JW subtitle extractor

Víme, že když něco ohrožuje
naši věrnost Jehovovi,
nesmíme se spoléhat
na lidské uvažování.
A jak je v dnešním verši,
když se začneme dívat
na věci čistě z lidského pohledu,
může se stát, že z toho
vynecháme Jehovu a jeho zásady.
Když na nás Satan útočí přímo,
třeba když se lidé
staví proti nám nebo nás pronásledují,
většinou víme, co s tím.
Víme, kterými biblickými zásadami
se řídit a jak taktně bránit svoji víru.
Jak říká 1. Petra 3:15,
jsme „vždy připravení
obhájit svou naději
před každým“, kdo se nás na ni ptá.
To není tím, že si tak věříme,
že si myslíme,
že jsme chytřejší než ostatní.
Je to tím, že důvěřujeme Jehovovi
a tomu, jak nás vede.
Přísloví 3:5, 6 nám připomínají:
„Důvěřuj Jehovovi celým svým srdcem
a nespoléhej se na svůj úsudek.“
Díky tomu se nenecháme ovlivnit
tímhle světem,
který lidi často vybízí,
aby si dělali, co chtějí.
Co když ale
ten útok na naši víru není přímý?
Co když přijde nenápadně,
třeba od někoho z rodiny?
Citový nátlak od příbuzného
nás může zaskočit,
zvlášť když zrovna
procházíme těžkým obdobím.
Tyhle situace
někdy nebereme jako zkoušky víry.
Jde o vztahy.
Často jsou v tom silné emoce,
a proto to pro nás bývá tak těžké.
Jehova to ale naprosto chápe.
Proto nechal zapsat
do Bible příběhy lidí,
kteří takový citový nátlak
zažili a zůstali mu věrní.
Zvlášť silný je příběh Joba.
Job byl věrný Boží služebník,
kterého postihla
nepředstavitelná tragédie.
Ale jednu z nejtěžších chvil
zažil kvůli někomu z vlastní rodiny,
kvůli manželce.
Ty strašné věci, které se staly,
dopadly na ně oba, nejen na Joba.
Pojďme se podívat,
co mu v jednu chvíli manželka řekla.
Je to u Joba ve 2. kapitole, v 9. verši.
V zoufalství Jobovi řekla:
„Pořád se držíš své oddanosti Bohu?
Proklej Boha a zemři!“
Nešlo o to, že by chtěla být zlá.
Řekla to, protože trpěla, byla zlomená.
A proto to bylo tak těžké.
Na Joba neútočil nepřítel.
To, aby to vzdal,
mu říkal někdo, koho miloval.
Stalo se vám někdy něco podobného?
Možná byl jeden z rodičů
v nemocnici nebo právě zemřel
a všichni byli pod tlakem,
nešťastní a smutní.
A pak někdo z příbuzných,
možná sourozenec, řekl něco jako:
„Proč jsi sem víc nejezdil?
Služba je pro tebe
důležitější než vlastní rodina.“
To zabolí,
protože to říká někdo, koho máte rádi.
A možná se divíte:
„Jak to vůbec může říct?
Vůbec netuší, jak těžké to pro mě bylo,
že jsem tu nemoh být tak často,
jak jsem chtěl.
Všechny ty noci, kdy jsem nemoh spát
a pořád jen přemýšlel a modlil se.“
V takovou chvíli nás můžou snadno
ovládnout emoce a nemyslíme jasně.
Pro Joba to ale neskončilo tím,
co mu řekla manželka.
Hrozné věci mu říkali
i jeho tři přátelé –
Elifaz, Bildad a Cofar.
Elifaz naznačoval,
že Job musel udělat něco špatného.
Cofar mu řekl, aby přestal hřešit.
A Bildad tvrdil,
že jeho děti zemřely kvůli svým hříchům.
To, co říkali, byly jejich názory.
Nešlo jim o Joba ani o to, co je pravda.
Proto Jehova později
řekl Elifazovi to, co je u Joba 42:7:
„Proti tobě a tvým dvěma přátelům
plane můj hněv,
protože jste o mně neříkali pravdu,
na rozdíl od mého služebníka Joba.“
Místo aby Jobovi pomohli,
ještě víc mu ublížili.
S něčím podobným
se můžeme setkat i my.
Možná ne od přátel, ale třeba
od příbuzných, kteří neslouží Jehovovi.
Možná jsme roky sloužili
v nějaké formě celodobé služby,
ale teď se naše pověření
změní nebo skončí.
A my se modlíme, abysme mohli být
v jiné formě celodobé služby.
Jenže místo podpory slyšíme:
„Nechceš toho už nechat?
Proč se neusadíš?
Už jsi toho udělal dost.
Teď mysli na sebe.“
Možná nechápou, proč jsme se rozhodli
věnovat svůj život službě Jehovovi.
A když je slyšíme,
mohli bysme začít pochybovat,
jestli jsme se rozhodli správně.
Zvlášť když jsou ty změny,
které nás čekají, pro nás těžké.
Takové rady jsou ale
stejně jako rady Jobových přátel
založené na lidských názorech,
ne Božích.
Kdybysme na ně dali, snadno bysme
mohli přestat vidět věci jako Jehova.
To je přesně ten nenápadný
citový nátlak, který nás může zaskočit.
Job ale tomu citovému nátlaku
od manželky a od přátel nepodlehl.
Zůstal věrný Jehovovi,
i když vůbec nerozuměl tomu, proč trpí.
Co se z Jobova příkladu můžeme naučit?
Řekneme si tři věci.
Zaprvé, musíme se spoléhat
na Jehovovu moudrost,
ne na svoje pocity a lidské názory.
Když mu manželka,
zlomená žalem, řekla, ať to vzdá,
Job nereagoval rozzlobeně
ani se neobhajoval.
Prostě jen trval na tom,
že důvěřuje Jehovovi.
Podíváme se na to do Joba 2:10.
Job 2:10.
Píše se tu: „Ale on jí odpověděl:
‚Mluvíš jako nějaká hloupá žena.
Máme od pravého Boha přijímat jen to,
co je dobré, a ne to, co je špatné?‘
Přes to všechno
Job svými slovy nezhřešil.“
Job chápal,
že to řekla proto, že byla nešťastná.
Nehádal se.
Nevrátil jí to.
Tak by reagoval člověk,
který se řídí svými emocemi.
Job ukázal, že se spoléhá na Jehovu.
Podobně i my,
když nám někdo, koho máme rádi,
pod vlivem emocí řekne něco ošklivého,
můžeme reagovat laskavě.
Nemusíme se obhajovat.
Můžeme mu v klidu vysvětlit,
že se spoléháme na Jehovu,
a ujistit ho, že ho máme rádi.
Zadruhé, od Joba se učíme,
že můžeme zůstat věrní Jehovovi,
i když přijde změna, které nerozumíme.
Jobovi přátelé ho nespravedlivě
obviňovali, neviděli věci jako Jehova.
Ano, Job byl zmatený a smutný
a někdy říkal věci, které tak nemyslel.
Pořád byl ale Jehovovi vděčný za to,
jak se o něj stará.
Všimněte si, co řekl u Joba 10:12.
Job 10:12:
„Dal jsi mi život a věrnou lásku,
starostlivě jsi bděl nad mým duchem.“
V tuhle chvíli Job ještě nevěděl,
co pro něj Jehova udělá.
Fyzicky i psychicky trpěl.
Ale nepřestal mu důvěřovat.
Těm přátelům,
kteří ho obviňovali, říkal,
že má Jehovu rád
a že je vděčný za to, co od něj má.
Podobně i pro nás
může být citově náročné,
když nás příbuzní
odrazují o d služby Jehovovi,
a to zvlášť v době,
kdy nás čekají nějaké změny.
Ale můžeme s nimi mluvit o tom,
jak máme Jehovu rádi
a co všechno pro nás udělal.
Naši příbuzní, kteří nejsou svědkové,
možná nechápou,
proč chceme mít Jehovu na prvním místě,
ale Jehova si toho opravdu váží.
Třetí věc, kterou se od Joba
můžeme naučit, je,
že je důležité trpělivě čekat na Jehovu.
Job zůstal věrný Bohu,
i když nevěděl, proč trpí.
Všimněte si,
co říká v 19. kapitole, 25. verši.
Job 19:25:
„Ale já vím, že můj výplatce žije.
Nakonec přijde
a postaví se nad prachem.“
Je zajímavé, že Jobovy zkoušky
mohly trvat několik měsíců,
možná skoro rok.
Ale jak je vidět z toho verše,
Job si byl jistý,
že ho Jehova vyplatí, že ho zachrání,
protože je v jeho očích cenný.
Job vytrval.
Čekal na Jehovu.
Když se nám změní okolnosti,
skončí nám pověření
nebo truchlíme, protože jsme přišli
o někoho, koho jsme měli rádi,
nějakou dobu může trvat,
než se s tím srovnáme.
Ale jako Job můžeme čekat na Jehovu.
Můžeme mít jistotu,
že on vidí naši věrnost,
váží si naší vytrvalosti
a nikdy na to nezapomene.
Z Jobova příběhu vidíme,
že citový nátlak,
zvlášť od našich nejbližších,
může být jednou
z nejtěžších zkoušek naší víry.
Taky je z něj ale vidět,
že i v nejhorších chvílích našeho života
Jehovovi můžeme zůstat věrní.
V takových chvílích
je důležité nespoléhat se sám na sebe.
Musíme se spolehnout na moudrost
od Jehovy, ne na vlastní emoce.
Zůstat mu věrní, i když nechápeme,
proč se něco děje.
A čekat na něj, protože víme,
že naši vytrvalost vidí a váží si jí.
A stejně jako Joba
za jeho věrnost odměnil, odmění i nás.

Peter Price: Zůstaň věrný Jehovovi i v citově vypjatých situacích (Job 2:9, 10)