JW subtitle extractor

Na chvilku se teď společně
zamyslíme nad námětem
„Stále máme na paměti to, jak vytrváváte“.
Co je to vytrvalost?
V původním jazyce
použitém v Řeckých písmech
toto slovo zahrnuje myšlenku
„nevzdat se, setrvávat,
zůstat pevný navzdory těžkostem“.
Znamená to ale daleko víc než jenom
zatnout zuby za nepříznivých okolností.
Vytrvalý křesťan má opravdovou naději.
Je přesvědčený, že jak se píše
v 2. Korinťanům 4:17,
„utrpení trvá jen chvilku a je lehké“
v porovnání s odměnou, která je věčná.
Abychom si dokázali lépe představit,
jak je vytrvalost důležitá, mám tady před sebou
několik různě velkých kufrů.
Od pohledu neodhadneme, jak jsou těžké.
Záleží na tom, co je uvnitř.
Některá velká zavazadla můžou být
překvapivě lehká.
Zato ta menší zase můžou být překvapivě těžká.
S něčím podobným se setkáme,
když svůj život zasvětíme Jehovovi
a odstartujeme v závodě o život.
Na začátku netušíme,
jak těžký náklad poneseme.
Někdy se možná bojíme zkoušek,
které se zdají velké, ale časem zjistíme,
že nebyly tak hrozné, jak jsme si mysleli.
Některá břemena naopak vypadala lehká,
ale potom se ukáže, že jsou daleko těžší,
než jsme čekali –
například jak vycházet s druhými s láskou.
Pak jsou tu nečekané zkoušky víry,
jako třeba zdravotní komplikace,
finanční nejistota, rodinné problémy
nebo osobní zklamání.
Všechny tyto situace vyžadují vytrvalost.
Za vedoucí sbor bych vám chtěl říct,
že si moc vážíme toho, jak vytrváváte,
naši milí bratři a sestry.
Naše pocity skvěle vystihl apoštol Pavel
v 1. Tesaloničanům 1:2, 3,
kde věrným křesťanům napsal:
„Vždy děkujeme Bohu, když se o vás všech
zmiňujeme ve svých modlitbách,
protože máme před naším Bohem a Otcem
stále na paměti vaši práci,
kterou děláte z víry a lásky, a to, jak vytrváváte
díky naději v našeho Pána Ježíše Krista.“
Krásná slova.
A přesně takhle to cítíme.
Moc nás posiluje a povzbuzuje to,
jak věrně vytrváváte.
Ať už se vám v životě děje cokoli,
dvě věci jsou stoprocentně jisté.
Zaprvé, Jehova ví, kolik toho máte naloženo.
A zadruhé,
dokáže vám dát sílu, abyste to unesli.
Zamysleme se teď nad tím prvním výrokem:
Jehova ví, kolik máte naloženo.
Jak to můžeme tvrdit?
Podívejme se do dopisu Hebrejcům 6:10.
Jeden z úžasných příkladů vytrvalosti,
apoštol Pavel, tu zmiňuje,
proč stojí za to vytrvávat.
Hebrejcům 6:10: „Bůh totiž není nespravedlivý,
aby zapomněl na vaši práci a lásku,
kterou jste projevovali k jeho jménu,
když jste sloužili svatým a dál jim sloužíte.“
Jen si to představte.
Jehova by považoval za nespravedlnost,
kdyby na naši vytrvalost zapomněl.
Jehova dělá daleko víc, než že jen
bere na vědomí, co pro něj děláme.
Chce nám s naší zátěží pomáhat.
Jak to víme?
Podívejme se do Filipanům 4:12, 13,
co nám k tomu říká apoštol Pavel,
dobrý příklad vytrvalosti.
Pavla někdy bereme jako člověka,
který byl v křesťanství relativně nový.
A v porovnání s jinými opravdu byl.
Ovšem v době kolem roku 60 nebo 61 n.l.,
kdy psal dopis Filipanům,
už měl za sebou mnoho náročných situací.
Odnosil hodně těžkých břemen.
Několik z nich v těchto verších popisuje.
V druhé části 12. verše ale píše:
„Naučil jsem se tajemství, jak být
spokojený ve všem a za všech okolností,
ať jsem sytý, nebo hladový,
ať mám hojnost, nebo nedostatek.“
Všimněte si, co napsal ve 13. verši:
„Na všechno mám sílu díky tomu,
kdo mi sílu dává.“
Co to pro nás znamená?
Jako křesťané
nejsme na žádný těžký náklad sami.
Jehova nám ho pomůže nést,
dá nám tolik síly, kolik potřebujeme.
Pavel to poznal na vlastní kůži.
Jehova mu v životě hodně pomáhal.
Jak to dělal?
Připomeňme si, co Pavel zažil na své
první misionářské cestě.
Na Pavla, Barnabáše a jejich spolupracovníky
čekala vzrušující výprava.
Zažijí jenom pozitivní zážitky,
bude to lehký náklad,
nebo je překvapí i nepříjemné situace,
možná těžší než očekávali?
Pojďme to společně zjistit.
Jedna z Pavlových prvních zastávek
byla pisidská Antiochie.
Tady bratři zažili úžasnou službu.
Místní je dokonce prosili,
aby se k nim příští sabat vrátili a řekli jim víc.
Tak to vypadá lehké jako pírko, že?
Ale opětovná návštěva
už tak hladce neproběhla.
Někteří dobrou zprávu přijali,
ale byli tam i odpůrci,
kteří dav tak zmanipulovali,
že Pavel a jeho spolupracovníci
skončili vyhození za branami města.
Pak se Pavel vypravil do Ikonia,
což bylo asi 160 kilometrů od Antiochie.
Pavel nemohl jet vlakem,
autobusem nebo si vzít taxíka.
Musel jít pěšky.
A jak se mu vedlo v Ikoniu?
Šlo to lépe než v Antiochii?
Byl náklad kázání tady o něco lehčí?
Některým se jeho slova líbila,
ale spousta lidí byla proti,
takže Pavel a jeho společníci
zase museli z města utéct.
Pak přešli nějakých 30 kilometrů do Lystry.
Nejdřív vše vypadalo slibně.
Místní lidé sice zpočátku považovali
Pavla a Barnabáše za bohy,
ale ti jim obratně vydali svědectví
o úžasném stvořiteli.
Jenže potom dorazili Pavlovi nepřátelé
z Antiochie a Ikonia.
Ti ho teda museli nenávidět,
když někteří z nich cestovali až 160 kilometrů,
jen aby ho mohli napadnout.
Našli ho, začali ho kamenovat,
a když si mysleli, že je mrtvý,
vyvlekli ho z města.
Myslel si Pavel, že tenhle náklad
už je nad jeho síly?
Zhroutil se z toho, že ho někdo nenávidí
a pokusil se ho zabít?
Ne, Pavel byl totiž vytrvalý.
Vytrvalý člověk nikdy neztrácí naději,
ani tváří v tvář pronásledování.
Co tedy Pavel udělal?
Pokračoval v kázání, tentokrát v Derbé.
Představte si, kolik úsilí ho muselo stát
vydat se na cestu dlouhou 100 kilometrů jenom
den potom, co byl skoro ukamenovaný k smrti.
Ta cesta se ale rozhodně vyplatila, protože
když byl Pavel a jeho spolupracovníci v Derbé,
spousta upřímných lidí uvěřila v Ježíše.
Pavel to měl opravdu těžké,
ale nikdy se nevzdal a dál kázal.
A potom udělal ještě něco.
Podívejme se do Skutků, 14. kapitoly, 21. verše.
Z toho verše je vidět,
že Pavel byl opravdu vytrvalý.
Čteme tady: „Oznamovali v tom městě
dobrou zprávu a získali tam mnoho učedníků.
Potom se vrátili do Lystry, Ikonia a Antiochie.“
Představte si to.
Pavel a jeho přátelé se vrátili
do těch samých míst,
kde zažili tak kruté pronásledování.
Proč vlastně?
Verš 22 to vysvětluje: „Posilovali učedníky
a povzbuzovali je, aby vytrvali ve víře.
Říkali: ‚Než vstoupíme do Božího království,
musíme projít mnoha těžkostmi.‘“
Tahle věta možná zní zvláštně.
Jak mohl Pavel učedníky povzbudit,
když jim řekl, že musí „projít mnoha těžkostmi“?
To je spíš muselo zdeptat, a ne povzbudit.
Rozeberme si teď Pavlova slova podrobně.
Neřekl jen, že je čeká hodně soužení.
Řekl: „Než vstoupíme do Božího království,
musíme projít mnoha těžkostmi.“
Jinými slovy Pavel své přátele posílil tím,
že zdůraznil pozitivní výsledek jejich vytrvalosti,
stejně jako to vyjádřil Ježíš u Matouše 10:22:
„Ale kdo vytrvá až do konce, bude zachráněn.“
Co se z toho učíme?
Vytrvat neznamená jen těžkou situaci vydržet.
Znamená to zachovat si díky naší naději
pozitivní mysl.
Pak budeme osobně přesvědčení,
že platí to, co čteme ve 2. Korinťanům 4:17.
Totiž, že „utrpení trvá jen chvilku a je lehké“,
ale naše odměna je věčná.

Mark Sanderson: Stále máme na paměti to, jak vytrváváte
- 

Mark Sanderson: Stále máme na paměti to, jak vytrváváte

Na chvilku se teď společně
zamyslíme nad námětem 
„Stále máme na paměti to, jak vytrváváte“.
Co je to vytrvalost?
V původním jazyce
použitém v Řeckých písmech
toto slovo zahrnuje myšlenku
„nevzdat se, setrvávat,
zůstat pevný navzdory těžkostem“.
Znamená to ale daleko víc než jenom
zatnout zuby za nepříznivých okolností.
Vytrvalý křesťan má opravdovou naději.
Je přesvědčený, že jak se píše
v 2. Korinťanům 4:17,
„utrpení trvá jen chvilku a je lehké“
v porovnání s odměnou, která je věčná.
Abychom si dokázali lépe představit,
jak je vytrvalost důležitá, mám tady před sebou
několik různě velkých kufrů.
Od pohledu neodhadneme, jak jsou těžké.
Záleží na tom, co je uvnitř.
Některá velká zavazadla můžou být
překvapivě lehká.
Zato ta menší zase můžou být překvapivě těžká.
S něčím podobným se setkáme,
když svůj život zasvětíme Jehovovi
a odstartujeme v závodě o život.
Na začátku netušíme,
jak těžký náklad poneseme.
Někdy se možná bojíme zkoušek,
které se zdají velké, ale časem zjistíme,
že nebyly tak hrozné, jak jsme si mysleli.
Některá břemena naopak vypadala lehká,
ale potom se ukáže, že jsou daleko těžší,
než jsme čekali –
například jak vycházet s druhými s láskou.
Pak jsou tu nečekané zkoušky víry,
jako třeba zdravotní komplikace,
finanční nejistota, rodinné problémy
nebo osobní zklamání.
Všechny tyto situace vyžadují vytrvalost.
Za vedoucí sbor bych vám chtěl říct,
že si moc vážíme toho, jak vytrváváte,
naši milí bratři a sestry.
Naše pocity skvěle vystihl apoštol Pavel
v 1. Tesaloničanům 1:2, 3,
kde věrným křesťanům napsal: 
„Vždy děkujeme Bohu, když se o vás všech
zmiňujeme ve svých modlitbách,
protože  máme před naším Bohem a Otcem
stále na paměti vaši práci,
kterou děláte z víry a lásky, a to, jak vytrváváte
díky naději v našeho Pána Ježíše Krista.“
Krásná slova.
A přesně takhle to cítíme.
Moc nás posiluje a povzbuzuje to,
jak věrně vytrváváte.
Ať už se vám v životě děje cokoli,
dvě věci jsou stoprocentně jisté.
Zaprvé, Jehova ví, kolik toho máte naloženo.
A zadruhé,
dokáže vám dát sílu, abyste to unesli.
Zamysleme se teď nad tím prvním výrokem:
Jehova ví, kolik máte naloženo.
Jak to můžeme tvrdit?
Podívejme se do dopisu Hebrejcům 6:10.
Jeden z úžasných příkladů vytrvalosti,
apoštol Pavel, tu zmiňuje,
proč stojí za to vytrvávat.
Hebrejcům 6:10: „Bůh totiž není nespravedlivý,
aby zapomněl na vaši práci a lásku,
kterou jste projevovali k jeho jménu,
když jste sloužili svatým a dál jim sloužíte.“
Jen si to představte.
Jehova by považoval za nespravedlnost,
kdyby na naši vytrvalost zapomněl.
Jehova dělá daleko víc, než že jen
bere na vědomí, co pro něj děláme.
Chce nám s naší zátěží pomáhat.
Jak to víme?
Podívejme se do Filipanům 4:12, 13,
co nám k tomu říká apoštol Pavel,
dobrý příklad vytrvalosti.
Pavla někdy bereme jako člověka,
který byl v křesťanství relativně nový.
A v porovnání s jinými opravdu byl.
Ovšem v době kolem roku 60 nebo 61 n.l.,
kdy psal dopis Filipanům,
už měl za sebou mnoho náročných situací.
Odnosil hodně těžkých břemen.
Několik z nich v těchto verších popisuje.
V druhé části 12. verše ale píše:
„Naučil jsem se tajemství, jak být
spokojený ve všem a za všech okolností,
ať jsem sytý, nebo hladový,
ať mám hojnost, nebo nedostatek.“
Všimněte si, co napsal ve 13. verši:
„Na všechno mám sílu díky tomu,
kdo mi sílu dává.“
Co to pro nás znamená?
Jako křesťané
nejsme na žádný těžký náklad sami.
Jehova nám ho pomůže nést,
dá nám tolik síly, kolik potřebujeme.
Pavel to poznal na vlastní kůži.
Jehova mu v životě hodně pomáhal.
Jak to dělal?
Připomeňme si, co Pavel zažil na své
první misionářské cestě.
Na Pavla, Barnabáše a jejich spolupracovníky
čekala vzrušující výprava.
Zažijí jenom pozitivní zážitky,
bude to lehký náklad,
nebo je překvapí i nepříjemné situace,
možná těžší než očekávali?
Pojďme to společně zjistit.
Jedna z Pavlových prvních zastávek
byla pisidská Antiochie.
Tady bratři zažili úžasnou službu.
Místní je dokonce prosili,
aby se k nim příští sabat vrátili a řekli jim víc.
Tak to vypadá lehké jako pírko, že?
Ale opětovná návštěva
už tak hladce neproběhla.
Někteří dobrou zprávu přijali,
ale byli tam i odpůrci,
kteří dav tak zmanipulovali,
že Pavel a jeho spolupracovníci
skončili vyhození za branami města.
Pak se Pavel vypravil do Ikonia,
což bylo asi 160 kilometrů od Antiochie.
Pavel nemohl jet vlakem,
autobusem nebo si vzít taxíka.
Musel jít pěšky.
A jak se mu vedlo v Ikoniu?
Šlo to lépe než v Antiochii?
Byl náklad kázání tady o něco lehčí?
Některým se jeho slova líbila,
ale spousta lidí byla proti,
takže Pavel a jeho společníci
zase museli z města utéct.
Pak přešli nějakých 30 kilometrů do Lystry.
Nejdřív vše vypadalo slibně.
Místní lidé sice zpočátku považovali
Pavla a Barnabáše za bohy,
ale ti jim obratně vydali svědectví
o úžasném stvořiteli.
Jenže potom dorazili Pavlovi nepřátelé
z Antiochie a Ikonia.
Ti ho teda museli nenávidět,
když někteří z nich cestovali až 160 kilometrů,
jen aby ho mohli napadnout.
Našli ho, začali ho kamenovat,
a když si mysleli, že je mrtvý,
vyvlekli ho z města.
Myslel si Pavel, že tenhle náklad
už je nad jeho síly?
Zhroutil se z toho, že ho někdo nenávidí
a pokusil se ho zabít?
Ne, Pavel byl totiž vytrvalý.
Vytrvalý člověk nikdy neztrácí naději,
ani tváří v tvář pronásledování.
Co tedy Pavel udělal?
Pokračoval v kázání, tentokrát v Derbé.
Představte si, kolik úsilí ho muselo stát
vydat se na cestu dlouhou 100 kilometrů jenom
den potom, co byl skoro ukamenovaný k smrti.
Ta cesta se ale rozhodně vyplatila, protože
když byl Pavel a jeho spolupracovníci v Derbé,
spousta upřímných lidí uvěřila v Ježíše.
Pavel to měl opravdu těžké,
ale nikdy se nevzdal a dál kázal.
A potom udělal ještě něco.
Podívejme se do Skutků, 14. kapitoly, 21. verše.
Z toho verše je vidět,
že Pavel byl opravdu vytrvalý.
Čteme tady: „Oznamovali v tom městě
dobrou zprávu a získali tam mnoho učedníků.
Potom se vrátili do Lystry, Ikonia a Antiochie.“
Představte si to.
Pavel a jeho přátelé se vrátili
do těch samých míst,
kde zažili tak kruté pronásledování.
Proč vlastně?
Verš 22 to vysvětluje: „Posilovali učedníky
a povzbuzovali je, aby vytrvali ve víře.
Říkali: ‚Než vstoupíme do Božího království,
musíme projít mnoha těžkostmi.‘“
Tahle věta možná zní zvláštně.
Jak mohl Pavel učedníky povzbudit,
když jim řekl, že musí „projít mnoha těžkostmi“?
To je spíš muselo zdeptat, a ne povzbudit.
Rozeberme si teď Pavlova slova podrobně.
Neřekl jen, že je čeká hodně soužení.
Řekl: „Než vstoupíme do Božího království,
musíme projít mnoha těžkostmi.“
Jinými slovy Pavel své přátele posílil tím,
že zdůraznil pozitivní výsledek jejich vytrvalosti,
stejně jako to vyjádřil Ježíš u Matouše 10:22: 
„Ale kdo vytrvá až do konce, bude zachráněn.“
Co se z toho učíme?
Vytrvat neznamená jen těžkou situaci vydržet.
Znamená to zachovat si díky naší naději
pozitivní mysl.
Pak budeme osobně přesvědčení,
že platí to, co čteme ve 2. Korinťanům 4:17.
Totiž, že „utrpení trvá jen chvilku a je lehké“,
ale naše odměna je věčná.


-