JW subtitle extractor

Dneska budeme mluvit o obětech.
Na posledním
regionálním sjezdu jsme si ukázali,
že k uctívání Jehovy
patří to, že mu něco dáváme
nebo se pro něj něčeho vzdáme.
A ve sborech i tady v betelu
máme kolem sebe spoustu lidí,
kteří toho obětovali opravdu hodně,
aby Jehovovi mohli sloužit.
Dnešní rozbor ale nebude
tolik o tom, co Jehovovi dáváme
nebo kolik mu toho dáváme,
ale spíš o tom, proč to děláme.
Proč Jehovovi přinášíme oběti.
A na jednom krásném příběhu z Bible
si ukážeme,
co nás může motivovat k tomu,
abychom se pro Jehovu něčeho vzdali.
Bude to příběh Jeftovy dcery.
Tenhle příběh moc dobře známe.
Než šel Jefta do bitvy,
slíbil Jehovovi, že když
mu pomůže tu bitvu vyhrát, tak
prvního člověka,
který ho přivítá, dá jemu.
Dá mu ho, aby mu sloužil ve svatostánku.
A víme, jak to dopadlo.
První, kdo mu vyšel naproti,
byla jeho jediná dcera.
Znamenalo to, že celý zbytek života
bude sloužit Jehovovi ve svatostánku
a zůstane svobodná.
Z tohohle příběhu
se toho můžeme hodně naučit.
Je úžasný.
Ale teď se zaměříme
jenom na tu její reakci.
Jak reagovala,
když se dozvěděla o tom slibu?
Otevřete si se mnou
prosím Soudce 11. kapitolu.
Jak zareagovala,
když se dozvěděla, co její otec udělal,
že dal slib, který ovlivní
celý zbytek jejího života?
Soudci 11 a konec 35. verše.
Její otec jí tam říká,
co se právě stalo:
„Dal jsem Jehovovi slib
a nemůžu ho zrušit.“
Co na to ona?
Často si vybavíme až ten 37. verš:
„Dovol mi odejít na dva měsíce do hor.“
Musím to zpracovat, potřebuju se modlit.
Ale to nebylo to první,
co mu řekla, že ne?
Ta prvotní reakce je ve 36. verši:
„Ale ona mu řekla:
‚Můj otče, pokud jsi dal Jehovovi slib,
udělej se mnou to, co jsi slíbil.‘“
„Udělej se mnou to, co jsi slíbil.“
Okamžitě slib svého otce podpořila.
Žádné výmluvy ani zaváhání, šla do toho.
Úžasná reakce. Proč to řekla?
To si neuvědomovala,
s čím právě souhlasila?
Udělala to jen proto, že chápala,
že asi stejně nemá na výběr?
Nebo jenom aby měl táta radost?
Nemusíme hádat.
Vlastně nám sama řekla,
proč tak rychle souhlasila.
Je to ve zbytku toho verše.
„Udělej se mnou to, co jsi slíbil.“
A proč? Všimněte si, co říká dál:
„Protože Jehova ti pomohl pomstít se
tvým nepřátelům Ammonitům.“
Protože Jehova ti pomohl se pomstít.
Sice nevíme,
jak se Jeftova dcera jmenovala,
ale z těchhle slov vidíme, jaká byla.
Ze srdce milovala Jehovu
a vážila si toho, co udělal.
Proto slib svého otce ochotně podpořila.
Vážila si toho,
co Jehova udělal pro Izrael,
pro jejího otce
a vlastně i pro ni samotnou.
Jen se zamyslete, co pro ni
vítězství nad Ammonity znamenalo.
10. kapitola nám to pomáhá líp pochopit.
Ammonité utlačovali
Izrael celých 18 let.
Tahle mladá žena nic jiného neznala.
Celý život zažívala útlak,
strach, šikanu, obavy z toho,
kdy přijde další útok.
Žila na východní straně Jordánu
a to bylo území,
které měli Ammonité nejen blízko,
ale taky na něj zvlášť často útočili.
Bible říká, že tam
„Izraelity drtili a krutě utlačovali“.
Izraelité byli tak zoufalí, že Jehovu
prosili: Prosím, vysvoboď nás od nich.
Co myslíte, modlila se
takhle někdy i Jeftova dcera?
Představte si, jak se cítila,
když se její táta vydal
do Gileadu proti Ammonitům bojovat.
Z Bible se dozvídáme,
jak byla šťastná, když se vrátil.
Ale jak to asi vypadalo, když odcházel?
Jak jí asi bylo?
Určitě byla na tátu hrdá,
že chce bojovat v Jehovově jménu.
Ale určitě měla i strach.
Napadlo ji, že je to možná
naposledy, co tátu vidí živého?
Vidíte ji, jak se za něj modlí
a prosí Jehovu, aby ho chránil
a pomohl mu vyhrát?
Takže není divu, že když se
doslechla o tom vítězství
a viděla, jak se táta vrací,
hned k němu běžela a tančila radostí.
Jako by říkala: Jehovo, děkuju.
Vidíme tu vděčnost?
Byla štěstím bez sebe a vděčná Jehovovi,
a to ji vedlo k tomu,
aby podpořila tátův slib.
Bez ohledu na to, co ji to bude stát.
Za její obětí stála
vděčnost, ta byla klíčová.
A u nás je to stejné.
I za našimi oběťmi stojí
vděčnost a hluboká láska k Jehovovi.
Cítíme to tak.
Kde bysme bez Jehovy byli?
Dal nám život.
Přitáhl nás k sobě.
Dal nám nádhernou duchovní rodinu.
A pak jsou tu všechny ty věci,
které dělá pro každého z nás osobně.
To, jak odpovídá
na naše osobní modlitby.
Když v sobě tu vděčnost rozvíjíme,
nejenže je pro nás
jednodušší přinášet oběti,
ale taky nám to dělá radost,
když je přinášíme.
A pak ty věci děláme
a vlastně to ani nebereme jako oběť,
vůbec nám to tak nepřijde.
Ale Jehova si toho všímá.
My si možná ani neuvědomujeme,
že něco obětujeme,
ale Jehova to ví moc dobře.
Jak to vidíme z toho příběhu?
Podívejme se do verše 39:
„Po dvou měsících
se vrátila ke svému otci
a on splnil slavnostní slib,
který vzhledem k ní dal.
Nikdy neměla pohlavní styk s mužem.“
Jednoduchá věta, ale hodně znamená.
Ona dodržela svůj slib a zůstala věrná.
Ale taky to ukazuje, že Jehova
chtěl, abychom věděli, že byla věrná.
Musel na ni být hrdý,
všiml si její oběti a všímal si,
jak to celou dobu zvládá.
Nádhera.
Z těch slov se ale dozvídáme ještě něco.
Kdo to napsal,
kdo další si té oběti všiml?
No, knihu Soudci nejspíš napsal Samuel.
V našich publikacích se často
píše, že Samuel a Jeftova dcera
zřejmě sloužili v Šilu současně.
Jestli to tak bylo,
ta slova nám neříkají jen to,
že Samuel o její věrnosti věděl,
on ji den za dnem mohl pozorovat.
A i v té náročné situaci
si z ní brát příklad.
Možná cítil, že mu rozumí,
protože oba byli v Šilu kvůli tomu,
že jejich rodič dal slib.
Je možné, že její příklad
ho motivoval, aby plnil svůj závazek?
Ať už to bylo jakkoli,
byla pro něj skvělý vzor.
To mi připomíná mladé lidi kolem nás.
Ty, kdo hned po škole
začali s průkopnickou.
Nebo vás, kdo jste
v 18, 19 přišli do betelu.
Máte doma mladší
sourozence nebo kamarády?
Možná to nepřiznají, neřeknou
vám to, ale vzhlíží k vám.
Vidí, čeho všeho
jste se pro Jehovu vzdali.
A co je víc, vidí,
jak jste šťastní a nadšení,
když jim vyprávíte
o té práci, kterou tu děláte.
Určitě vidí i váš duchovní pokrok.
Dáváte jim opravdu skvělý příklad
a oni to vidí a pomáhá
jim to se dobře rozhodovat.
Takže jak bychom si mohli
shrnout to, o čem jsme mluvili?
Co nás motivuje přinášet Jehovovi oběti?
Ne pocit závazku ani touha po uznání,
ale láska k Jehovovi a vděčnost
za všechno, co pro nás udělal.
A naše rozhodnutí mu nejen přináší
čest, ale taky můžou motivovat druhé.
A tak mu chceme dál
z celého srdce sloužit
a pamatovat na to, že on si všímá
a váží si všeho, co pro něj obětujeme.

D’Arcy MacEwan: Oběti přinášené z lásky a vděčnosti (Soud. 11:36)