JW subtitle extractor

Vítejte u JW Broadcasting®.
Tenhle měsíc si ukážeme,
co dobrého nám přinese,
když jsme ochotní změnit to,
jak přemýšlíme.
Podíváme se,
co se můžeme naučit od dvou rodin,
které se s láskou postaraly o delegáty
a díky tomu zažily
spoustu krásných věcí.
Dozvíme se víc o tom,
jak Jehova nás
i svoji organizaci přečišťuje,
a řekneme si,
co se z toho můžeme naučit.
A taky uvidíme,
jaký užitek bude mít naše rodina z toho,
když budeme mít v životě
na prvním místě Jehovu.
Sledujete JW Broadcasting.
Téma dnešního proslovu je:
„Co si chceš pamatovat?“
Možná si říkáte: Co je to za otázku?
To si přece nemůžu vybrat.
A to je do jisté míry pravda.
Můžeme mít ale pod kontrolou to,
na co se zaměřujeme,
co si připomínáme.
Dneska si ukážeme, co se o tom,
jak používat svoji paměť,
můžeme naučit od Jehovy.
A taky se podíváme na to,
jak nám paměť pomáhá
projevovat lásku a sloužit druhým.
Když se Jehova dívá na nás,
na co se zaměřuje?
Prosím, najděte si dopis Hebrejcům 6:10.
Čteme tam:
Všimli jste si,
co si Jehova pamatuje?
Zaměřuje se na to dobré,
co děláme.
Ve studijní poznámce se k tomu píše,
že Bůh to bere tak,
že „kdyby přehlížel to dobré,
co jeho věrní služebníci dělají,
byla by to z jeho strany
nespravedlnost“.
Z toho je hezky vidět,
jak moc Jehovovi
na jeho služebnících záleží.
Samozřejmě Jehova o nás ví všechno.
Zná naše hříchy, zná naše chyby.
Ale na takovéhle věci
se Jehova nezaměřuje.
Naše paměť by se dala přirovnat
ke knihovně.
Jehova tam zná každou knihu
na každé poličce.
V některých knihách
jsou zapsané naše chyby a hříchy.
V jiných jsou ty dobré věci,
které jsme udělali.
Jehova ví, kde by našel ty knihy
s těmi špatnými věcmi.
Ale on se rozhodl,
že si bude číst ty dobré knihy.
Na ty se zaměřuje.
Jak může jeho příklad pomoct nám
pamatovat na ty správné věci?
Vraťme se do Hebrejcům 6:10.
Zmiňují se tam dvě věci,
na které se můžeme zaměřovat.
První z nich je láska k Jehovovu jménu.
Vážíme si toho,
že můžeme nosit Boží jméno.
Taky ale máme odpovědnost
chránit jeho pověst.
Tím, jak mluvíme,
jak se oblékáme, co děláme,
můžeme Jehovovi dělat buď čest,
nebo ostudu.
Proto nám 1. Korinťanům 10:31
připomíná:
„Všechno dělejte k Boží slávě.“
Chceme, aby všem bylo jasné,
že Boží jméno je svaté
a že je pro nás důležité.
Lásku k Božímu jménu
projevujeme taky tak,
že o něm mluvíme s druhými.
K tomu patří to,
že kážeme dobrou zprávu.
Takže snažíme se,
abychom to dělali co nejlíp.
Třeba se do služby
nezapomínáme připravit.
Taky pamatujeme na to, že kromě toho,
že si chceme s lidmi povídat,
jim chceme říct něco důležitého.
Taky chceme vyhledávat příležitosti,
kdy můžeme svědectví vydat neformálně,
a být na to připravení.
Pamatujeme na to,
abychom si dávali cíle.
A pokud je to možné,
snažíme se být v kazatelské službě
každý týden.
Naším cílem je všechno dělat
„kvůli dobré zprávě“
a ukázat, jak moc milujeme Jehovu
a jeho jméno.
Druhá věc z Hebrejcům 6:10,
na kterou se můžeme zaměřovat,
je „dál sloužit svatým“.
Sloužit svatým.
V tomhle kontextu se těmi „svatými“
myslí pomazaní následovníci
Ježíše Krista.
Hebrejští křesťané sloužili svým bratrům
a sestrám různými způsoby.
Těm, kdo to potřebovali,
poskytovali materiální pomoc.
A Pavel je za to chválil.
Za to, že podporovali
svoje bratry a sestry v minulosti,
i za to, že je chtěli podporovat dál.
Zásada z Hebrejcům 6:10 platí dneska
pro všechny Boží služebníky.
Nezapomínejte dělat dobré věci
pro druhé.
Když pro nás někdo něco udělá,
potěší nás to.
Ale ještě větší radost zažijeme,
když z lásky uděláme něco pro druhé my.
A ten seznam věcí,
praktických věcí,
které můžeme pro druhé dělat,
je vážně dlouhý.
Můžeme třeba poskytnout jídlo,
oblečení nebo ubytování těm,
kteří to potřebují.
Třeba těm,
které zasáhla nějaká katastrofa
nebo jsou vážně nemocní
nebo jsou pronásledovaní kvůli své víře.
Kromě toho můžeme bratry a sestry
v našem sboru chválit a povzbuzovat.
A jedna zvlášť důležitá věc,
kterou pro ně můžeme dělat,
je modlit se za ně.
Zkrátka, bez ohledu na naše okolnosti,
všichni bychom se měli řídit tím,
co říkají Přísloví 3:27:
Když pamatujeme na to,
abychom milovali Boží jméno
a pomáhali druhým,
dokládá to,
že svoji paměť používáme moudře.
Jeden problém s naší pamětí ale je,
že si naneštěstí často pamatujeme věci,
které nechceme.
Zvlášť tehdy, když nám někdo ublíží
nebo nás nějak poníží.
Už jenom vzpomínka na toho člověka
a na to, co nám udělal,
nás rozčílí a říkáme si:
Ten se nikdy nezmění.
Je pro nás těžké mu znovu důvěřovat.
Dám vám dva rozdílné příklady.
První z nich je příběh
krále Davida a Šimeie.
Šimei byl příbuzný krále Saula.
Davida celé roky nenáviděl.
Zazlíval mu totiž,
že Saulovu rodinu připravil o trůn.
Ve 2. Samuelově v 16. kapitole
se popisuje,
jak Šimei házel na Davida a jeho muže
kameny a prach a urážel je.
Takové chování bylo od Šimeie
velmi opovážlivé.
Abišai, jeden z Davidových mužů,
chtěl proto Šimeie zabít,
ale David mu to nedovolil.
Chtěl se sice Šimeiovi pomstít,
ale byl pokorný,
a tak to nechal v Jehovových rukou.
Je obdivuhodné,
že se David dokázal takhle ovládnout
a zůstat v klidu.
Později, když se David vrátil na trůn,
se Šimei omluvil a žádal o odpuštění.
A zase, Abišai ho chtěl zabít,
ale David mu to nedovolil.
Dokonce přísahal,
že Šimeie nezabije.
V té situaci se zachoval způsobem,
který se Jehovovi určitě moc líbil.
Jenže všimněte si,
co řekl David před svojí smrtí
Šalomounovi.
Je to v 1. Královské 2:8, 9:
Davidovi bylo zřejmě něco přes 60,
když na něj Šimei házel kameny
a urážel ho,
a zemřel v 70 letech.
Takže uběhlo asi 10 let
a David to nenechal být.
Nedokázal na to přestat myslet.
V Bibli se neříká,
proč David udělal to, co udělal.
Ale na tom příběhu je dobře vidět,
že když nám někdo ublíží
nebo nám ukřivdí,
může být hodně těžké nechat to být,
i když v tu chvíli
třeba zareagujeme správně.
To, jak nám někdo ublížil,
nás může bolet ještě spoustu let.
Takže co nám pomůže nechat to být
a přestat na to myslet?
Zamyslete se nad tím,
jak Ježíš jednal s apoštolem Petrem.
Tu noc, kdy Ježíše zatkli,
mu Petr slíbil, že ho nikdy neopustí.
Jen o pár hodin později
ale Petr Ježíše zapřel ne jednou
nebo dvakrát, ale dokonce třikrát.
Představte si to.
Pro Ježíše to byly ty nejtěžší chvíle
jeho života na zemi.
Nikdy nepotřeboval podporu
od svých blízkých tolik jako teď.
Ale jeho učedníci,
včetně jeho blízkého přítele Petra,
ho opustili.
Když si Petr uvědomil, co udělal,
zhroutil se.
Cítil se tak špatně,
že se rozplakal.
Jak potom Ježíš s Petrem jednal?
1. Korinťanům 15:5 říká,
že po svém vzkříšení se Petrovi objevil.
Využil to jako příležitost
Petrovi vynadat,
říct mu, jak moc se v něm zklamal?
Napovědět nám může to,
co je u Marka 16:7.
Píše se tam, co anděl řekl ženám,
které přišly k Ježíšově hrobce.
Je tu:
Ve studijní poznámce
k tomuhle verši se píše,
že „předtím, než se Ježíš objevil
skupině svých učedníků,
se zřejmě objevil Petrovi,
když byl o samotě.
To, že se Ježíš s Petrem
soukromě setkal,
i to, že ho anděl zmínil jménem,
muselo Petra ujistit, že Ježíš mu to,
že ho třikrát zapřel jako svého přítele,
už odpustil“.
Jen si to představte,
jak moc se muselo Petrovi ulevit.
Ježíš určitě nezapomněl,
co Petr udělal.
Ale rozhodl se, že si bude pamatovat
ne Petrovy chyby,
ale ty krásné vlastnosti,
které měl.
Nejenže Ježíš Petrovi odpustil,
ale dokonce mu svěřil důležitý úkol,
aby posiloval svoje bratry.
Ježíš nám tím dal skvělý příklad.
Když nám nějaký náš přítel ublíží,
stejně jako Ježíš se rozhodněme,
co si budeme pamatovat.
Pojďme se ještě jednou
podívat na Davida
a tentokrát si řekneme,
co bysme si pamatovat měli.
David vzpomínal na situace,
kdy ho Jehova zachránil, pomohl mu.
A tyhle vzpomínky mu dodávaly odvahu,
aby se nebál ani toho nejhoršího.
Podívejte se,
co řekl v Žalmu 27:2, 3:
K čemu se rozhodl?
„Mé srdce se nebude bát.“
„Neztratím důvěru.“
Můžeme se naučit důvěřovat Jehovovi
stejně jako David?
Můžeme, když si budeme pamatovat
ty správné věci.
Tak například,
byli jste někdy v nějaké těžké situaci,
modlili jste se o pomoc
a pak vám Jehova dal moudrost a sílu,
abyste to zvládli,
nebo tu situaci překvapivě vyřešil?
Pamatujte si to.
Nebo jste si přáli
toho pro Jehovu dělat víc
a pak jste viděli,
jak Jehova odstranil překážky,
které vám připadaly nepřekonatelné,
a vy jste svého cíle mohli dosáhnout?
To si taky pamatujte.
V průběhu našeho života
si vytváříme spoustu vzpomínek.
Když vzpomínáme na to,
co jsme zažili
s našimi bratry a sestrami,
zaměřujme se na jejich hezké vlastnosti
a na to dobré, co udělali.
A to si pamatujme.
A když zkoumáme sami sebe,
snažme se zbavit
všech negativních emocí,
jako je zášť a závist,
a pracujme na těch pozitivních věcech,
na lásce a odpuštění.
A nikdy nezapomínejme,
jak nám Jehova pomáhal v minulosti
a jak nám pomáhá dneska.
Můžeme si být jistí,
že ať už nás v budoucnosti potká cokoli,
můžeme to zvládnout,
když budeme pamatovat
na ty správné věci.
Lidé, kteří pamatovali
na ty správné věci,
nežili jenom v biblických dobách.
Takoví lidé žijí i dnes.
Jedním z nich je bratr Don Schwenning.
Pamatuje spoustu změn,
které se v průběhu jeho života
odehrály v Boží organizaci.
Co se z nich naučil?
Jehovova organizace
se za posledních 100 let
hodně rozrostla
a prošla spoustou změn.
Hodně z nich jsem sám zažil
a můžu vám říct, že to bylo něco.
Občas trochu děsivé,
ale vždycky to byly změny k lepšímu.
Viděl jsem, jak Jehova
„místo mědi [přinesl] zlato“.
Jmenuji se Don Schwenning.
Jehovovi sloužím už přes 70 let,
a to jsem teprve na začátku.
Táta poznal pravdu díky knížce,
kterou mu dal přečíst někdo v práci.
Brzy jsme všichni
začli chodit na shromáždění.
To byla velká změna,
ale ve sboru nás hezky přivítali
a přijali nás mezi sebe.
Bylo znát, že se o mě
zajímají a že si mě váží.
Chodil jsem tam moc rád.
Cítil jsem, že tam mám
svoje místo, že tam patřím.
Některé změny v organizaci
nebylo těžké pochopit a přijmout.
Když jsme dostali
Překlad nového světa,
hned mi bylo jasné,
že to je skvělá novinka.
Zamiloval jsem si tu knihu
a každý den jsem si
přečetl jednu kapitolu.
Bylo to tak jasné a srozumitelné,
vůbec ne jako Bible krále Jakuba,
kterou jsem četl předtím.
Pomohlo mi to pochopit,
že Jehova je skutečná osoba,
s kterou se můžu spřátelit.
Díky tomu
jsem dělal pokroky
a když mi bylo 16,
dal jsem se pokřtít.
Když mi bylo 18, byl jsem
jmenovaný služebním pomocníkem.
Jeden z prvních úkolů,
který jsem dostal,
bylo vést studium knihy.
Ve skupině bylo hodně starších
a zkušenějších lidí, než jsem byl já.
Byl jsem z toho dost nesvůj.
Díky všem, že jste přišli.
Takže.
Bylo to někdy těžké.
Stávalo se mi,
že jsem občas nevěděl, co říkám.
Ale prostě jsme v knize
probrali, co jsme měli.
Byl jsem nervózní,
ale bratři a sestry
mě hodně podporovali.
Bylo to, jako by mě Jehova
ujišťoval, že to pověření zvládnu.
Většina změn nás nějak ovlivní
a v roce 1972 jedna změna
hodně ovlivnila i mě.
Byl jsem služebník sboru.
Takový bratr
měl na starosti celý sbor
a nesl velkou zodpovědnost.
V tom roce
přišel od organizace pokyn,
že ve sborech mají
místo toho být rady starších.
Bylo pro mě těžké
se s tou změnou srovnat
a ten pocit se mi nelíbil.
Chtěl jsem to přijmout s radostí,
ale musel jsem pro to něco udělat.
Hodně jsem se modlil,
abych té situaci dobře rozuměl,
a myslím,
že mě to přiblížilo k Jehovovi.
Uvědomil jsem si,
že se na věci musím dívat víc jako on.
A pak mi teprve došlo,
jak je ta změna moudrá.
Když si to tak vezmete,
taková rada starších je skvělá věc.
O sbor se tím pádem stará víc lidí.
A díky Jehovovi
to moc dobře funguje.
Věkem starší bratři
mají zkušenosti
a ti mladší zase energii
a od každého se něco učím.
To přísloví, že „mnoho rádců
přináší úspěch“, je pravda.
Vždycky budou nějaké změny
a my při tom musíme
spolupracovat s Jehovou.
Ví, že když se jim přizpůsobíme,
bude to pro naše dobro,
i když to tak možná
ze začátku nevypadá.
A ty největší změny
nás teprve čekají.
Teď je ta nejnapínavější doba,
kdy se dá sloužit Jehovovi.
Jestli jsi mladý, nenech si to ujít.
Neztrácej čas
a dělej, co můžeš,
aby ses co nejvíc dozvěděl
o Jehovově organizaci
a stal se její součástí.
Spolupracuj se svým sborem.
Poznej starší.
Řekni jim, že bys rád dělal
jakoukoliv práci ve sboru.
Nech na Jehovovi, aby tě vedl.
Důvěřuj mu a tvůj život
bude plný skvělých zážitků a radosti.
A teď, když mě omluvíte,
půjdu zase něco dělat.
Ještě je toho hodně na práci.
Dneska už si asi většina z nás
dokáže jenom těžko představit sbor,
ve kterém by nebyla rada starších.
Pro bratra Schwenninga
ale nebylo jednoduché
se té změně přizpůsobit.
Co mu pomohlo
dívat se na to stejně jako Jehova?
Hodně o tom s Jehovou mluvil
a taky se snažil pochopit,
proč je ta změna moudrá.
Teď se podíváme,
jak modlitba pomohla dvěma rodinám,
když chtěly něco udělat
pro svoje spoluvěřící.
Co jim to přineslo,
když u sebe během mimořádných sjezdů
ubytovaly delegáty?
V roce 2015 se v našem městě,
v Medellinu, konal mimořádný sjezd
a my jsme měli příležitost
ubytovat delegáty u nás doma.
V tu dobu jsem toho ale už dělal tolik,
že jsem si přál, aby měl den víc hodin.
Synovi bylo 11
a manželka se právě dostávala
z nějakých zdravotních problémů,
takže se bála, že se nedokáže
o bratry dobře postarat.
Říkali jsme si,
že tohle není vhodná chvíle,
že nikoho ubytovat nezvládneme.
Vždycky jsme Jehovu prosili, aby nám
pomohl vést našeho syna k tomu,
aby si ho zamiloval a chtěl mu sloužit.
Chtěli jsme dělat věci,
které by ho k Jehovovi přiblížily,
a tak mi manželka řekla:
„Jehova je k nám tak štědrý!
Můžeme ho napodobit a můžeme být
stejně štědří k našim bratrům.“
Tak jsme se znovu modlili
a pak si rozdělili,
co bylo potřeba udělat,
aby u nás bratři a sestry mohli bydlet.
Když přijeli,
byli tak přátelští a opravdu milí.
Připadalo nám, že se známe už léta.
To, že jsme byli spolu,
nás hodně povzbudilo.
Bylo na nich vidět,
ak moc milují duchovní věci
a taky že mají dobré duchovní návyky.
Spřátelili jsme se s nimi
a povídali jsme si o různých věcech.
A to všechno mělo pozitivní vliv
na našeho syna.
Jednoho dne mi řekl:
„Tati, chci ti říct něco důležitýho.“
A řekl, že opravdu moc,
z celého srdce miluje Jehovu.
Řekl: „Tati, chci se dát pokřtít.“
Když se nad tím zamyslím, je jasné,
že to, že u nás ti delegáti byli,
byla odpověď na naše modlitby.
Pořád jsme s nimi v kontaktu.
Byli jsme se za nimi i podívat.
A z toho sjezdu máme
spoustu krásných vzpomínek.
Jsme tak rádi, že jsme pro ně otevřeli
svůj domov i svoje srdce
a stali se z nás přátelé.
Je to k nezaplacení.
Máme z toho obrovskou radost.
Nikdy by mě nenapadlo,
že jeden projev pohostinnosti
bude odpovědí
na moje a máminy modlitby.
Abraham pohostil cizince,
takže když jsem slyšela o tom
mimořádném sjezdu, řekla jsem si:
Tohle je moje šance,
protože já jsem vždycky chtěla
u nás doma ubytovat nějaké delegáty.
Ale tam, kde jsme tehdy bydlely,
jsme to neměly úplně zařízené.
Měly jsme kde spát a kde jíst,
ale náš jídelní stůl
byl opravdu malinkatý.
Jenže to nebyl jediný problém.
Já jsem byla rozhodně proti.
Řekla jsem, že jim nepomůžu
a ať to po mně ani nechtějí.
Moje sestra nebyla svědek.
Můj život se točil
jenom kolem školy a práce.
Připadala jsem si hrozně sama.
Cítila jsem obrovskou prázdnotu
a byla jsem strašně nešťastná.
Manželé, kteří u nás nakonec bydleli,
byli vážně skromní.
Dobře se s nimi povídalo
a byli veselí a srdeční.
Jedli všechno, co jsme jim daly.
Vůbec nic jim nevadilo.
Vůbec nic.
Bylo to, jako bysme se znali odjakživa.
Tak dobře jsme se s nimi cítily.
A hlavně jsem viděla, že jsou šťastní.
A uvědomila jsem si, že jsou šťastní,
protože slouží Jehovovi.
Jsem tak vděčná, že je k nám mamka
a moje sestra pozvaly,
protože jsem viděla,
jak skvělý to jsou lidi.
A to mi opravdu pomohlo
a motivovalo mě to,
abych chtěla víc poznat Jehovu.
Požádala jsem o biblický kurz
a šla jsem do toho naplno.
Dělala jsem pokroky
a 7. března 2020 jsem se dala pokřtít.
Získaly jsme opravdové přátele
na celý život.
Pořád jsme spolu v kontaktu.
Máme dokonce skupinový chat.
Nazvali jsme ho „Velká rodina“.
Nebyla to jenom příjemná návštěva.
Pro celou naši rodinu
to byl úžasný dar od Jehovy.
Pevnější rodina, noví přátelé a zážitky,
na které budeme vzpomínat celý život.
Tohle všechno
a ještě mnohem víc získáme,
když děláme něco pro druhé.
Ale na něco vzpomínat nechceme.
Zažili jste něco,
na co byste radši zapomněli?
Možná vám pomůže
následující ranní uctívání.
Má námět „Všichni často chybujeme“.
O tom, co říká Jakub 3:2,
bychom mohli mluvit hodně dlouho.
Je tam: „Všichni ... často chybujeme.“
A tenhle verš i ty následující
mluví hlavně o tom, že „chybujeme“
nebo, jak říká poznámka,
„klopýtáme“ ve svých slovech.
A v průběhu let jsme slyšeli spoustu
výborných rad, jak tomu předejít.
Možná jste slyšeli něco jako
„přemýšlej, než něco řekneš“,
„počítej do desíti“
nebo „líp poslouchej“.
Nebo nějaké jiné tipy,
jak mít pod kontrolou to, co říkáme.
To všechno určitě pomáhá.
Ale taky se vám stává,
že i přes všechny ty rady
a životní zkušenosti
řeknete něco ošklivého,
hádáte se nebo se vymlouváte?
A potom si vyčítáte:
Proč jsem to jen říkal.
Ta metafora s klopýtáním,
kterou Jakub používá, je vážně dobrá.
Když zakopneme,
je nám trapně
a možná se nejdřív rozhlížíme,
jestli nás někdo neviděl.
Ale co obvykle uděláme pak,
když se zvedneme?
Přirozeně se podíváme dolů
a začneme hledat, o co jsme zakopli.
Možná něco zůstalo ležet na zemi
nebo možná byla
nějaká nerovnost na chodníku,
byl rozbitý, a proto jsme zakopli.
Anebo jsme
prostě jen nedávali pozor
a zakopli jsme o vlastní nohu.
Mně se třeba párkrát stalo,
že jsem zakopnul,
když jsem šel ze schodů,
protože jsem byl tak zamyšlený,
že jsem vůbec nedával
pozor na nohy, kam šlapu.
A výjimečně se může stát,
že zjistíme, že nám někdo nastavil nohu
a chtěl, abysme zakopli.
A právě na tuhle
přirozenou reakci, že se podíváme dolů
a hledáme,
o co jsme zakopli,
se dneska ráno zaměříme.
Protože z každého
zakopnutí se můžeme něco naučit.
Když uděláme chybu,
musíme se zastavit a zamyslet se:
Co konkrétně způsobilo,
že jsem zareagoval takhle špatně?
A až se dostanu do podobné situace,
jak to můžu rozpoznat a zareagovat líp?
Když budeme vědět,
v jaké situaci se nám stává,
že řekneme něco,
co bychom neměli,
tak se na to můžeme připravit.
Díky tomu se příště
dokážeme ovládnout
a neřekneme něco,
čeho bychom pak litovali.
Jestli v tom, co říkáme,
děláme pořád dokola ty samé chyby,
tak se z těch našich zakopnutí
vlastně vůbec nic neučíme.
Je spousta důvodů,
proč můžeme zakopnout a spadnout.
Pochybnosti, strach, pýcha.
Ale my se teď
zamyslíme jenom nad dvěma
a podíváme se, co můžeme udělat,
abychom je rozpoznali
a snažili se jim vyhnout.
Zaprvé, když někoho dobře známe.
Když někoho hodně dobře známe,
může se stát, že se k němu
někdy nechováme s úctou.
Něco takového
se možná stalo i Jakubovi,
který napsal verš na dnešní den.
Napadlo vás někdy,
jaké to asi pro Jakuba bylo
vyrůstat jako mladší bratr Ježíše?
Možná si říkal:
Jenom chce být maminčin mazánek.
Myslí si, že je perfektní.
Ale on opravdu byl.
Jakub nejdřív nevěřil,
že Ježíš je Mesiáš.
A jedním z důvodů mohlo být i to,
že si říkal: Vždyť jsem s ním vyrostl.
Z Marka 3:21
máme představu,
co si o Ježíšovi jeho rodina myslela.
Je tady:
„Ale když se to doslechli jeho příbuzní,
přišli, aby ho [Ježíše] odvedli.
Říkali totiž: ‚Zbláznil se.‘“
Ve studijní poznámce
k tomu verši se píše,
že mezi těmi příbuznými,
kteří tohle říkali, mohl být i Jakub.
Představte si,
jak mu asi později bylo,
když se stalo to, o čem se píše
v 1. Korinťanům 15:7.
1. Korinťanům 15:7.
Je tady:
„Potom se [Ježíš] objevil Jakubovi,
pak všem apoštolům.“
Jak asi Jakubovi bylo,
když se mu Ježíš objevil
a všechno to spolu probírali?
Asi se dost styděl za některé věci,
které dřív Ježíšovi řekl.
Teď už viděl,
že je to opravdu Mesiáš.
Co se z toho můžeme naučit?
Zjistili jste, že doma mluvíte tak,
jak byste nikdy s nikým jiným nemluvili?
Ví vaše rodina, co přesně mají říct
nebo udělat, aby vás vyprovokovali?
Abyste řekli něco, čeho pak litujete?
Možná to dělají schválně, možná ne.
Zamyslete se:
Kdyby to nebyl někdo z rodiny,
mluvil bych s ním stejně?
Jestli ne, tak možná je tohle něco,
na co se potřebuju připravit.
Jak zareaguju, když mě
rozzlobí někdo, koho dobře znám?
Musím si všímat,
jak v určité situaci reaguju,
a něco na tom změnit.
Takže nedovolte, abyste zakopli
kvůli tomu, že někoho dobře znáte.
Vím o tom, připravím se na to
a vyhnu se tomu.
A teď ta druhá situace:
Když máme pocit,
že na nás někdo útočí.
V takových chvílích
je klíčové identifikovat,
co přesně spouští
naši špatnou reakci.
Co konkrétně za ní stojí.
Je to žárlivost?
Je to pýcha?
Je to sobectví?
Je to kvůli tomu,
že jsme s tím člověkem
kdysi měli nějaký problém?
Když si tu situaci rozebereme,
můžeme zjistit, kvůli jakému
pocitu říkáme to, co říkáme,
a pak pracovat na vlastnostech,
které nám pomůžou příště zareagovat líp.
Tady je pár příkladů,
jaké pocity můžeme mít
a jak můžou ovlivnit naše chování.
Neposlouchají mě.
Reakce:
Mluvím hlasitěji nebo křičím.
Nerespektují mě.
Moje reakce:
Taky je nerespektuju.
Křivdí mi.
Reakce: Bráním se a za každou
cenu chci dokázat, že mám pravdu.
Vůbec mě nechápou.
Moje reakce:
Naštvu se a přestanu mluvit.
Jakub na konci 3. kapitoly,
ve verších 14–18
vysvětluje, jak můžeme některé tyhle
negativní pocity nahradit pozitivními.
Jakub 3:14–18:
„Pokud ale ve svém srdci
máte hořkou žárlivost a svárlivost,
nevychloubejte se
a nelžete proti pravdě.
To není moudrost přicházející shora.
Je pozemská, živočišná, démonská.
Vždyť kde je žárlivost a svárlivost,
tam je neklid
a kdejaká špatnost.
Ale moudrost shora
[a tady máme ty vlastnosti,
kterými to můžeme nahradit]
je především čistá, také pokojná,
rozumná, připravená uposlechnout,
plná milosrdenství
a dobrých skutků,
nestranná, nepokrytecká.
Když ti, kdo působí pokoj,
rozsévají v pokojných podmínkách,
sklidí dobré ovoce.“
A tak si promyslete,
co řeknete a uděláte,
až budete mít příště pocit,
že na vás někdo útočí.
Můžete si to dokonce v duchu
trénovat, dokud nebudete reagovat líp.
Když někoho hodně dobře známe,
většinou si dokážeme představit,
jak bude ten rozhovor probíhat,
co řekneme my, co řekne on.
A takhle si to můžeme trénovat.
Napoprvé možná vaše reakce v tom
fiktivním rozhovoru nebude nejlepší,
a tak si to trénujte dál,
dokud se to nepodaří.
V reálu bude asi
ten rozhovor probíhat jinak,
než když jste si to trénovali.
Ale smyslem takového cvičení je,
že vám pomůže,
abyste se naučili ovládat svoje emoce
a abyste se zaměřovali na to,
že vaším cílem je působit pokoj.
Když si to budeme takhle trénovat
a poučíme se ze svých dřívějších chyb,
můžeme se hodně zlepšit
a mít svůj jazyk víc pod kontrolou.
Řekli jsme si, že z každého
zakopnutí se můžeme něco naučit.
Na závěr si to podpoříme tím,
co je v Jakubovi 3:6.
Jakub tam přirovnal jazyk k ohni.
Jak by vám bylo,
kdyby vaší vinou vznikl požár?
Určitě hrozně.
Ale skončilo by to tím?
Ne.
Zjišťovali byste příčinu.
Nebo by to možná
vyšetřoval někdo jiný.
Každopádně se něco naučíte.
Třeba že nemáte nechat
zapnutý sporák bez dozoru,
tolik ho rozpalovat
nebo lít vodu na hořící olej.
Naučíte se, co příště nedělat.
Stejný postup můžeme použít,
když chybujeme ve svých slovech.
Rozeberte si tu situaci.
Co můžete udělat pro to,
abyste příště reagovali líp?
Nezapomeňte,
z každého zakopnutí
se můžeme něco naučit.
Když pořád nepřemýšlíme
o svých chybách,
ale spíš o tom,
co jsme se z nich naučili,
můžeme naše vzpomínky,
i ty nepříjemné, dobře využít.
Hlava rodiny má velkou odpovědnost.
Není snadné zajistit rodině všechno,
co potřebuje
v tělesném, citovém i duchovním ohledu.
V následujícím hudebním videu uvidíme,
jak se to učí jeden táta.
Jmenuje se „Spoléhám na Jehovu“.
Já na Jehovu spoléhám.
On odvahu mi dá, s ním nemusím se bát.
Já na Jehovu spoléhám.
On ví víc než já, důvěru v něj mám.
Důvěru v něj mám.
Život přináší spoustu starostí.
Každý den se ptám, jak žít s radostí.
Stále spoléhám, že zvládnu to sám,
a víc moudrost tvou
s modlitbou nehledám.
I když tlaků přibývá,
tak víru neztratím.
Vždyť Jehovovi věřím,
že mě zná dobře vím.
Já na Jehovu spoléhám.
On odvahu mi dá, s ním nemusím se bát.
Já na Jehovu spoléhám.
On ví víc než já, důvěru v něj mám.
Já na Jehovu spoléhám.
On ví víc než já, důvěru v něj mám.
Já na Jehovu spoléhám.
Často z kopečků hory vytvářím.
Proč jen v mysli své tak rád přeháním?
Měl bych Bibli číst, ať tvůj pohled mám.
Tím se uklidním a stres překonám.
Ať už přijde cokoli, tak víru neztratím.
Vždyť Jehovovi věřím,
že mě zná dobře vím.
Já na Jehovu spoléhám.
On odvahu mi dá, s ním nemusím se bát.
Já na Jehovu spoléhám.
On ví víc než já, důvěru v něj mám.
Já na Jehovu spoléhám.
On ví víc než já, důvěru v něj mám.
Já na Jehovu spoléhám.
On ví víc než já, důvěru v něj mám.
On odvahu mi dá, s ním nemusím se bát.
Já na Jehovu spoléhám.
On ví víc než já, důvěru v něj mám.
Hlavy rodin, Jehova vidí,
jak moc svoji rodinu milujete
a podporujete.
Nemusí to být lehké,
ale když se budete spoléhat na Jehovu,
on vám i vaší rodině pomůže,
abyste byli opravdu šťastní.
V seriálu Hledání pokladů
jsme se naučili,
jak mít ze čtení Bible co nejvíc.
Teď nás čeká poslední kniha
Hebrejských písem,
Malachiáš.
Proč se tam o Jehovovi píše,
že nás přečišťuje?
Nemůžu uvěřit, že už jsme
u posledního z těch 12 proroků.
Já vím.
Hrozně to uteklo.
Víš, co mi moc pomohlo?
Ten tip, abych si zjistila,
jaká byla situace v době,
kdy se ta kniha psala.
Jo, to je dobrý.
Co zajímavýho
jsi našla k Malachiášovi?
Malachiášovo proroctví
není jenom poslední kniha
v Hebrejských písmech,
ale taky byl
napsaný jako poslední.
Jehova měl s Izraelity
takovou trpělivost
a poslal tolik proroků,
aby je usměrnil,
ale oni stejně dělali
to, co Jehova nenávidí.
Zase.
V těch prvních dvou
kapitolách je to dobře popsané,
lidé k Jehovovi neměli žádnou úctu.
Obětovali mu chromá zvířata,
a někteří dokonce
opouštěli svoje manželky.
Možná kvůli ženám,
které uctívaly falešné bohy,
a kněží s tím byli úplně v pohodě.
Upřímně,
já bych to s nima už vzdala.
Ale Jehova ne.
Proto poslal Malachiáše.
To je pravda.
Při čtení mě zaujala
některá konkrétní slova.
Je úžasné,
kolik toho člověk zjistí,
když si všímá,
jaké slovní obraty pisatel použil.
Určitě.
A čeho sis všimnul?
Ve 3. verši 3. kapitoly se říká,
že Jehova „usedne jako tavič
a přečistí syny Leviho“.
Zaujala mě ta slova
„přečistí“ a „usedne“.
Aha.
Díval jsem se na tahle slova
do ONLINE KNIHOVNY Strážné věže,
chvíli jsem hledal
a pak jsem našel tenhle odkaz.
Píše se tu:
A tak jsem si říkal:
Není to přesně to, co Jehova
celou tu dobu dělal s Izraelity?
Dovolil, aby zažívali zkoušky,
usměrňoval je
a pořád za nimi posílal proroky.
V duchovním ohledu
je trpělivě přečišťoval.
Takový prostě Jehova je.
I když ho jeho služebníci zklamou,
nikdy s nimi nezachází drsně
a nevzdává to s nimi.
Sedí a trpělivě přečišťuje.
Dělal to s Izraelity
a dělá to tak i s námi.
Přečišťovat nás můžou rady z Bible,
usměrnění od Jehovovy organizace
nebo zkoušky,
kterými procházíme.
Někdy to může bolet
a zkoušky můžou
být těžké nebo dlouhé,
ale v duchovním ohledu
nám to může pomoct.
- Přečistí nás to.
- Je to tak.
Proč nás ale Jehova přečišťuje?
Co nám to o něm říká?
Že vidí náš potenciál.
I když to přečišťování
může být pro nás nepříjemné.
Dělá to, protože ví,
co z nás může být.
Takže myslíš, že se dá říct,
že Jehova nás
nepřečišťuje za trest, ale z lásky?
Určitě. Vždyť inspiroval Malachiáše,
aby svoji knihu začal slovy:
U toho se můžeme zastavit.
Ve Strážné věži
z roku 2018 jsou skvělé otázky.
Třeba:
To jsou vážně skvělý otázky.
Když o tom tak přemýšlím,
někdy to fakt bolí,
když nás někdo usměrní.
Ale když si uvědomím,
že Jehova nás usměrňuje
proto, že nás má rád,
je mnohem jednodušší to přijmout.
Ví, co z nás může být,
i když my to nevidíme.
Já si zase říkám, jestli Jehovovi
dovoluju, aby mě přečišťoval.
Vidím, co bych
na sobě měl zlepšit,
ale jak často Jehovu
prosím, aby mi s tím pomohl?
Když se z Bible
nebo od Boží organizace dozvím,
že bych měl
něco dělat nebo změnit,
vezmu si to k srdci,
nebo nad tím mávnu rukou?
A když Jehova
dovolí nějakou zkoušku,
zaměřuju se na to,
jak je to těžké a jsem naštvaný,
nebo se díky tomu něco naučím,
třeba být mírnější nebo trpělivější?
Nechce Jehova,
abych si něco uvědomil?
Dobrý otázky.
Aby se vyplavily nečistoty,
je potřeba vysoká teplota a čas.
Když nějaká zkouška,
pronásledování nebo stres
trvá dýl, než jsme čekali,
je to náročný.
Můžou vyjít najevo
naše pohnutky nebo pocity,
o kterých jsme ani nevěděli.
Taky se mi to stalo.
A musím přiznat,
že jsem to nezvládla úplně nejlíp.
Vynořily se u mě pocity,
který se mi vůbec nelíbily,
a řekla jsem věci,
kterých jsem pak litovala.
Byla jsem z toho smutná.
Myslela jsem,
že jsem na tom duchovně líp.
To je mi líto.
Úplně tě chápu.
Ale proto je tenhle obraz tak působivý.
Jehova ví, že naše
slabosti a chyby vyjdou najevo.
Očekává to,
ale nezaměřuje se na to.
Zaměřuje se
na obrazné zlato, které v nás je.
Takže když nám pomůže
vidět nějaké naše nedostatky,
můžeme to brát jako příležitost
se zlepšit, ne jako důvod to vzdát.
Hezká myšlenka.
Jehova mě možná
nechá projít něčím těžkým,
protože ví,
kam mě to může posunout.
Představ si, jak musí být rád,
když vidí, že se v nás dvou
zrcadlí jeho vlastnosti.
Jehovovu osobnost
můžeme zrcadlit taky tím,
jak se díváme na ostatní.
Vidím v nich to dobrý?
Vidím jejich potenciál?
To, čím se stanou v novém světě?
Nebo vidím jenom jejich chyby?
Jo, vidím,
co na nich má Jehova rád?
Možná zrovna ta vlastnost,
co mě na někom rozčiluje,
může být v nějaké
práci pro Jehovu užitečná.
To máš pravdu.
Stejně tak v našem manželství
se chci zaměřovat na to obrazný zlato,
na naše dobrý vlastnosti,
ne na naše chyby
nebo na to, co nám nejde.
Jehova vidí, jací jednou budeme,
a na to se chci zaměřovat i já.
Bez ohledu na to,
jak dlouho už spolu jsme.
Jeden verš a takových pokladů!
To jo.
Hodně nám pomohlo, když jsme
zjistili víc o situaci v té době,
prozkoumali jsme konkrétní slova
a přemýšleli,
jak to můžeme uplatnit.
A mohli bysme zkoumat dál.
Třeba jak Malachiášovo
proroctví souvisí s Mesiášem.
Přece jenom
je to hlavně prorocká kniha.
Přesně. Malachiáš byl poslední
prorok v Hebrejských písmech.
Předtím než Mesiáš přišel.
Ale jeho poselství
je důležité i pro nás.
Malachiáš
nás vede k Janu Křtiteli
a Jan Křtitel k Ježíšovi.
Úžasný.
Taky je zajímavé,
jak je z téhle knihy vidět,
že Jehovovi záleží na ženách.
Nebo jak se pojem
„zvláštní majetek“ týká nás dvou.
Je tam toho ještě tolik,
co chci prozkoumat.
Studium těchhle proroků mi hodně dalo.
Je z nich vidět
Jehovova věrná láska,
milosrdenství, starostlivost, moc.
Jehovova osobnost
vystupuje z každý kapitoly.
Ještě líp ho teď známe,
tak pojďme hledat dál.
V Bibli na nás čeká
ještě spousta dalších pokladů.
Jehova nás trpělivě přečišťuje.
Ukazuje nám, jak se můžeme zlepšit
jako jednotlivci i jako organizace.
Zkuste se zamyslet:
Jak Jehova přečišťuje mě osobně,
abych mu dokázal ještě líp sloužit?
V seriálu Hledání pokladů
nám těch 12 proroků ožilo před očima.
Aby byla videa realistická,
musí se pro ně vytvořit svět,
ve kterém se odehrávají:
izraelská vesnice,
moderní bytový dům
nebo cokoli jiného je potřeba.
Říkali jste si někdy,
jak to naše týmy dělají?
Pojďme se podívat.
Hlavním cílem našich videí je vyučovat.
Proto musí působit na srdce.
Aby se to podařilo,
potřebujeme kulisy,
které vypadají opravdově, realisticky.
Hned na začátku projektu
se musíme rozhodnout,
jestli budeme natáčet
na místě, které máme k dispozici,
nebo postavíme kulisy.
Používáme na to
darované prostředky,
a tak si dáváme pozor,
abysme zbytečně neutráceli.
Víme, že tyhle dary
jsou od našich bratrů a sester.
Jsou to jejich těžce vydělané peníze,
a tak je hodně důležité,
abysme je využili co nejlíp.
Takže než začneme stavět kulisy,
podíváme se,
jestli by to nešlo natočit někde jinde.
Někdy nám místní
bratři a sestry dovolí,
abychom natáčeli u nich doma.
A jindy natáčíme na veřejných místech,
když dostaneme povolení.
Nebo prostě natáčíme v betelu.
Třeba do jednoho videa
tým potřeboval scénu z nemocnice.
Ale místo aby stavěli kulisy
nebo natáčeli v nemocnici,
našli v betelu okno,
které se do té scény přesně hodilo.
Tak tam natočili pár záběrů,
k tomu z databáze vybrali
záběry miminka a to úplně stačilo.
Bylo to hotové raz dva.
U některých projektů nemůžeme
využít žádné existující místo.
A v tu chvíli je jasné,
že se musí postavit kulisy.
Jakmile se rozhodne,
že se budou stavět kulisy,
filmový architekt
se sejde s týmem
a dohodnou se,
co přesně bude potřeba.
Hlavní kameraman s týmem
sestaví seznam toho,
co a z jakých úhlů se má natáčet,
aby video vyznělo tak, jak má.
Díky tomu architekt ví,
co všechno bude v záběru
a na co přesně se kamera zaměří.
Potom postavíme jenom to,
co opravdu potřebujeme.
Když pracujete na stavbě,
většinou děláte věci,
který mají dlouho vydržet.
Když stavíte kulisy, je to jiný.
Potřebujeme něco, co se dá rychle
smontovat a zase rozmontovat.
Chceme, aby to vypadalo
dobře, ale je to jen na chvíli.
Často stavíme věci tak,
aby vypadaly jako opravdové,
ale ve skutečnosti nefungují.
Třeba kuchyň
má dvířka a šuplíky,
ale ty nejde otevřít ani zavřít.
Stejně děláme i schodiště.
Naše kulisy nemají druhé patro.
Ale když tam postavíme schodiště,
vypadá to, jako by tam bylo.
Šetří to čas i peníze.
Při stavbě kulis často
používáme takzvané stěnové panely.
Jsou to vlastně předem
vyrobené části stěn,
které se snadno a rychle sestavujou.
A když už je nepotřebujeme,
nemusíme je vyhazovat.
Když ten panel natřou
nebo na něj něco připevní,
tak prostě celou
tu vrchní desku sundáme.
Taky vyndáme všechny
spony nebo cokoli tam je.
Potom na něj připevníme novou,
šestimilimetrovou desku z překližky.
A panel je jako nový.
Některé z těch, co tu máme,
používáme už víc jak devět let.
Když stavíme nové kulisy,
už dopředu myslíme na to,
k čemu dalšímu
by se později daly využít.
Třeba když se natáčel Ezekjáš,
to video
“Jehovo, v tebe jsem vložil důvěru”,
tak nás o to bratři výslovně požádali.
No a teď,
skoro o deset let později,
se ty věci,
co v tom videu byly,
pořád používají.
Naše oddělení už se dlouho snaží
ty věci a materiály takhle recyklovat.
Například jedny kulisy z Josiáše
byly ještě v Nehemjášovi
a pak v sérii o Davidovi.
Nebo máme kulisy, které jednou
sloužily jako moderní školní třída,
pak jsme je předělali na starou třídu
a pak na byt v Jižní Americe.
Dokonce jsme postavili sál Království,
který se použil do spousty videí.
Velikost je upravená pro natáčení,
takže vypadá plný,
i když je v něm jenom kolem 30 lidí.
To by ve skutečném sále nešlo.
Knihovnu v zadní části sálu
jsme využili i pro různá jiná natáčení.
Třeba jsme ji předělali tak,
aby vypadala jako něčí ložnice.
Nebo se tam natáčelo interview.
Víme ale, že když použijeme
stejné prostory do různých videí,
vždycky se může stát,
že to diváci poznají.
Takže je musíme upravit.
Stačí několik změn.
Jiný nábytek, rekvizity
a divák získá dojem,
že se natáčí někde úplně jinde.
Navrhovat věrohodné
a působivé kulisy je skvělé.
Ale když najdeme
kreativní řešení nějakého problému
nebo něco, co týmu
zjednoduší práci, je to ještě lepší.
Jsem moc rád, že můžu
pracovat s tolika bratry a sestrami,
kteří jsou tak talentovaní
a mají skvělé nápady.
I to nejobyčejnější místo
dokážou proměnit tak,
že to na kameře vypadá fantasticky.
Dělají to proto, aby bratrům
a sestrám pomohli se něco naučit.
A to je krásné.
Naše videa jsou úžasný dárek od Jehovy!
Možná se teď na ně
budeme dívat trochu jinak,
když víme,
kolik úsilí bratři věnují tomu,
aby postavili to,
co pak vidíme na obrazovce.
Dneska jsme si ukázali,
jak pamatovat na to,
abychom ještě víc dělali radost Jehovovi
tím, že se přizpůsobujeme změnám,
děláme něco pro druhé
a dovolujeme Jehovovi,
aby nás přečišťoval.
A na závěr se podíváme do Kambodži.
Kambodža se nachází v srdci
jihovýchodní Asie.
Je známá pestrou kulturou
a výbornou kuchyní.
Na rušných trzích místní nakupují
čerstvé suroviny
na svoje oblíbené jídlo,
amok trei.
Je to známé rybí kari
zabalené v banánových listech.
Na venkově najdete nádhernou přírodu.
Například na severovýchodě jsou
mohutné vodopády.
V lesích v chráněných oblastech
žije slon indický
nebo ibis obrovský
a další úžasná zvířata.
A skoro v každé provincii
jsou krásná lotosová pole.
V provincii Ratanakiri se těží zirkony,
které mají po úpravě
specifickou modrou barvu.
Aby zirkon získal
tenhle jedinečný odstín,
musí se vystavit vysokým teplotám.
Tím se jeho barva trvale změní.
Koncem 50. let
do Kambodži přijeli misionáři
a začali tu kázat dobrou zprávu.
Jako misionáři tu sloužili
i George a Carol Crawfordovi.
V roce 1965 ale museli všichni odejít,
protože v zemi byla
nestabilní politická situace.
Nějakou dobu tu byla jakákoli
náboženská činnost naprosto vyloučená.
Kvůli tomu tu téměř 25 let
žádní svědkové nebyli.
Jehova ale na upřímné lidi
v Kambodži nezapomněl.
V roce 1993 svědkové Jehovovi
získali zákonné uznání
a misionáři se mohli vrátit.
Od té doby už uplynulo 33 let
a dneska tu slouží víc než 1 200 svědků,
kteří v současné době vedou
1 400 biblických kurzů.
Jsou mezi nimi stovky bratrů
a sester z celého světa,
kteří se sem přistěhovali,
protože se jim tu moc líbí.
Není divu, že mnozí lidé,
kteří sem přijedou,
si tuhle zemi a její usměvavé,
upřímné obyvatele rychle zamilují.
Nedávno se tu konala úplně první škola
pro zvěstovatele Království.
V téhle třídě bylo
dvacet bratrů a sester
včetně jedněch manželů,
kteří v roce 1999 absolvovali Gilead
a už dlouho si přáli na tuhle školu jít.
Mladí kambodžští bratři a sestry
tak mohli studovat společně
se zkušenými misionáři.
Dva absolventi byli poslaní
do sboru Chbar Ampov.
Tenhle sbor se stará o vzdálený obvod
v provincii Svay Rieng,
který je asi 120 kilometrů daleko.
Skupina ve Svay Rieng se
na shromáždění připojuje přes internet
a zvěstovatelé ze sboru Chbar Ampov
tam pravidelně jezdí do služby
a taky aby povzbudili
místní bratry a sestry.
Zvěstovatelé ze sboru Chbar Ampov
a skupiny Svay Rieng
srdečně zdraví svoje bratry a sestry
po celém světě.
Taky vás povzbuzuje, když vidíte,
jak naši bratři v jiných zemích
naplno slouží Jehovovi?
Sledovali jste JW Broadcasting
ze světového ústředí svědků Jehovových.

JW Broadcasting – listopad 2026
- 

JW Broadcasting – listopad 2026

Vítejte u JW Broadcasting®.
Tenhle měsíc si ukážeme,
co dobrého nám přinese,
když jsme ochotní změnit to,
jak přemýšlíme.
Podíváme se,
co se můžeme naučit od dvou rodin,
které se s láskou postaraly o delegáty
a díky tomu zažily
spoustu krásných věcí.
Dozvíme se víc o tom,
jak Jehova nás
i svoji organizaci přečišťuje,
a řekneme si,
co se z toho můžeme naučit.
A taky uvidíme,
jaký užitek bude mít naše rodina z toho,
když budeme mít v životě
na prvním místě Jehovu.
Sledujete JW Broadcasting.
Téma dnešního proslovu je:
„Co si chceš pamatovat?“
Možná si říkáte: Co je to za otázku?
To si přece nemůžu vybrat.
A to je do jisté míry pravda.
Můžeme mít ale pod kontrolou to,
na co se zaměřujeme,
co si připomínáme.
Dneska si ukážeme, co se o tom,
jak používat svoji paměť,
můžeme naučit od Jehovy.
A taky se podíváme na to,
jak nám paměť pomáhá
projevovat lásku a sloužit druhým.
Když se Jehova dívá na nás,
na co se zaměřuje?
Prosím, najděte si dopis Hebrejcům 6:10.
Čteme tam:
Všimli jste si,
co si Jehova pamatuje?
Zaměřuje se na to dobré,
co děláme.
Ve studijní poznámce se k tomu píše,
že Bůh to bere tak,
že „kdyby přehlížel to dobré,
co jeho věrní služebníci dělají,
byla by to z jeho strany
nespravedlnost“.
Z toho je hezky vidět,
jak moc Jehovovi
na jeho služebnících záleží.
Samozřejmě Jehova o nás ví všechno.
Zná naše hříchy, zná naše chyby.
Ale na takovéhle věci
se Jehova nezaměřuje.
Naše paměť by se dala přirovnat
ke knihovně.
Jehova tam zná každou knihu
na každé poličce.
V některých knihách
jsou zapsané naše chyby a hříchy.
V jiných jsou ty dobré věci,
které jsme udělali.
Jehova ví, kde by našel ty knihy
s těmi špatnými věcmi.
Ale on se rozhodl,
že si bude číst ty dobré knihy.
Na ty se zaměřuje.
Jak může jeho příklad pomoct nám
pamatovat na ty správné věci?
Vraťme se do Hebrejcům 6:10.
Zmiňují se tam dvě věci,
na které se můžeme zaměřovat.
První z nich je láska k Jehovovu jménu.
Vážíme si toho,
že můžeme nosit Boží jméno.
Taky ale máme odpovědnost
chránit jeho pověst.
Tím, jak mluvíme,
jak se oblékáme, co děláme,
můžeme Jehovovi dělat buď čest,
nebo ostudu.
Proto nám 1. Korinťanům 10:31
připomíná:
„Všechno dělejte k Boží slávě.“
Chceme, aby všem bylo jasné,
že Boží jméno je svaté
a že je pro nás důležité.
Lásku k Božímu jménu
projevujeme taky tak,
že o něm mluvíme s druhými.
K tomu patří to,
že kážeme dobrou zprávu.
Takže snažíme se,
abychom to dělali co nejlíp.
Třeba se do služby
nezapomínáme připravit.
Taky pamatujeme na to, že kromě toho,
že si chceme s lidmi povídat,
jim chceme říct něco důležitého.
Taky chceme vyhledávat příležitosti,
kdy můžeme svědectví vydat neformálně,
a být na to připravení.
Pamatujeme na to,
abychom si dávali cíle.
A pokud je to možné,
snažíme se být v kazatelské službě
každý týden.
Naším cílem je všechno dělat
„kvůli dobré zprávě“
a ukázat, jak moc milujeme Jehovu
a jeho jméno.
Druhá věc z Hebrejcům 6:10,
na kterou se můžeme zaměřovat,
je „dál sloužit svatým“.
Sloužit svatým.
V tomhle kontextu se těmi „svatými“
myslí pomazaní následovníci
Ježíše Krista.
Hebrejští křesťané sloužili svým bratrům
a sestrám různými způsoby.
Těm, kdo to potřebovali,
poskytovali materiální pomoc.
A Pavel je za to chválil.
Za to, že podporovali
svoje bratry a sestry v minulosti,
i za to, že je chtěli podporovat dál.
Zásada z Hebrejcům 6:10 platí dneska
pro všechny Boží služebníky.
Nezapomínejte dělat dobré věci
pro druhé.
Když pro nás někdo něco udělá,
potěší nás to.
Ale ještě větší radost zažijeme,
když z lásky uděláme něco pro druhé my.
A ten seznam věcí,
praktických věcí,
které můžeme pro druhé dělat,
je vážně dlouhý.
Můžeme třeba poskytnout jídlo,
oblečení nebo ubytování těm,
kteří to potřebují.
Třeba těm,
které zasáhla nějaká katastrofa
nebo jsou vážně nemocní
nebo jsou pronásledovaní kvůli své víře.
Kromě toho můžeme bratry a sestry
v našem sboru chválit a povzbuzovat.
A jedna zvlášť důležitá věc,
kterou pro ně můžeme dělat,
je modlit se za ně.
Zkrátka, bez ohledu na naše okolnosti,
všichni bychom se měli řídit tím,
co říkají Přísloví 3:27:
Když pamatujeme na to,
abychom milovali Boží jméno
a pomáhali druhým,
dokládá to,
že svoji paměť používáme moudře.
Jeden problém s naší pamětí ale je,
že si naneštěstí často pamatujeme věci,
které nechceme.
Zvlášť tehdy, když nám někdo ublíží
nebo nás nějak poníží.
Už jenom vzpomínka na toho člověka
a na to, co nám udělal,
nás rozčílí a říkáme si:
Ten se nikdy nezmění.
Je pro nás těžké mu znovu důvěřovat.
Dám vám dva rozdílné příklady.
První z nich je příběh
krále Davida a Šimeie.
Šimei byl příbuzný krále Saula.
Davida celé roky nenáviděl.
Zazlíval mu totiž,
že Saulovu rodinu připravil o trůn.
Ve 2. Samuelově v 16. kapitole
se popisuje,
jak Šimei házel na Davida a jeho muže
kameny a prach a urážel je.
Takové chování bylo od Šimeie
velmi opovážlivé.
Abišai, jeden z Davidových mužů,
chtěl proto Šimeie zabít,
ale David mu to nedovolil.
Chtěl se sice Šimeiovi pomstít,
ale byl pokorný,
a tak to nechal v Jehovových rukou.
Je obdivuhodné,
že se David dokázal takhle ovládnout
a zůstat v klidu.
Později, když se David vrátil na trůn,
se Šimei omluvil a žádal o odpuštění.
A zase, Abišai ho chtěl zabít,
ale David mu to nedovolil.
Dokonce přísahal,
že Šimeie nezabije.
V té situaci se zachoval způsobem,
který se Jehovovi určitě moc líbil.
Jenže všimněte si,
co řekl David před svojí smrtí
Šalomounovi.
Je to v 1. Královské 2:8, 9:
Davidovi bylo zřejmě něco přes 60,
když na něj Šimei házel kameny
a urážel ho,
a zemřel v 70 letech.
Takže uběhlo asi 10 let
a David to nenechal být.
Nedokázal na to přestat myslet.
V Bibli se neříká,
proč David udělal to, co udělal.
Ale na tom příběhu je dobře vidět,
že když nám někdo ublíží
nebo nám ukřivdí,
může být hodně těžké nechat to být,
i když v tu chvíli
třeba zareagujeme správně.
To, jak nám někdo ublížil,
nás může bolet ještě spoustu let.
Takže co nám pomůže nechat to být
a přestat na to myslet?
Zamyslete se nad tím,
jak Ježíš jednal s apoštolem Petrem.
Tu noc, kdy Ježíše zatkli,
mu Petr slíbil, že ho nikdy neopustí.
Jen o pár hodin později
ale Petr Ježíše zapřel ne jednou
nebo dvakrát, ale dokonce třikrát.
Představte si to.
Pro Ježíše to byly ty nejtěžší chvíle
jeho života na zemi.
Nikdy nepotřeboval podporu
od svých blízkých tolik jako teď.
Ale jeho učedníci,
včetně jeho blízkého přítele Petra,
ho opustili.
Když si Petr uvědomil, co udělal,
zhroutil se.
Cítil se tak špatně,
že se rozplakal.
Jak potom Ježíš s Petrem jednal?
1. Korinťanům 15:5 říká,
že po svém vzkříšení se Petrovi objevil.
Využil to jako příležitost
Petrovi vynadat,
říct mu, jak moc se v něm zklamal?
Napovědět nám může to,
co je u Marka 16:7.
Píše se tam, co anděl řekl ženám,
které přišly k Ježíšově hrobce.
Je tu:
Ve studijní poznámce
k tomuhle verši se píše,
že „předtím, než se Ježíš objevil
skupině svých učedníků,
se zřejmě objevil Petrovi,
když byl o samotě.
To, že se Ježíš s Petrem
soukromě setkal,
i to, že ho anděl zmínil jménem,
muselo Petra ujistit, že Ježíš mu to,
že ho třikrát zapřel jako svého přítele,
už odpustil“.
Jen si to představte,
jak moc se muselo Petrovi ulevit.
Ježíš určitě nezapomněl,
co Petr udělal.
Ale rozhodl se, že si bude pamatovat
ne Petrovy chyby,
ale ty krásné vlastnosti,
které měl.
Nejenže Ježíš Petrovi odpustil,
ale dokonce mu svěřil důležitý úkol,
aby posiloval svoje bratry.
Ježíš nám tím dal skvělý příklad.
Když nám nějaký náš přítel ublíží,
stejně jako Ježíš se rozhodněme,
co si budeme pamatovat.
Pojďme se ještě jednou
podívat na Davida
a tentokrát si řekneme,
co bysme si pamatovat měli.
David vzpomínal na situace,
kdy ho Jehova zachránil, pomohl mu.
A tyhle vzpomínky mu dodávaly odvahu,
aby se nebál ani toho nejhoršího.
Podívejte se,
co řekl v Žalmu 27:2, 3:
K čemu se rozhodl?
„Mé srdce se nebude bát.“
„Neztratím důvěru.“
Můžeme se naučit důvěřovat Jehovovi
stejně jako David?
Můžeme, když si budeme pamatovat
ty správné věci.
Tak například,
byli jste někdy v nějaké těžké situaci,
modlili jste se o pomoc
a pak vám Jehova dal moudrost a sílu,
abyste to zvládli,
nebo tu situaci překvapivě vyřešil?
Pamatujte si to.
Nebo jste si přáli
toho pro Jehovu dělat víc
a pak jste viděli,
jak Jehova odstranil překážky,
které vám připadaly nepřekonatelné,
a vy jste svého cíle mohli dosáhnout?
To si taky pamatujte.
V průběhu našeho života
si vytváříme spoustu vzpomínek.
Když vzpomínáme na to,
co jsme zažili
s našimi bratry a sestrami,
zaměřujme se na jejich hezké vlastnosti
a na to dobré, co udělali.
A to si pamatujme.
A když zkoumáme sami sebe,
snažme se zbavit
všech negativních emocí,
jako je zášť a závist,
a pracujme na těch pozitivních věcech,
na lásce a odpuštění.
A nikdy nezapomínejme,
jak nám Jehova pomáhal v minulosti
a jak nám pomáhá dneska.
Můžeme si být jistí,
že ať už nás v budoucnosti potká cokoli,
můžeme to zvládnout,
když budeme pamatovat
na ty správné věci.
Lidé, kteří pamatovali
na ty správné věci,
nežili jenom v biblických dobách.
Takoví lidé žijí i dnes.
Jedním z nich je bratr Don Schwenning.
Pamatuje spoustu změn,
které se v průběhu jeho života
odehrály v Boží organizaci.
Co se z nich naučil?
Jehovova organizace
se za posledních 100 let
hodně rozrostla
a prošla spoustou změn.
Hodně z nich jsem sám zažil
a můžu vám říct, že to bylo něco.
Občas trochu děsivé,
ale vždycky to byly změny k lepšímu.
Viděl jsem, jak Jehova
„místo mědi [přinesl] zlato“.
Jmenuji se Don Schwenning.
Jehovovi sloužím už přes 70 let,
a to jsem teprve na začátku.
Táta poznal pravdu díky knížce,
kterou mu dal přečíst někdo v práci.
Brzy jsme všichni
začli chodit na shromáždění.
To byla velká změna,
ale ve sboru nás hezky přivítali
a přijali nás mezi sebe.
Bylo znát, že se o mě
zajímají a že si mě váží.
Chodil jsem tam moc rád.
Cítil jsem, že tam mám
svoje místo, že tam patřím.
Některé změny v organizaci
nebylo těžké pochopit a přijmout.
Když jsme dostali
Překlad nového světa,
hned mi bylo jasné,
že to je skvělá novinka.
Zamiloval jsem si tu knihu
a každý den jsem si
přečetl jednu kapitolu.
Bylo to tak jasné a srozumitelné,
vůbec ne jako Bible krále Jakuba,
kterou jsem četl předtím.
Pomohlo mi to pochopit,
že Jehova je skutečná osoba,
s kterou se můžu spřátelit.
Díky tomu
jsem dělal pokroky
a když mi bylo 16,
dal jsem se pokřtít.
Když mi bylo 18, byl jsem
jmenovaný služebním pomocníkem.
Jeden z prvních úkolů,
který jsem dostal,
bylo vést studium knihy.
Ve skupině bylo hodně starších
a zkušenějších lidí, než jsem byl já.
Byl jsem z toho dost nesvůj.
Díky všem, že jste přišli.
Takže.
Bylo to někdy těžké.
Stávalo se mi,
že jsem občas nevěděl, co říkám.
Ale prostě jsme v knize
probrali, co jsme měli.
Byl jsem nervózní,
ale bratři a sestry
mě hodně podporovali.
Bylo to, jako by mě Jehova
ujišťoval, že to pověření zvládnu.
Většina změn nás nějak ovlivní
a v roce 1972 jedna změna
hodně ovlivnila i mě.
Byl jsem služebník sboru.
Takový bratr
měl na starosti celý sbor
a nesl velkou zodpovědnost.
V tom roce
přišel od organizace pokyn,
že ve sborech mají
místo toho být rady starších.
Bylo pro mě těžké
se s tou změnou srovnat
a ten pocit se mi nelíbil.
Chtěl jsem to přijmout s radostí,
ale musel jsem pro to něco udělat.
Hodně jsem se modlil,
abych té situaci dobře rozuměl,
a myslím,
že mě to přiblížilo k Jehovovi.
Uvědomil jsem si,
že se na věci musím dívat víc jako on.
A pak mi teprve došlo,
jak je ta změna moudrá.
Když si to tak vezmete,
taková rada starších je skvělá věc.
O sbor se tím pádem stará víc lidí.
A díky Jehovovi
to moc dobře funguje.
Věkem starší bratři
mají zkušenosti
a ti mladší zase energii
a od každého se něco učím.
To přísloví, že „mnoho rádců
přináší úspěch“, je pravda.
Vždycky budou nějaké změny
a my při tom musíme
spolupracovat s Jehovou.
Ví, že když se jim přizpůsobíme,
bude to pro naše dobro,
i když to tak možná
ze začátku nevypadá.
A ty největší změny
nás teprve čekají.
Teď je ta nejnapínavější doba,
kdy se dá sloužit Jehovovi.
Jestli jsi mladý, nenech si to ujít.
Neztrácej čas
a dělej, co můžeš,
aby ses co nejvíc dozvěděl
o Jehovově organizaci
a stal se její součástí.
Spolupracuj se svým sborem.
Poznej starší.
Řekni jim, že bys rád dělal
jakoukoliv práci ve sboru.
Nech na Jehovovi, aby tě vedl.
Důvěřuj mu a tvůj život
bude plný skvělých zážitků a radosti.
A teď, když mě omluvíte,
půjdu zase něco dělat.
Ještě je toho hodně na práci.
Dneska už si asi většina z nás
dokáže jenom těžko představit sbor,
ve kterém by nebyla rada starších.
Pro bratra Schwenninga
ale nebylo jednoduché
se té změně přizpůsobit.
Co mu pomohlo
dívat se na to stejně jako Jehova?
Hodně o tom s Jehovou mluvil
a taky se snažil pochopit,
proč je ta změna moudrá.
Teď se podíváme,
jak modlitba pomohla dvěma rodinám,
když chtěly něco udělat
pro svoje spoluvěřící.
Co jim to přineslo,
když u sebe během mimořádných sjezdů
ubytovaly delegáty?
V roce 2015 se v našem městě,
v Medellinu, konal mimořádný sjezd
a my jsme měli příležitost
ubytovat delegáty u nás doma.
V tu dobu jsem toho ale už dělal tolik,
že jsem si přál, aby měl den víc hodin.
Synovi bylo 11
a manželka se právě dostávala
z nějakých zdravotních problémů,
takže se bála, že se nedokáže
o bratry dobře postarat.
Říkali jsme si,
že tohle není vhodná chvíle,
že nikoho ubytovat nezvládneme.
Vždycky jsme Jehovu prosili, aby nám
pomohl vést našeho syna k tomu,
aby si ho zamiloval a chtěl mu sloužit.
Chtěli jsme dělat věci,
které by ho k Jehovovi přiblížily,
a tak mi manželka řekla:
„Jehova je k nám tak štědrý!
Můžeme ho napodobit a můžeme být
stejně štědří k našim bratrům.“
Tak jsme se znovu modlili
a pak si rozdělili,
co bylo potřeba udělat,
aby u nás bratři a sestry mohli bydlet.
Když přijeli,
byli tak přátelští a opravdu milí.
Připadalo nám, že se známe už léta.
To, že jsme byli spolu,
nás hodně povzbudilo.
Bylo na nich vidět,
ak moc milují duchovní věci
a taky že mají dobré duchovní návyky.
Spřátelili jsme se s nimi
a povídali jsme si o různých věcech.
A to všechno mělo pozitivní vliv
na našeho syna.
Jednoho dne mi řekl:
„Tati, chci ti říct něco důležitýho.“
A řekl, že opravdu moc,
z celého srdce miluje Jehovu.
Řekl: „Tati, chci se dát pokřtít.“
Když se nad tím zamyslím, je jasné,
že to, že u nás ti delegáti byli,
byla odpověď na naše modlitby.
Pořád jsme s nimi v kontaktu.
Byli jsme se za nimi i podívat.
A z toho sjezdu máme
spoustu krásných vzpomínek.
Jsme tak rádi, že jsme pro ně otevřeli
svůj domov i svoje srdce
a stali se z nás přátelé.
Je to k nezaplacení.
Máme z toho obrovskou radost.
Nikdy by mě nenapadlo,
že jeden projev pohostinnosti
bude odpovědí
na moje a máminy modlitby.
Abraham pohostil cizince,
takže když jsem slyšela o tom
mimořádném sjezdu, řekla jsem si:
Tohle je moje šance,
protože já jsem vždycky chtěla
u nás doma ubytovat nějaké delegáty.
Ale tam, kde jsme tehdy bydlely,
jsme to neměly úplně zařízené.
Měly jsme kde spát a kde jíst,
ale náš jídelní stůl
byl opravdu malinkatý.
Jenže to nebyl jediný problém.
Já jsem byla rozhodně proti.
Řekla jsem, že jim nepomůžu
a ať to po mně ani nechtějí.
Moje sestra nebyla svědek.
Můj život se točil
jenom kolem školy a práce.
Připadala jsem si hrozně sama.
Cítila jsem obrovskou prázdnotu
a byla jsem strašně nešťastná.
Manželé, kteří u nás nakonec bydleli,
byli vážně skromní.
Dobře se s nimi povídalo
a byli veselí a srdeční.
Jedli všechno, co jsme jim daly.
Vůbec nic jim nevadilo.
Vůbec nic.
Bylo to, jako bysme se znali odjakživa.
Tak dobře jsme se s nimi cítily.
A hlavně jsem viděla, že jsou šťastní.
A uvědomila jsem si, že jsou šťastní,
protože slouží Jehovovi.
Jsem tak vděčná, že je k nám mamka
a moje sestra pozvaly,
protože jsem viděla,
jak skvělý to jsou lidi.
A to mi opravdu pomohlo
a motivovalo mě to,
abych chtěla víc poznat Jehovu.
Požádala jsem o biblický kurz
a šla jsem do toho naplno.
Dělala jsem pokroky
a 7. března 2020 jsem se dala pokřtít.
Získaly jsme opravdové přátele
na celý život.
Pořád jsme spolu v kontaktu.
Máme dokonce skupinový chat.
Nazvali jsme ho „Velká rodina“.
Nebyla to jenom příjemná návštěva.
Pro celou naši rodinu
to byl úžasný dar od Jehovy.
Pevnější rodina, noví přátelé a zážitky,
na které budeme vzpomínat celý život.
Tohle všechno
a ještě mnohem víc získáme,
když děláme něco pro druhé.
Ale na něco vzpomínat nechceme.
Zažili jste něco,
na co byste radši zapomněli?
Možná vám pomůže
následující ranní uctívání.
Má námět „Všichni často chybujeme“.
O tom, co říká Jakub 3:2,
bychom mohli mluvit hodně dlouho.
Je tam: „Všichni ... často chybujeme.“
A tenhle verš i ty následující
mluví hlavně o tom, že „chybujeme“
nebo, jak říká poznámka,
„klopýtáme“ ve svých slovech.
A v průběhu let jsme slyšeli spoustu
výborných rad, jak tomu předejít.
Možná jste slyšeli něco jako
„přemýšlej, než něco řekneš“,
„počítej do desíti“
nebo „líp poslouchej“.
Nebo nějaké jiné tipy,
jak mít pod kontrolou to, co říkáme.
To všechno určitě pomáhá.
Ale taky se vám stává,
že i přes všechny ty rady
a životní zkušenosti
řeknete něco ošklivého,
hádáte se nebo se vymlouváte?
A potom si vyčítáte:
Proč jsem to jen říkal.
Ta metafora s klopýtáním,
kterou Jakub používá, je vážně dobrá.
Když zakopneme,
je nám trapně
a možná se nejdřív rozhlížíme,
jestli nás někdo neviděl.
Ale co obvykle uděláme pak,
když se zvedneme?
Přirozeně se podíváme dolů
a začneme hledat, o co jsme zakopli.
Možná něco zůstalo ležet na zemi
nebo možná byla
nějaká nerovnost na chodníku,
byl rozbitý, a proto jsme zakopli.
Anebo jsme
prostě jen nedávali pozor
a zakopli jsme o vlastní nohu.
Mně se třeba párkrát stalo,
že jsem zakopnul,
když jsem šel ze schodů,
protože jsem byl tak zamyšlený,
že jsem vůbec nedával
pozor na nohy, kam šlapu.
A výjimečně se může stát,
že zjistíme, že nám někdo nastavil nohu
a chtěl, abysme zakopli.
A právě na tuhle
přirozenou reakci, že se podíváme dolů
a hledáme,
o co jsme zakopli,
se dneska ráno zaměříme.
Protože z každého
zakopnutí se můžeme něco naučit.
Když uděláme chybu,
musíme se zastavit a zamyslet se:
Co konkrétně způsobilo,
že jsem zareagoval takhle špatně?
A až se dostanu do podobné situace,
jak to můžu rozpoznat a zareagovat líp?
Když budeme vědět,
v jaké situaci se nám stává,
že řekneme něco,
co bychom neměli,
tak se na to můžeme připravit.
Díky tomu se příště
dokážeme ovládnout
a neřekneme něco,
čeho bychom pak litovali.
Jestli v tom, co říkáme,
děláme pořád dokola ty samé chyby,
tak se z těch našich zakopnutí
vlastně vůbec nic neučíme.
Je spousta důvodů,
proč můžeme zakopnout a spadnout.
Pochybnosti, strach, pýcha.
Ale my se teď
zamyslíme jenom nad dvěma
a podíváme se, co můžeme udělat,
abychom je rozpoznali
a snažili se jim vyhnout.
Zaprvé, když někoho dobře známe.
Když někoho hodně dobře známe,
může se stát, že se k němu
někdy nechováme s úctou.
Něco takového
se možná stalo i Jakubovi,
který napsal verš na dnešní den.
Napadlo vás někdy,
jaké to asi pro Jakuba bylo
vyrůstat jako mladší bratr Ježíše?
Možná si říkal:
Jenom chce být maminčin mazánek.
Myslí si, že je perfektní.
Ale on opravdu byl.
Jakub nejdřív nevěřil,
že Ježíš je Mesiáš.
A jedním z důvodů mohlo být i to,
že si říkal: Vždyť jsem s ním vyrostl.
Z Marka 3:21
máme představu,
co si o Ježíšovi jeho rodina myslela.
Je tady:
„Ale když se to doslechli jeho příbuzní,
přišli, aby ho [Ježíše] odvedli.
Říkali totiž: ‚Zbláznil se.‘“
Ve studijní poznámce
k tomu verši se píše,
že mezi těmi příbuznými,
kteří tohle říkali, mohl být i Jakub.
Představte si,
jak mu asi později bylo,
když se stalo to, o čem se píše
v 1. Korinťanům 15:7.
1. Korinťanům 15:7.
Je tady:
„Potom se [Ježíš] objevil Jakubovi,
pak všem apoštolům.“
Jak asi Jakubovi bylo,
když se mu Ježíš objevil
a všechno to spolu probírali?
Asi se dost styděl za některé věci,
které dřív Ježíšovi řekl.
Teď už viděl,
že je to opravdu Mesiáš.
Co se z toho můžeme naučit?
Zjistili jste, že doma mluvíte tak,
jak byste nikdy s nikým jiným nemluvili?
Ví vaše rodina, co přesně mají říct
nebo udělat, aby vás vyprovokovali?
Abyste řekli něco, čeho pak litujete?
Možná to dělají schválně, možná ne.
Zamyslete se:
Kdyby to nebyl někdo z rodiny,
mluvil bych s ním stejně?
Jestli ne, tak možná je tohle něco,
na co se potřebuju připravit.
Jak zareaguju, když mě
rozzlobí někdo, koho dobře znám?
Musím si všímat,
jak v určité situaci reaguju,
a něco na tom změnit.
Takže nedovolte, abyste zakopli
kvůli tomu, že někoho dobře znáte.
Vím o tom, připravím se na to
a vyhnu se tomu.
A teď ta druhá situace:
Když máme pocit,
že na nás někdo útočí.
V takových chvílích
je klíčové identifikovat,
co přesně spouští
naši špatnou reakci.
Co konkrétně za ní stojí.
Je to žárlivost?
Je to pýcha?
Je to sobectví?
Je to kvůli tomu,
že jsme s tím člověkem
kdysi měli nějaký problém?
Když si tu situaci rozebereme,
můžeme zjistit, kvůli jakému
pocitu říkáme to, co říkáme,
a pak pracovat na vlastnostech,
které nám pomůžou příště zareagovat líp.
Tady je pár příkladů,
jaké pocity můžeme mít
a jak můžou ovlivnit naše chování.
Neposlouchají mě.
Reakce:
Mluvím hlasitěji nebo křičím.
Nerespektují mě.
Moje reakce:
Taky je nerespektuju.
Křivdí mi.
Reakce: Bráním se a za každou
cenu chci dokázat, že mám pravdu.
Vůbec mě nechápou.
Moje reakce:
Naštvu se a přestanu mluvit.
Jakub na konci 3. kapitoly,
ve verších 14–18
vysvětluje, jak můžeme některé tyhle
negativní pocity nahradit pozitivními.
Jakub 3:14–18:
„Pokud ale ve svém srdci
máte hořkou žárlivost a svárlivost,
nevychloubejte se
a nelžete proti pravdě.
To není moudrost přicházející shora.
Je pozemská, živočišná, démonská.
Vždyť kde je žárlivost a svárlivost,
tam je neklid
a kdejaká špatnost.
Ale moudrost shora
[a tady máme ty vlastnosti,
kterými to můžeme nahradit]
je především čistá, také pokojná,
rozumná, připravená uposlechnout,
plná milosrdenství
a dobrých skutků,
nestranná, nepokrytecká.
Když ti, kdo působí pokoj,
rozsévají v pokojných podmínkách,
sklidí dobré ovoce.“
A tak si promyslete,
co řeknete a uděláte,
až budete mít příště pocit,
že na vás někdo útočí.
Můžete si to dokonce v duchu
trénovat, dokud nebudete reagovat líp.
Když někoho hodně dobře známe,
většinou si dokážeme představit,
jak bude ten rozhovor probíhat,
co řekneme my, co řekne on.
A takhle si to můžeme trénovat.
Napoprvé možná vaše reakce v tom
fiktivním rozhovoru nebude nejlepší,
a tak si to trénujte dál,
dokud se to nepodaří.
V reálu bude asi
ten rozhovor probíhat jinak,
než když jste si to trénovali.
Ale smyslem takového cvičení je,
že vám pomůže,
abyste se naučili ovládat svoje emoce
a abyste se zaměřovali na to,
že vaším cílem je působit pokoj.
Když si to budeme takhle trénovat
a poučíme se ze svých dřívějších chyb,
můžeme se hodně zlepšit
a mít svůj jazyk víc pod kontrolou.
Řekli jsme si, že z každého
zakopnutí se můžeme něco naučit.
Na závěr si to podpoříme tím,
co je v Jakubovi 3:6.
Jakub tam přirovnal jazyk k ohni.
Jak by vám bylo,
kdyby vaší vinou vznikl požár?
Určitě hrozně.
Ale skončilo by to tím?
Ne.
Zjišťovali byste příčinu.
Nebo by to možná
vyšetřoval někdo jiný.
Každopádně se něco naučíte.
Třeba že nemáte nechat
zapnutý sporák bez dozoru,
tolik ho rozpalovat
nebo lít vodu na hořící olej.
Naučíte se, co příště nedělat.
Stejný postup můžeme použít,
když chybujeme ve svých slovech.
Rozeberte si tu situaci.
Co můžete udělat pro to,
abyste příště reagovali líp?
Nezapomeňte,
z každého zakopnutí
se můžeme něco naučit.
Když pořád nepřemýšlíme
o svých chybách,
ale spíš o tom,
co jsme se z nich naučili,
můžeme naše vzpomínky,
i ty nepříjemné, dobře využít.
Hlava rodiny má velkou odpovědnost.
Není snadné zajistit rodině všechno,
co potřebuje
v tělesném, citovém i duchovním ohledu.
V následujícím hudebním videu uvidíme,
jak se to učí jeden táta.
Jmenuje se „Spoléhám na Jehovu“<i>.</i>
Já na Jehovu spoléhám.
On odvahu mi dá, s ním nemusím se bát.
Já na Jehovu spoléhám.
On ví víc než já, důvěru v něj mám.
Důvěru v něj mám.
Život přináší spoustu starostí.
Každý den se ptám, jak žít s radostí.
Stále spoléhám, že zvládnu to sám,
a víc moudrost tvou
s modlitbou nehledám.
I když tlaků přibývá,
tak víru neztratím.
Vždyť Jehovovi věřím,
že mě zná dobře vím.
Já na Jehovu spoléhám.
On odvahu mi dá, s ním nemusím se bát.
Já na Jehovu spoléhám.
On ví víc než já, důvěru v něj mám.
Já na Jehovu spoléhám.
On ví víc než já, důvěru v něj mám.
Já na Jehovu spoléhám.
Často z kopečků hory vytvářím.
Proč jen v mysli své tak rád přeháním?
Měl bych Bibli číst, ať tvůj pohled mám.
Tím se uklidním a stres překonám.
Ať už přijde cokoli, tak víru neztratím.
Vždyť Jehovovi věřím,
že mě zná dobře vím.
Já na Jehovu spoléhám.
On odvahu mi dá, s ním nemusím se bát.
Já na Jehovu spoléhám.
On ví víc než já, důvěru v něj mám.
Já na Jehovu spoléhám.
On ví víc než já, důvěru v něj mám.
Já na Jehovu spoléhám.
On ví víc než já, důvěru v něj mám.
On odvahu mi dá, s ním nemusím se bát.
Já na Jehovu spoléhám.
On ví víc než já, důvěru v něj mám.
Hlavy rodin, Jehova vidí,
jak moc svoji rodinu milujete
a podporujete.
Nemusí to být lehké,
ale když se budete spoléhat na Jehovu,
on vám i vaší rodině pomůže,
abyste byli opravdu šťastní.
V seriálu Hledání pokladů
jsme se naučili,
jak mít ze čtení Bible co nejvíc.
Teď nás čeká poslední kniha
Hebrejských písem,
Malachiáš.
Proč se tam o Jehovovi píše,
že nás přečišťuje?
Nemůžu uvěřit, že už jsme
u posledního z těch 12 proroků.
Já vím.
Hrozně to uteklo.
Víš, co mi moc pomohlo?
Ten tip, abych si zjistila,
jaká byla situace v době,
kdy se ta kniha psala.
Jo, to je dobrý.
Co zajímavýho
jsi našla k Malachiášovi?
Malachiášovo proroctví
není jenom poslední kniha
v Hebrejských písmech,
ale taky byl
napsaný jako poslední.
Jehova měl s Izraelity
takovou trpělivost
a poslal tolik proroků,
aby je usměrnil,
ale oni stejně dělali
to, co Jehova nenávidí.
Zase.
V těch prvních dvou
kapitolách je to dobře popsané,
lidé k Jehovovi neměli žádnou úctu.
Obětovali mu chromá zvířata,
a někteří dokonce
opouštěli svoje manželky.
Možná kvůli ženám,
které uctívaly falešné bohy,
a kněží s tím byli úplně v pohodě.
Upřímně,
já bych to s nima už vzdala.
Ale Jehova ne.
Proto poslal Malachiáše.
To je pravda.
Při čtení mě zaujala
některá konkrétní slova.
Je úžasné,
kolik toho člověk zjistí,
když si všímá,
jaké slovní obraty pisatel použil.
Určitě.
A čeho sis všimnul?
Ve 3. verši 3. kapitoly se říká,
že Jehova „usedne jako tavič
a přečistí syny Leviho“.
Zaujala mě ta slova
„přečistí“ a „usedne“.
Aha.
Díval jsem se na tahle slova
do ONLINE KNIHOVNY Strážné věže,
chvíli jsem hledal
a pak jsem našel tenhle odkaz.
Píše se tu:
A tak jsem si říkal:
Není to přesně to, co Jehova
celou tu dobu dělal s Izraelity?
Dovolil, aby zažívali zkoušky,
usměrňoval je
a pořád za nimi posílal proroky.
V duchovním ohledu
je trpělivě přečišťoval.
Takový prostě Jehova je.
I když ho jeho služebníci zklamou,
nikdy s nimi nezachází drsně
a nevzdává to s nimi.
Sedí a trpělivě přečišťuje.
Dělal to s Izraelity
a dělá to tak i s námi.
Přečišťovat nás můžou rady z Bible,
usměrnění od Jehovovy organizace
nebo zkoušky,
kterými procházíme.
Někdy to může bolet
a zkoušky můžou
být těžké nebo dlouhé,
ale v duchovním ohledu
nám to může pomoct.
- Přečistí nás to.
- Je to tak.
Proč nás ale Jehova přečišťuje?
Co nám to o něm říká?
Že vidí náš potenciál.
I když to přečišťování
může být pro nás nepříjemné.
Dělá to, protože ví,
co z nás může být.
Takže myslíš, že se dá říct,
že Jehova nás
nepřečišťuje za trest, ale z lásky?
Určitě. Vždyť inspiroval Malachiáše,
aby svoji knihu začal slovy:
U toho se můžeme zastavit.
Ve Strážné věži
z roku 2018 jsou skvělé otázky.
Třeba:
To jsou vážně skvělý otázky.
Když o tom tak přemýšlím,
někdy to fakt bolí,
když nás někdo usměrní.
Ale když si uvědomím,
že Jehova nás usměrňuje
proto, že nás má rád,
je mnohem jednodušší to přijmout.
Ví, co z nás může být,
i když my to nevidíme.
Já si zase říkám, jestli Jehovovi
dovoluju, aby mě přečišťoval.
Vidím, co bych
na sobě měl zlepšit,
ale jak často Jehovu
prosím, aby mi s tím pomohl?
Když se z Bible
nebo od Boží organizace dozvím,
že bych měl
něco dělat nebo změnit,
vezmu si to k srdci,
nebo nad tím mávnu rukou?
A když Jehova
dovolí nějakou zkoušku,
zaměřuju se na to,
jak je to těžké a jsem naštvaný,
nebo se díky tomu něco naučím,
třeba být mírnější nebo trpělivější?
Nechce Jehova,
abych si něco uvědomil?
Dobrý otázky.
Aby se vyplavily nečistoty,
je potřeba vysoká teplota a čas.
Když nějaká zkouška,
pronásledování nebo stres
trvá dýl, než jsme čekali,
je to náročný.
Můžou vyjít najevo
naše pohnutky nebo pocity,
o kterých jsme ani nevěděli.
Taky se mi to stalo.
A musím přiznat,
že jsem to nezvládla úplně nejlíp.
Vynořily se u mě pocity,
který se mi vůbec nelíbily,
a řekla jsem věci,
kterých jsem pak litovala.
Byla jsem z toho smutná.
Myslela jsem,
že jsem na tom duchovně líp.
To je mi líto.
Úplně tě chápu.
Ale proto je tenhle obraz tak působivý.
Jehova ví, že naše
slabosti a chyby vyjdou najevo.
Očekává to,
ale nezaměřuje se na to.
Zaměřuje se
na obrazné zlato, které v nás je.
Takže když nám pomůže
vidět nějaké naše nedostatky,
můžeme to brát jako příležitost
se zlepšit, ne jako důvod to vzdát.
Hezká myšlenka.
Jehova mě možná
nechá projít něčím těžkým,
protože ví,
kam mě to může posunout.
Představ si, jak musí být rád,
když vidí, že se v nás dvou
zrcadlí jeho vlastnosti.
Jehovovu osobnost
můžeme zrcadlit taky tím,
jak se díváme na ostatní.
Vidím v nich to dobrý?
Vidím jejich potenciál?
To, čím se stanou v novém světě?
Nebo vidím jenom jejich chyby?
Jo, vidím,
co na nich má Jehova rád?
Možná zrovna ta vlastnost,
co mě na někom rozčiluje,
může být v nějaké
práci pro Jehovu užitečná.
To máš pravdu.
Stejně tak v našem manželství
se chci zaměřovat na to obrazný zlato,
na naše dobrý vlastnosti,
ne na naše chyby
nebo na to, co nám nejde.
Jehova vidí, jací jednou budeme,
a na to se chci zaměřovat i já.
Bez ohledu na to,
jak dlouho už spolu jsme.
Jeden verš a takových pokladů!
To jo.
Hodně nám pomohlo, když jsme
zjistili víc o situaci v té době,
prozkoumali jsme konkrétní slova
a přemýšleli,
jak to můžeme uplatnit.
A mohli bysme zkoumat dál.
Třeba jak Malachiášovo
proroctví souvisí s Mesiášem.
Přece jenom
je to hlavně prorocká kniha.
Přesně. Malachiáš byl poslední
prorok v Hebrejských písmech.
Předtím než Mesiáš přišel.
Ale jeho poselství
je důležité i pro nás.
Malachiáš
nás vede k Janu Křtiteli
a Jan Křtitel k Ježíšovi.
Úžasný.
Taky je zajímavé,
jak je z téhle knihy vidět,
že Jehovovi záleží na ženách.
Nebo jak se pojem
„zvláštní majetek“ týká nás dvou.
Je tam toho ještě tolik,
co chci prozkoumat.
Studium těchhle proroků mi hodně dalo.
Je z nich vidět
Jehovova věrná láska,
milosrdenství, starostlivost, moc.
Jehovova osobnost
vystupuje z každý kapitoly.
Ještě líp ho teď známe,
tak pojďme hledat dál.
V Bibli na nás čeká
ještě spousta dalších pokladů.
Jehova nás trpělivě přečišťuje.
Ukazuje nám, jak se můžeme zlepšit
jako jednotlivci i jako organizace.
Zkuste se zamyslet:
Jak Jehova přečišťuje mě osobně,
abych mu dokázal ještě líp sloužit?
V seriálu Hledání pokladů
nám těch 12 proroků ožilo před očima.
Aby byla videa realistická,
musí se pro ně vytvořit svět,
ve kterém se odehrávají:
izraelská vesnice,
moderní bytový dům
nebo cokoli jiného je potřeba.
Říkali jste si někdy,
jak to naše týmy dělají?
Pojďme se podívat.
Hlavním cílem našich videí je vyučovat.
Proto musí působit na srdce.
Aby se to podařilo,
potřebujeme kulisy,
které vypadají opravdově, realisticky.
Hned na začátku projektu
se musíme rozhodnout,
jestli budeme natáčet
na místě, které máme k dispozici,
nebo postavíme kulisy.
Používáme na to
darované prostředky,
a tak si dáváme pozor,
abysme zbytečně neutráceli.
Víme, že tyhle dary
jsou od našich bratrů a sester.
Jsou to jejich těžce vydělané peníze,
a tak je hodně důležité,
abysme je využili co nejlíp.
Takže než začneme stavět kulisy,
podíváme se,
jestli by to nešlo natočit někde jinde.
Někdy nám místní
bratři a sestry dovolí,
abychom natáčeli u nich doma.
A jindy natáčíme na veřejných místech,
když dostaneme povolení.
Nebo prostě natáčíme v betelu.
Třeba do jednoho videa
tým potřeboval scénu z nemocnice.
Ale místo aby stavěli kulisy
nebo natáčeli v nemocnici,
našli v betelu okno,
které se do té scény přesně hodilo.
Tak tam natočili pár záběrů,
k tomu z databáze vybrali
záběry miminka a to úplně stačilo.
Bylo to hotové raz dva.
U některých projektů nemůžeme
využít žádné existující místo.
A v tu chvíli je jasné,
že se musí postavit kulisy.
Jakmile se rozhodne,
že se budou stavět kulisy,
filmový architekt
se sejde s týmem
a dohodnou se,
co přesně bude potřeba.
Hlavní kameraman s týmem
sestaví seznam toho,
co a z jakých úhlů se má natáčet,
aby video vyznělo tak, jak má.
Díky tomu architekt ví,
co všechno bude v záběru
a na co přesně se kamera zaměří.
Potom postavíme jenom to,
co opravdu potřebujeme.
Když pracujete na stavbě,
většinou děláte věci,
který mají dlouho vydržet.
Když stavíte kulisy, je to jiný.
Potřebujeme něco, co se dá rychle
smontovat a zase rozmontovat.
Chceme, aby to vypadalo
dobře, ale je to jen na chvíli.
Často stavíme věci tak,
aby vypadaly jako opravdové,
ale ve skutečnosti nefungují.
Třeba kuchyň
má dvířka a šuplíky,
ale ty nejde otevřít ani zavřít.
Stejně děláme i schodiště.
Naše kulisy nemají druhé patro.
Ale když tam postavíme schodiště,
vypadá to, jako by tam bylo.
Šetří to čas i peníze.
Při stavbě kulis často
používáme takzvané stěnové panely.
Jsou to vlastně předem
vyrobené části stěn,
které se snadno a rychle sestavujou.
A když už je nepotřebujeme,
nemusíme je vyhazovat.
Když ten panel natřou
nebo na něj něco připevní,
tak prostě celou
tu vrchní desku sundáme.
Taky vyndáme všechny
spony nebo cokoli tam je.
Potom na něj připevníme novou,
šestimilimetrovou desku z překližky.
A panel je jako nový.
Některé z těch, co tu máme,
používáme už víc jak devět let.
Když stavíme nové kulisy,
už dopředu myslíme na to,
k čemu dalšímu
by se později daly využít.
Třeba když se natáčel Ezekjáš,
to video
“Jehovo, v tebe jsem vložil důvěru”,
tak nás o to bratři výslovně požádali.
No a teď,
skoro o deset let později,
se ty věci,
co v tom videu byly,
pořád používají.
Naše oddělení už se dlouho snaží
ty věci a materiály takhle recyklovat.
Například jedny kulisy z Josiáše
byly ještě v Nehemjášovi
a pak v sérii o Davidovi.
Nebo máme kulisy, které jednou
sloužily jako moderní školní třída,
pak jsme je předělali na starou třídu
a pak na byt v Jižní Americe.
Dokonce jsme postavili sál Království,
který se použil do spousty videí.
Velikost je upravená pro natáčení,
takže vypadá plný,
i když je v něm jenom kolem 30 lidí.
To by ve skutečném sále nešlo.
Knihovnu v zadní části sálu
jsme využili i pro různá jiná natáčení.
Třeba jsme ji předělali tak,
aby vypadala jako něčí ložnice.
Nebo se tam natáčelo interview.
Víme ale, že když použijeme
stejné prostory do různých videí,
vždycky se může stát,
že to diváci poznají.
Takže je musíme upravit.
Stačí několik změn.
Jiný nábytek, rekvizity
a divák získá dojem,
že se natáčí někde úplně jinde.
Navrhovat věrohodné
a působivé kulisy je skvělé.
Ale když najdeme
kreativní řešení nějakého problému
nebo něco, co týmu
zjednoduší práci, je to ještě lepší.
Jsem moc rád, že můžu
pracovat s tolika bratry a sestrami,
kteří jsou tak talentovaní
a mají skvělé nápady.
I to nejobyčejnější místo
dokážou proměnit tak,
že to na kameře vypadá fantasticky.
Dělají to proto, aby bratrům
a sestrám pomohli se něco naučit.
A to je krásné.
Naše videa jsou úžasný dárek od Jehovy!
Možná se teď na ně
budeme dívat trochu jinak,
když víme,
kolik úsilí bratři věnují tomu,
aby postavili to,
co pak vidíme na obrazovce.
Dneska jsme si ukázali,
jak pamatovat na to,
abychom ještě víc dělali radost Jehovovi
tím, že se přizpůsobujeme změnám,
děláme něco pro druhé
a dovolujeme Jehovovi,
aby nás přečišťoval.
A na závěr se podíváme do Kambodži.
Kambodža se nachází v srdci
jihovýchodní Asie.
Je známá pestrou kulturou
a výbornou kuchyní.
Na rušných trzích místní nakupují
čerstvé suroviny
na svoje oblíbené jídlo,
amok trei.
Je to známé rybí kari
zabalené v banánových listech.
Na venkově najdete nádhernou přírodu.
Například na severovýchodě jsou
mohutné vodopády.
V lesích v chráněných oblastech
žije slon indický
nebo ibis obrovský
a další úžasná zvířata.
A skoro v každé provincii
jsou krásná lotosová pole.
V provincii Ratanakiri se těží zirkony,
které mají po úpravě
specifickou modrou barvu.
Aby zirkon získal
tenhle jedinečný odstín,
musí se vystavit vysokým teplotám.
Tím se jeho barva trvale změní.
Koncem 50. let
do Kambodži přijeli misionáři
a začali tu kázat dobrou zprávu.
Jako misionáři tu sloužili
i George a Carol Crawfordovi.
V roce 1965 ale museli všichni odejít,
protože v zemi byla
nestabilní politická situace.
Nějakou dobu tu byla jakákoli
náboženská činnost naprosto vyloučená.
Kvůli tomu tu téměř 25 let
žádní svědkové nebyli.
Jehova ale na upřímné lidi
v Kambodži nezapomněl.
V roce 1993 svědkové Jehovovi
získali zákonné uznání
a misionáři se mohli vrátit.
Od té doby už uplynulo 33 let
a dneska tu slouží víc než 1 200 svědků,
kteří v současné době vedou
1 400 biblických kurzů.
Jsou mezi nimi stovky bratrů
a sester z celého světa,
kteří se sem přistěhovali,
protože se jim tu moc líbí.
Není divu, že mnozí lidé,
kteří sem přijedou,
si tuhle zemi a její usměvavé,
upřímné obyvatele rychle zamilují.
Nedávno se tu konala úplně první škola
pro zvěstovatele Království.
V téhle třídě bylo
dvacet bratrů a sester
včetně jedněch manželů,
kteří v roce 1999 absolvovali Gilead
a už dlouho si přáli na tuhle školu jít.
Mladí kambodžští bratři a sestry
tak mohli studovat společně
se zkušenými misionáři.
Dva absolventi byli poslaní
do sboru Chbar Ampov.
Tenhle sbor se stará o vzdálený obvod
v provincii Svay Rieng,
který je asi 120 kilometrů daleko.
Skupina ve Svay Rieng se
na shromáždění připojuje přes internet
a zvěstovatelé ze sboru Chbar Ampov
tam pravidelně jezdí do služby
a taky aby povzbudili
místní bratry a sestry.
Zvěstovatelé ze sboru Chbar Ampov
a skupiny Svay Rieng
srdečně zdraví svoje bratry a sestry
po celém světě.
Taky vás povzbuzuje, když vidíte,
jak naši bratři v jiných zemích
naplno slouží Jehovovi?
Sledovali jste JW Broadcasting
ze světového ústředí svědků Jehovových.


-