JW subtitle extractor

Srdečně vás vítáme u JW Broadcasting®!
Všichni se chceme moudře rozhodovat
a chceme mít dobré vyhlídky do budoucna.
Proto potřebujeme,
aby nás někdo dobře vedl.
Dneska si ukážeme,
kde takové vedení najít
a jak se ho držet.
Poslechneme si
vyprávění rodiny Tshombových,
kteří se Jehovou nechali vést
a on je za jejich poslušnost odměnil.
Budeme hledat poklady v knize Habakuk
a uvidíme, jak můžeme zůstat v klidu,
když dostaneme náročný úkol
nebo jsme v těžké situaci.
A podíváme se, jak vypadá den bratra,
který se vydal
sloužit do Dominikánské republiky,
kde bylo potřeba víc zvěstovatelů.
Je toho opravdu hodně,
na co se v tomhle díle
JW Broadcasting můžete těšit!
„Víte, kudy máte jít?”
Tenhle proslov je založený
na slovech z Jozua 3:4.
Zazněla ve chvíli, kdy měli Izraelité
vstoupit do Zaslíbené země
asi po čtyřiceti letech čekání.
Ale to, co bylo před nimi,
nebylo jednoduché.
Aby se dočkali toho krásného života
v Zaslíbené zemi,
museli se snažit,
mít víru a být odvážní.
Jak mohli vědět, co dělat?
Pojďme si přečíst Jozua 3:2–4.
Pomůže nám to pochopit,
jak Jehova vede svůj lid
v náročných situacích.
Všimli jste si, že aby věděli,
kudy mají jít,
měli následovat truhlu smlouvy?
I když se to mohlo zdát jasné,
poslouchat pokyny pro Izraelity
nebylo jednoduché.
Často se totiž zaměřovali
na chyby těch, kdo je vedli.
A protože byli pyšní
a chtěli nezávislost,
ovlivňovalo to jejich rozhodování.
Proč se to týká i nás?
Protože i my žijeme
v zásadním okamžiku lidských dějin.
Všechno nasvědčuje tomu,
že žijeme na konci posledních dnů.
A už brzo začne velké soužení,
které povede k Armagedonu.
Řídit se pokyny bude životně důležité.
Takže jak poznáme, kudy jít?
Stejně jako v Jozuově době,
i pro nás je důležité chápat,
jak nás Jehova vede, a držet se toho.
A proto si v tomhle proslovu
rozebereme tři otázky.
Zaprvé, jak poznat, kudy máme jít?
Zadruhé, jak na té cestě zůstat?
A zatřetí, jak nezůstat pozadu?
Pojďme začít tou první otázkou:
Jak můžeme poznat, kudy máme jít?
Když Izraelité putovali pustinou
pod vedením Mojžíše a Árona,
mohli jasně vidět, kudy jít.
Jehova tehdy během dne používal
oblačný sloup a v noci ohnivý.
Pak ale změnil způsob,
jak svůj lid vedl.
Chtěl, aby Izraelity vedl Jozue,
a aby to lidé přijali, potřebovali víru.
Jozue se ale chtěl ujistit,
že lidé chápou,
že je to pořád Jehova, kdo národ vede.
A tak nechal před lidmi
nést truhlu smlouvy.
Koho Jehova používá dneska?
Na to nám odpověděl Ježíš.
Podívejme se do Matouše 24:45:
„Věrný a rozvážný otrok.“
Kdo to je?
Dneska tuhle skupinu tvoří
vedoucí sbor svědků Jehovových.
Vedou Jehovův lid po celém světě
a zajišťují mu duchovní jídlo
a praktickou pomoc.
Tohle známe. O tom verši
jsme přemýšleli už hodněkrát.
Ale je důležité zamyslet se nad tím,
proč tomu věříme.
V knize „Radujte se ze života navždy!“
je 54. lekce s názvem
„Úloha ‚věrného a rozvážného otroka‘“.
Pro studenty jsou v ní otázky:
„Co je pro vás důkazem, že na činnost
vedoucího sboru dohlíží Ježíš?“ a
„Věříte, že vedoucí sbor
je ‚věrným a rozvážným otrokem‘?“
To jsou důležité otázky.
Jak byste odpověděli vy?
Možná si budete chtít
tuhle lekci a část „Další tipy“
prostudovat na rodinném uctívání
nebo osobním studiu.
Takže proč je to tak důležité?
Vemte si:
Pokud měli Izraelité následovat kněze,
kteří s truhlou smlouvy
vstupovali do rozvodněné řeky,
museli mít naprostou důvěru,
že je to Jehova, kdo tyhle muže vede.
A podobně my, pokud se v těchhle
náročných posledních dnech
máme držet
pokynů vedoucího sboru,
musíme naprosto důvěřovat,
že je to Jehova, kdo všechno vede.
A to prostřednictvím svého syna Ježíše.
Takže co je odpověď na první otázku?
Jak poznat, kudy máme jít?
Podobně jako věrní Izraelité
následujeme ty,
které Jehova používá, aby nás vedl.
To nás přivádí k druhé otázce:
Jak na té cestě zůstat?
Držet se pokynů, když s nimi souhlasíme,
většinou není moc těžké.
Na druhou stranu, když máme udělat něco,
co nám úplně nesedí,
tak už to tak jednoduché není.
Co potom?
Dobrý příklad v tom, jak reagovat,
nám dal apoštol Pavel.
Ve Skutcích 21 se píše o tom,
jak přišel do Jeruzaléma
a Jakubovi a starším vyprávěl
o svých misionářských cestách.
Byli nadšení, když ty zážitky slyšeli,
ale byl tu i jeden problém.
Všimněte si, co řekli
o některých židovských křesťanech.
Píše se o tom ve 21. kapitole, verši 21:
Nikde se nepíše,
že by tohle Pavel dělal.
Ale šířilo se to o něm.
Takže co mu starší řeknou?
Budeme číst od druhé poloviny verše 23:
Co na to Pavel?
Nehádal se, nevzdoroval.
Verš 26 říká, že hned další den Pavel
„ty muže [vzal] s sebou
a obřadně se s nimi očistil“.
Aby ustaly řeči, které nebyly pravdivé,
použil vlastní prostředky a udělal něco,
co už dávno nebylo potřeba.
Proč?
Protože byl věrný těm,
které Jehova pověřil,
aby jeho lid vedli.
Takže poučení?
Když dostaneme nějaký pokyn,
i když se zdá zbytečný
nebo na tu věc máme jiný názor,
důvěřujeme Jehovovi dost na to,
abysme poslechli?
Když dostaneme jasný pokyn,
poslechněme ho,
pokud není v rozporu s tím,
co se píše v Bibli.
Nikdy nevíme,
jestli to tak Jehova nevede záměrně.
A i kdyby ne,
za naši věrnost nás odmění.
Někdy nám dodržování pokynů
může zachránit život.
Vzpomeňte si na video
„Svěř svou cestu Jehovovi“.
Bylo v něm vidět,
co zažívají naši bratři v Africe.
Aby se zachránili, museli opustit domov.
To samé zažívají naši bratři a sestry
v různých částech světa.
Je nám to moc líto a myslíme na ně.
Tohle video nám pomohlo zamyslet se,
jak bychom reagovali,
kdyby nám bratři řekli, ať uděláme něco,
co by nám možná připadalo přehnané
nebo zbytečné.
Co kdybyste se na to video podívali
v rámci rodinného uctívání
a popřemýšleli,
jak byste v té situaci reagovali vy?
Proč o tom mluvíme?
Zamysleme se nad tímhle:
Budeme i my dostávat jasné pokyny,
co dělat a co nedělat
během velkého soužení?
Jak se k nám ty pokyny dostanou?
Budou nám dávat smysl?
Když budeme mít naprostou důvěru
v Jehovu a v jeho Syna,
budeme připravení poslouchat ty,
kdo nás povedou.
Takže už jsme si řekli,
jak poznat, kudy máme jít,
a jak na té cestě zůstat.
Teď ta třetí otázka:
Jak nezůstat pozadu?
Dejme si pozor, aby nějaké zklamání,
pronásledování nebo problémy
nezpůsobily, že zpomalíme
nebo zastavíme –
že by to ovlivnilo
naši reakci na pokyny.
Když nám třeba něco řekne vedoucí sbor,
tak možná zareagujeme okamžitě.
Ale co když nám něco řeknou naši starší
nebo krajský starší?
Je známe osobně, známe jejich chyby.
Zpomalí nás to nebo zastaví?
Dokážeme pořád za těmi pokyny
vidět Jehovu?
Musíme zůstat blízko jeho organizaci.
Proč je to důležité?
Už jste někdy jeli za něčím autem,
najednou zhoustl provoz a vám došlo,
že ten člověk je daleko před vámi?
Než se nadějete, on odbočí
a vy to projedete.
Jak je to možné?
Byli jste moc pozadu.
A ze stejného důvodu musíme držet krok
s Jehovovou organizací.
Jak na to?
Bratři nám často připomínají, co dělat,
abychom na tom byli duchovně dobře.
Třeba ať chodíme na naše shromáždění,
ať si každý den čteme Bibli,
ať si studujeme a modlíme se
a ať chodíme do služby.
To jsou věci, které nám pomáhají
za organizací nezůstat pozadu.
Občas je někdo možná nespokojený s tím,
jak organizace něco řeší
nebo jak některé věci rozhodne.
Někteří kvůli tomu zpomalili,
přestali být aktivní
nebo přestali trávit čas se sborem.
Je to smutné, protože si neuvědomují,
že stejně jako v Izraeli
ani dneska nebude všechno dokonalé,
protože ti, kdo nás vedou,
prostě nejsou dokonalí.
Jenže kde ti lidé najdou dokonalost?
Jediný dokonalý člověk byl Ježíš.
Takže to, co máme, jsou nedokonalí lidé,
kteří se ze všech sil snaží držet toho,
jak je Ježíš vede.
Jeden moudrý, dlouholetý krajský starší
o Jehovově organizaci často říkal:
„Tohle je ta nejlepší
nedokonalá organizace na světě.“
Hezky to vystihl.
Připomíná nám to to,
o čem se píše v Janovi 6. kapitole.
Byla to situace, kdy někteří neunesli,
že Ježíš řekl, že mají jíst jeho tělo
a pít jeho krev.
Ta zpráva říká, že „mnozí jeho učedníci
[se] vrátili k tomu,
čemu se věnovali předtím
a už ho nenásledovali.“
A tak se Ježíš apoštolů zeptal:
„Nechcete odejít i vy?“
Co mu odpověděli?
Petr krásně ukázal svoji víru,
když řekl to, co je v Janovi 6:68:
„Ke komu bychom šli?“
Petr a další apoštolové
možná Ježíšovým slovům nerozuměli
o nic víc než ostatní,
ale byli přesvědčení,
že nic lepšího nenajdou.
A to samé platí dneska.
Nikdy nezapomeňme na to, co máme.
Jehova nás prostřednictvím
organizace vede,
dává nám duchovní jídlo a utěšuje nás.
Kde jinde bysme to našli?
Nic lepšího nenajdeme.
Nedovolme, abysme kvůli tomu,
čemu nerozumíme,
neviděli, co máme a čeho jsme součástí.
Takže co jsme si dneska chtěli říct?
Všechno nasvědčuje tomu,
že jsme na konci posledních dnů
a že budoucnost, na kterou tak čekáme,
je těsně před námi.
Stejně jako pro Izraelity
na břehu Jordánu
i pro nás je životně důležité,
abychom byli poslušní
a drželi se pokynů.
Právě teď musíme
naprosto důvěřovat tomu,
jak Jehova svoji organizaci vede.
Nedovolme, aby nás nějaké zklamání
nebo nedokonalost druhých zpomalily.
Pravidelně si připomínejme,
jaká je to čest
být součástí sice nedokonalé,
ale jednotné celosvětové organizace.
A buďme si jistí, že ať už naše cesta
bude jakkoli náročná,
když se budeme držet Jehovovy organizace
a budeme se řídit pokyny od ní,
vždycky budeme vědět, kudy máme jít!
Loic a Yohari Tshombovi,
sourozenci z Konga,
si to ověřili na vlastní kůži,
když na tom, jestli budou
poslouchat pokyny, závisel jejich život.
Video „Svěř svou cestu Jehovovi“
jsem vnímala hodně osobně,
protože něco
podobného zažila naše rodina.
Začátkem 90. let
se nám žilo docela dobře.
Většina z nás byla ještě hodně malá.
A pak vypukla válka
a naše rodina musela z Konga utéct.
Pokyny, které jsme
dostali od pobočky, byly
celkem jednoduché a jasné.
Někteří se tím
ale neřídili a přišli o život.
Oni i jejich rodiny.
Táta neměl dost peněz,
aby dostal celou rodinu
do bezpečí najednou,
takže jsme se museli rozdělit.
Maminka,
další čtyři sourozenci a já
jsme odešli do Tanzanie.
Od táty jsme dostali instrukce,
kam máme jít a kde se potkáme
a protože jsme je přesně poslechli,
tak se všechno povedlo
a zase jsme mohli být všichni spolu.
Jak je v tom videu
„Svěř svou cestu Jehovovi“
scéna, kde se ty děti
a rodiče znovu setkají,
tak přesně tohle jsme zažili.
Jo, v uprchlickém táboře
nebylo zrovna bezpečno.
Pořád jsme se báli,
aby do tábora nepřišli vojáci.
A navíc nebylo vůbec jednoduché
se tam věnovat duchovním věcem.
Takže jsme museli znovu odejít.
Tentokrát z Tanzanie do Mosambiku.
Jedna z mých prvních vzpomínek je,
když jsme jeli na korbě náklaďáku
a, no, ta cesta nebyla nic moc.
Pořád to s náma házelo nahoru dolů.
No a když jsme konečně
zastavili, tak jsem si myslel,
že bychom si mohli
na chvilku odpočinout.
Byly zhruba tak 3 hodiny ráno.
A táta říká:
Tak jo, děcka, pojďte dolů
z toho náklaďáku
a rozebereme si denní text.
Byly jsme děti, tak se nám to
samozřejmě moc nelíbilo.
Chtěli jsme prostě spát.
Je to jenom taková drobnost,
ale nikdy na to nezapomenu, protože
ať se dělo cokoli,
táta vždycky chtěl, abychom měli
duchovní věci na prvním místě.
Viděli jsme, že táta se vždycky
spoléhal na Jehovu, úplně ve všem.
Často se modlil.
V podstatě všechno řešil s Jehovou.
Vždycky se nejdřív pomodlil
a pak čekal, jak mu Jehova odpoví.
V Mosambiku maminka onemocněla.
A kvůli léčbě se musela
přestěhovat do Kapského Města,
do Jihoafrické republiky.
Ale léčba nezabrala, protože
maminka v roce 2003 zemřela.
Takže táta na nás zůstal sám.
A i když mu maminka hodně chyběla,
tak se pořád naplno spoléhal na Jehovu
a soustředil se na to,
aby nás vychoval v pravdě.
Vždycky říkal, že chce,
abychom se s maminkou znovu viděli.
Všechny se nás snažil naučit jednu věc.
Vždycky říkával:
Tenhle svět nemá budoucnost,
tak se snažme pro ten, co přijde.
Prostě, že toho máme
co nejvíc dělat pro Jehovu,
protože tenhle svět nám nemá
co nabídnout, nemá budoucnost.
A tohle, to je něco,
co nám táta pořád kladl na srdce,
co nám dával za cíl:
sloužit Jehovovi, celodobá služba.
Po škole jsem se rozhodla,
že půjdu do pravidelné průkopnické.
No a při průkopnické
mě moc bavilo jezdit na stavby.
Teď sloužím v betelu
a opravdu moc si toho vážím.
Doslova každý den
můžu dávat Jehovovi to nejlepší.
Můžu pro něho dělat
všechno, co je v mých silách.
Taky jsem se
přihlásila jako dobrovolník
a v betelu dělám stavební práce.
Mám obrovskou radost,
že všechny moje děti slouží Jehovovi.
I v těch nejtěžších
chvílích svého života
jsem viděl,
jak nám Jehova pomáhá.
Kolikrát jsme někam šli
a ani jsme nevěděli kam,
a při tom jsme se
museli starat o naše děti.
Ale Jehova stál vždycky při nás.
Nikdy nás ani nenapadlo,
že bychom mu přestali důvěřovat.
Díky videu
„Svěř svou cestu Jehovovi“
jsem si uvědomil, že Jehova
nejenom vidí, čím si procházíme,
ale taky to s námi prožívá.
Poslušnost opravdu zachraňuje životy.
Někdy máme něco udělat
a nechápeme proč,
ale i tak bychom měli poslechnout,
protože Jehova ví,
co je pro nás nejlepší.
Bratr Leon Tshomba moc hezky shrnul,
díky čemu si on a jeho děti
zachránili život a udrželi víru.
Co o Jehovovi řekl?
„Nikdy nás ani nenapadlo,
že bychom mu přestali důvěřovat.“
Tshombovi řekli,
že video „Svěř svou cestu Jehovovi“
jim připomnělo to, co sami zažili.
A tak vás chceme znovu vybídnout,
abyste se
na tenhle silný příběh podívali
a vzali si k srdci, jak důležité
je být v těžkých chvílích poslušní.
Když si něčím
nejsme jistí nebo jsme ve stresu,
poslouchat pokyny může být těžké.
Habakuk nám ale dal moc hezký příklad,
jak se soustředit na to důležité,
zůstat v klidu a být poslušný.
Habakuk na rodinném uctívání,
to bude zajímavé.
Určitě. I bez studijních nástrojů
tam můžeme najít spoustu pokladů.
Co kdybysme začali tím,
že se podíváme na „Stručný přehled“?
Jasně, píše se tu: „Prorok volá o pomoc.
Jehovo, jak dlouho?“
Hmm, to jsou známá slova.
Proč se tak asi cítil?
Můžeme se podívat na časovou osu
a pak to dát dohromady s tím,
co už víme.
Dobrý nápad!
Tady vidíme, že Habakuk
žil na konci vlády krále Josijáše
a minimálně ještě za vlády Jehojakima.
Vím, že většinu doby, kdy vládl Josijáš,
lidé Jehovovy proroky
poslouchali a respektovali.
Pro Habakuka
to muselo být příjemné období.
Pak ale jeden šíp všechno změnil.
Josijáše zabili,
k moci se dostali špatní králové
a lidé se vrátili k uctívání
falešných bohů a dělali hrozné věci.
Nikdy se doopravdy nezměnili.
A konkrétně Jehojakim
pronásledoval Boží proroky.
Dokonce zabil Urijáše.
Co když takhle pronásledovali
i Habakuka?
Jak mu asi bylo?
Jeden den
je všechno v pohodě, máš se dobře,
a druhý den musíš utíkat,
protože tě chtějí zabít.
Nedivím se, že Habakuk volal o pomoc.
Zoufale ji potřeboval.
To máš pravdu.
Jak na to ale Jehova reagoval?
Když jsi četla tu knihu,
všimla sis, že by ho nějak
pokáral nebo že by mu řekl:
„Jak se opovažuješ se mě takhle ptát?“
- Ne.
- Já taky ne.
Hodně se můžeme naučit i z toho,
co Jehova neříká.
Jo.
Jehova Habakukovi prostě naslouchal.
Nepřehlížel jeho pocity.
- Chápal, proč se tak cítí.
- A nejenom to.
Nechal Habakuka, ať to zapíše,
aby se z toho mohli něco naučit i druzí.
To muselo Habakuka úžasně povzbudit.
Přesně takový ale Jehova je.
Váží si toho, když je člověk upřímný.
Je přístupný.
Je to, jako kdyby nám říkal:
„Takhle jsem odpověděl Habakukovi
a takhle odpovím i tobě.
Vážím si toho, že se mnou
mluvíš otevřeně, a chápu tvoje pocity.“
Zaujal mě 4. verš 2. kapitoly.
Jehova tu říká:
To je důležitá myšlenka.
Mám tu poznámku,
že to není jen obecná fráze.
Je to jedna
ze základních biblických pravd.
Jehova chtěl Habakuka ujistit,
že neopustí ty,
kdo jsou mu věrní, že budou žít.
A bylo to tak.
Jeremjáš, Baruk, Ebed-melek, Rekabovci –
ti všichni přežili zničení Jeruzaléma.
Na Jehovu se dá spolehnout.
Ale pojďme dál.
V téhle knize
jsou moc užitečné křížové odkazy.
Podívej se třeba sem.
Pavel tuhle větu třikrát citoval,
když chtěl povzbudit křesťany
v 1. století, kteří zažívali zkoušky.
Takže Jehova chtěl
tahle slova zopakovat i pro nás.
Jako by nám říkal: „Nezapomeňte na to,
co jsem řekl Habakukovi.“
A podívej se,
jak to zapůsobilo na Habakuka.
V posledních dvou verších říká
V jednom ranním uctívání bylo,
že to doslova znamená
„točit se dokola, skákat radostí“.
To je úžasné!mmm
Na Habakukově situaci se nic nezměnilo,
ale když se svěřil Jehovovi
a spolehl se na něj, ulevilo se mu.
Jo.
Díky tomu, že byl Jehova tak přístupný
a dalo se na něj spolehnout,
se Habakuk začal cítit líp.
To se mi moc líbí.
Takže, co se z toho můžeme naučit?
Co tam zaujalo tebe?
Uvědomila jsem si,
jak je snadné s Jehovou mluvit.
Můžu být upřímná,
můžu mu říct úplně cokoli.
Ví, jak mi je,
tak před ním nemusím nic skrývat
ani si dělat starosti s tím,
jak to formuluju.
Chce, abych mu říkala,
co si myslím a jak se cítím.
Dokonce i věci,
které bych nikomu jinému neřekla.
Záleží mu na tom.
To je skvělá myšlenka.
Taky bych chtěl být
přístupný jako Jehova
a dávat to najevo nejenom tím, co říkám,
ale taky tím, co neříkám,
jak se chovám, jak se tvářím.
Chci, abys věděla, že za mnou
můžeš přijít s čímkoli, a ostatní taky.
A když někdo něco řekne
v návalu emocí jako Habakuk,
chtěl bych ho umět pochopit
a přemýšlet, proč se tak cítí.
Přesně!
Taky se mi moc líbí, že na Jehovu
se můžu naprosto spolehnout.
Všechno,
co nám slibuje do budoucnosti, se splní.
Bezúhonní budou žít.
To je přece základní biblická pravda.
Takže se můžu radovat
jako Habakuk, ať už přijde cokoli.
A když jako Habakuk přemýšlím,
co Jehova dělal v minulosti,
dává mi to jistotu,
že i když se situace zhorší,
můžu se spolehnout na Jehovu
a poslouchat ho.
Nezáleží na tom, kdy přijde konec,
ale na tom, jestli mu zůstaneme věrní.
Skvělé.
Jehova je přístupný
a můžeme se na něj spolehnout.
Přesně to v téhle době potřebujeme.
Podívej, kolik jsme toho našli
jenom s tím, co máme v Bibli
a na co jsme si vzpomněli.
A to jsme se ještě nedostali k tomu,
jak byl Jehova trpělivý,
když se ho Habakuk vyptával,
a proč Habakuk čekal,
že ho Jehova pokárá.
Je tam toho tolik!
Máme čas, tak pojďme hledat dál.
Říkal jsem si,
co se asi Habakukovi honilo hlavou...
„Bezúhonný bude žít díky své věrnosti.“
Habakuk se těmi slovy řídil
a my můžeme taky.
Jak s poslušností souvisí důvěra?
V jednom nedávném ranním uctívání
to hezky vysvětlil bratr William Turner.
Když mluvíme o důvěře,
určitě budete souhlasit, že Jehovovi
bychom měli důvěřovat ve všem.
Když si vyhledáme
slovo „důvěra“ v našich publikacích,
zjistíme, že důvěra v Jehovu
zahrnuje řadu dalších důležitých věcí.
Třeba to, že důvěřujeme jeho jménu,
jeho Slovu, jeho organizaci,
tomu, jak nás vede jeho Syn.
Když ale mluvíme o tom, že je potřeba
naprosto důvěřovat Jehovovi,
proč říkáme,
že je potřeba důvěra i v další věci?
Co tedy vlastně znamená
důvěřovat Jehovovi ve všem?
Najděte si, prosím,
Přísloví 3. kapitolu.
Určitě tu pasáž znáte.
Přečteme si Přísloví 3:5, 6:
„Důvěřuj Jehovovi
celým svým srdcem
a nespoléhej se na svůj úsudek.
Všímej si ho na všech svých cestách,
a on sám tvé stezky urovná.“
Tyhle verše jsou moc hezky vysvětlené
v sérii „Biblické verše pod lupou“.
To je skvělá rubrika.
Najdete ji v aplikaci JW Library.
Pojďme se tam podívat.
Jděte do oddílu „Knihovna”
a v záložce „Publikace”
najděte kategorii „Série článků“
a v ní „Biblické verše pod lupou“.
Najděte si knihu Přísloví
a otevřete si
článek o Příslovích 3:5, 6.
Podívejte se, co se píše pod nadpisem
„Důvěřuj Jehovovi celým svým srdcem“.
Zhruba uprostřed,
od čtvrté věty, se píše:
„Důvěřovat Bohu celým srdcem
tedy není jen otázka pocitů.
Je to vědomé rozhodnutí.
Důvěřujeme mu, protože
jsme naprosto přesvědčení,
že náš Stvořitel ví,
co je pro nás nejlepší.”
Naprostá důvěra
není založená na emocích, na pocitech.
Je to volba.
Musíme udělat racionální rozhodnutí,
že budeme důvěřovat Jehovovi,
a to i v případě,
kdy něčemu úplně nerozumíme
nebo neznáme podrobnosti.
Ukážeme si to na jednom příběhu z Bible.
Najděte si, prosím,
2. Královskou 9. kapitolu.
V téhle kapitole se vypráví o tom,
jak byl Jehu pomazán
za krále nad Izraelem.
V 1. až 3. verši
té 9. kapitoly se popisuje,
jak prorok Eliša vyslal jednoho
ze synů proroků, aby Jehua pomazal.
Eliša mu dal velmi přesné instrukce –
kam má jít,
koho vyhledat a jak postupovat.
A ten prorok to všechno takhle udělal.
V dalších verších pak čteme,
jak se Jehu bavil se svými
vojenskými veliteli o tom, co se stalo.
Je to v 2. Královské
9. kapitole, od verše 11:
„Když se Jehu vrátil
ke sluhům svého pána, zeptali se ho:
‚Je všechno v pořádku?
Proč za tebou přišel ten blázen?‘
Odpověděl jim:
‚Vždyť ho znáte a víte, jak mluví.‘
Oni ale řekli: ‚Nevymlouvej se!
Pověz nám pravdu.‘
Jehu tedy odpověděl:
‚To a to mi řekl a potom dodal:
„Jehova říká:
‚Pomazávám tě za krále nad Izraelem.‘““
U toho se na chvíli zastavíme.
Zatím jsme se dozvěděli dvě věci.
Ti vojenští velitelé očividně
vůbec nechápali, co ten prorok udělal.
Přišlo jim,
že se chová divně, jako blázen.
Ale navzdory tomu
správně pochopili,
že to, co říká,
nemá ze své vlastní hlavy.
Z toho, jak se Jehu choval, poznali,
že se stalo něco důležitého.
Takže když jim Jehu řekl, o čem mluvili,
co mu Jehova skrze svého proroka sdělil,
jak reagovali?
Verš 13:
„Každý z nich hned vzal svůj oděv
a položil ho pod něj na schody.
Potom zatroubili na roh a volali:
‚Jehu se stal králem!‘“
I když úplně všemu nerozuměli
ani neznali všechny podrobnosti,
vycházeli z toho, co věděli.
Pochopili, odkud ta informace pochází,
a hned Jehua podpořili.
Zkuste si představit, jak by to dopadlo,
kdyby byli
ti vojenští velitelé skeptičtí
nebo jednali jen na základě
svých dojmů, svých emocí?
Co myslíte,
jak by to asi ovlivnilo Jehua?
Už tak se snažil předstírat,
že vlastně o nic nešlo,
jak bylo v tom 11. verši.
Bible nevysvětluje, proč se snažil Jehu
zlehčovat to, že byl pomazán za krále.
Ale protože ti vojenští velitelé Jehua
tak rozhodně podpořili
a naprosto důvěřovali,
že to je od Jehovy,
povzbudilo ho to a dodalo mu to odvahu.
Motivovalo ho to.
A jak je ve 14. verši,
hned se dal do práce
a začal plnit úkol, který mu Jehova dal.
Co se z toho příběhu můžeme naučit?
Svět se rychle mění,
a tak jsme v posledních pár letech
dostali tady v betelu i ve sborech
spoustu nových pokynů.
A Jehova ví
a chápe, že nás to může znervózňovat,
dokonce stresovat,
zvlášť když jde o věci,
kterým úplně nerozumíme
nebo o nich nemáme všechny informace.
Představte si, jak ho asi těší,
když důvěřujeme tomu,
jak nás jeho organizace vede,
a podporujeme ji,
jako ti vojenští velitelé.
Když se rozhodneme
důvěřovat pokynům, které dostáváme,
a řídit se jimi,
Jehova si toho moc váží.
Má z toho radost,
protože tím ukazujeme,
že ho máme rádi
a že mu naprosto důvěřujeme.
A navíc tím taky
povzbuzujeme a motivujeme ostatní.
Prospívá to nám všem.
Jak tohle všechno
souvisí s důvěrou v ty další věci,
jako je Boží jméno,
jeho Slovo,
jeho organizace?
V každém vztahu přece platí,
že svoje slova
musíme potvrdit svými činy.
Jehova je určitě rád,
když mu to, že ho milujeme
a že mu důvěřujeme, říkáme v modlitbě.
A když podle toho jednáme,
ukazujeme mu,
že to myslíme vážně,
a náš vztah se tím posiluje.
To znamená, že důvěřujeme
tomu, jak věci dělá Jehova,
a spolupracujeme s ním.
Důvěřujeme jeho Synovi
a tomu, jak vede křesťanský sbor.
Důvěřujeme pozemské
části jeho organizace,
o kterou se stará
„věrný a rozvážný otrok“.
A důvěřujeme i starším, kteří
pokyny od něj uplatňují ve sborech.
I když tihle muži nejsou dokonalí,
pamatujme na to, že Jehova jim věří.
Když jsme rozhodnutí jim taky věřit,
má to pozitivní vliv i na ostatní.
Víme, že se můžeme
těšit na krásnou budoucnost.
Ale z toho, co se děje ve světě, vidíme,
že pořád ještě
žijeme v „těžkých časech“.
Proto je důležitější než kdy dřív,
abychom si vzali
k srdci slova z Izajáše 30:15.
Naše síla bude v tom,
že zůstaneme v klidu
a budeme důvěřovat,
naprosto důvěřovat,
našemu úžasnému Bohu.
Důvěřovat Jehovovi
se nerozhodneme na základě pocitů,
ale protože víme,
že pro nás chce vždycky to nejlepší.
Když my všichni budeme Jehovovi
a jeho organizaci důvěřovat,
povede to k jednotě.
A to, jakou sílu má naše jednota,
když se situace ve světě rychle změní,
dobře vystihuje tohle hudební video.
Nevím, jak dál,
bratře můj, strach mám.
Vždyť dívej,
zbyly mi jen oči pro pláč.
I když víru mám,
teď cítím se sám.
Chci vstát z toho dna,
tak poslední síly sbírám.
Přijď,
ať cítím se líp,
a modlitbou mě hřej.
Jsi můj přítel věrný a nic ti nezabrání
běžet za mnou a vlít mi sílu do žil.
Jehova rád mi klid a pokoj vrátí.
Ruku v ruce
jsme tým nerozlučný.
Tým nerozlučný.
Slyším tvůj pláč,
bratře můj, pospíchám.
Vnímám, jak jsi zoufalý a smutný.
Ne, nejsi sám,
spoustu přátel máš.
Bůh provede tě tou tmou,
je stále s tebou.
Jsem rád, že můžu tu být
a modlitbou tě hřát.
Jsem tvůj přítel věrný
a nic mi nezabrání
být tu s tebou a vlít ti sílu do žil.
Jehova rád ti klid a pokoj vrátí.
Jsem tu s tebou.
Jsem tvůj přítel věrný
a nic mi nezabrání
být tu s tebou a vlít ti sílu do žil.
Jehova rád ti klid a pokoj vrátí.
Ruku v ruce
jsme tým nerozlučný.
Jsem s tebou.
Tým nerozlučný.
Jsem s tebou.
Když udeří katastrofa, útěcha od naší
duchovní rodiny má obrovskou hodnotu.
A když Jehovově organizaci důvěřujeme,
ty okolo nás to posiluje.
Mladí, věří lidé kolem vás tomu,
že je víc způsobů, jak uctívat Boha?
Jak se v těch různých názorech vyznat?
Podívejme se, jak si dva mladí lidé
se svými pochybnostmi poradili.
Ve škole vás pořád přesvědčujou,
že každé náboženství
a každý životní styl jsou v pohodě.
Jednou ve službě
na nás jeden pán vystartoval:
Moje církev staví nemocnice,
děláme charitu a spoustu dalších věcí.
Co děláte vy?
A měl pravdu, fakt tohle všechno dělali.
A já si říkal: Proč my ne?
Jiný církve dělaj tolik dobrých věcí.
Vážně jsme jediný pravý náboženství?
Začal jsem kvůli tomu pochybovat.
Když jsem studovala na zdrávce,
měli jsme hodiny etiky.
Probírali jsme,
jak nás při péči o pacienty
ovlivňuje naše náboženství.
Když jsme mluvili
o lidech s různou sexuální orientací,
identitou nebo životním stylem,
učitelka začala obcházet třídu
a jednoho po druhém se ptát,
jaký má na tyhle lidi názor.
Seděla jsem tam a bylo mi trapně.
Nejradši bych se propadla do země.
Byla jsem hrozně vynervovaná.
V Matoušovi 7:13, 14
se mluví o dvou cestách.
Správná je jenom jedna.
Věděl jsem, že musím upevnit svoji víru
a ujistit se,
že jsem na tý správný cestě, na tý úzký.
Při osobním studiu jsem
přemýšlel o tom, co mi ten pán říkal,
a všechny ty jeho výhrady
jsem si sepsal.
Pak jsem si ke každý z nich něco našel.
Narazil jsem při tom na verš
z Matouše 7:22 a 23,
kde Ježíš varoval,
že ne všichni, kdo budou dělat
mocné skutky v jeho jménu,
budou mít jeho schválení.
Přemýšlel jsem o tom, co děláme my.
Jsme politicky neutrální, máme rádi
všechny lidi a kážeme dobrou zprávu.
Prostě děláme to, co nám Ježíš přikázal.
Hned jsem se začala modlit
a Jehova mi pomohl.
Dal mi odvahu, abych řekla,
že v životě se neřídím svými pocity,
ale jeho zásadami.
U Jana 18:38
se Pilát Ježíše cynicky ptá:
„Co je pravda?“, protože si myslí,
že absolutní pravda neexistuje
a Ježíš ji teda znát nemůže.
Myšlenka, že pravda není jenom jedna
a že každý si může žít,
jak chce, není nová.
V Příslovích 22:3 se píše,
že „chytrý vidí nebezpečí a skryje se“.
Takže ještě před hodinou
jsem se podívala, co budeme brát.
Věděla jsem, že když se nepřipravím,
nedokážu svoji víru pořádně obhájit.
Pomohlo mi,
že jsem se podívala na stránky jw.org.
Tam jsem si našla různé články
a díky nim jsem dokázala to,
čemu věřím, jasně vysvětlit.
I když mě ten zážitek sebral,
nechtěl jsem to tak nechat.
Musel jsem znovu vyrazit do služby.
Za pár týdnů jsem měl
další možnost obhájit svoji víru.
Občas s někým mluvíte a ukazujete mu
něco z Bible, ale jeho to nepřesvědčí.
Můžete tím ale přesvědčit sami sebe,
že to, čemu věříte, je pravda.
Když si moc nevěříte,
je těžké stát si za svým
a nenechat se zviklat tím,
co říkají druzí.
Jehova ale určil jenom jeden způsob,
jak ho máme uctívat.
1. Korinťanům 1:10 říká, že musíme
být „úplně sjednocení stejnou myslí“.
Neexistuje víc pravd.
Nedokážu ani vyjádřit,
jak moc jsem Jehovovi vděčná
za to, že ho můžu znát
a že vím, které náboženství je to pravé.
Beru to jako nádherný dar,
a proto dělám všechno, co můžu,
abych se o něj
podělila s ostatními lidmi.
Aby i oni měli možnost Jehovu poznat.
Věřím,
že je jenom jedno pravý náboženství.
To mi dodává v životě jistotu
a pomáhá mi to,
abych se dobře rozhodoval,
i když přijdou nějaký problémy.
Nemusím pořád pochybovat,
jestli to, čemu věřím, je pravda.
Můžu se podívat do Bible
a tam vždycky najdu dobrý rady
a odpovědi na svoje otázky.
Naše organizace nestaví nemocnice,
ale to, co děláme, zachraňuje životy.
Pomáháme lidem
vytvořit si blízký vztah s Jehovou.
Ptali se vás učitelé
nebo spolužáci na podobné otázky?
Co takhle si dát za cíl
posílit svoji víru jako Naomi a Vince?
Ujišťujeme vás,
že když si dáte tu práci,
Jehova vám s vašimi pochybnostmi pomůže
a povede vás,
abyste mohli duchovně růst.
Jehova taky odměňuje ty,
kdo se rozhodnou
vystoupit ze svojí komfortní zóny
a dělat toho pro něj víc.
Ti, kdo slouží tam,
kde je to víc potřeba, o tom vědí své.
Ahoj, já jsem Robert McGee
a sloužím v Dominikánské republice.
V Dominikánské republice
je úžasná služba.
Jasně, jsou tu krásné pláže,
nádherná krajina,
ale hlavně jsou tu skvělí lidé.
Už jako malý jsem chtěl být
misionář a kázat lidem v cizí zemi.
No a teď to dělám každý den.
Sloužit tam, kde je to víc potřeba,
není vždycky snadné.
Občas se vám může stýskat.
Ale místní bratři a sestry
jsou pro mě teď jako rodina.
Vždycky jsou ochotní
pomoct tomu, kdo to potřebuje,
a já to potřeboval mockrát.
Když jsem přijel,
pomohli mi najít bydlení.
Často se u mě zastaví s něčím k jídlu
nebo se zeptat, jak se mám.
Takže i když se mi
někdy stýská po domově,
přátelé tady mi to vynahradí.
A ty zážitky ve službě
za to úsilí určitě stojí.
Pojďte se podívat,
jak tady vypadá můj typický den.
Vstávám asi ve čtvrt na osm
a v půl deváté odcházím z domu.
Málokdo tu má auto,
a tak se tu hodně jezdí na motorce.
Je to docela levný způsob dopravy.
Než jsem se sem přestěhoval,
motorku jsem řídit neuměl.
A nikdy by mě nenapadlo,
že ji budu potřebovat do služby.
Ale bratři ze sboru
mě naučili, jak ji řídit bezpečně.
A teď na ní jezdím všude.
Do sálu mi to trvá 15 minut.
Jsem ve sboru, kde se používá
americký znakový jazyk.
Po schůzce před službou
jedeme rovnou do obvodu.
Služba je tu vážně snadná.
Lidé jsou přátelští a rádi si povídají.
Když hledáme neslyšící,
místní lidé nás k nim
často ochotně dovedou.
Někdy za nima jdeme hodně daleko.
Ze začátku jsem
z toho byl hrozně nervózní.
Ale pomáhalo mi, že bratři a sestry,
se kterými jsem byl ve službě,
byli vždycky v pohodě.
Zjistil jsem, že lidé nám opravdu
chtějí pomoct neslyšící najít,
protože jsou rádi,
že pro ně někdo něco dělá.
Většina lidí má Bibli v úctě,
a tak není těžké začít rozhovor.
Po službě jdou všichni domů.
Odpoledne se totiž odpočívá,
protože je strašné vedro.
Na tuhle odpolední siestu
jsem si rychle zvykl.
Nejdřív se naobědvám.
Jedno z mých
oblíbených jídel je la bandera.
Obvykle je v něm rýže,
fazole a nějaký druh masa.
Pak si dám kafe,
odpočívám nebo si něco studuju.
Za pár hodin se sejdeme znovu,
vyrazíme na biblické kurzy
a jsme pryč až do večera.
V Dominikánské můžete
vést tolik kurzů, kolik chcete.
A to se mi tu hrozně líbí.
Když počítáte náklady,
možná myslíte na to,
co budete muset obětovat,
ale měli byste taky myslet na to,
co všechno získáte.
Dělám to, co mám rád,
učím druhé o Jehovovi.
A někteří se dokonce dali pokřtít.
Z toho mám obrovskou radost.
Taky jsem získal spoustu zkušeností
a mám skvělé zážitky se sborem.
To bych nikdy nezažil,
kdybych zůstal doma.
Jehova mi dal bratry, sestry,
mámy, táty, takže se nikdy necítím sám.
Často slyšíme, že jsme
celosvětová duchovní rodina,
ale zažít to na vlastní kůži
je něco úžasného.
Žalm 34:8 říká:
„Ochutnejte a uvidíte,
že Jehova je dobrý.“
Když to uděláte, čeká vás
spousta krásných věcí.
Fakt to stojí za to.
Jenom málo věcí nám dělá takovou
radost jako učit druhé o Jehovovi.
Pokud se teď přestěhovat nemůžete,
co kdybyste toho pro Jehovu
dělali víc v jiných ohledech?
V tomhle díle jsme si připomněli,
že když budeme poslouchat
pokyny od Jehovovy organizace,
může nám to zachránit život.
Stejně jako Habakuk
musíme Jehovovi vylévat svoje srdce.
To nám pomůže
udržet si vnitřní klid a důvěřovat mu.
I když Tshombovi
prožívali hodně náročné situace,
nepřestali důvěřovat Jehovovi
a drželi se pokynů.
A pokud se
chceme držet pokynů od Jehovy,
které nám dává prostřednictvím
věrného a rozvážného otroka,
musíme se přesvědčit,
že to, čemu věříme, je pravda.
Tenhle měsíc
jsme dostali pohlednici ze Srbska.
Srbsko leží ve vnitrozemí.
Na severu jsou úrodná pole,
na východě vápencové pánve,
na západě zvlněné kopce
a na jihu krásné hory.
Místní úrodná země
produkuje spoustu jídla.
Srbsko je jedním
z největších vývozců malin.
Pole plná řepky slouží
jako potrava pro hospodářská zvířata.
Mezi oblíbená
balkánská jídla patří čevabčiči.
Mleté maso se smíchá se směsí koření
a vytvoří se z něj podlouhlé šišky.
Ty se pak dají do chlebových placek
společně s kajmakem,
krémovou, štiplavou,
smetanovou delikatesou.
Zastavte se na nedělní oběd!
Je to srbská tradice sejít se
brzy po poledni, dát si dobré jídlo,
vyprávět si zážitky
a udržovat dobré vztahy v rodině.
Srbsko leží na území bývalé Jugoslávie
a dobrá zpráva
se tam dostala díky spoustě lidí.
Jedním z nich byl voják Nica Tralea.
Když v roce 1918 sloužil
v rakousko-uherské armádě,
zajali ho ruští vojáci
a poslali ho tisíce kilometrů
daleko na Sibiř, kde poznal pravdu.
Když ho propustili,
vrátil se zpátky domů
a začal pořádat shromáždění.
Další takový člověk
byl mladý holič Franz Brand.
Možná si na něj pamatujete
z pohlednice z Černé Hory.
Patřil k mnoha holičům, kteří o Bibli
mluvili se svými zákazníky.
Jeden ze zákazníků,
Rudolf Kalle, se k němu časem přidal.
Spolupracovali ve službě,
a později
spolu dokonce sloužili v pobočce.
Ve 30. letech sem bratři poslali
20 zkušených průkopníků,
včetně Martina Pötzingera.
Neuměli sice srbochorvatsky,
ale kázali
pomocí kartiček se svědectvím.
Bratr Pötzinger vzpomínal, že procházel
venkovem s batohem plným publikací
a v odlehlých vesnicích
mluvil o dobré zprávě s každým,
kdo si ho chtěl vyslechnout.
I dneska tady dobrou zprávu
šíří hodně bratrů a sester.
V oblasti Vojvodina mají zemědělci
během sklizně plno práce,
a tak bratři a sestry
jezdí na kolech až za nimi,
aby s nimi mohli mluvit přímo na poli.
Srbsko je čím dál rozmanitější.
Najdete tu lidi,
kteří mluví rusky, čínsky,
urdsky, persky a romsky.
Za těmi, kdo mluví romsky,
bratři a sestry
cestují do romských čtvrtí,
které se většinou skládají z malých
domků postavených blízko u sebe.
A výsledky jsou úžasné!
Zvěstovatelé v romském sboru v Bělehradě
vedou 46 biblických kurzů
a počet přítomných na shromáždění
pravidelně převyšuje počet zvěstovatelů.
Bratři a sestry
z romského sboru v Bělehradě
vám posílají srdečné pozdravy.
A my se k nim připojujeme.
Sledovali jste JW Broadcasting
ze světového ústředí svědků Jehovových.

JW Broadcasting – červenec 2026
- 

JW Broadcasting – červenec 2026

Srdečně vás vítáme u JW Broadcasting®!
Všichni se chceme moudře rozhodovat
a chceme mít dobré vyhlídky do budoucna.
Proto potřebujeme,
aby nás někdo dobře vedl.
Dneska si ukážeme,
kde takové vedení najít
a jak se ho držet.
Poslechneme si
vyprávění rodiny Tshombových,
kteří se Jehovou nechali vést
a on je za jejich poslušnost odměnil.
Budeme hledat poklady v knize Habakuk
a uvidíme, jak můžeme zůstat v klidu,
když dostaneme náročný úkol
nebo jsme v těžké situaci.
A podíváme se, jak vypadá den bratra,
který se vydal
sloužit do Dominikánské republiky,
kde bylo potřeba víc zvěstovatelů.
Je toho opravdu hodně,
na co se v tomhle díle
JW Broadcasting můžete těšit!
„Víte, kudy máte jít?”
Tenhle proslov je založený
na slovech z Jozua 3:4.
Zazněla ve chvíli, kdy měli Izraelité
vstoupit do Zaslíbené země
asi po čtyřiceti letech čekání.
Ale to, co bylo před nimi,
nebylo jednoduché.
Aby se dočkali toho krásného života
v Zaslíbené zemi,
museli se snažit,
mít víru a být odvážní.
Jak mohli vědět, co dělat?
Pojďme si přečíst Jozua 3:2–4.
Pomůže nám to pochopit,
jak Jehova vede svůj lid
v náročných situacích.
Všimli jste si, že aby věděli,
kudy mají jít,
měli následovat truhlu smlouvy?
I když se to mohlo zdát jasné,
poslouchat pokyny pro Izraelity
nebylo jednoduché.
Často se totiž zaměřovali
na chyby těch, kdo je vedli.
A protože byli pyšní
a chtěli nezávislost,
ovlivňovalo to jejich rozhodování.
Proč se to týká i nás?
Protože i my žijeme
v zásadním okamžiku lidských dějin.
Všechno nasvědčuje tomu,
že žijeme na konci posledních dnů.
A už brzo začne velké soužení,
které povede k Armagedonu.
Řídit se pokyny bude životně důležité.
Takže jak poznáme, kudy jít?
Stejně jako v Jozuově době,
i pro nás je důležité chápat,
jak nás Jehova vede, a držet se toho.
A proto si v tomhle proslovu
rozebereme tři otázky.
Zaprvé, jak poznat, kudy máme jít?
Zadruhé, jak na té cestě zůstat?
A zatřetí, jak nezůstat pozadu?
Pojďme začít tou první otázkou:
Jak můžeme poznat, kudy máme jít?
Když Izraelité putovali pustinou
pod vedením Mojžíše a Árona,
mohli jasně vidět, kudy jít.
Jehova tehdy během dne používal
oblačný sloup a v noci ohnivý.
Pak ale změnil způsob,
jak svůj lid vedl.
Chtěl, aby Izraelity vedl Jozue,
a aby to lidé přijali, potřebovali víru.
Jozue se ale chtěl ujistit,
že lidé chápou,
že je to pořád Jehova, kdo národ vede.
A tak nechal před lidmi
nést truhlu smlouvy.
Koho Jehova používá dneska?
Na to nám odpověděl Ježíš.
Podívejme se do Matouše 24:45:
„Věrný a rozvážný otrok.“
Kdo to je?
Dneska tuhle skupinu tvoří
vedoucí sbor svědků Jehovových.
Vedou Jehovův lid po celém světě
a zajišťují mu duchovní jídlo
a praktickou pomoc.
Tohle známe. O tom verši
jsme přemýšleli už hodněkrát.
Ale je důležité zamyslet se nad tím,
proč tomu věříme.
V knize „Radujte se ze života navždy!“
je 54. lekce s názvem
„Úloha ‚věrného a rozvážného otroka‘“.
Pro studenty jsou v ní otázky:
„Co je pro vás důkazem, že na činnost
vedoucího sboru dohlíží Ježíš?“ a
„Věříte, že vedoucí sbor
je ‚věrným a rozvážným otrokem‘?“
To jsou důležité otázky.
Jak byste odpověděli vy?
Možná si budete chtít
tuhle lekci a část „Další tipy“
prostudovat na rodinném uctívání
nebo osobním studiu.
Takže proč je to tak důležité?
Vemte si:
Pokud měli Izraelité následovat kněze,
kteří s truhlou smlouvy
vstupovali do rozvodněné řeky,
museli mít naprostou důvěru,
že je to Jehova, kdo tyhle muže vede.
A podobně my, pokud se v těchhle
náročných posledních dnech
máme držet
pokynů vedoucího sboru,
musíme naprosto důvěřovat,
že je to Jehova, kdo všechno vede.
A to prostřednictvím svého syna Ježíše.
Takže co je odpověď na první otázku?
Jak poznat, kudy máme jít?
Podobně jako věrní Izraelité
následujeme ty,
které Jehova používá, aby nás vedl.
To nás přivádí k druhé otázce:
Jak na té cestě zůstat?
Držet se pokynů, když s nimi souhlasíme,
většinou není moc těžké.
Na druhou stranu, když máme udělat něco,
co nám úplně nesedí,
tak už to tak jednoduché není.
Co potom?
Dobrý příklad v tom, jak reagovat,
nám dal apoštol Pavel.
Ve Skutcích 21 se píše o tom,
jak přišel do Jeruzaléma
a Jakubovi a starším vyprávěl
o svých misionářských cestách.
Byli nadšení, když ty zážitky slyšeli,
ale byl tu i jeden problém.
Všimněte si, co řekli
o některých židovských křesťanech.
Píše se o tom ve 21. kapitole, verši 21:
Nikde se nepíše,
že by tohle Pavel dělal.
Ale šířilo se to o něm.
Takže co mu starší řeknou?
Budeme číst od druhé poloviny verše 23:
Co na to Pavel?
Nehádal se, nevzdoroval.
Verš 26 říká, že hned další den Pavel
„ty muže [vzal] s sebou
a obřadně se s nimi očistil“.
Aby ustaly řeči, které nebyly pravdivé,
použil vlastní prostředky a udělal něco,
co už dávno nebylo potřeba.
Proč?
Protože byl věrný těm,
které Jehova pověřil,
aby jeho lid vedli.
Takže poučení?
Když dostaneme nějaký pokyn,
i když se zdá zbytečný
nebo na tu věc máme jiný názor,
důvěřujeme Jehovovi dost na to,
abysme poslechli?
Když dostaneme jasný pokyn,
poslechněme ho,
pokud není v rozporu s tím,
co se píše v Bibli.
Nikdy nevíme,
jestli to tak Jehova nevede záměrně.
A i kdyby ne,
za naši věrnost nás odmění.
Někdy nám dodržování pokynů
může zachránit život.
Vzpomeňte si na video
„Svěř svou cestu Jehovovi“.
Bylo v něm vidět,
co zažívají naši bratři v Africe.
Aby se zachránili, museli opustit domov.
To samé zažívají naši bratři a sestry
v různých částech světa.
Je nám to moc líto a myslíme na ně.
Tohle video nám pomohlo zamyslet se,
jak bychom reagovali,
kdyby nám bratři řekli, ať uděláme něco,
co by nám možná připadalo přehnané
nebo zbytečné.
Co kdybyste se na to video podívali
v rámci rodinného uctívání
a popřemýšleli,
jak byste v té situaci reagovali vy?
Proč o tom mluvíme?
Zamysleme se nad tímhle:
Budeme i my dostávat jasné pokyny,
co dělat a co nedělat
během velkého soužení?
Jak se k nám ty pokyny dostanou?
Budou nám dávat smysl?
Když budeme mít naprostou důvěru
v Jehovu a v jeho Syna,
budeme připravení poslouchat ty,
kdo nás povedou.
Takže už jsme si řekli,
jak poznat, kudy máme jít,
a jak na té cestě zůstat.
Teď ta třetí otázka:
Jak nezůstat pozadu?
Dejme si pozor, aby nějaké zklamání,
pronásledování nebo problémy
nezpůsobily, že zpomalíme
nebo zastavíme –
že by to ovlivnilo
naši reakci na pokyny.
Když nám třeba něco řekne vedoucí sbor,
tak možná zareagujeme okamžitě.
Ale co když nám něco řeknou naši starší
nebo krajský starší?
Je známe osobně, známe jejich chyby.
Zpomalí nás to nebo zastaví?
Dokážeme pořád za těmi pokyny
vidět Jehovu?
Musíme zůstat blízko jeho organizaci.
Proč je to důležité?
Už jste někdy jeli za něčím autem,
najednou zhoustl provoz a vám došlo,
že ten člověk je daleko před vámi?
Než se nadějete, on odbočí
a vy to projedete.
Jak je to možné?
Byli jste moc pozadu.
A ze stejného důvodu musíme držet krok
s Jehovovou organizací.
Jak na to?
Bratři nám často připomínají, co dělat,
abychom na tom byli duchovně dobře.
Třeba ať chodíme na naše shromáždění,
ať si každý den čteme Bibli,
ať si studujeme a modlíme se
a ať chodíme do služby.
To jsou věci, které nám pomáhají
za organizací nezůstat pozadu.
Občas je někdo možná nespokojený s tím,
jak organizace něco řeší
nebo jak některé věci rozhodne.
Někteří kvůli tomu zpomalili,
přestali být aktivní
nebo přestali trávit čas se sborem.
Je to smutné, protože si neuvědomují,
že stejně jako v Izraeli
ani dneska nebude všechno dokonalé,
protože ti, kdo nás vedou,
prostě nejsou dokonalí.
Jenže kde ti lidé najdou dokonalost?
Jediný dokonalý člověk byl Ježíš.
Takže to, co máme, jsou nedokonalí lidé,
kteří se ze všech sil snaží držet toho,
jak je Ježíš vede.
Jeden moudrý, dlouholetý krajský starší
o Jehovově organizaci často říkal:
„Tohle je ta nejlepší
nedokonalá organizace na světě.“
Hezky to vystihl.
Připomíná nám to to,
o čem se píše v Janovi 6. kapitole.
Byla to situace, kdy někteří neunesli,
že Ježíš řekl, že mají jíst jeho tělo
a pít jeho krev.
Ta zpráva říká, že „mnozí jeho učedníci
[se] vrátili k tomu,
čemu se věnovali předtím
a už ho nenásledovali.“
A tak se Ježíš apoštolů zeptal:
„Nechcete odejít i vy?“
Co mu odpověděli?
Petr krásně ukázal svoji víru,
když řekl to, co je v Janovi 6:68:
„Ke komu bychom šli?“
Petr a další apoštolové
možná Ježíšovým slovům nerozuměli
o nic víc než ostatní,
ale byli přesvědčení,
že nic lepšího nenajdou.
A to samé platí dneska.
Nikdy nezapomeňme na to, co máme.
Jehova nás prostřednictvím
organizace vede,
dává nám duchovní jídlo a utěšuje nás.
Kde jinde bysme to našli?
Nic lepšího nenajdeme.
Nedovolme, abysme kvůli tomu,
čemu nerozumíme,
neviděli, co máme a čeho jsme součástí.
Takže co jsme si dneska chtěli říct?
Všechno nasvědčuje tomu,
že jsme na konci posledních dnů
a že budoucnost, na kterou tak čekáme,
je těsně před námi.
Stejně jako pro Izraelity
na břehu Jordánu
i pro nás je životně důležité,
abychom byli poslušní
a drželi se pokynů.
Právě teď musíme
naprosto důvěřovat tomu,
jak Jehova svoji organizaci vede.
Nedovolme, aby nás nějaké zklamání
nebo nedokonalost druhých zpomalily.
Pravidelně si připomínejme,
jaká je to čest
být součástí sice nedokonalé,
ale jednotné celosvětové organizace.
A buďme si jistí, že ať už naše cesta
bude jakkoli náročná,
když se budeme držet Jehovovy organizace
a budeme se řídit pokyny od ní,
vždycky budeme vědět, kudy máme jít!
Loic a Yohari Tshombovi,
sourozenci z Konga,
si to ověřili na vlastní kůži,
když na tom, jestli budou
poslouchat pokyny, závisel jejich život.
Video „Svěř svou cestu Jehovovi“
jsem vnímala hodně osobně,
protože něco
podobného zažila naše rodina.
Začátkem 90. let
se nám žilo docela dobře.
Většina z nás byla ještě hodně malá.
A pak vypukla válka
a naše rodina musela z Konga utéct.
Pokyny, které jsme
dostali od pobočky, byly
celkem jednoduché a jasné.
Někteří se tím
ale neřídili a přišli o život.
Oni i jejich rodiny.
Táta neměl dost peněz,
aby dostal celou rodinu
do bezpečí najednou,
takže jsme se museli rozdělit.
Maminka,
další čtyři sourozenci a já
jsme odešli do Tanzanie.
Od táty jsme dostali instrukce,
kam máme jít a kde se potkáme
a protože jsme je přesně poslechli,
tak se všechno povedlo
a zase jsme mohli být všichni spolu.
Jak je v tom videu
„Svěř svou cestu Jehovovi“
scéna, kde se ty děti
a rodiče znovu setkají,
tak přesně tohle jsme zažili.
Jo, v uprchlickém táboře
nebylo zrovna bezpečno.
Pořád jsme se báli,
aby do tábora nepřišli vojáci.
A navíc nebylo vůbec jednoduché
se tam věnovat duchovním věcem.
Takže jsme museli znovu odejít.
Tentokrát z Tanzanie do Mosambiku.
Jedna z mých prvních vzpomínek je,
když jsme jeli na korbě náklaďáku
a, no, ta cesta nebyla nic moc.
Pořád to s náma házelo nahoru dolů.
No a když jsme konečně
zastavili, tak jsem si myslel,
že bychom si mohli
na chvilku odpočinout.
Byly zhruba tak 3 hodiny ráno.
A táta říká:
Tak jo, děcka, pojďte dolů
z toho náklaďáku
a rozebereme si denní text.
Byly jsme děti, tak se nám to
samozřejmě moc nelíbilo.
Chtěli jsme prostě spát.
Je to jenom taková drobnost,
ale nikdy na to nezapomenu, protože
ať se dělo cokoli,
táta vždycky chtěl, abychom měli
duchovní věci na prvním místě.
Viděli jsme, že táta se vždycky
spoléhal na Jehovu, úplně ve všem.
Často se modlil.
V podstatě všechno řešil s Jehovou.
Vždycky se nejdřív pomodlil
a pak čekal, jak mu Jehova odpoví.
V Mosambiku maminka onemocněla.
A kvůli léčbě se musela
přestěhovat do Kapského Města,
do Jihoafrické republiky.
Ale léčba nezabrala, protože
maminka v roce 2003 zemřela.
Takže táta na nás zůstal sám.
A i když mu maminka hodně chyběla,
tak se pořád naplno spoléhal na Jehovu
a soustředil se na to,
aby nás vychoval v pravdě.
Vždycky říkal, že chce,
abychom se s maminkou znovu viděli.
Všechny se nás snažil naučit jednu věc.
Vždycky říkával:
Tenhle svět nemá budoucnost,
tak se snažme pro ten, co přijde.
Prostě, že toho máme
co nejvíc dělat pro Jehovu,
protože tenhle svět nám nemá
co nabídnout, nemá budoucnost.
A tohle, to je něco,
co nám táta pořád kladl na srdce,
co nám dával za cíl:
sloužit Jehovovi, celodobá služba.
Po škole jsem se rozhodla,
že půjdu do pravidelné průkopnické.
No a při průkopnické
mě moc bavilo jezdit na stavby.
Teď sloužím v betelu
a opravdu moc si toho vážím.
Doslova každý den
můžu dávat Jehovovi to nejlepší.
Můžu pro něho dělat
všechno, co je v mých silách.
Taky jsem se
přihlásila jako dobrovolník
a v betelu dělám stavební práce.
Mám obrovskou radost,
že všechny moje děti slouží Jehovovi.
I v těch nejtěžších
chvílích svého života
jsem viděl,
jak nám Jehova pomáhá.
Kolikrát jsme někam šli
a ani jsme nevěděli kam,
a při tom jsme se
museli starat o naše děti.
Ale Jehova stál vždycky při nás.
Nikdy nás ani nenapadlo,
že bychom mu přestali důvěřovat.
Díky videu
„Svěř svou cestu Jehovovi“
jsem si uvědomil, že Jehova
nejenom vidí, čím si procházíme,
ale taky to s námi prožívá.
Poslušnost opravdu zachraňuje životy.
Někdy máme něco udělat
a nechápeme proč,
ale i tak bychom měli poslechnout,
protože Jehova ví,
co je pro nás nejlepší.
Bratr Leon Tshomba moc hezky shrnul,
díky čemu si on a jeho děti
zachránili život a udrželi víru.
Co o Jehovovi řekl?
„Nikdy nás ani nenapadlo,
že bychom mu přestali důvěřovat.“
Tshombovi řekli,
že video „Svěř svou cestu Jehovovi“
jim připomnělo to, co sami zažili.
A tak vás chceme znovu vybídnout,
abyste se
na tenhle silný příběh podívali
a vzali si k srdci, jak důležité
je být v těžkých chvílích poslušní.
Když si něčím
nejsme jistí nebo jsme ve stresu,
poslouchat pokyny může být těžké.
Habakuk nám ale dal moc hezký příklad,
jak se soustředit na to důležité,
zůstat v klidu a být poslušný.
Habakuk na rodinném uctívání,
to bude zajímavé.
Určitě. I bez studijních nástrojů
tam můžeme najít spoustu pokladů.
Co kdybysme začali tím,
že se podíváme na „Stručný přehled“?
Jasně, píše se tu: „Prorok volá o pomoc.
Jehovo, jak dlouho?“
Hmm, to jsou známá slova.
Proč se tak asi cítil?
Můžeme se podívat na časovou osu
a pak to dát dohromady s tím,
co už víme.
Dobrý nápad!
Tady vidíme, že Habakuk
žil na konci vlády krále Josijáše
a minimálně ještě za vlády Jehojakima.
Vím, že většinu doby, kdy vládl Josijáš,
lidé Jehovovy proroky
poslouchali a respektovali.
Pro Habakuka
to muselo být příjemné období.
Pak ale jeden šíp všechno změnil.
Josijáše zabili,
k moci se dostali špatní králové
a lidé se vrátili k uctívání
falešných bohů a dělali hrozné věci.
Nikdy se doopravdy nezměnili.
A konkrétně Jehojakim
pronásledoval Boží proroky.
Dokonce zabil Urijáše.
Co když takhle pronásledovali
i Habakuka?
Jak mu asi bylo?
Jeden den
je všechno v pohodě, máš se dobře,
a druhý den musíš utíkat,
protože tě chtějí zabít.
Nedivím se, že Habakuk volal o pomoc.
Zoufale ji potřeboval.
To máš pravdu.
Jak na to ale Jehova reagoval?
Když jsi četla tu knihu,
všimla sis, že by ho nějak
pokáral nebo že by mu řekl:
„Jak se opovažuješ se mě takhle ptát?“
- Ne.
- Já taky ne.
Hodně se můžeme naučit i z toho,
co Jehova neříká.
Jo.
Jehova Habakukovi prostě naslouchal.
Nepřehlížel jeho pocity.
- Chápal, proč se tak cítí.
- A nejenom to.
Nechal Habakuka, ať to zapíše,
aby se z toho mohli něco naučit i druzí.
To muselo Habakuka úžasně povzbudit.
Přesně takový ale Jehova je.
Váží si toho, když je člověk upřímný.
Je přístupný.
Je to, jako kdyby nám říkal:
„Takhle jsem odpověděl Habakukovi
a takhle odpovím i tobě.
Vážím si toho, že se mnou
mluvíš otevřeně, a chápu tvoje pocity.“
Zaujal mě 4. verš 2. kapitoly.
Jehova tu říká:
To je důležitá myšlenka.
Mám tu poznámku,
že to není jen obecná fráze.
Je to jedna
ze základních biblických pravd.
Jehova chtěl Habakuka ujistit,
že neopustí ty,
kdo jsou mu věrní, že budou žít.
A bylo to tak.
Jeremjáš, Baruk, Ebed-melek, Rekabovci –
ti všichni přežili zničení Jeruzaléma.
Na Jehovu se dá spolehnout.
Ale pojďme dál.
V téhle knize
jsou moc užitečné křížové odkazy.
Podívej se třeba sem.
Pavel tuhle větu třikrát citoval,
když chtěl povzbudit křesťany
v 1. století, kteří zažívali zkoušky.
Takže Jehova chtěl
tahle slova zopakovat i pro nás.
Jako by nám říkal: „Nezapomeňte na to,
co jsem řekl Habakukovi.“
A podívej se,
jak to zapůsobilo na Habakuka.
V posledních dvou verších říká
V jednom ranním uctívání bylo,
že to doslova znamená
„točit se dokola, skákat radostí“.
To je úžasné!mmm
Na Habakukově situaci se nic nezměnilo,
ale když se svěřil Jehovovi
a spolehl se na něj, ulevilo se mu.
Jo.
Díky tomu, že byl Jehova tak přístupný
a dalo se na něj spolehnout,
se Habakuk začal cítit líp.
To se mi moc líbí.
Takže, co se z toho můžeme naučit?
Co tam zaujalo tebe?
Uvědomila jsem si,
jak je snadné s Jehovou mluvit.
Můžu být upřímná,
můžu mu říct úplně cokoli.
Ví, jak mi je,
tak před ním nemusím nic skrývat
ani si dělat starosti s tím,
jak to formuluju.
Chce, abych mu říkala,
co si myslím a jak se cítím.
Dokonce i věci,
které bych nikomu jinému neřekla.
Záleží mu na tom.
To je skvělá myšlenka.
Taky bych chtěl být
přístupný jako Jehova
a dávat to najevo nejenom tím, co říkám,
ale taky tím, co neříkám,
jak se chovám, jak se tvářím.
Chci, abys věděla, že za mnou
můžeš přijít s čímkoli, a ostatní taky.
A když někdo něco řekne
v návalu emocí jako Habakuk,
chtěl bych ho umět pochopit
a přemýšlet, proč se tak cítí.
Přesně!
Taky se mi moc líbí, že na Jehovu
se můžu naprosto spolehnout.
Všechno,
co nám slibuje do budoucnosti, se splní.
Bezúhonní budou žít.
To je přece základní biblická pravda.
Takže se můžu radovat
jako Habakuk, ať už přijde cokoli.
A když jako Habakuk přemýšlím,
co Jehova dělal v minulosti,
dává mi to jistotu,
že i když se situace zhorší,
můžu se spolehnout na Jehovu
a poslouchat ho.
Nezáleží na tom, kdy přijde konec,
ale na tom, jestli mu zůstaneme věrní.
Skvělé.
Jehova je přístupný
a můžeme se na něj spolehnout.
Přesně to v téhle době potřebujeme.
Podívej, kolik jsme toho našli
jenom s tím, co máme v Bibli
a na co jsme si vzpomněli.
A to jsme se ještě nedostali k tomu,
jak byl Jehova trpělivý,
když se ho Habakuk vyptával,
a proč Habakuk čekal,
že ho Jehova pokárá.
Je tam toho tolik!
Máme čas, tak pojďme hledat dál.
Říkal jsem si,
co se asi Habakukovi honilo hlavou...
„Bezúhonný bude žít díky své věrnosti.“
Habakuk se těmi slovy řídil
a my můžeme taky.
Jak s poslušností souvisí důvěra?
V jednom nedávném ranním uctívání
to hezky vysvětlil bratr William Turner.
Když mluvíme o důvěře,
určitě budete souhlasit, že Jehovovi
bychom měli důvěřovat ve všem.
Když si vyhledáme
slovo „důvěra“ v našich publikacích,
zjistíme, že důvěra v Jehovu
zahrnuje řadu dalších důležitých věcí.
Třeba to, že důvěřujeme jeho jménu,
jeho Slovu, jeho organizaci,
tomu, jak nás vede jeho Syn.
Když ale mluvíme o tom, že je potřeba
naprosto důvěřovat Jehovovi,
proč říkáme,
že je potřeba důvěra i v další věci?
Co tedy vlastně znamená
důvěřovat Jehovovi ve všem?
Najděte si, prosím,
Přísloví 3. kapitolu.
Určitě tu pasáž znáte.
Přečteme si Přísloví 3:5, 6:
„Důvěřuj Jehovovi
celým svým srdcem
a nespoléhej se na svůj úsudek.
Všímej si ho na všech svých cestách,
a on sám tvé stezky urovná.“
Tyhle verše jsou moc hezky vysvětlené
v sérii „Biblické verše pod lupou“.
To je skvělá rubrika.
Najdete ji v aplikaci JW Library.
Pojďme se tam podívat.
Jděte do oddílu „Knihovna”
a v záložce „Publikace”
najděte kategorii „Série článků“
a v ní „Biblické verše pod lupou“.
Najděte si knihu Přísloví
a otevřete si
článek o Příslovích 3:5, 6.
Podívejte se, co se píše pod nadpisem
„Důvěřuj Jehovovi celým svým srdcem“.
Zhruba uprostřed,
od čtvrté věty, se píše:
„Důvěřovat Bohu celým srdcem
tedy není jen otázka pocitů.
Je to vědomé rozhodnutí.
Důvěřujeme mu, protože 
jsme naprosto přesvědčení,
že náš Stvořitel ví,
co je pro nás nejlepší.”
Naprostá důvěra
není založená na emocích, na pocitech.
Je to volba.
Musíme udělat racionální rozhodnutí,
že budeme důvěřovat Jehovovi,
a to i v případě,
kdy něčemu úplně nerozumíme
nebo neznáme podrobnosti.
Ukážeme si to na jednom příběhu z Bible.
Najděte si, prosím,
2. Královskou 9. kapitolu.
V téhle kapitole se vypráví o tom,
jak byl Jehu pomazán
za krále nad Izraelem.
V 1. až 3. verši
té 9. kapitoly se popisuje,
jak prorok Eliša vyslal jednoho
ze synů proroků, aby Jehua pomazal.
Eliša mu dal velmi přesné instrukce –
kam má jít, 
koho vyhledat a jak postupovat.
A ten prorok to všechno takhle udělal.
V dalších verších pak čteme,
jak se Jehu bavil se svými 
vojenskými veliteli o tom, co se stalo.
Je to v 2. Královské 
9. kapitole, od verše 11:
„Když se Jehu vrátil
ke sluhům svého pána, zeptali se ho:
‚Je všechno v pořádku?
Proč za tebou přišel ten blázen?‘
Odpověděl jim:
‚Vždyť ho znáte a víte, jak mluví.‘
Oni ale řekli: ‚Nevymlouvej se!
Pověz nám pravdu.‘
Jehu tedy odpověděl:
‚To a to mi řekl a potom dodal:
„Jehova říká:
‚Pomazávám tě za krále nad Izraelem.‘““
U toho se na chvíli zastavíme.
Zatím jsme se dozvěděli dvě věci.
Ti vojenští velitelé očividně
vůbec nechápali, co ten prorok udělal.
Přišlo jim,
že se chová divně, jako blázen.
Ale navzdory tomu
správně pochopili,
že to, co říká,
nemá ze své vlastní hlavy.
Z toho, jak se Jehu choval, poznali,
že se stalo něco důležitého.
Takže když jim Jehu řekl, o čem mluvili,
co mu Jehova skrze svého proroka sdělil,
jak reagovali?
Verš 13:
„Každý z nich hned vzal svůj oděv
a položil ho pod něj na schody.
Potom zatroubili na roh a volali:
‚Jehu se stal králem!‘“
I když úplně všemu nerozuměli
ani neznali všechny podrobnosti,
vycházeli z toho, co věděli.
Pochopili, odkud ta informace pochází,
a hned Jehua podpořili.
Zkuste si představit, jak by to dopadlo,
kdyby byli
ti vojenští velitelé skeptičtí
nebo jednali jen na základě
svých dojmů, svých emocí?
Co myslíte,
jak by to asi ovlivnilo Jehua?
Už tak se snažil předstírat,
že vlastně o nic nešlo,
jak bylo v tom 11. verši.
Bible nevysvětluje, proč se snažil Jehu
zlehčovat to, že byl pomazán za krále.
Ale protože ti vojenští velitelé Jehua
tak rozhodně podpořili
a naprosto důvěřovali,
že to je od Jehovy,
povzbudilo ho to a dodalo mu to odvahu.
Motivovalo ho to.
A jak je ve 14. verši,
hned se dal do práce 
a začal plnit úkol, který mu Jehova dal.
Co se z toho příběhu můžeme naučit?
Svět se rychle mění,
a tak jsme v posledních pár letech 
dostali tady v betelu i ve sborech
spoustu nových pokynů.
A Jehova ví
a chápe, že nás to může znervózňovat,
dokonce stresovat,
zvlášť když jde o věci,
kterým úplně nerozumíme
nebo o nich nemáme všechny informace.
Představte si, jak ho asi těší,
když důvěřujeme tomu,
jak nás jeho organizace vede,
a podporujeme ji,
jako ti vojenští velitelé.
Když se rozhodneme
důvěřovat pokynům, které dostáváme,
a řídit se jimi,
Jehova si toho moc váží.
Má z toho radost,
protože tím ukazujeme,
že ho máme rádi
a že mu naprosto důvěřujeme.
A navíc tím taky
povzbuzujeme a motivujeme ostatní.
Prospívá to nám všem.
Jak tohle všechno
souvisí s důvěrou v ty další věci,
jako je Boží jméno,
jeho Slovo,
jeho organizace?
V každém vztahu přece platí,
že svoje slova
musíme potvrdit svými činy.
Jehova je určitě rád,
když mu to, že ho milujeme
a že mu důvěřujeme, říkáme v modlitbě.
A když podle toho jednáme,
ukazujeme mu,
že to myslíme vážně,
a náš vztah se tím posiluje.
To znamená, že důvěřujeme
tomu, jak věci dělá Jehova,
a spolupracujeme s ním.
Důvěřujeme jeho Synovi
a tomu, jak vede křesťanský sbor.
Důvěřujeme pozemské
části jeho organizace,
o kterou se stará
„věrný a rozvážný otrok“.
A důvěřujeme i starším, kteří
pokyny od něj uplatňují ve sborech.
I když tihle muži nejsou dokonalí,
pamatujme na to, že Jehova jim věří.
Když jsme rozhodnutí jim taky věřit,
má to pozitivní vliv i na ostatní.
Víme, že se můžeme
těšit na krásnou budoucnost.
Ale z toho, co se děje ve světě, vidíme,
že pořád ještě
žijeme v „těžkých časech“.
Proto je důležitější než kdy dřív,
abychom si vzali
k srdci slova z Izajáše 30:15.
Naše síla bude v tom,
že zůstaneme v klidu
a budeme důvěřovat,
naprosto důvěřovat,
našemu úžasnému Bohu.
Důvěřovat Jehovovi
se nerozhodneme na základě pocitů,
ale protože víme,
že pro nás chce vždycky to nejlepší.
Když my všichni budeme Jehovovi
a jeho organizaci důvěřovat,
povede to k jednotě.
A to, jakou sílu má naše jednota,
když se situace ve světě rychle změní,
dobře vystihuje tohle hudební video.
Nevím, jak dál,
bratře můj, strach mám.
Vždyť dívej,
zbyly mi jen oči pro pláč.
I když víru mám,
teď cítím se sám.
Chci vstát z toho dna,
tak poslední síly sbírám.
Přijď,
ať cítím se líp,
a modlitbou mě hřej.
Jsi můj přítel věrný a nic ti nezabrání
běžet za mnou a vlít mi sílu do žil.
Jehova rád mi klid a pokoj vrátí.
Ruku v ruce
jsme tým nerozlučný.
Tým nerozlučný.
Slyším tvůj pláč,
bratře můj, pospíchám.
Vnímám, jak jsi zoufalý a smutný.
Ne, nejsi sám,
spoustu přátel máš.
Bůh provede tě tou tmou,
je stále s tebou.
Jsem rád, že můžu tu být
a modlitbou tě hřát.
Jsem tvůj přítel věrný
a nic mi nezabrání
být tu s tebou a vlít ti sílu do žil.
Jehova rád ti klid a pokoj vrátí.
Jsem tu s tebou.
Jsem tvůj přítel věrný
a nic mi nezabrání
být tu s tebou a vlít ti sílu do žil.
Jehova rád ti klid a pokoj vrátí.
Ruku v ruce
jsme tým nerozlučný.
Jsem s tebou.
Tým nerozlučný.
Jsem s tebou.
Když udeří katastrofa, útěcha od naší
duchovní rodiny má obrovskou hodnotu.
A když Jehovově organizaci důvěřujeme,
ty okolo nás to posiluje.
Mladí, věří lidé kolem vás tomu,
že je víc způsobů, jak uctívat Boha?
Jak se v těch různých názorech vyznat?
Podívejme se, jak si dva mladí lidé
se svými pochybnostmi poradili.
Ve škole vás pořád přesvědčujou,
že každé náboženství
a každý životní styl jsou v pohodě.
Jednou ve službě
na nás jeden pán vystartoval:
Moje církev staví nemocnice,
děláme charitu a spoustu dalších věcí.
Co děláte vy?
A měl pravdu, fakt tohle všechno dělali.
A já si říkal: Proč my ne?
Jiný církve dělaj tolik dobrých věcí.
Vážně jsme jediný pravý náboženství?
Začal jsem kvůli tomu pochybovat.
Když jsem studovala na zdrávce,
měli jsme hodiny etiky.
Probírali jsme,
jak nás při péči o pacienty
ovlivňuje naše náboženství.
Když jsme mluvili
o lidech s různou sexuální orientací,
identitou nebo životním stylem,
učitelka začala obcházet třídu
a jednoho po druhém se ptát,
jaký má na tyhle lidi názor.
Seděla jsem tam a bylo mi trapně.
Nejradši bych se propadla do země.
Byla jsem hrozně vynervovaná.
V Matoušovi 7:13, 14
se mluví o dvou cestách.
Správná je jenom jedna.
Věděl jsem, že musím upevnit svoji víru
a ujistit se,
že jsem na tý správný cestě, na tý úzký.
Při osobním studiu jsem
přemýšlel o tom, co mi ten pán říkal,
a všechny ty jeho výhrady
jsem si sepsal.
Pak jsem si ke každý z nich něco našel.
Narazil jsem při tom na verš
z Matouše 7:22 a 23,
kde Ježíš varoval,
že ne všichni, kdo budou dělat
mocné skutky v jeho jménu,
budou mít jeho schválení.
Přemýšlel jsem o tom, co děláme my.
Jsme politicky neutrální, máme rádi
všechny lidi a kážeme dobrou zprávu.
Prostě děláme to, co nám Ježíš přikázal.
Hned jsem se začala modlit
a Jehova mi pomohl.
Dal mi odvahu, abych řekla,
že v životě se neřídím svými pocity,
ale jeho zásadami.
U Jana 18:38
se Pilát Ježíše cynicky ptá:
„Co je pravda?“, protože si myslí,
že absolutní pravda neexistuje
a Ježíš ji teda znát nemůže.
Myšlenka, že pravda není jenom jedna
a že každý si může žít,
jak chce, není nová.
V Příslovích 22:3 se píše,
že „chytrý vidí nebezpečí a skryje se“.
Takže ještě před hodinou
jsem se podívala, co budeme brát.
Věděla jsem, že když se nepřipravím,
nedokážu svoji víru pořádně obhájit.
Pomohlo mi,
že jsem se podívala na stránky jw.org.
Tam jsem si našla různé články
a díky nim jsem dokázala to,
čemu věřím, jasně vysvětlit.
I když mě ten zážitek sebral,
nechtěl jsem to tak nechat.
Musel jsem znovu vyrazit do služby.
Za pár týdnů jsem měl
další možnost obhájit svoji víru.
Občas s někým mluvíte a ukazujete mu
něco z Bible, ale jeho to nepřesvědčí.
Můžete tím ale přesvědčit sami sebe,
že to, čemu věříte, je pravda.
Když si moc nevěříte,
je těžké stát si za svým
a nenechat se zviklat tím,
co říkají druzí.
Jehova ale určil jenom jeden způsob,
jak ho máme uctívat.
1. Korinťanům 1:10 říká, že musíme
být „úplně sjednocení stejnou myslí“.
Neexistuje víc pravd.
Nedokážu ani vyjádřit,
jak moc jsem Jehovovi vděčná
za to, že ho můžu znát
a že vím, které náboženství je to pravé.
Beru to jako nádherný dar,
a proto dělám všechno, co můžu,
abych se o něj
podělila s ostatními lidmi.
Aby i oni měli možnost Jehovu poznat.
Věřím,
že je jenom jedno pravý náboženství.
To mi dodává v životě jistotu
a pomáhá mi to,
abych se dobře rozhodoval,
i když přijdou nějaký problémy.
Nemusím pořád pochybovat,
jestli to, čemu věřím, je pravda.
Můžu se podívat do Bible
a tam vždycky najdu dobrý rady
a odpovědi na svoje otázky.
Naše organizace nestaví nemocnice,
ale to, co děláme, zachraňuje životy.
Pomáháme lidem
vytvořit si blízký vztah s Jehovou.
Ptali se vás učitelé
nebo spolužáci na podobné otázky?
Co takhle si dát za cíl
posílit svoji víru jako Naomi a Vince?
Ujišťujeme vás,
že když si dáte tu práci,
Jehova vám s vašimi pochybnostmi pomůže
a povede vás,
abyste mohli duchovně růst.
Jehova taky odměňuje ty,
kdo se rozhodnou
vystoupit ze svojí komfortní zóny
a dělat toho pro něj víc.
Ti, kdo slouží tam,
kde je to víc potřeba, o tom vědí své.
Ahoj, já jsem Robert McGee
a sloužím v Dominikánské republice.
V Dominikánské republice
je úžasná služba.
Jasně, jsou tu krásné pláže,
nádherná krajina,
ale hlavně jsou tu skvělí lidé.
Už jako malý jsem chtěl být
misionář a kázat lidem v cizí zemi.
No a teď to dělám každý den.
Sloužit tam, kde je to víc potřeba,
není vždycky snadné.
Občas se vám může stýskat.
Ale místní bratři a sestry
jsou pro mě teď jako rodina.
Vždycky jsou ochotní
pomoct tomu, kdo to potřebuje,
a já to potřeboval mockrát.
Když jsem přijel,
pomohli mi najít bydlení.
Často se u mě zastaví s něčím k jídlu
nebo se zeptat, jak se mám.
Takže i když se mi
někdy stýská po domově,
přátelé tady mi to vynahradí.
A ty zážitky ve službě
za to úsilí určitě stojí.
Pojďte se podívat,
jak tady vypadá můj typický den.
Vstávám asi ve čtvrt na osm
a v půl deváté odcházím z domu.
Málokdo tu má auto,
a tak se tu hodně jezdí na motorce.
Je to docela levný způsob dopravy.
Než jsem se sem přestěhoval,
motorku jsem řídit neuměl.
A nikdy by mě nenapadlo,
že ji budu potřebovat do služby.
Ale bratři ze sboru
mě naučili, jak ji řídit bezpečně.
A teď na ní jezdím všude.
Do sálu mi to trvá 15 minut.
Jsem ve sboru, kde se používá
americký znakový jazyk.
Po schůzce před službou
jedeme rovnou do obvodu.
Služba je tu vážně snadná.
Lidé jsou přátelští a rádi si povídají.
Když hledáme neslyšící,
místní lidé nás k nim
často ochotně dovedou.
Někdy za nima jdeme hodně daleko.
Ze začátku jsem
z toho byl hrozně nervózní.
Ale pomáhalo mi, že bratři a sestry,
se kterými jsem byl ve službě,
byli vždycky v pohodě.
Zjistil jsem, že lidé nám opravdu
chtějí pomoct neslyšící najít,
protože jsou rádi,
že pro ně někdo něco dělá.
Většina lidí má Bibli v úctě,
a tak není těžké začít rozhovor.
Po službě jdou všichni domů.
Odpoledne se totiž odpočívá,
protože je strašné vedro.
Na tuhle odpolední siestu
jsem si rychle zvykl.
Nejdřív se naobědvám.
Jedno z mých
oblíbených jídel je la bandera.
Obvykle je v něm rýže,
fazole a nějaký druh masa.
Pak si dám kafe,
odpočívám nebo si něco studuju.
Za pár hodin se sejdeme znovu,
vyrazíme na biblické kurzy
a jsme pryč až do večera.
V Dominikánské můžete
vést tolik kurzů, kolik chcete.
A to se mi tu hrozně líbí.
Když počítáte náklady,
možná myslíte na to,
co budete muset obětovat,
ale měli byste taky myslet na to,
co všechno získáte.
Dělám to, co mám rád,
učím druhé o Jehovovi.
A někteří se dokonce dali pokřtít.
Z toho mám obrovskou radost.
Taky jsem získal spoustu zkušeností
a mám skvělé zážitky se sborem.
To bych nikdy nezažil,
kdybych zůstal doma.
Jehova mi dal bratry, sestry,
mámy, táty, takže se nikdy necítím sám.
Často slyšíme, že jsme
celosvětová duchovní rodina,
ale zažít to na vlastní kůži
je něco úžasného.
Žalm 34:8 říká:
„Ochutnejte a uvidíte,
že Jehova je dobrý.“
Když to uděláte, čeká vás
spousta krásných věcí.
Fakt to stojí za to.
Jenom málo věcí nám dělá takovou
radost jako učit druhé o Jehovovi.
Pokud se teď přestěhovat nemůžete,
co kdybyste toho pro Jehovu
dělali víc v jiných ohledech?
V tomhle díle jsme si připomněli,
že když budeme poslouchat
pokyny od Jehovovy organizace,
může nám to zachránit život.
Stejně jako Habakuk
musíme Jehovovi vylévat svoje srdce.
To nám pomůže
udržet si vnitřní klid a důvěřovat mu.
I když Tshombovi
prožívali hodně náročné situace,
nepřestali důvěřovat Jehovovi
a drželi se pokynů.
A pokud se
chceme držet pokynů od Jehovy,
které nám dává prostřednictvím
věrného a rozvážného otroka,
musíme se přesvědčit,
že to, čemu věříme, je pravda.
Tenhle měsíc
jsme dostali pohlednici ze Srbska.
Srbsko leží ve vnitrozemí.
Na severu jsou úrodná pole,
na východě vápencové pánve,
na západě zvlněné kopce
a na jihu krásné hory.
Místní úrodná země
produkuje spoustu jídla.
Srbsko je jedním
z největších vývozců malin.
Pole plná řepky slouží
jako potrava pro hospodářská zvířata.
Mezi oblíbená
balkánská jídla patří čevabčiči.
Mleté maso se smíchá se směsí koření
a vytvoří se z něj podlouhlé šišky.
Ty se pak dají do chlebových placek
společně s kajmakem,
krémovou, štiplavou,
smetanovou delikatesou.
Zastavte se na nedělní oběd!
Je to srbská tradice sejít se
brzy po poledni, dát si dobré jídlo,
vyprávět si zážitky
a udržovat dobré vztahy v rodině.
Srbsko leží na území bývalé Jugoslávie
a dobrá zpráva
se tam dostala díky spoustě lidí.
Jedním z nich byl voják Nica Tralea.
Když v roce 1918 sloužil
v rakousko-uherské armádě,
zajali ho ruští vojáci
a poslali ho tisíce kilometrů
daleko na Sibiř, kde poznal pravdu.
Když ho propustili,
vrátil se zpátky domů
a začal pořádat shromáždění.
Další takový člověk
byl mladý holič Franz Brand.
Možná si na něj pamatujete
z pohlednice z Černé Hory.
Patřil k mnoha holičům, kteří o Bibli
mluvili se svými zákazníky.
Jeden ze zákazníků,
Rudolf Kalle, se k němu časem přidal.
Spolupracovali ve službě,
a později
spolu dokonce sloužili v pobočce.
Ve 30. letech sem bratři poslali
20 zkušených průkopníků,
včetně Martina Pötzingera.
Neuměli sice srbochorvatsky,
ale kázali
pomocí kartiček se svědectvím.
Bratr Pötzinger vzpomínal, že procházel
venkovem s batohem plným publikací
a v odlehlých vesnicích
mluvil o dobré zprávě s každým,
kdo si ho chtěl vyslechnout.
I dneska tady dobrou zprávu
šíří hodně bratrů a sester.
V oblasti Vojvodina mají zemědělci
během sklizně plno práce,
a tak bratři a sestry
jezdí na kolech až za nimi,
aby s nimi mohli mluvit přímo na poli.
Srbsko je čím dál rozmanitější.
Najdete tu lidi,
kteří mluví rusky, čínsky,
urdsky, persky a romsky.
Za těmi, kdo mluví romsky,
bratři a sestry
cestují do romských čtvrtí,
které se většinou skládají z malých
domků postavených blízko u sebe.
A výsledky jsou úžasné!
Zvěstovatelé v romském sboru v Bělehradě
vedou 46 biblických kurzů
a počet přítomných na shromáždění
pravidelně převyšuje počet zvěstovatelů.
Bratři a sestry
z romského sboru v Bělehradě
vám posílají srdečné pozdravy.
A my se k nim připojujeme.
Sledovali jste JW Broadcasting
ze světového ústředí svědků Jehovových.


-