milují kávu.
Tři čtvrtiny obyvatel
pije aspoň jeden šálek denně.
95 procent kaváren vlastní místní lidé.
Z prvotřídní dovážené kávy
a pomocí latte art
vytvoří barista lahodný nápoj,
který taky krásně vypadá.
Koncem 18. století
se do Austrálie s První flotilou
dostaly stovky výtisků Bible.
V 19. století už se Boží jméno dostalo
do některých domorodých jazyků.
Mělo různé podoby,
například Yehóa nebo Jehovah.
Poselství z Bible
začalo působit na srdce lidí,
jako byla třeba 11letá Kartanya,
která si ve svém
domorodém jazyce kaurna zapsala:
„Vždycky uctívej Jehovu.
Jehova je náš stvořitel.
Jehova nás zachraňuje od hříchu.“
Arthur Willis ze Západní Austrálie
chtěl pomáhat lidem poznat Boha.
V roce 1931, když mu bylo 19,
začal s průkopnickou službou
a vydal se kázat do odlehlých oblastí.
Od roku 1932
kázal domorodým Australanům.
V roce 1943 se usadil v Pingelly,
kde mluvil o Bibli s jednou
noongarskou rodinou.
Jmenovali se James a Mabel Collardovi
a měli 17 dětí.
Biblická studia se vedla v jejich domě
a jejich rodina se později
stala základem sboru,
do kterého chodili první zvěstovatelé,
kteří byli domorodými Australany.
Vnoučata Jamese a Mabel Collardových
patří mezi 71 000 zvěstovatelů,
kteří dnes v Austrálii kážou
o Božím království.
Zvěstovatelé hledají upřímné lidi
na plážích,
na venkově i ve městech.
Taky se učí cizí jazyky, třeba čínštinu,
a snaží se poznat kulturu lidí,
kteří jimi mluví.
Takoví nadšení zvěstovatelé jsou
například ve sboru Carlton v Melbourne.
Schází se v rušné multikulturní
obchodní čtvrti v centru města.
V tomhle sboru jsou bratři a sestry
21 různých národností.
Mají pro vás všechny speciální vzkaz.
A my vás máme taky moc rádi.
Sledovali jste JW Broadcasting
ze světového ústředí svědků Jehovových.

JW Broadcasting – červen 2026: slavnostní zakončení 159. třídy Gileadu