JW subtitle extractor

Oddanost, důvěra, úcta
a spolehnutí se na toho,
ke komu se obracíme.
To všechno patří k modlitbě.
A modlitba je úžasný dar,
nezasloužená laskavost.
Neměli bychom ji brát jako samozřejmost.
Otázka, o které teď budeme přemýšlet,
je: Jak bychom se měli modlit?
Může se zdát, že odpověď známe,
protože mnozí z nás se modlí celé roky,
a někteří dokonce desítky let.
Ale Ježíš to téma rozebíral,
když mluvil s jedním ze svých učedníků.
Otevřete si prosím Lukáše 11. kapitolu.
K tomu rozhovoru
mezi Ježíšem a jeho učedníkem
došlo asi půl roku
před koncem Ježíšovy služby.
Nacházíme se v roce 32 n. l.
a jsme blízko Judeje.
Takže učedník se Ježíše ptá
na jednu důležitou věc.
Pojďme se na to podívat.
Je to v Lukášovi 11:1:
„Jednou se Ježíš modlil,
a když skončil,
jeden z jeho učedníků ho požádal:
‚Pane, nauč nás, jak se máme modlit,
jako to své učedníky učil i Jan.‘“
„Nauč nás, jak se máme modlit.“
To byla jeho prosba.
A nutno říct, že to byla pokorná prosba.
Hlavně když vezmeme v úvahu,
že ten muž byl Žid.
A pro Židy byla modlitba součástí
jejich života, jejich uctívání.
V té době, v 1. století,
byly v místních synagogách opisy svitků.
A díky tomu si mohli lidé každý sabat
číst Hebrejská písma.
Takže určitě znal Hanu,
která Jehovovi v modlitbě
zoufale vylévala srdce.
Určitě znal i Daniela a příběh o tom,
jak Jehovu úpěnlivě prosil,
aby pomohl svému lidu.
A Daniel pak musel čekat „21 dnů“,
než mu anděl odpověděl.
Určitě znal taky Jonáše,
který se modlil v břiše ryby.
Ten učedník prostě dobře znal Písmo.
Navíc Židé v té době
byli zvyklí se modlit
každé ráno kolem deváté
a pak odpoledne kolem třetí,
v hodinu modlitby,
kdy se v chrámu
předkládaly zápalné oběti.
Takže když nějaký Žid nebyl
v Jeruzalémě blízko nádvoří chrámu
ani nebyl blízko nějaké synagogy,
kam by se mohl jít postavit a pomodlit,
potom se modlil sám.
Je to tak, modlitba
patřila do života každého Žida.
Tenhle nejmenovaný učedník
byl podle všeho zvyklý se modlit.
Ale proč teda Ježíše pokorně prosil
„nauč nás, jak se ... modlit“?
Co tím myslel?
Nešlo mu jenom o nějaký konkrétní
postup, jak se modlit.
Chtěl vědět, co udělat pro to,
aby byly jeho modlitby smysluplnější,
aby ho ještě víc
přibližovaly k Jehovovi,
k našemu nebeskému Otci.
A koho se zeptal?
Všimli jste si?
Toho pravého, toho nejpovolanějšího.
Zeptal se Božího Syna,
Božího prvorozeného.
Nikdo neznal Otce líp než Ježíš.
Takže prosba toho učedníka Ježíše
určitě zahřála u srdce
a potěšila i jeho Otce, Jehovu.
V mnoha směrech jsme jako ten učedník.
Dobře víme, jak se modlit.
Kolem modlitby se točí náš život.
Třeba při ranním uctívání
se modlíme hned dvakrát,
na začátku a na konci.
Když jsme na shromáždění, modlíme se.
Když se jako starší sejdeme,
abychom něco důležitého probrali,
modlíme se.
Když jdeme do služby, modlíme se.
Když s někým studujeme, modlíme se.
Když máme rodinné, modlíme se.
Takže modlitba je základ našeho života.
Ale zároveň jako ten nejmenovaný
učedník po něčem toužíme.
Po čem toužíme?
Chceme být víc jako Kristus.
Chceme ještě víc milovat Jehovu,
našeho nebeského Otce.
A je úžasné,
že prohlubovat svůj vztah s Jehovou,
mít k němu blíž a blíž,
můžeme každý den.
Každý den po celou věčnost.
A začít můžeme
hned svojí příští modlitbou.
Ale teď už se podíváme,
co Ježíš tomu učedníkovi odpověděl.
Lukáš 11:2:
„Řekl jim tedy:
‚Když se modlíte, říkejte:
„Otče, ať je posvěceno tvé jméno.
Ať přijde tvé království.
Dávej nám denně chléb,
který na ten den potřebujeme.
Odpusť nám naše hříchy,
vždyť i my odpouštíme každému,
kdo se proti nám provinil.
A nedovol, abychom podlehli pokušení.“‘“
Takže co se učíme z té odpovědi,
kterou jsme si teď přečetli?
Ježíš odpověděl jednoduše.
Nekomplikoval to.
Dokonce zopakoval některá vyjádření,
která už jednou řekl v Kázání na hoře
asi o rok a půl dřív.
Ježíš řekl, abychom se zaměřovali
na Jehovovo jméno.
To je důležité.
Pak na jeho záměr,
aby se děla jeho vůle.
A potom, abychom se mu svěřovali.
Říkali mu, co potřebujeme,
abychom mu dokázali zůstat věrní.
Takže Jehova na prvním místě
a pak my na druhém místě.
Jednoduché, praktické, hluboké.
Když se modlíme, měli bychom
na tahle Ježíšova slova pamatovat.
A Ježíš pomáhá
pokorným lidem i dneska,
aby měli k Jehovovi čím dál blíž.
Zamyslíme se teď nad pár tipy,
které jsme dostali od naší organizace.
Zaprvé: Najdi si klidné místo.
V Markovi 1:35 čteme:
„Brzy ráno, když byla ještě tma,
[Ježíš] vstal a vyšel ven.
Odešel na osamělé místo
a tam se modlil.“
Jaké je tvoje osamělé místo?
Je to v ložnici?
Je to ráno?
Je dobré najít si místo,
kde budeme mít klid,
kde budeme sami s Jehovou.
Vdaná sestra Julie říká:
„Každý den se jdu projít do parku.
Tam můžu být sama, soustředit se
a pořádně si s Jehovou popovídat.“
Tady je druhý tip:
S modlitbou nespěchej.
Než si Ježíš vybral svoje apoštoly,
modlil se celou noc.
Lukáš 6:12
Modlitba není nějaký seznam úkolů,
který si chceme rychle odškrtat.
Je dobré dát tomu čas, modlit se dýl.
Nespěchat.
Dobří přátelé si spolu dokážou povídat
dlouho do noci,
a to i když musí ráno vstávat.
Prostě jsou rádi, že jsou spolu.
A přesně takhle to chceme mít
s Jehovou, když se k němu modlíme.
Teď třetí tip.
Ten zní: Nemodli se jenom plánovaně,
ale taky kdykoli se během dne
naskytne příležitost.
Dobří přátelé si často píšou.
Volají si nebo se jeden za druhým
prostě jen tak zastaví.
Proč? Protože jeden na druhého
často myslí.
A s Jehovou to chceme mít stejně.
Chceme na něj v průběhu dne myslet
a snažit se,
abychom s ním byli pořád v kontaktu.
I Ježíš to tak měl.
Když k němu přišli jeho učedníci
a vyprávěli mu zážitky ze služby, řekl:
„Veřejně tě chválím, Otče,
Pane nebe i země,
protože jsi tyto věci pečlivě skryl
před moudrými a intelektuály
a odhalil jsi je malým dětem.“
Čtvrtý tip.
Už jste se někdy přistihli,
že v modlitbě pořád opakujete to samé?
Možná někdy cítíme,
že jsou naše modlitby
trochu fádní a povrchní.
No, když se nám to stane,
možná se můžeme před modlitbou
na chvíli zastavit
a promyslet si,
co vlastně Jehovovi chceme říct.
Můžeme třeba přemýšlet o námětech
z Ježíšovy vzorové modlitby.
Jak můžu ještě líp plnit Jehovovu vůli?
Co moje práce v betelu?
Jak ji můžu dělat ještě kvalitněji?
Co moje služba?
Jak můžu líp nabízet biblické kurzy?
A co hříchy, kterých jsem se dopustil?
Nebo měl bych někomu odpustit já?
O tom všem můžeme přemýšlet předem
a díky tomu budou naše modlitby
smysluplnější.
Naše soukromé modlitby by zapáté
neměly být chladné a bez emocí.
Aby byl vztah skutečný,
musí v něm být pocity.
Takže se modleme ze srdce,
zapojme emoce.
A právě to je vidět z Žalmů,
které čteme už několik měsíců.
Třeba Žalm 13:
„Jehovo, jak dlouho
na mě budeš zapomínat? Navždy?
Jak dlouho budeš přede mnou
skrývat svou tvář?
Jak dlouho se budu v úzkostech trápit,
každý den mít v srdci zármutek?“
V žalmech vidíme bolest i radost
a pisatelé to všechno
adresovali Jehovovi.
A my taky chceme mít s Jehovou
skutečný vztah
a do toho emoce prostě patří.
Takže modlitby
jsou jako most k Jehovovi.
A jako všechny mosty i tenhle potřebuje,
abychom ho opravovali, kontrolovali,
vylepšovali a on mohl dál fungovat.
Dá to sice práci, o svých modlitbách
přemýšlet a zkvalitňovat je,
ale pomůže nám to mít pevný vztah
s naším Otcem a Přítelem, Jehovou.

Michael E. Banks: Jak bychom se měli modlit? (Luk. 11:1–4)